KDYŽ SE HISTORIK MÝLÍ...

Příspěvek, který zde byl jako reakce na rozhlasový rozhovor a z něho tištěnou verzi k příležitosti 200. výročí bitvy u Waterloo (http://www.rozhlas.cz/plus/ranniplus/_zprava/rekonstrukce-bitvy-u-waterloo-nebyl-zrovna-stastny-napad-mysli-si-historik--1503144e sd) jsem se rozhodl po dlouhém zvažování smazat. Autor rozhovoru, můj přítel, mi poskytl vysvětlení, z něhož vyplývá, že šlo z jeho strany o nešťastné vyjádření formulované telefonicky a pod časovým tlakem, v tiskové verzi, kterou neautorizoval, poněkud odlišně  seskupené, čímž vše vyznívá trochu jinak. Pokud chcete, obě verze, zvukovou i tištěnou, najdete výše v prolinku.

Pár ze stovek snímků na sociálních sítích. Připomínka 200. výročí bitvy, ke kterému se určitě vrátíme

CO BUDE DÁL...?

Blíží se čas prázdnin a snad bude i léto (byť to dnes vypadá podle hlášky z Game of Thrones: "Winter is comming"), tak mě napadlo, že bych měl uzavřít něco jako školní rok a dopřát si oddech, neboť práce bylo nad hlavu. Takže na tomto blogu najdete přes prázdniny příspěvků méně, tak jeden za čtrnáct dní, to ad primo. Na facebooku (kde byste mohli najít i obrazovou historii pěti dnů kolem Waterloo) budu častěji. Ad secundo tu je bilance oné zmíněné práce nad hlavu, abyste věřili, že nelžu a nevymlouvám se, protože to nemám v povaze a nejsem politik, ani volený zastupitel.

    Tak tedy ve druhé půli července by se mohli čtenáři Římských válek těšit na třetí svazek s názvem CAESAROVY LEGIE (viz přebal). Oznámím to zde i s ukázkou, jakmile dostanu od nakladatele zprávu.

    Do tisku se zvolna chystá CÍSAŘSKÝ KYRYSNÍK, mnou přeložené a bohatě komentované paměti Johanna von Gruebera od rakouských kyrysníků Herzog Albert a bavorksých švališerů, který prošel koaličními válkami od Hohenlinden přes Ulm, Štoky, Řezno, Aspern, Wagram a tažení do Ruska až po Hanau a válku roku 1814. Doplnil jsem je dvěma jinými vzpomínkami, jednou od hraběte von Neipperga (toho, co si pak vzal Marii Louisu) na katastrofu u Ulmu 1805, druhou od prostého kyrysníka Müllera od pluku Kronprinz Ferdinand. A na závěr jsem přidal studii o rakouské kavalerii a kyrysních. Tohle se objeví na podzim (opět viz přebal).
     Dopsal jsem, opravuji po sebě a dávám příteli Karlu Řezníčkovi ke kritice číst čtvrtý svazek Římských válek s názvem LEGIE ŘÍMSKÉHO IMPERIA; sahají od Caesarovy smrti po cca rok 70.; během léta ho odevzdám (ten rukopis, ne Karla) a možná bude do Vánoc i venku. Uvidíme... Zatím přikládám jen ideu přebalu.

    Do konce léta musím odevzdat komentovaný překlad dalších napoleonských pamětí. Tentokrát jde o vzpomínky pěchotního kapitána ELZÉARA BLAZEHO, ojedinělé, důkladné a často velmi zábavné líčení poměrů i života v Napoleonově armádě. Na názvu jsme se s nakladatelem ještě neshodli, ten původní (viz obrázek vydání, z něhož překládám) je ale moc dlouhý... VZPOMÍNKY NA NAPOLEONOVU ARMÁDU? DŮSTOJNÍK NAPOLEONOVY ARMÁDY? ŹIVOT V NAPOLEONOVĚ ARMÁDĚ? Na čem jsme se dohodli, jsou ilustrace, dobové kresby Raffeta, Charleta a Bayera (viz např. granátník na fr. vydání) , zachycující život napoleonského vojáka bez příkras...Elka Press chce mít tohle do Vánoc na trhu!

    Už pár let spolupracuji s časopisy vydavatelství Extra Publishing (Živá historie, Historické války, Válka, atd), které vydává i monotematické šešity Kauzy. Před časem jsem pro ně dělal 1. křížovou výpravu a teď dáváme dohromady KAUZY: WATERLOO. Bude to 45 stran se spoustou barevných vyobrazení a textově s hledáním odpovědí na otázku PROČ NAPOLEON PROHRÁL? Plánované datum vyjítí je 11. září. Proč až v září? Protože je to čtvrtletník a červnové číslo s Husem mělo s ohledem na historii naší země pochopitelně přednost.

     Takže toť vše a asi toho není málo.
     Co na podzim? Vrátím se k napoleonské tematice a k vlastnímu psaní knihy ve stylu těch mých o Waterloo, Slavkovu či 1812. Už léta sbírám materiál na první Napoleonovu válku s ruským Alexandrem, takže to bude o ní, o Pultusku, Golyminu, Hofu, Preussisch Eylau, Mohrungen, Guttstadtu, Heilsbergu, Friedlandu a dalších bojích, o mrazu, blátě, vedru, prachu, o zrození grognards, o slávě i utrpení obou stran, o zápasu Napoleona s Bennigsenem i hrstkou Prusů a o míru v Tylži, kde císař uvěřil ke své budoucí škodě carovu šarmu... Práce nejméně do Vánoc jen s textem...

K. LANDMANN: OD ELBY NA SV. HELENU

Napoleon u Waterloo (Bellangé)

Tento článek vyšel na osmi, žel tehdy neočíslovaných, stránkách českého ilustrovaného časopisu Světozor, někdy zkraje XV. ročníku již III. cyklu tiskoviny tohoto jména, » K stému výročí Napoleonova pádu«, tedy přibližně na přelomu jara a léta roku 1915. Tomuto textu lze nesporně mnohé vytknout, ale předně stojí za pozornost, že situace je tu na rakouské poměry netradičně líčena z pozice (ex)císaře Francouzů, který zde již nikterak není líčen jako ona krvežíznivá a válkychtivá nestvůra, kterýžto punc má veliký Korsičan ještě u mnohých lidí dodnes. Zvažoval jsem zda doplnit nějaké korekce, byť třeba i jen formou poznámkového aparátu, ale asi každý gro příběhu známe a tématu jsou věnovány celé knihy, ty z Jiřího pera nevyjímaje... I čtenář jen průměrně znalý problematiky si všimne, že autor naprosto pominul Neyovu klíčovou roli při Napoleonově návratu na trůn, stejně jako osudovou bitvu u Waterloo nesmírně zjednodušil, přičemž nezmínil ani britská karé ani jezdecké hektakomby, o zkáze gardy nemluvě; leč to nic nemění na zajímavém náhledu do smýšlení a informovanosti našich krajanů v době prvního kulatého jubilea, přičemž i z tohoto příspěvku je zřejmé, že „Bony“ u nás své první sympatizanty získal ještě za monarchie, ne až za republiky, kdy se Francouzi dostali tak nějak programově do politického kurzu... 

Karel Řezníček 

„ . . . dne 11. dubna 1814 zřekl se Napoleon I. ve Fontainebleau francouzského trůnu, když uznal marnost pokusu zmocniti se Paříže, obsazené spojenci, a obdržel ostrov Elbu v neodvislé panství s ročním důchodem 2 mil. Franků, které mu měla vypláceti Francie.
Ve Francii obnovena vláda Bourbonův, ač národ jí nebyl příliš nakloněn, a mladší bratr sťatého Ludvíka XVI. Vrátil se z Anglie a jakožto Ludvík XVIII. uvázal se v panování jako nástupce ve vězení zemřelého Dauphina. 

První abdikace

Dne 3. května Ludvík XVIII. vjel do Paříže a ujal se vlády za asistence několika set tisíc mužů německého a ruského vojska.

Loučení ve Fontainebleau

Za takové situace podepsán 30. května První pařížský mír mezi Francií a čtyřmi velmocemi, k nimž pak se přidalo i Portugalsko, Španělsko a Švédsko.

V zápětí po uzavření Pařížského míru svolal Ludvík XVIII. vlastní volbou tak zvanou komoru pairův a deputovaných, kterým předložil novou ústavu (charte octroyée): dvě komory. Komoru pairův jmenuje král, a do komory deputovaných volí se poslanci přímo. Právo iniciativy přísluší králi. Ministři jsou odpovědní. Staré šlechtě přiřčeny bývalé tituly a nová šlechta ponechána při svých. Daně rozvrženy ne dle stavův, nýbrž dle jmění...

Napoleon na Elbě (Vernet)

Toto jest vypsaný list z dějin. Proto uvedený ve své nahé prostotě fakt, aby bylo možno porovnati, co bezprostředně po 11. dubnu činila Evropa a čím se zabýval Napoleon, trůnu zbavený.
Přijel v prvních dnech měsíce května na ostrov Elbu, mající sotva čtyři čtvereční míle rozlohy. Muž, pro kterého nic na světě nebylo příliš velké nebo příliš malé, věnoval se hned administrativním pracem své nové domoviny s toutéž vervou, jakou do té doby věnoval záležitostem Francie i konečně celé Evropy.

Žádostiv práce a nenávidějící nečinnost, dovedl se zaměstnati rychle všemožnými podrobnostmi ve všech oborech záležitostí administrativních. Dokonce zorganizoval nevelkou vojenskou hotovost a založil opevnění na březích.

Zkrátka řečeno, zařizoval se skutečně, jako by chtěl plně využíti všech drobných výhod svého „dobře zaslouženého odpočinku“, jak napsal dobromyslně současný kronikář.

Zatím záležitosti Francie spěly ku předu v kolejích daných novou situací: Společenská rovnost, vytvořená revolucí, právě jako záležitosti říše, upravené Napoleonem – zůstaly v hlavních rysech nezměněny, ale, jak leží na snadě za nového režimu, vyšší říšské úřady obdrželi ti, kdož zůstali věrni Bourbonům, nebo kdož aspoň tu věrnost dovedli obratně předstírat. Mnoho vlivných a výnosných míst obsadili emigranti, kteří nechtěli sloužit pod Napoleonem. Bylo věcí velmi přirozenou, že royalisti, zmocnivší se vlivu, snažili se ze všech sil zav& eacute;sti někdejší předrevoluční řády, i že lidé, které vynesla éra Napoleonova, vlivu, významu i posicí pozbyli. Platilo to v nejvyšší míře o armádě, kde násilné zavádění nového režimu vyvolalo ovšem všeobecnou nespokojenost.Tyto věci byly tím většího dosahu, že osoba nového panovníka neodpovídala ani v nejmenším obrazu vladaře, jaký vytvořila léta Napoleonovy vlády.

Ludvík XVIII. byl stár – bylo mu kol šedesátky – byl otylý a trpěl podagrou, že už nemohl na koně; ve zlých dnech své nemoci nemohl se ani podepsati; při tom však obklopoval se lichotníky a maitressami. To vše nepřispívalo k jeho oblibě, ač jinak snažil se ukázati všechnu dobrou vůli v nových poměrech.

Tím vším lze vysvětliti, že vedle strany bourbonské i mnohem četnější než tato strana míru – existovala stále silná strana, toužící po návratu éry napoleonské.

Přívrženci sesazeného císaře zpravovali ho ovšem o náladě ve Francii, i o všech okolnostech a projevech obecných, mluvících v jeho prospěch. Nicméně ani v táboře Bourbonů nebylo bráno na lehkou váhu nebezpečí, pochodící ze změn veřejného mínění, jevící se ve vztazích k minulosti a přítomnosti. To lze i doložiti požadavkem Talleyranda, ministra francouzského, na kongresu

Ludvik XVIII. s rodinou

Vídeňském, aby Napoleon byl vyvezen na některý z ostrovů Atlantského oceánu a tak u činěn navždy neškodný.

Napoleon dověděl se o tomto pláně již v prosinci 1814. Poněvadž Ludvík XVIII. nevyplácel mu rentu, smluvenou ve Fontainebleau, považoval za jasné, že mocnosti nemíní dodržovat podmínek smlouvy, a necítil se již navzájem zavázán. A běželo mu tedy pouze o to, kterak by oplatil svým nepřátelům. Zprávy, jež ho došly na počátku roku 1815 o neshodách mezi panovníky, asi uspíšily provedení myšlenky, jejíž vznik byl při muži Napoleonova temperamentu věcí vlastně samozřejmou.

Dne 26. února 1815 nastává poslední kampaň Napoleonova, nazvaná v historii slovy:

S t o   d n í   . . .

Toho dne vyplul od Elby na sedmi lodích s patnácti sty muži a přistál 1. března v zátoce Jouan, nedaleko Cannes, na jižním pobřeží Francie, jihozápadně od Nizzy.

Neslýchaně smělý podnik, zmocniti se znova trůnu Francie, zahájil s tímtéž fatalistickým pohrdáním smrtí, která jej charakterizovala za celého obdivuhodného života.

Generál Marchand z Grenoblu vyslal proti němu silný vojenský oddíl.

Napoleon nechráněn jel vstříc pluku a zvolal:

„Kdo z vás chce střelit na svého císaře?“ A místo výstřelu důstojníci i vojáci zapomněli na

Setkání s soutěsce Laffrey (Steuben)

rozkazy, ozvalo se nadšené volání „Vive l’empereur!“ a všichni přešli na jeho stranu. V Grenoblu celá posádka a především pluk Abédoyèra připojil se rovněž k němu. Cestou na Lugdun měl Napoleon již 7000 mužů a byl si jist úspěchem. Podobně všechna vojska přidala se k němu. 19. března Ludvík XVIII. uprchl z Paříže do Gentu a v jeho obraně nepadl ani jeden výstřel, jak souhlasně svědčí kronikáři. Večer 20. března byl Napoleon v Paříži a historie mluví o „slavném vjezdu do Paříže“ (les Cent Jours).

O rychlé změně francouzského veřejného mínění podává svědectví úřední věštník, který v týdnu mění znamenitě titulaturu Bonapartovu: Zlověstný Korsikán Elbu opustil. – Bonaparte přistál v Cannes. – Generál Bonaparte zmocnil se Grenoblu. – Napoleon vjel do Lyonu. – Včera byl císař ve Fontainebleau radostně přijat. – Jeho Veličenstvo očekává se dnes do Tuilerií. – – Také Napoleon však rozuměl jemným odstínům stylu a mluvil v Cannes k „občanům“, v Lyonu k „Francouzům“ a v Paříži již – „moji poddaní“ . . . –

Napoleon počítal s tím, že neshody vzniklé mezi účastníky na kongresu Vídeňském a hrozící již válkou mezi někdejšími spojenci – znemožní novou válku s Francií a přinutí je k uznání změny na francouzském trůně. Ale tyto předpokady se nenaplnily.

Kongres byl zprávou o Napoleonově návratu z Elby ovšem překvapen, ale mocnosti vešly proti němu ihned v nový spolek k hájení míru Pařížského.

Každá z říší zavázala se postaviti do pole 150 tisíc mužů vojska a nesložiti zbraň  dříve, až Napoleon přestane síti válku a usilovati o nadvládu a rozhodování na pevnině.

Napoleon vešel hned s vládami říší zúčastněných na kongresu Vídeňském ve vyjednávání v tom směru, aby zachovaly podmínky míru Pařížského. Ale dána mu jednotná odpověď, že s ním nebyl mír Pařížský uzavírán. A tak na konec nezbylo velkému vojevůdci jiné než beznadějná válka. Beznadějná z ohledu na počet nepřátel i na vyčerpané prostředky země . . .

Ještě zbývalo předposlední: Vzdáti hru. Dobrovolně zříci se trůnu a vrátit se do vyhnanství. Ale Napoleon nebyl z mužů, kteří to dovedou. Vzdáti se – to neměl ve svém životním slovníku.

Věřil ve svou hvězdu a vůbec vždy dovedl nalézti něco, v co věřil. Tentokrát byla to důvěra

Napoleon na Májových polích, červen 1815 (Myrbach)

ve francouzský lid, který ho přijal se slávou a neučinil nic, aby bránil Ludvíka XVIII., ani při vždy silném patriotismu Francouzů, kteří vždy nenáviděli cizí vlivy i v sobě samých.

               Leč i tu dostavilo se zklamání. Zvěsti o nezbytnosti nové války působily nejhorším dojmem. Objevilo se to velice jasně, když z mnoha tisíců vysloužilých vojínů, kteří se vrátili do Francie ze zajetí – dlouho nebylo možno shromážditi jich pod prapory to množství, s jakým počítal Napoleon. Ani to nepomohlo valně, že císař, dostávaje svému slibu, danému krátce po svém návratu z Elby, uvolil konstituční zřízení, čímž ostatně znemožnil si na příště možnost absolutního rozhodování i v záležitostech pro sebe nejdůležitějších.
Na konci musil si přiznati, že všechny jeho snahy o získání lidu vyšly nazmar; ač přece

Britské karé u Quatre Bras (Lady Butler)

mohl usuzovat, že národ, který mu stál po boku ve chvílích zdaru, zůstane mu věrný i ve dnech neštěstí.

Dne 7. června zahájil sezení obou sněmoven, nadaných novou ústavou – skvělou trůnní řečí, která učinila dobrý dojem. Již 11. června druhá sněmovna svěřila mu vojenské síly k obraně země, vyhradila však, že jenom k obraně. Následujícího dne odebral se Napoleon k armádě.

Plánem spojenců bylo vtrhnouti do Francie čtyřmi armádami, jimž veleli: Wellington anglické a Blücher pruské v Nizozemí na pravém křídle, Barclay de Tolly ruské ve středu, a rakouské – kníže Schwarzenberg na levém křídle na hořejším Rýnu.

Nejseverněji postupovala armáda pruská pod velením Gneisenaua, zatím co Wellington

Zachráněný Blücher u Ligny

pořádal svou armádu v Belgii, a cítě se se svými 93.000 vojska příliš slabý, snažil se, než dostaví se Blücher, aby obrátil pruskou armádu, postupující pod prozatímním velením Gneisenaua, směrem k sobě. Gneisenau, získav Blücherův souhlas, obrátil své síly rychle do Belgie a tím přičinil se více než kdo jiný o rychlé ukončení kampaně.

Wellington správně předvídal, že Napoleon nebude čekat, až spojenci shromáždí svá vojska a zahrnou ho přesilou. Čítalať vojska spojenců více než 800.000 mužů, kdežto císař stál v čele 124.000 lidí. Napoleon vskutku rozhodl vrhnouti se na Blüchera a Wellingtona dříve, než přijdou Rakušané a Rusové. Vítězství nad prvými dvěma vůdci mohlo míti nedozírné politické následky.

Císař měl odvahu postavit se čelem dvakráte silnějším silám anglickým a pruským, ale ovšem jeho úmysl byl napadnouti Blüchera i Wellingtona dříve, než se nadáli, a porazit je ne najednou, nýbrž jednoho za druhým.

S celým mistrovstvím svého vojenského umění spojil svá vojska na jih od Sambry mezi Beaumontem a Philippeville, 14. června sám přibyl do Beaumontu a 15. již zahájil operace – nepřítel o tom všem nevěděl.

V té době vojska jeho protivníků stále ještě dosti daleko od sebe; příčina toho byla možnost snadnějšího opatření potravy. Wellington byl více na západ a Blücher na východ; v Charleroi se obě armády dotýkaly. Císař měl úmysl útočiti právě v tento bod a rozraziti odpůrce na obě strany rozcházejících se jich linií komunikačních.

Dne 15. června dobyl Charleroi, obsazené Prusy, a přepravil se přes Sambru. Špatnou předzvěstí bylo, že hrabě Bourmont, velitel jednoho z předních sborů, provedl podobný jidášský

Ústup k Mont-Saint-Jean

kousek, jako Jomini na počátku kampaně roku 1813: přešel na stranu spojenců a tím připravil Napoleona o značnou část úspěchu, který vyplýval z překvapení útoku. 16. června v poledne  napadl císař současně Wellingtona i Blüchera. Prvého s menší částí své armády, druhého s hlavn& iacute;mi silami. Tím způsobem, zkoušeje rozdrtit Blüchera, bránil Wellingtonovi, aby přispěl Prusům na pomoc. Oba plány se zdařily. V té bitvě (u Ligny) Prusové museli ustoupit a dokonce, když chtěli změnit běh událostí onoho dne násilným útokem jízdy, Blücher sám spadl s koně – a myslilo se, že padl. Wellingtona zase zadržel maršál Ney u Quatre-Bras tak mocně, že anglický vůdce, vzdálený sotva deset kilometrů od Blüchera, nemohl mu poskytnouti ani nejmenší pomoci. –

Napoleon se domníval, že jest Blücher nadobro poražen a Prusové odbyti; nestaral se o ně

Hougoumont (Pipps)

dále a vrhl se na Wellingtona. Oddíly francouzské, stíhající Němce, viděly je v celých tisících ustupovati k východu. Zdálo se tedy jisto, že ustupujíce k Namuru a Lutichu vzdalují se stále víc od Angličanů.

Císař tedy s hlavní armádou pospíšil proti Wellingtonovi, pozůstaviv sbor Grouchyho, aby pronásledoval Prusy. Ukázalo se však, že svého nepřítele od Ligny nedocenil. Gneisenau ještě téhož dne boje večer, než ještě Blücher byl nalezen, obrátil ústup k Namuru, ale k severu směrem k Wavre, aby se přiblížil k Wellingtonovi. Starý „maršálek Vorwärts“ v zápětí tento krok schválil a Gniesenau tak přispěl po druhé ke konečnému vítězství spojenců. Na zprávu o porážce Blü ;cherově ustoupil

Scotland fot ever (Lady Butler)

Wellington k Waterloo. Když ho Blücher ujistil, že v případě bitvy dne 18. června bude mu státi ku pomoci všemi svými silami, anglický vojevůdce odhodlal se přijmouti bitvu ve výborném postavení v kraji mezi Waterloo a Belle-Alliance a držeti se v defensivě až do Blücherova příchodu.

Napoleon objevil se před anglickou frontou večer 17. června a ustanovil k útoku časné jitro. Ale celý den 17. hustě pršelo a déšť trval ještě celou noc. Hluboko rozmoklá, úrodná a blátivá půda znemožnila skoro úplně pohyby dělostřelectva. Ostatně vojska znavená vysilujícími pochody potřebovala nutně odpočinku, takže Napoleon odložil útok na devátou hodinu ranní. I tato doba se však ukázala předčasná; půda do té doby neoschla dostatečně. I odložen znovu hlavní útok na jednu

Wellington u Waterloo (Hillingford)

hodinu odpolední. Zatím plynuly hodiny dr ahocenného času, neboť každá z nich přibližovala Prusy k bitevnímu poli. Nicméně Napoleon od rozhodnutí neustoupil. Pokládal za nemožné, aby Blücher mohl stihnouti v čas na bojiště s většími silami. V tom přesvědčení nedal nic na zprávy, které svědčily, že Prusové se přece přibližují. V hlubokých řadách stanula Napoleonova vojska po obou stranách cesty, vedoucí ke středu Wellingtonových posicí: střed zaujala pěchota, jízda obě křídla a artilerie umístěna před frontu. Silné reservy pěchoty i jízdy stály pohotovy v týlu.

Míře přímo na střed nepřátelské posice, měl císař úmysl rozraziti jej náporem svých vojenských mass směřujících na jedno místo. S pokřikem „Vive l’Empereur!“ zahájili Francouzové

Prusové u Plancenoit (Northern)

útok, vedený s úžasnou energií. Vojska Wellingtonova vyvynula mocný odpor, ale není pochybnosti, že by nakonec Napoleonovu náporu neodolala, kdyby – nebylo toho, že právě ve chvíli zahájení útoku a tedy okolo prvé hodiny odpolední, začali dostihovat bojiště Prusové. Přibývalo jich stá ;le více – začínali již také útočit v týlu Napoleonova postavení, který byl nucen posílati proti nim příslušné síly, a tím oslabovati hlavní útok na Angličany. S druhé strany dal se Grouchy zadržet

Útěk po prohře...

jediným německým sborem a nemohl vzíti podílu v bitvě. Když posléze Wellington pod dojmem objevení se Němců přešel sám k útoku, řady francouzské se začaly lámat, nastal nepořádek, a nadešel – útěk.

Hodina Napoleonova uhodila . . .

*

Po bitvě u Waterloo Napoleon pospíšil přes Charleroi do Paříže, svěřiv velení nad ustupující armádou maršálu Soultovi. Ještě nepokládal svou věc za prohranou, zvláště když došla zpráva, že Grouchy dovedl se šťastně vymknouti spojencům.

Když pak přijel do Paříže, zastal parlament nevalně jemu nakloněný. Byl by mohl nyní ohlásiti svou diktaturu, ale nepoužil tohoto posledního prostředku, cítě, že nemá dostatečné množství vojska, o něž by se opřel. Neporušil tedy ústavy a odvolal se k vlastenectví sněmoven – marně; zůstavena mu jediná cesta: opětné vzdání se trůnu.

Dne 22. června zřekl se trůnu ve prospěch svého syna, Napoleona II. Zpráva o tom vyvolala v lidu francouzském demonstrační projevy sympatií, neboť bonapartismu byli nakloněni jak sedláci, tak vojáci i měšťané.

Provisorní vláda prosila proto Napoleona, aby prokázal ještě jednu službu vlasti a opustil Paříž. Excísař vyhověl a odjel do Malmaisonu.

Když spojenci a s nimi i Ludvík XVIII. blížili se v prvních dnech července k Paříži,

Na Svatou Helenu...

provisorní vláda prohlásila, že neručí za bezpečnost Napoleonovu, a císař opustil Malmaison, maje v úmyslu uprchnouti do Ameriky. Ale naleznuv přístav Rochefort obklopený anglickým loďstvem, vzdal se svého plánu a odhodlal se svěřiti ochraně anglických zákonů a vstoupil na palubu anglické válečné lodi. Měl pevný úmysl dokonati svůj život jako civilní občan někde v ústraní Anglie. Anglický admirál Hotham zavezl jej také do Anglie, ale spojenci jinak rozhodli o jeho osudu. Zatím co Napoleon byl ještě v Plymouthu, zástupce čtyř spojenských velmocí doručil mu rozkaz, že na základě smlouvy spojenců ze dne 2. srpna 1815 pokládají vlády spojenců císaře za válečného zajatce a pověřují Anglii péčí nad ním i výběrem místa jeho deportace. Vláda anglická určila k tomuto cíli ostrov Sv. Heleny, ležící 1500 km západně od břehů Afriky v jižní části oceánu Atlantského. Napoleon přibyl na tento osamocený skalnatý ostrůvek dne 15. října, spolu s malým průvodem, který mu dovoleno sobě ponechati. Byl střežen s velkou přísností, jelikož byly obavy, že naleznou se nadšenci, kteří budou se pokoušeti osvobodit přemoženého velikána.

Dlouhé hodiny na ostrově Sv. Heleny krátil si Napoleon sepisováním pamětí svých tažení válečných. K oblíbeným zábavám náleželo čtení a jedinou radost činil mu příjezd lodi, která

Návrat ostatků

přivážela nové knihy. Těžce se ho dotklo ustanovení vlád o rozluce se ženou a synem, které něžně miloval. Zemřel 5. května 1821, před skonem žádal o duchovního, který smířil by jej s Bohem. Před smrtí nařídil také pitvu svého těla, při níž se ukázalo, že příčinou jeho smrti byl žaludeč ní vřed. –

Napolonovo přání, aby byl pohřben ve Francii, splnilo se teprve roku 1840, kdyř králem francouzským stal se Ludvík Filip Orleanský.
Se souhlasem Anglie čestná flotila pod velením knížete Joinville přivezla popel císařův do přístavu v Cherbourgu, odkud po Sekvaně dovezeny do Paříže.

Uložení Napoleonovy rakve v chrámě Invalidů vykonáno velmi slavnostně.

Pro všechny, kdož sloužili pod prapory Francie v letech 1792–1815, císař Napoleon III. dal

raziti pamětní medaili, tak zvanou medaili Svaté Heleny. Na jedné její straně je podobizna Napoleona I. a na druhé slova:
„A ses compagnons de Glorie – sa dernière pensée. S-te Hélene, 5. Mai 1821.“

SMRT VÉVODY BRUNŠViCKÉHO

Černý Brunšvičan (Evrett Millais)

Od doby, co jej znám, mě dojímá Evrett Millaisův obraz Černý Brunšvičan, ono až kýčovité loučení mladíka a krásné dámy, s žebrajícím psíkem u nohou a Napoleonovým stínem, ztělesněným obrazem na zdi; ten muž jde z plesu u vévodkyně z Richmondu do bitvy a čert ví, že se nejspíš nevrátí... Nedávno jsem narazil na jiné, dosti neznámé a poněkud naivní plátno, který zachycuje to, co následovalo, výjev z doby bezmála před dvěma sty let. Jedná se o o scénu z bitvy u Quatre Bras dva dny před bitvou u Waterloo, tedy boje na bruselské silnici 16. června 1815 a o smrt vévody Brunšvického, velitele Braunschweigische Korps, bojujícího v rámci Wellingtonovy Anglo-batavské armády.  Pokud jde o událost, popsal jsem ji v Pochodu na Brusel, prvním svazku svého dvoudílného Waterloo, a co se obrazu nazvaného Tod des Herzogs von Braunschweig bei Quatre-Bras (namalovaného roku 1815 a dnes v majetku Landesmuseum Braunschweig a publikované) týče, máte jej zde v celku i v detailech:

V době jezdeckých útoků a protiútoků se z pruského hlavního stanu vrátil ke Quatre Bras vévoda Wellington a krátce po 17:00 přišla další posila v podobě zbytku Bestových Hannoveřanů, nasledovaných pěti bataliony Brunšvičanů i s jejich jezdectvem, které přiváděl vévoda von Braunschweig-Oels osobně. Bylo to dalších 6000 pěšáků a 900 šavlí, z nichž se Best přiřadil za Packa s Kemptem a Černý houf nad severní okraj lesa Bossu.

První brunšvický sled, dvě kompanie Jäger z předvoje, do lesa Bossu rozvinutě vešly, aby posílily zle Jérômem Bonapartem tísněné Nasavské prince Sasko-Výmarského, kteří už neměli čím střílet. Došly až k potoku Gémioncourt, rozvinuly se za jeho zařízlým korytem ve skupinkách po čtyřech a na šest stop od sebe, a takto začaly postupovat na povel kapitána Bernera až do vzdálenosti, z níž mohly na Francouze zahájit palbu. Mířily špatně a ztráty zasadili nepříteli minimální.

Druhý batalion Brunšvických se vydal pod velením majora Brandensteina na opačnou stranu bojiště k Pireaumontu, a zbytek Schwarze Schare zůstal u křižovatky, kde dostal rozkaz postoupit kupředu až na úroveň Gémioncourtu. Vojáci v černém vyšli kupředu a z obav před jezdectvem se semkli do karé.

Michel Ney v té době rozvíjel útok, o němž byl přesvědčen, že bude rozhodující a že nepřátelskou obranou prorazí. Bachelu měl útočit od nyní už dobytého Pireaumontu ve směru silnice do protivníkova levého boku a Jamin dostal povel postupovat dál po silnici od Charleroi rovnou kupředu. Podporovat jej mělo 16 děl, dalších 26 bylo rozmístěno od Gémioncourtu po Pireaumont.

S terénem dobře obeznámený Arthur Wellington pochopitelně vytušil, co Ney provede, a připravil se. Čtyři Packovy řadové bataliony a 1/95^th Rifles od Kemptovy brigády vysunul na své levé křídlo, na silnici k Namuru, a sedm batalionů nechal postoupit od silnice s křižovatkou o půl kilometru jižněji.

„Pokračovali jsme v pochodu ve směru na Gémioncourt,“ vzpomínal plukovník Trescon z Bacheluho štábu. „Rychlost kroku a extrémní vedro činily ten přesun svrchovaně namáhavým. Mířili jsme do údolíčka při cestě na Namur a tam nás přivítala mimořádně zuřivá palba. Byli to Angličané, ukrytí ve velmi vzrostlém obilí, kdo po nás střílel.“

            Packovy salvy zasáhly Bacheluho modrokabátníky nečekaně ve chvíli, kdy se vynořovali z křovin a lesního porostu na oteřený prostor, načež náledovalo něco, k čemu se britské linie za celou

Poloostrovní válku uchýlily jen v pár výjimečných případech. Britská dvouřadá linie, na pohled křehká a opírající se většinou jen o rychlou palbu, šla kupředu na bodák! Pravda, neměla proti sobě útočné kolony, neboť ty se v lese rozpadly, a francouzské pěšáky zachránil jen zásah už znovu útočících Pirého jezdců, podporovaný od Pireaumontu dělostřelci.

            „Nejprve jsme nevěděli, odkud ta střelba jde, a kolonou projelo lehké zaváhání,“ pokračoval ve vyprávění plukovník Trescon. „Angličné toho využili k zuřivému útoku. Vyráželi ohromný křik a my zůstali jednu chvíli jak opaření. Před tak nečekaným a divokým útokem jsme se museli stáhnout. Přeskupili jsme se znovu až u Pireaumontu. Teď bylo na nás, abychom zahájili prudkou palbu, podporovanou děly, co zůstala u Pireaumontu ve svých palebných pozicích. Kavalerie generála Pirého přijela velice vhod, vrhla se na Angličany a zpět do svých pozic museli zas oni. Ústupový manévr provedli tak spořádaně, že nás to naplnilo obdivem! Jejich karé byla zformována tak obdivuhodně, že jimi zuřivé útoky našich kopiníků a myslivců nedokázalůy otřást.“

Před dělovou palbou a hrozbou jezdeckého útoku Britové rychle ustoupili a začali se svírat do karé, jenže ne všichni to stihli, neboť něco podobného nečekali. James Anton do 42^nd Royal Highlanders vzpomínal, jak kolem něho procválal jakýsi jezdec od ujíždějících Brunšvičanů, který zplna hrdla řval:

„Franchee! Franchee! Frantíci!“

Pak pokračoval:

„Ihned jsme vytvořili karé, či spíše shluk, na víc nezbyl čas; zbraň každého z mužů byla nabita a naši nepřátelé se blýžili tryskem; kopyta jejich koní duněla, až se zdálo, že puká zem. Naši střelci pánili zpět stejně jako brunšvické jezdectvo, padali pod údery kopímia  jen málo jich uniklo smrti či zranění; náš chrabrý plukovník klesl, když mu hrot kopí vnikl do mozku. Kapitán (teď už major) Menzies klesl pokryt ranami a nad ním se na okamžik rozpoutal boj; byl to silný muž a v pěstních soubojích dokázal čelit šesti chlapům. Granátníci, jimž velel, se kolem něho shlukli, podléhali ale nepřátelským kopím.

Z veškerého jezdectva vypadají kopiníci z hlediska pěchoty nejstrašněji, neboť kopím se dá bodnout pozoruhodně přesně a se smrtícím účinkem, aniž se kůň přiblíži na dotek bodáku; ty hrozné útočníky lze odrazit jen rychlou a dobře mířenou palbou mušket…“

Klesali důstojníci a Anton napsal, že během pár minut batalion čtyřikrát změnil velitele!

Dodal, že se v té obraně vše promíchalo, granátníci, lehké i řadové kompanie…

Kopinící s jízdními myslivci se vrhli na nejbližší čtverhran I/42nd (Royal Highland), který pukl, a pak útočili na II/44nd (East Essex), do nějž zaseli zmatek, přičemž si s vítězným řevem odváželi jako trofej královskou zástavu.

Útok mimoděk směřoval i na Wellingtonův štáb a vévodovi nezbylo než pobodnout hnědáka Copenhagen směrem ke karé I/92nd (Highland) Foot.

            „Ninety-Second, lie down! Dvaadevadesátý, k zemi!“ křičel vévoda na batalion, co mu plíce stačily.

            Poté i s Fitzroyem Somersetem skloněné muže přeskočil a stanul v jejich středu. Karé odolalo, snad i proto, že v té chvíli už útok Pirého jezdců ztrácel razanci a trubači troubili na ústup.

V boji se ocitli i Bestovi Hannoveřané se střeleckým řetězem vepředu, za ním s linií dvou batalionů a se zbytkem brigády ve druhím sledu. Onen první sled využíval dlážděné silnice na Namur a hloubil škarpy, přičemž hlínu házel před sebe jako přeprsně.

„Nepřítel postupoval největší rychlostí. Jeho kavalerie právě zaútočila, procválala skrze 42. skotský, který přesto v boji vytrval s velkou zmužilostí. Pak dospěl k naší střelecké linii. Batalion Verden nedokázal včas a rychle ustoupit, jezdci jej srazili a mnoho pozajímali. Jezdectvo se pak hnalo dál dlážděnou cestou, odkud na ně dva bataliony z příkopu vystřelily na krátkou vzálenost s takovým účinkem, že jezdci ihned obrátili. Tímto způsobem bylo zabráněno prolomení středu, naštěstí bez větších ztrát, a aniž by se musely do akce nasadit zbávalící bataliony brigády,“ říkala oficiální britská relace.

Ano, otřesení sestavy Bacheluho obchvatem se nezdařilo, zato Foyův a Jérômův čelní útok podél silnice od Charleroi, který se rozvíjel, vypadal hrozivě. Předcházela mu dělostřelecká příprava, v níž dominoval rachot těžkých dvanáctiliberek, na které britské či nizozemské šestiliberky jednoduše neměly. Hlavním cílem se stali nebozí, nyní téměř ke Gémioncourtu vysunutí a zpočátku ještě do karé semknutí Brunšvcičané, což byl skvěle kompaktní cíl. Střepina vyřadila z boje majora Rauschenplata, velitele brunšvického předvoje, s těžkým zraněním byl vyvzen z boje velitel brunšvických husarů major von Cramm, Černý houf však stál a neustoupil ani o krok. Svůj podíl na tom měl vévoda Friedrich Wilhelm, který mávnutím ruky odmítl návrh majora von Wachtholze, aby se stáhl do bezpečí. Klidně a takřka opovržlivě zůstal na místě, ani se nehnul a to, že není socha, prozrazovaly jen obláčky kouře z dýmky, které vypouštěl z ústu. Podle německých pramenů vydrželi Brunšvičané v palbě hodinu, což se zdá vzhledem k postupu událostí příliš, a tato smělost měla být jejich labutí písní.

Francouzi se valili přes Gémioncourt na Brunšvičany, chystali se je převálcovat a nezdálo se, že je něco zastaví. Byla to jen otázka času. Ney měl dostatek sil, neboť krom Reilleho sboru (ztenčeného o Girardovu divizi, převelenou k Ligny a bojující v Saint-Amand) mohl počítat i s I. armádním sborem hraběte Droueta d’Erlon, který se k místu boje blížil a měl je na dosah.

Jenže to dobou se ke křižovatce přiblížily i další jednotky, přes pět a půl tisíce mužů 3. (britské) divize generálporučíka Karla von Altena.

Síly se opět vyrovnaly a vše vypuklo nanovo, jen krve mělo být prolito víc.

Karl von Alten, Němec v britských službách a mnohokrát osvědčený velitel z řady bitev Poloostrovní války, se objevil mezi 17:00 a 17:30 s oběma svými brigádami, 5. britskou Colina Halketta a 2. brigádou King’s German Legion, již místo nepřítomného velitele, plukovníka Christiana von Omptedy, přiváděl hrabě Friedrich von Kielmannsegge. Vojáci obou těchto brigád rovněž ještě před polednem odpočívali u lesa Soignes, kde je zastihl alarm:

„Byla vydána strava a začalo se vařit, sotva jsme s tím ale začali, když tu se kolem třetí přihnal silnicí britský generálmajor sir Colin Halkett a rozkázal, ať se rychle hneme. Někteří vojáci s sebou vzali napůl dovařené jídlo, jiní ho zahodili a polykali chléb zvlhlý pálenkou,“ stojí v oficiálním hlášení Feldbataillon Bremen, který patřil do Kielmannseggeho brigády.

Pak nastal závod s časem.

„Divize pochodovala tak rychle, jak jen to šlo. Cestou jsme potkávali mnoho raněných, většinou Nizozemce, a viděli jsme, jak se vlečou dozadu,“ psal major Müller, rověnž z Feldbataillon Bremen.

Wellington nechal Halkettovy muže na západní straně Quatre Bras a Kielmannseggeho poslal nalevo, k Pireaumontu, na křídlo, oslabené střety s Bacheluho pěchotou a zejména s Pirého jezdci.

            Britsko-nizozemská strana měla teď kolem 29 000 mužů s 1900 jezdci a 39 děly.

Ney proti ní útočil se 16 800 muži, 5100 jezdci a disponoval jen 32 děly, byť větší ráže.

Lloydova devítiliberní baterie, jedna ze dvou, které Alten přivezl, byla vysunuta po silnici na Frasnes, aby palbou kryla Brunšvičany a donutila francouzské kanonýry odstoupit, leč Neyovy záložní dvanáctiliberky dostřelily dále a jejich kule zakrátko dvě britská děla vyřadily a pobily několik koní ze zápřahů.

Pak vyrazil Foy v čele s Jaminovou brigádou. Les Bossu už měli Francouzi z větší části ve svých rukou, z boku jim nic nehrozilo a oni postupovali. Vpředu šel 4. lehký s jedním batalionem v linii na čele, za nímž následovaly dvě útočné kolony, provázené několika děly. Za lehkou pěchotou kráčel 100. řadový s podporou části Pirého jezdectva a poté postupovalaa Gauthierova brigáda s 92. a 93. řadovým, pochodujícím rovnou po silnici. To samo o sobě představovalo v pěchotě přibližně 5300 mužů, víc než dost na dva a půl bataliony Brunšvičanů v prvním sledu, které navíc postřelovali z lesního porostu tirailléři. Černá pěchota ustupovala stejně jako husaři s lebkami na čákách a pryč do bezpečnější vzdálenosti ujížděla i pocuchaná a prořídlá Lloydova baterie. Vévoda Brunšvický se stahoval spolu se svým Leib Batallion, ústup kryli střelci z Lüneburg Landwehr, jenže když Friedrich Willhelm dospěl před křižovatku, kde stály další jednotky, pocítil svůj ústup nejspíš jako hanbu. Měl tu krátký rozhovor s plukovníkem Karlem Bestem, velitele 4. (hannoverské) brigády, načež se postavil do čela svojí Ulanen Eskadron a se zhruba dvěma sty třiceti jezdci vyrazil. Ne proti Foyovi, který jej zahnal, ale proti 1. lehkému pluku z divize Jérôma Bonaparta, jenž zahájil postup, aby Foye podpořil. Lehká pěchota se ovšem stihla přeskupit do karé, černé hulány pokropila kulkami z mušket a jezdci odcválali nazpět. Vévoda je vedl ke svému Leib Batallion, neboť měl nejspíš v patách Pirého kopiníky, nevjel však mezi pěchotu, aby se tu kryl.

Udělal cosi nepochopitelného.

Zůstal pětadvacet kroků před batalionem, navíc na koni, aby byl dobře vidět a mohl velet. Batalion nejspíše zakolísal, Friedrich Willhelm jej chtěl povzbudit, v té chvíli však zasáhla jeho koně kulka, snad z pistole nějakého z kopiníků. Následovaly další výstřely a jeden z nich zasáhl Friedricha Willhelma nedaleko statku La Bergerie smrtelně. Kaprál Kübel ho spolu s myslivcem Rekauem a hornistou Auem zvedli na mušketách jako na nosítkách a chtěli s ním doběhnout dovnitř batalionu v karé, jenže na ten už se soustřeďovala palba francouzských děl. Tři brunšvičtí pěšáci odnesli zle raněného velitele k silnici na tu stranu, co vede k Namuru, kde se jej ujal major von Wachtholz. Velení sboru převzal plukovník Olfermann, který pak do relace vládě uvedl:

„Náš převelice milovaný vévoda byl zasažen kuklou z muškety, která proletěla jednou paží, břichem a játry. K tomu tragickému incidentu došlo kolem šesté odpolední, kdy Jeho Jasnost osobně vedla dva bataliony proti silné nepřátelské koloně, která napadala celý náš pravý bok. (...) Poslední vévodova slova byla určena majoru von Wachtholzovi a zněla: ,Ach, drahý Wachtholzi, kde je Olfermann?‘.“

Velká a také dosti zbytečná ztráta představovala dramatickou epizodu za situace, kdy už mohly anglo-nizozemské síly klást Francouzům účinný odpor, byť se na ně snášela hustá dělostřelecká palba.

Zbývá jen dodat, kdo ten mrtvý byl... 

Friedrich Willhelm von Braunschweig (1771–1815)
Všemi tituly vévoda von Braunschweig-Wolfenbüttel-Oels, Brity zvaný Brunswick, česky vévoda Brunšvický, čtvrtý syn Karla Wilhelma Ferdinanda von Braunschweig, vstoupil roku 1789 do pruských vojenských služeb a roku 1792 se účastnil tažení proti Francouzům. Roku 1806 bojoval u Jeny, kde byl jeho otec smrtelně raněn. Stal se pro nezpůsobilost starších bratří hlavou rodu, o dědičná území ale přišel, neboť ta připadla Tylžkým mírem (1807) nově vytvořenému vestfálskému království v čele s Napoleonovým bratrem Jérômem. Roku 1809 začal na základě dohody s arcivévodou Karlem Rakouským budovat u Náchoda v Čechách dobrovolnický Herzoglich Braunschweigische Korps, přezdívaný pro černou barvu uniforem, doplněnou symbolem lebky se zkříženými hnáty (což se oboje vztahovalo ke smrti vévodova otce a ke ztrátě „vlasti“) Schwarze Schar (Černý houf), s nímž zahájil téhož roku válečné akce. Ani útok u Halberstadtu, ani obrana Ölper nebyly úspěšné, vévoda se však dokázal probít až na pobřeží Severního moře a odplout s 2300 muži do Anglie (neboť byl bratrem Charlotty Brunšvické, choti britského prince-regenta), kde vytvořil Deutschen Legion, Britům podřízené uskupení, odeslané na Iberský poloostrov. V prosinci 1813 se vévoda vrátil do Prusy osvobozeného Brunšviku a v dalších letech formoval nové jednotky, které dával jak do služeb Británie, tak i Pruska. Schwarze Herzog (Černý vévoda) padl u Quatre Bras v čele svého Braunschweigische Korps