SMRT VÉVODY BRUNŠViCKÉHO

Černý Brunšvičan (Evrett Millais)

Od doby, co jej znám, mě dojímá Evrett Millaisův obraz Černý Brunšvičan, ono až kýčovité loučení mladíka a krásné dámy, s žebrajícím psíkem u nohou a Napoleonovým stínem, ztělesněným obrazem na zdi; ten muž jde z plesu u vévodkyně z Richmondu do bitvy a čert ví, že se nejspíš nevrátí... Nedávno jsem narazil na jiné, dosti neznámé a poněkud naivní plátno, který zachycuje to, co následovalo, výjev z doby bezmála před dvěma sty let. Jedná se o o scénu z bitvy u Quatre Bras dva dny před bitvou u Waterloo, tedy boje na bruselské silnici 16. června 1815 a o smrt vévody Brunšvického, velitele Braunschweigische Korps, bojujícího v rámci Wellingtonovy Anglo-batavské armády.  Pokud jde o událost, popsal jsem ji v Pochodu na Brusel, prvním svazku svého dvoudílného Waterloo, a co se obrazu nazvaného Tod des Herzogs von Braunschweig bei Quatre-Bras (namalovaného roku 1815 a dnes v majetku Landesmuseum Braunschweig a publikované) týče, máte jej zde v celku i v detailech:

V době jezdeckých útoků a protiútoků se z pruského hlavního stanu vrátil ke Quatre Bras vévoda Wellington a krátce po 17:00 přišla další posila v podobě zbytku Bestových Hannoveřanů, nasledovaných pěti bataliony Brunšvičanů i s jejich jezdectvem, které přiváděl vévoda von Braunschweig-Oels osobně. Bylo to dalších 6000 pěšáků a 900 šavlí, z nichž se Best přiřadil za Packa s Kemptem a Černý houf nad severní okraj lesa Bossu.

První brunšvický sled, dvě kompanie Jäger z předvoje, do lesa Bossu rozvinutě vešly, aby posílily zle Jérômem Bonapartem tísněné Nasavské prince Sasko-Výmarského, kteří už neměli čím střílet. Došly až k potoku Gémioncourt, rozvinuly se za jeho zařízlým korytem ve skupinkách po čtyřech a na šest stop od sebe, a takto začaly postupovat na povel kapitána Bernera až do vzdálenosti, z níž mohly na Francouze zahájit palbu. Mířily špatně a ztráty zasadili nepříteli minimální.

Druhý batalion Brunšvických se vydal pod velením majora Brandensteina na opačnou stranu bojiště k Pireaumontu, a zbytek Schwarze Schare zůstal u křižovatky, kde dostal rozkaz postoupit kupředu až na úroveň Gémioncourtu. Vojáci v černém vyšli kupředu a z obav před jezdectvem se semkli do karé.

Michel Ney v té době rozvíjel útok, o němž byl přesvědčen, že bude rozhodující a že nepřátelskou obranou prorazí. Bachelu měl útočit od nyní už dobytého Pireaumontu ve směru silnice do protivníkova levého boku a Jamin dostal povel postupovat dál po silnici od Charleroi rovnou kupředu. Podporovat jej mělo 16 děl, dalších 26 bylo rozmístěno od Gémioncourtu po Pireaumont.

S terénem dobře obeznámený Arthur Wellington pochopitelně vytušil, co Ney provede, a připravil se. Čtyři Packovy řadové bataliony a 1/95^th Rifles od Kemptovy brigády vysunul na své levé křídlo, na silnici k Namuru, a sedm batalionů nechal postoupit od silnice s křižovatkou o půl kilometru jižněji.

„Pokračovali jsme v pochodu ve směru na Gémioncourt,“ vzpomínal plukovník Trescon z Bacheluho štábu. „Rychlost kroku a extrémní vedro činily ten přesun svrchovaně namáhavým. Mířili jsme do údolíčka při cestě na Namur a tam nás přivítala mimořádně zuřivá palba. Byli to Angličané, ukrytí ve velmi vzrostlém obilí, kdo po nás střílel.“

            Packovy salvy zasáhly Bacheluho modrokabátníky nečekaně ve chvíli, kdy se vynořovali z křovin a lesního porostu na oteřený prostor, načež náledovalo něco, k čemu se britské linie za celou

Poloostrovní válku uchýlily jen v pár výjimečných případech. Britská dvouřadá linie, na pohled křehká a opírající se většinou jen o rychlou palbu, šla kupředu na bodák! Pravda, neměla proti sobě útočné kolony, neboť ty se v lese rozpadly, a francouzské pěšáky zachránil jen zásah už znovu útočících Pirého jezdců, podporovaný od Pireaumontu dělostřelci.

            „Nejprve jsme nevěděli, odkud ta střelba jde, a kolonou projelo lehké zaváhání,“ pokračoval ve vyprávění plukovník Trescon. „Angličné toho využili k zuřivému útoku. Vyráželi ohromný křik a my zůstali jednu chvíli jak opaření. Před tak nečekaným a divokým útokem jsme se museli stáhnout. Přeskupili jsme se znovu až u Pireaumontu. Teď bylo na nás, abychom zahájili prudkou palbu, podporovanou děly, co zůstala u Pireaumontu ve svých palebných pozicích. Kavalerie generála Pirého přijela velice vhod, vrhla se na Angličany a zpět do svých pozic museli zas oni. Ústupový manévr provedli tak spořádaně, že nás to naplnilo obdivem! Jejich karé byla zformována tak obdivuhodně, že jimi zuřivé útoky našich kopiníků a myslivců nedokázalůy otřást.“

Před dělovou palbou a hrozbou jezdeckého útoku Britové rychle ustoupili a začali se svírat do karé, jenže ne všichni to stihli, neboť něco podobného nečekali. James Anton do 42^nd Royal Highlanders vzpomínal, jak kolem něho procválal jakýsi jezdec od ujíždějících Brunšvičanů, který zplna hrdla řval:

„Franchee! Franchee! Frantíci!“

Pak pokračoval:

„Ihned jsme vytvořili karé, či spíše shluk, na víc nezbyl čas; zbraň každého z mužů byla nabita a naši nepřátelé se blýžili tryskem; kopyta jejich koní duněla, až se zdálo, že puká zem. Naši střelci pánili zpět stejně jako brunšvické jezdectvo, padali pod údery kopímia  jen málo jich uniklo smrti či zranění; náš chrabrý plukovník klesl, když mu hrot kopí vnikl do mozku. Kapitán (teď už major) Menzies klesl pokryt ranami a nad ním se na okamžik rozpoutal boj; byl to silný muž a v pěstních soubojích dokázal čelit šesti chlapům. Granátníci, jimž velel, se kolem něho shlukli, podléhali ale nepřátelským kopím.

Z veškerého jezdectva vypadají kopiníci z hlediska pěchoty nejstrašněji, neboť kopím se dá bodnout pozoruhodně přesně a se smrtícím účinkem, aniž se kůň přiblíži na dotek bodáku; ty hrozné útočníky lze odrazit jen rychlou a dobře mířenou palbou mušket…“

Klesali důstojníci a Anton napsal, že během pár minut batalion čtyřikrát změnil velitele!

Dodal, že se v té obraně vše promíchalo, granátníci, lehké i řadové kompanie…

Kopinící s jízdními myslivci se vrhli na nejbližší čtverhran I/42nd (Royal Highland), který pukl, a pak útočili na II/44nd (East Essex), do nějž zaseli zmatek, přičemž si s vítězným řevem odváželi jako trofej královskou zástavu.

Útok mimoděk směřoval i na Wellingtonův štáb a vévodovi nezbylo než pobodnout hnědáka Copenhagen směrem ke karé I/92nd (Highland) Foot.

            „Ninety-Second, lie down! Dvaadevadesátý, k zemi!“ křičel vévoda na batalion, co mu plíce stačily.

            Poté i s Fitzroyem Somersetem skloněné muže přeskočil a stanul v jejich středu. Karé odolalo, snad i proto, že v té chvíli už útok Pirého jezdců ztrácel razanci a trubači troubili na ústup.

V boji se ocitli i Bestovi Hannoveřané se střeleckým řetězem vepředu, za ním s linií dvou batalionů a se zbytkem brigády ve druhím sledu. Onen první sled využíval dlážděné silnice na Namur a hloubil škarpy, přičemž hlínu házel před sebe jako přeprsně.

„Nepřítel postupoval největší rychlostí. Jeho kavalerie právě zaútočila, procválala skrze 42. skotský, který přesto v boji vytrval s velkou zmužilostí. Pak dospěl k naší střelecké linii. Batalion Verden nedokázal včas a rychle ustoupit, jezdci jej srazili a mnoho pozajímali. Jezdectvo se pak hnalo dál dlážděnou cestou, odkud na ně dva bataliony z příkopu vystřelily na krátkou vzálenost s takovým účinkem, že jezdci ihned obrátili. Tímto způsobem bylo zabráněno prolomení středu, naštěstí bez větších ztrát, a aniž by se musely do akce nasadit zbávalící bataliony brigády,“ říkala oficiální britská relace.

Ano, otřesení sestavy Bacheluho obchvatem se nezdařilo, zato Foyův a Jérômův čelní útok podél silnice od Charleroi, který se rozvíjel, vypadal hrozivě. Předcházela mu dělostřelecká příprava, v níž dominoval rachot těžkých dvanáctiliberek, na které britské či nizozemské šestiliberky jednoduše neměly. Hlavním cílem se stali nebozí, nyní téměř ke Gémioncourtu vysunutí a zpočátku ještě do karé semknutí Brunšvcičané, což byl skvěle kompaktní cíl. Střepina vyřadila z boje majora Rauschenplata, velitele brunšvického předvoje, s těžkým zraněním byl vyvzen z boje velitel brunšvických husarů major von Cramm, Černý houf však stál a neustoupil ani o krok. Svůj podíl na tom měl vévoda Friedrich Wilhelm, který mávnutím ruky odmítl návrh majora von Wachtholze, aby se stáhl do bezpečí. Klidně a takřka opovržlivě zůstal na místě, ani se nehnul a to, že není socha, prozrazovaly jen obláčky kouře z dýmky, které vypouštěl z ústu. Podle německých pramenů vydrželi Brunšvičané v palbě hodinu, což se zdá vzhledem k postupu událostí příliš, a tato smělost měla být jejich labutí písní.

Francouzi se valili přes Gémioncourt na Brunšvičany, chystali se je převálcovat a nezdálo se, že je něco zastaví. Byla to jen otázka času. Ney měl dostatek sil, neboť krom Reilleho sboru (ztenčeného o Girardovu divizi, převelenou k Ligny a bojující v Saint-Amand) mohl počítat i s I. armádním sborem hraběte Droueta d’Erlon, který se k místu boje blížil a měl je na dosah.

Jenže to dobou se ke křižovatce přiblížily i další jednotky, přes pět a půl tisíce mužů 3. (britské) divize generálporučíka Karla von Altena.

Síly se opět vyrovnaly a vše vypuklo nanovo, jen krve mělo být prolito víc.

Karl von Alten, Němec v britských službách a mnohokrát osvědčený velitel z řady bitev Poloostrovní války, se objevil mezi 17:00 a 17:30 s oběma svými brigádami, 5. britskou Colina Halketta a 2. brigádou King’s German Legion, již místo nepřítomného velitele, plukovníka Christiana von Omptedy, přiváděl hrabě Friedrich von Kielmannsegge. Vojáci obou těchto brigád rovněž ještě před polednem odpočívali u lesa Soignes, kde je zastihl alarm:

„Byla vydána strava a začalo se vařit, sotva jsme s tím ale začali, když tu se kolem třetí přihnal silnicí britský generálmajor sir Colin Halkett a rozkázal, ať se rychle hneme. Někteří vojáci s sebou vzali napůl dovařené jídlo, jiní ho zahodili a polykali chléb zvlhlý pálenkou,“ stojí v oficiálním hlášení Feldbataillon Bremen, který patřil do Kielmannseggeho brigády.

Pak nastal závod s časem.

„Divize pochodovala tak rychle, jak jen to šlo. Cestou jsme potkávali mnoho raněných, většinou Nizozemce, a viděli jsme, jak se vlečou dozadu,“ psal major Müller, rověnž z Feldbataillon Bremen.

Wellington nechal Halkettovy muže na západní straně Quatre Bras a Kielmannseggeho poslal nalevo, k Pireaumontu, na křídlo, oslabené střety s Bacheluho pěchotou a zejména s Pirého jezdci.

            Britsko-nizozemská strana měla teď kolem 29 000 mužů s 1900 jezdci a 39 děly.

Ney proti ní útočil se 16 800 muži, 5100 jezdci a disponoval jen 32 děly, byť větší ráže.

Lloydova devítiliberní baterie, jedna ze dvou, které Alten přivezl, byla vysunuta po silnici na Frasnes, aby palbou kryla Brunšvičany a donutila francouzské kanonýry odstoupit, leč Neyovy záložní dvanáctiliberky dostřelily dále a jejich kule zakrátko dvě britská děla vyřadily a pobily několik koní ze zápřahů.

Pak vyrazil Foy v čele s Jaminovou brigádou. Les Bossu už měli Francouzi z větší části ve svých rukou, z boku jim nic nehrozilo a oni postupovali. Vpředu šel 4. lehký s jedním batalionem v linii na čele, za nímž následovaly dvě útočné kolony, provázené několika děly. Za lehkou pěchotou kráčel 100. řadový s podporou části Pirého jezdectva a poté postupovalaa Gauthierova brigáda s 92. a 93. řadovým, pochodujícím rovnou po silnici. To samo o sobě představovalo v pěchotě přibližně 5300 mužů, víc než dost na dva a půl bataliony Brunšvičanů v prvním sledu, které navíc postřelovali z lesního porostu tirailléři. Černá pěchota ustupovala stejně jako husaři s lebkami na čákách a pryč do bezpečnější vzdálenosti ujížděla i pocuchaná a prořídlá Lloydova baterie. Vévoda Brunšvický se stahoval spolu se svým Leib Batallion, ústup kryli střelci z Lüneburg Landwehr, jenže když Friedrich Willhelm dospěl před křižovatku, kde stály další jednotky, pocítil svůj ústup nejspíš jako hanbu. Měl tu krátký rozhovor s plukovníkem Karlem Bestem, velitele 4. (hannoverské) brigády, načež se postavil do čela svojí Ulanen Eskadron a se zhruba dvěma sty třiceti jezdci vyrazil. Ne proti Foyovi, který jej zahnal, ale proti 1. lehkému pluku z divize Jérôma Bonaparta, jenž zahájil postup, aby Foye podpořil. Lehká pěchota se ovšem stihla přeskupit do karé, černé hulány pokropila kulkami z mušket a jezdci odcválali nazpět. Vévoda je vedl ke svému Leib Batallion, neboť měl nejspíš v patách Pirého kopiníky, nevjel však mezi pěchotu, aby se tu kryl.

Udělal cosi nepochopitelného.

Zůstal pětadvacet kroků před batalionem, navíc na koni, aby byl dobře vidět a mohl velet. Batalion nejspíše zakolísal, Friedrich Willhelm jej chtěl povzbudit, v té chvíli však zasáhla jeho koně kulka, snad z pistole nějakého z kopiníků. Následovaly další výstřely a jeden z nich zasáhl Friedricha Willhelma nedaleko statku La Bergerie smrtelně. Kaprál Kübel ho spolu s myslivcem Rekauem a hornistou Auem zvedli na mušketách jako na nosítkách a chtěli s ním doběhnout dovnitř batalionu v karé, jenže na ten už se soustřeďovala palba francouzských děl. Tři brunšvičtí pěšáci odnesli zle raněného velitele k silnici na tu stranu, co vede k Namuru, kde se jej ujal major von Wachtholz. Velení sboru převzal plukovník Olfermann, který pak do relace vládě uvedl:

„Náš převelice milovaný vévoda byl zasažen kuklou z muškety, která proletěla jednou paží, břichem a játry. K tomu tragickému incidentu došlo kolem šesté odpolední, kdy Jeho Jasnost osobně vedla dva bataliony proti silné nepřátelské koloně, která napadala celý náš pravý bok. (...) Poslední vévodova slova byla určena majoru von Wachtholzovi a zněla: ,Ach, drahý Wachtholzi, kde je Olfermann?‘.“

Velká a také dosti zbytečná ztráta představovala dramatickou epizodu za situace, kdy už mohly anglo-nizozemské síly klást Francouzům účinný odpor, byť se na ně snášela hustá dělostřelecká palba.

Zbývá jen dodat, kdo ten mrtvý byl... 

Friedrich Willhelm von Braunschweig (1771–1815)
Všemi tituly vévoda von Braunschweig-Wolfenbüttel-Oels, Brity zvaný Brunswick, česky vévoda Brunšvický, čtvrtý syn Karla Wilhelma Ferdinanda von Braunschweig, vstoupil roku 1789 do pruských vojenských služeb a roku 1792 se účastnil tažení proti Francouzům. Roku 1806 bojoval u Jeny, kde byl jeho otec smrtelně raněn. Stal se pro nezpůsobilost starších bratří hlavou rodu, o dědičná území ale přišel, neboť ta připadla Tylžkým mírem (1807) nově vytvořenému vestfálskému království v čele s Napoleonovým bratrem Jérômem. Roku 1809 začal na základě dohody s arcivévodou Karlem Rakouským budovat u Náchoda v Čechách dobrovolnický Herzoglich Braunschweigische Korps, přezdívaný pro černou barvu uniforem, doplněnou symbolem lebky se zkříženými hnáty (což se oboje vztahovalo ke smrti vévodova otce a ke ztrátě „vlasti“) Schwarze Schar (Černý houf), s nímž zahájil téhož roku válečné akce. Ani útok u Halberstadtu, ani obrana Ölper nebyly úspěšné, vévoda se však dokázal probít až na pobřeží Severního moře a odplout s 2300 muži do Anglie (neboť byl bratrem Charlotty Brunšvické, choti britského prince-regenta), kde vytvořil Deutschen Legion, Britům podřízené uskupení, odeslané na Iberský poloostrov. V prosinci 1813 se vévoda vrátil do Prusy osvobozeného Brunšviku a v dalších letech formoval nové jednotky, které dával jak do služeb Británie, tak i Pruska. Schwarze Herzog (Černý vévoda) padl u Quatre Bras v čele svého Braunschweigische Korps