PAŘÍŽSKÉ NÁMOŘNÍ MUZEUM

Paříž miluji, je to krásná dáma, skoro bych řekl slečna, protože nepřestává hýřit mládím, elegancí, šarmem a není vůbec nic divného, když se do ní zamilujete. Má sice své vady na kráse, zejména v severní části nad historickým jádrem ve směru na Saint-Denis (kdo tam byl, ví, o čem mluvím), ale nobody is perfect a kdyby to tak nebylo, šlo by jen o holku z Playboye, sice dokonaloU, počítačově dožehlenou, možná sexy, leč nepřitažlivou, protože je v jádru stejná jako jiné playgirls… Od roku 1990 se mi tam podařilo dostat mnohokrát (předtím to jaksi nešlo), stejně si ale vzpomínám, jak jsem tam jel asi před osmi lety, ještě linkovým autobusem, vzbudil se vprostřed noci ve Štrasburku, rozespale z okýnka uviděl platany u chodníků, obyčejné reklamní cedule na zastávkách i další nicotnosti a najednou jsem měl pocit už hodně zapomenutý, jako když je někdo mladý, jde na rande s krásnou chic holkou a ví, že ona přijde…! Prostě mi bylo překrásně… Proč tenhle důvod, krom malého vyznání? Protože je tu jaro, začne se vyrážet, půjde-li to, za hranice všedních dní, a pár z vás má určitě schůzku s městem na Seině za lubem. Občas mi někdo pošle na kontaktní mailovou adresu tohoto blogu (napoleonknihy@volny.cz) zdvořilý dotaz a žádost o radu, kam se v Paříži vypravit a co si nenechat ujít. Snažím se o nějaké tipy s ohledem na zájem, tedy o rady převážně militaristicko-napoleonské (i když o poetická místa, dobré kavárny, atd., tu také není nouze) a jaksi jsme v nich zapomněl, že existují i jiné nádhery než Invalidovna, Orsay, Louvre, etc. Je to ode mne nevděčné, neboť když se mi koncem léta 1990 povedlo dostat do města svaté Jenoféfy (St.-Geneviève, patronky Paříže) poprvé, skoro jsem si ubrousil nohy, abych všechno nastudované stihl. Jasně, že prioritu měly Nôtre-Dame (proti představě mi připadal malý) a Tour Eiffel , o níž jsme si myslel, že je to železný krám, jenže mě doslova posadila na zadek, jak je nádherná. Ten zadek spočinul na mramorových schodech terasy Palais Chaillot na opačném břehu řeky, odkud je na věž nejkrásnější pohled, a když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že na vchodu do jednoho křídla tohohle paláce (viz letecké toto) ve směru od náměstí se sochou, tuším, maršála Foche, je napsáno Musée nationale de la Marine, tedy Národní muzeum námořnictva. Komplex suchozemce je velký, musel jsem dovnitř a nelitoval jsem ani co by se za nehet vešlo. Čímž se konečně dostávám k jádru pudla a k tipu pro vás…

Tohle muzeum má v Paříži centrálu, filiálky jsou ve velkých přístavech Brest, Port-Louis, Rochefort a Toulon, a video z oficiálních stránek (prolink je opět v nadpisu) vám nejlépe ukáže zlomek bohatství uvnitř skrytého. On na to ostatně stačí velemodel řadové lodi ve foyer ještě před pokladnou. Webové stránky tvrdí, že toto muzeum je vedle obdobného muzea v Sankt-Petěrburgu jedním z nejstarších námořních muzeí na svět, což se ovšem projevuje jen na kvalitě sbírek a exponátů, ne na instalaci a prostorných interiérech. Najdete tu stovky obrazů i modelů počínaje věkem plachet, který na mne působil jako dominantní a převažují tu lodě válečné. Žádný národ se příliš nechlubí porážkami, takže Lucasovu Le Redoutable či Villeneuvovu Le Bucentaure tu nenajdete (na tohle, holt, musíte do Portsmouthu), o to víc lodí ale pochází ze zlaté éry Ludvíka XIV., kdy Colbert budoval francouzské námořní síly (Le Soleil Royal, či galéra La Royale jsou nejproslulejší), a Ludvíka XVI., jehož řadové lodě i fregaty začaly velmi vážně ohrožovat britskou nadvládu na mořích. Uvidíte tu i válečné lodě novější od let, kdy parní stroj začal zatlačovat do pozadí plachty, a skončíte u modelů letadlových lodí či atomových ponorek. Oživíte si čas obchodních parníků i slávu velkých transatlantických lodí Normandie či France . Nahlédnete do objevitelských cest pánů Bougainvilla, La Pérouse či Dumonta dʼUrvilla, pohrajete si s interaktivními videi, možná (nevím, je-li tam ještě, expozice se občas mění) vystoupáte na originál můstek jedné fregaty z doby po 2. světové válce a ohmatáte si bronzový kloun římské birémy či trirémy… K tématu napoleonskému je třešničkou na dortu Le Canot Impérial de Napoléon z roku 1810, na níž vpluli císař s císařovnou, maršálem Berhierem a admirálem Decrèsem 30. dubna téhož roku do Anvers, tedy Antverp (opět viz foto a detailně někdy příště). Na závěr doporučuji zdejší boutique, byť jen na nahlédnutí, neboť ty věcičky tu vůbec nejsou levné, leč občas tu mívají knihy, které byste ve FNACu, u Gilberta či v jiných knihkupeckých řetězcích marně hledali, pokud po nich pasete… Podotýkám, že expozice je přístupná od 9. února do 23. října denně krom úterý (ve čtvrtek dokonce do 21:30, o víkend do 19:00, v pátek o hodinu méně).

NAPOLEON ABELA GANCEHO

Když Pařížan Abel Gance natočil film, známý dnes pod titulkem Napoléon, bylo mu osmatřicet a rázem vstoupil do dějin kinematografie. Původně se onen 330 minut trvající němý snímek jmenoval Napoléon vu par Abel Gance (Napoleon, jak jej vidí Abel Gance) a stejně tak se distribuoval pod názvem Napoléon Bonaparte. Dějově začíná roku 1781 ve škole v Brienne, pokračuje setkáním s Dantonem a Rougetem de l´Isle v Klubu kordeliérů, návratem na Korsiku, útěkem před paolisty (viz snímek), thermidorem, obléháním Toulonu, vendémiairovým povstáním, sňatkem s Josefínou a končí vítězným vpádem do Itálie. Je to prostě film o vzestupu ke slávě a zrodu vojevůdce, kterému Gance svým pojetím složil zcela záměrně velký hold. Když začal snímek roku 1925 natáčet, myslel především na Griffitovo Zrození národa, nevytvořil však kopii už tehdy legendárního díla, ale svébytné chef d´oeuvre, v němž experimentoval scénáristicky i kameramansky a který oživil doslova desítkami historických postav, přičemž si sám zahrál Saint-Justa. Budoucího císaře Francouzů obsadil dokonce dvakrát, neboť Bonaparta-hocha hraje Vladimir Roudenko (či Ruděnko, jak chcete) a Bonaparta generála Albert Dieudonné. Sluší se dodat, že Abel Gance chtěl v napoleonské epopeji pokračovat, avšak další část (podle původního projektu třetí ze šesti) natočil až po více než třiceti letech, kdy měl (roku 1960) premiéru jeho Austerlitz (s Pierre Mondym v hlavní roli, u nás mu ale dali název Napoleon), promítaný kdysi i v našich kinech a párkrát v televizi.

Proč vlastně krom nesporných uměleckých kvalit o tomto filmu píšu? Protože jsem objevil horkou novinku, vloženou doslova před pár dny, jednu volně stažitelnou verzi slavného filmu (těžko říci kterou, existuje jich celá řada a mírně se liší délkou, přičemž v některých jsou titulky převedeny do zvuku); tato je ozvučená hudbou a jednotlivé (s anglickými subtitles) části mají duplexní barevnost. Prolink naleznete v nadpisu článku, a pokud by nefungoval, je i zde: http://www.uloz.to/8510370/napoleon-avi. A těším se na komentáře těch, kteří film znají, nebo se na něj teprve podívají. Video nevkládám, byť jich na youtube pár je, všechna však mají pro tento blog dosti neúnosných 25 minut…

FABRIZZIOVA BITVA ANEB KARTOUZA PARMSKÁ

Je čas smutku a čas práce, která pomáhá, takže bude (pro mne) lepší, když se odmlka (ohlášená v předchozím příspěvku) neprotáhne. Protože se ale nechci (zatím) pouštět do ničeho složitějšího, sahám k dedukci, s níž přišel mladý Karel Marx, než se stal marxistou: "Hnací silou pokroku je lidská lenost." Měl pravdu a já se rozhodl zřídit nový štítek "classic", pod nímž by se víceméně chaoticky a podle nápadu či nálady postupně vršily připomínky klasických děl literatury, zabývající se léty i tématy koaličních válek a později starší vojenskou historií vůbec. Přihodním onen štítek i k Erckmann-Chatrianovu "1813", neboť sem jednoznačně patří. Nepochybuji, že většina z vás bude spoustu vzpomenutých literárních skvostů znát, mohlo by ale být přijemné i to, že si je znovu připomeneme. Takže začínáme...

Od mých mladických let mě z velikánů literatury snad nejvíc oslňoval Francouz Henry Beyle (1783-1842), byť to byl přesně onen tlusťoučký "rizpainsel" (napoleonský argotický výraz pro armádní zásobovač, od slov riz, pain, sel, rýže, chleba, sůl, nejčastější potraviny; já to někde přeložil jako "rychlesůl"), jaké neměly bojové jednotky rády. Tenhle monsieur Beyle snad ani neměl hodnost, a i když absolvoval tažení do Ruska (i zpět), bylo to v komfortu, o jakém si mohli ostatní jen zdát. Byl to prostě onen mladík od Aspern, jak ho vylíčil Patrick Rambaud v (na blogu rovněž vzpomínané) "Bitvě". Psát ovšem uměl excelentně a mne uchvacoval jeho jasný sloh i výraz; nač Balzac (současník a oba patří mezi tzv. romantické realisty) potřeboval stránku, na to jemu stačila věta, aby stvořil stejně živý obraz... Dal si pseudonym Stendhal, takže teď jsou doma i ti, co byli dosud vedle. Jeho "Kartouza parmská" je tou knihou, ke které se zvolna dostávám, a důvody mám dva. Předně jde o začátek románu, o první větu:

"Dne 15. května 1796 vstoupil generál Bonaparte do Milána v čele oné mladé armády, která překročila most u Lodi a zvěstovala světu, že po tolika staletích našli Caesar a Alexandr svého nástupce."

Tak začíná příběh Fabrizzia del Donga, nemanželského syna milánské markýzy del Dongo a francouzského poručíka Roberta (i když Gina del Dongo v tom tak zcela jasno neměla), hocha Napolenem natolik oslněného, že se vydá v osmnácti z Itálie až do Belgie, kam dorazí, když je bitva u Waterloo v plném proudu. Tahle scéna, vlastně celá třetí kapitola, se do filmového zpracování s nezapomenutelným Gérardem Philipem nedostala, leč oslnila třeba Tolstého a uchvátila i další absolutně neheroizovaným popisem bitvy z pohledu prostého bojovníka, který ze všeho vidí a chápe jen to, kam dohlédne... Kus této kapitoly v klasickém překladu Miroslava Jirdy z Knihovny klasiků z roku 1969 (bože, to to letí) následuje s nadějí, že alespoň někoho z vás přiměje sáhnout po autorovi, jenž za to stojí nejen v této knize, ale i v Červeném a černém, atd...

STENDHAL: KARTOUZA PARMSKÁ
(přeložil Miroslav Jirda)

(...)
A jako si Fabrizzio prohlížel husary z družiny, družina si prohlížela jeho. Vida to zarděl se, a aby se zbavil rozpaků, otočil se tváří k nepříteli, Viděl široce rozvinuté řady vojáků
v červených uniformách; ale zejména ho plnilo údivem, že mu ti lidé připadají tak malí. Dlouhé linie - byly to pluky nebo divize - se mu nezdály vyšší než plot. Řada červených jezdců klusala, aby se přiblížila k úvozu, jímž se pomalu dali maršál a jeho družina, brodíce se blátem. Dým zahaloval výhled směrem jejich jízdy; jen chvílemi cvalem přeběhla na pozadí toho bílého kouře skupina vojáků.
Pojednou uviděl Fabrizzio, jak od nepřátelské strany největším tryskem přijíždějí čtyři muži. "Ach," řekl si, "jsme napadeni." Pak viděl, jak dva z těch mužů podávají maršálovi hlášení. Jeden z generálů maršálovy družiny prudce vyrazil směrem k nepříteli, za ním dva husaři z družiny a ti čtyři, kteří právě přijeli. Když všichni přejeli malý příkop, octl se Fabrizzio vedle jednoho strážmistra velmi dobrácké tváře. "S tímhle musím promluvit," umínil si, "možná, že si mě pak přestanou prohlížet." Dlouho uva- žoval.
"Pane, jsem poprvé v bitvě," řekl konečně strážmistrovi, "ale je tohle opravdová bitva?"
"Tak trochu. Ale kdo jste vy?"
"Jsem bratr kapitánovy ženy."
"A jak se jmenuje ten kapitán?"
Náš hrdina se octl v strašlivých rozpacích; tuhle otázku vůbec nečekal. Naštěstí maršál s družinou znovu tryskem vyrazili. "Jaké francouzské jméno mám říci?" přemýšlel. Konečně si vzpomněl na jméno vrchního v hotelu, v němž bydlil v Paříži; zajel až k samému strážmistrovu koni a křičel co mu hlas stačil:
"Kapitán Meunier!"
Strážmistr pro dělostřelbu dobře neslyšel a odpověděl:
"Ach, kapitán Teulier? Jo, ten byl zabit."
"Znamenitě," řekl si Fabrizzio, "tak tedy kapitán Teulier, musím dělat zarmouceného. - Ach bože, bože," vzkřikl a zatvářil se ztrápeně.
Zatím vyjeli z úvozu a tryskem přejížděli jakousi loučku; kule znovu dopadaly v jeho blízkosti. Maršál zamířil k jedné jezdecké divizi. Průvod se octl uprostřed mrtvých a raně ných; ale tento obraz našeho hrdinu už tak nedojímal; měl na mysli něco jiného.
Když se družina na chvíli zastavila, zpozoroval malý markytánský vozík; okamžitě v něm nabyla vrchu jeho náklonnost k tomuto úctyhodnému vojenskému útvaru a ihned se k vozíku rozejel.
"Hned se vraťte, setsakra!" křičel za ním strážmistr.
"Co mi tady může udělat?" pomyslil si Fabrizzio. A cválal dál směrem k markytánce. Jak dával koni ostruhy, trochu se těšil, že to bude jeho markytánka z rána; kůň i vozík byl velmi podobný, ale majitelka byla docela jiná žena a náš hrdina usoudil, že má velmi zlou tvář. Když vedle ní zastavoval, zaslechl, jak říká: "Takový krásný muž to byl!" Novopečeného vojáka tu čekala hodně ošklivá podívaná: řezali tam ve stehně nohu mladému kyrysníkovi, pět stop deset palců vysokému krasavci. Fabrizzio zavřel oči a zvrátil do sebe čtyři skleničky pálenky, jednu za druhou.
"Heleme se!" zvolala markytánka; "jsi jako za groš kudla, ale chlapík!" Pálenka mu vnukla nápad: "Musím si koupit přízeň svých kamarádů, husarů z družiny."
"Dejte mi, co zbylo v láhvi," řekl markytánce.
"A víš ty," odpověděla, "že ten zbytek stojí v takový den, jako je dnešní, deset franků?" Odcválal a vrátil se k družině.
"Ach, ty nám taky neseš slzu?" zvolal strážmistr; "proto jsi zběhl? Dej sem!"
Láhev kolovala; poslední v řadě ji dopil a vyhodil do
vzduchu.
"Díky, kamaráde," volal na Fabrizzia. Oči všech se na něj vlídně dívaly a Fabrizziovi se svalil balvan ze srdce: byl z rodu těch, jejichž příliš jemně ustrojené srdce potřebuje přátelské teplo svého okolí. Konečně se na něj kamarádi už nedívají skrze prsty, mezi ním a jimi je pouto! Fabrizzio zhluboka vydechl a pak řekl oproštěným hlasem strážmistrovi:
"A když byl kapitán Teulier zabit, kde najdu svou sestru?" Myslil si, že je malý Machiavelli, když říká Teulier místo Meunier jakoby nic.
"To se dovíte večer," odpověděl strážmistr.
Družina znovu vyrazila a zamířila k pěším divizím. Fabrizzio pocítil, že je úplně opilý; vypil pálenky příliš mnoho a v sedle se trochu potácel: v pravou chvíli si vzpomněl na slova, která často slýchal od kočího své matky: "Když má člověk v hlavě, má se dívat mezi uši svého koně a dělat to, co dělá soused." Maršál se dlouho zdržel u několika jezdeckých útvarů, dával rozkazy k útoku; ale hodinu nebo dvě si náš hrdina téměř neuvědomoval, co se děje kolem něho. Cítil se velmi unaven, a jak kůň cválal, dopadal na
sedlo jako kus olova.
Pojednou vykřikl strážmistr na své mužstvo:
"Copak setsakra nevidíte císaře?"
Okamžitě celá družina do ohlušení křičela: Ať žije císař! Lze si snadno představit, jak náš hrdina poulil oči, ale viděl jen tryskem pádící generály, rovněž se svými družinami. Pro dlouhé chocholy vlající na přilbách dragounů a generálských družin nebylo možné rozeznat tváře. "A tak jsem neviděl císaře na bojišti kvůli těm prokletým skleničkám pálenky!" Tato úvaha zahnala úplně jeho opojení.
Znovu přišli na rozbředlou cestu plnou kaluží a koně chtěli pít.
"To tedy jel kolem císař?" zeptal se Fabrizzio souseda.
"To se rozumí. Byl to ten, co neměl vyšívaný kabátec.
"A jak to, že jste ho neviděl?" odpověděl kamarád vlídně. Fabrizzio měl velkou chuť jet za císařovou skupinou a připojit se k ní. Jaké štěstí vál čit opravdu po boku toho hrdiny! Proto právě přišel do Francie. "Záleží to jen na mně," řekl si, "jediným důvodem služby, kterou teď konám, je přece rozmar mého koně, že se rozběhl za těmi generály."
K tomu, aby zůstal, přiměla Fabrizzia vlídnost husarů, jeho nových kamarádů; začal se považovat za důvěrného přítele všech těch vojáků, s nimiž už několik hodin cválal. Pokládal přátelství, jaké vzniklo mezi ním a jimi, za vznešené přátelství hrdinů Tassových a Ariostových. Kdyby se připojil k družině císařově, musil by znovu navazovat známosti; možná, že by se na něj dívali i spatra, neboť to byli dragouni, kdežto on má uniformu husarskou, jako všichni z maršálovy družiny. Když viděl, jak se teď na něj dívají, byl na vrcholu štěstí; byl by pro své nové druhy udělal všechno na světě; duší a myslí se vznášel v oblacích. Od chvíle, kdy se s nimi spřátelil, všechno jako by změnilo tvářnost, mřel touhou vyptávat se jich. "Ale ještě jsem trochu opilý," říkal si, "nesmím zapomínat na žalářníkovu
ženu." Když štáb vyjel z úvozu, všiml si Fabrizzio, že maršál Ney už není mezi nimi; v čele jedoucí generál byl velký a hubený, měl suchou tvář a strašný pohled.
Ten generál nebyl nikdo jiný než hrabě dʼA., nadporučík Robert z 15. května 1796. Jak nesmírně rád by byl viděl Fabrizzia del Donga!
Už dlouho nepozoroval Fabrizzio, že by černé hrudky země vyletovaly pod dopadajícími kulemi. Dojeli za kyrysnický pluk; slyšel zřetelně, jak kartáčové koule bijí do kyrysů, a viděl, jak několik mužů padlo.
(...)

TROCHU JINÉ IN MEMORIAM

Němé psí tváře náležely k vojenskému životu, i když zůstávaly v pozadí, neboť na pochodech, v bojích a bitvách nemohly sehrát až na pár výjimek podstatnější roli. Jejich úloha byla jiná. Psi rozveselovali, projevovali svoji náklonnost chlapům, kteří okorali, protože to byl jediný způsob, jak vzdorovat smrti i utrpení všude kolem. Oživovali v nich pocity dávno zasunuté někam do hloubi duše. Byli nenápadní, proto mají ještě méně pomníků než koně, kteří nesli muže do boje, přesto je najdeme na řadě vyobrazení a plátno Raněný plukovní pes Horace Verneta mluví za vše. Když zalistujete blogem hodně nazpátek, až ke 2. a 6. září 2010, najdete na dvě části rozdělený příspěvek Psi v Napoleonově armádě, posbíraný ze střípků pamětí té doby. Zdaleka nejde o věc podmíněnou napoleonskou dobou. Mám rozepsanou knihu o bitvě u Cušimy a v tragicky epickém příběhu plavby Rožestvenského 2. Tichooceánské eskadry kolem půlky světa najdete desítky příkladů, kdy námořníci přilnuli ke zvířatům všeho druhu. Na všech obrněncích či křižnících byl lodní pes a vůbec ho tu neměli jen kvůli krysám…

Časy jsou v něčem přece jen změněné, pes se v přecivilizovaném světě, který nám často připadá odlidštěný, změnil z příležitostného společníka v bytost, s níž mnozí z nás žijí v úzkém svazku, funkce je však stejná. Pes nám dává, co jinde nacházíme jen občas, lásku, věrnost, vděk i oddanost, a chová se přitom až na pár drobností s nezištnou oddaností. Můžeme mu bez ostychu projevit, co dáváme lidem kolem sebe najevo jen někdy. Když pak odejde, platíme za všechno, co nám dal on, bolestí nikoliv nepodobnou smutku nad odchodem blízkého člověka. Já a ti, kteří ke mně patří, teď myslíme na velké psí srdce v malém těle, které v sobotu bojovalo velkou bitvu, nevyhrálo a v noci po ní dotlouklo. S malou Žofií jsem napsal příliš mnoho knih, neboť většinu kapitol trpělivě ležela pod stolem s počítačem, čekala, až si na ni udělám čas, a jen když jsem to přeháněl, dala najevo, že bych si měl hlavu vyčistit s ní. Patřila ke všemu, co jsem psal, a zaslouží si za to poděkování, i když někdo z vás bude tvrdit, že nekrology se mají psát jen o lidech. Zároveň se omlouvám; bude pár dní trvat, než se mi vrátí chuť pokračovat jak v psaní knihy, tak v článcích na tento blog.