FRANCIE PROTI EVROPĚ MICHALA ŠŤOVÍČKA: UŽ BRZY...

Michal Šťovíček, autor Vendéeských válek, mi poskytl ukázku jedné kapitoly z knihy na téma, které tu navzdory všemu, co u nás o Francouzské revoluci vyšlo, bylo zpracováno jednou jedinkrát v dnes už vzácné Krystůvkově knize Boj monarchické Evropy s revolucí fracouzskou z roku 1885. Knihu FRANCIE PROTI EVROPĚ vydá v průběhu listopadu (s atraktivním obrázkem, který poskytl Keith Rocco) nakladatelství EPOCHA a anotace na webu http://www.epocha.cz (prolink je i v nadpisu, pokud chcete nakladatelství zasypat předobjednávkami) o ní říká:
"Autor podrobně zpracovává dramatickou dekádu, v níž se revoluční Francie postavila se zbraní v ruce proti prakticky celému zbytku kontinentu. Podivná bitva u Valmy, úspěchy v Belgii a Nizozemí, válka v Pyrenejích a vpád do Španělska, teror ve Vendée, boje na Rýně i za ním, egyptské dobrodružství – to vše je poutavě vykresleno v přehledném chronologickém sledu a obohaceno o souvislý výklad vojenských dějin Francouzské republiky. Autor neopomíjí ani širší politické souvislosti a události v hlubokém zázemí válčících armád. Text navíc obohacují přílohy, dokumentující organizaci francouzských revolučních armád, chronologii bitev apod.
40. svazek edice Polozapomenuté války
1. vyd., váz. s přeb., formát 145x205, cca 400 stran včetně map a ilustrací."

Díky, Michale, za poskytnutí kapitoly. Moc se těším, až si celé dílo přečtu! A klobouk dolů před tou dřinou!

Belgicko-nizozemská fronta: zastavená koaliční ofenziva 
Bezprostředním cílem pruských a rakouských spojenců na severu bylo vyhnání Francouzů od holandských hranic a z Belgie a pak postup na Paříž. Británie poskytla finanční podporu na zvětšení rakouské armády a zformování hannoverského sboru a sama v únoru 1793 začala vysílat na kontinent expediční sbor, který postupně dosáhl počtu 15 000 mužů pod velením králova mladšího syna Fredericka Augusta, vévody z Yorku a Albany (dále zkráceně York). Ač vrchní velení spojenců převzala Vídeň, York byl nadále povinen řídit se instrukcemi z Londýna a jelikož názory obou vlád na vedení války se až tak úplně neshodovaly, vojenské operace bude brzdit politika.

K dobytí Holandska Dumouriez vcelku rozumně plánoval v lednu 1793 hlavní úder na Amsterdam „pravým hákem“ přes Nijmegen (francouzsky Nimègue), aby obešel překážky, které představovaly hlavně ústí řek Maasy a Rýna a pevnosti Grave, Breda, Bergen-op-Zoom a s´Hertogenbosch (francouzsky Bois-le-Duc). Jeho podřízení Harville a Valence by zatím zadržovali Clerfayta na jihu. Za několik dní obrátil a rozhodl se z neznámého důvodu vést hlavní úder s 20 000 vojáky nesnadným terénem podél pobřeží, plným vodních překážek, zatímco postup na Nijmegen by byl jen pomocný. Základním předpokladem úspěchu ovšem bylo odražení všech spojenců na severu za Rýn a udržení jeho levého břehu, což se však koncem r. 1792 nestalo a Dumouriez to měl ze všeho nejdřív učinit nyní. Spojenecká armáda mezi Maasou a Rýnem takto ohrožovala jeho pravý bok spolu s Holanďany kolem Grave a Maastrichtu, první 4000 Yorkových Britů se již blížily k Rotterdamu a dalších 25 000 Rakušanů se drželo níže kolem Trevíru a v Lucembursku! Spojenci tak mohli k boji o Holandsko shromáždit celkem 109 000 mužů. Francouzi měli na válčišti teoreticky 124 000 mužů, ale po odečtení posádek a nemocných ve špitálech měli k samotnému tažení k dispozici asi 90 000 mužů, špatně vybavených a špatně zásobovaných.

Dumouriez si byl nebezpečí z boku přece jen vědom, stejně jako klíčové pozice Venlo na Maase. Poručil tedy podřízenému generálovi Franciscovi de Miranda (venezuelskému revolucionáři, který sbíral zkušenosti a vyjednával pomoc pro svou vlast po celé Evropě, mj. krátce pobyl i v Praze, a v letech 1792–1797 pobýval a sloužil ve Francii), aby Venlo obsadil, ale Prusové ho předběhli. Dumouriez již nic dalšího v tomto směru nepodnikl. Naopak, poručil Mirandovi rovnou oblehnout Maastricht, většinu své armády rozložil v příliš velkém prostoru a sám se hodlal vydat do Holandska s pouhými 18 000 mužů. Domníval se, že Maastricht bráněný hlavně Holanďany padne snadno a Miranda jej tak bude moci včas podpořit. Zároveň podcenil počet Clerfaytových Rakušanů. Načež vstoupil 17. 2. 1793 na holandské území a rozložil se mezi Bergen-op-Zoom a Bredou. Nepodařilo se mu přeplavit přes mořskou úžinu dále k Dordrechtu (francouzsky Dort), ale Breda se mu 25. 2. 1793 vzdala bez boje.

Sami Holanďané se chystali čelit ohrožení strategicky důležitého Maastrichtu, posíleni již o první oddíl Britů, kteří také u pobřeží shromáždili malou eskadru – jednu fregatu a 13 dělových šalup. Než se však Dumouriez znovu pokusil o postup k Dordrechtu, byl nakrátko odvolán do Paříže a z celé plánované ofenzivy zbylo jen obležení Maastrichtu – obléhání v počtu 15 000 bylo zahájeno 20. 2. 1793. Rakouské posily se přitom již shromažďovaly u Kolína nad Rýnem a Jülichu (francouzsky Cologne a Juliers), ale Francouzi nedbali a ponechali svá vojska trestuhodně rozptýlená po celém dosud dobytém území.

Rakušané (jejich předvoji velel mladší bratr císaře Františka II., teprve 22letý, ale velice talentovaný stratég arcivévoda Carl Ludwig Johann Joseph Laurentius von Österreich-Teschen – Karel Ludvík Rakousko-Těšínský, dále stručně arcivévoda Karel) proto nejprve zaútočili na Cáchy, 3. 3. 1793 z nich Francouze vypudili a zahnali je přes Maasu až k Lutychu. Současně vyprostili Maastricht z obležení a dezorientovaní a nejednotní Francouzi byli v sérii bojů po částech zatlačeni k Tienen a Leuven (francouzsky Tirlemont a Louvain). Rakušané tak postoupili dále a rychleji, než bylo původně plánováno, proto se až do 15. 3. 1793 zastavili.

Dumouriez neztrácel hlavu, měl však nadále své představy o uspořádání Belgie a byl kvůli nim neustále v konfliktu s Konventem i s jeho vyslanci u armády. Posléze 12. 3. 1793 napsal Konventu tak ostrý dopis, že jej adresát považoval za jakési vyhlášení osobní války... Vzápětí dorazil k armádě do Leuvenu (česky Lovaň) a snažil se pozvednout morálku. Shromáždil sice 45 000 mužů, z toho 6000 jezdců, ale otálel a na Rakušany neudeřil. Proto ho arcivévoda Karel zaskočil u Tienen, ale naštěstí byl odražen se ztrátou 800 mužů.

Francouze tento první úspěch po dlouhé době povzbudil a Dumouriez se nakonec rozhodl svést s nepřítelem v síle 39 000 mužů před Tienen velkou bitvu. Došlo k ní 18. 3. 1793 mezi Tienen a vesnicemi Leau, kde bylo rozloženo pravé rakouské křídlo (arcivévoda Karel), a Landen za levým křídlem a nejsilnějšími postaveními Rakušanů (Clerfayt). Uprostřed bojiště se nacházela vesnice Neerwinden.

Dumouriez se mylně domníval, že nejsilnější bude naopak pravé rakouské křídlo (aby krylo rakouskou zásobovací trasu z Lutychu), a že tedy bude moci obchvátit domněle slabší nepřítelův levý bok. Proto posílil své pravé křídlo a naplánoval mu hlavní útok přes Neerwinden na Landen. Střed měl prorazit předpokládanou slabou obranu nad Neerwinden a stočit se rovněž doprava. Levé křídlo zatím mělo dobýt Leau, kolem něhož by se pak celá armáda otočila doleva a donutila nepřítele k ústupu na sever, tj. dál od Lutychu.

Nic z toho mu nevyšlo. Kolony na pravém křídle se mu pomíchaly, dobyté pozice v tuhých bojích střídavě ztrácely a opět dobývaly – útočily nekoordinovaně, do kopce a na nejsilnější pozice nepřítele, chráněné dělostřelbou i vesnicemi, takže mu nepomohla ani přesila 30 000 ku 20 000 na tomto úseku. Nakonec zde nerozhodný boj utichl a obě armády zůstaly stát proti sobě. Na levém francouzském křídle (Miranda) se věci vyvíjely ještě hůř – Koburk viděl, že toto křídlo Francouzů je slabší, všechny jejich jednotky tam ještě ani nedorazily na bojiště. Nasadil tedy proti němu i svou druhou linii a zahnal ho od Leau bezmála až k Tienen (Rakušanům zde velel mj. i generál Johann Andreas Benjowsky, bratranec „krále Madagaskaru“ Mórice Beňovského). Arcivévoda Karel naštěstí pro Francouze nebyl v pronásledování důsledný a záhy se zastavil. Možná se obával přílišného vzdálení od hlavních sil, nevyužil tedy možnosti francouzské levé křídlo zdecimovat a napadnout Dumourieze obloukem z boku. Dumouriez v centru boje na pravém křídle se o tomto nezdaru ani nedozvěděl – spojení selhalo....

Rakušané ztratili v bitvě u Neerwinden téměř 2000 padlých a raněných, Francouzi 2500 padlých nebo raněných a 1500 zajatých. Dumouriezovou základní chybou byla příliš roztažená bitevní sestava, kde jeho vzdálené a nekompletní levé křídlo, složené navíc z nezkušených dobrovolníků, nedokázalo rakouské linie prolomit (nasadil zde pouhých 10 000 mužů proti rakouským 18 000), a současně vedení hlavního útoku nešikovně a neuspořádaně na nejsilnější pozice Rakušanů.

Francouzi po prohrané bitvě ustupovali – Dumouriez se nesnažil nebo nedokázal rychle stáhnout své síly z Holandska a soustředit je k protiúderu, ač mohl z celého válčiště soustředit až 65 000 mužů. Rakušané ho opět nepronásledovali důrazně, neboť mimo jiné je odmítli podpořit Prusové a Holanďané, kteří dali přednost pohodlnějšímu útoku na Bredu a očištění Holandska od zbytků francouzských interventů, čímž 30 000 spojenců zůstalo nečinně stát.

Bitva u Neerwinden, ač důkladná porážka, sama o sobě žádnou ohromnou natož rozhodující bitvou nebyla. Dumouriez podle všeho tedy ještě nemusel tažení vzdávat, ale zřejmě se obával, že jeho vcelku nekvalitní armáda, navíc bez jediného schopného vyššího důstojníka, nejenže by nebyla schopna dalších útočných akcí, ale jakákoli další bitva by pro ni znamenala katastrofu. Možná byl přesvědčen o nutnosti zabezpečit si při hrozícím rozkladu armády spořádaný ústup bez dalšího boje, proto pod záminkou jednání o výměně zajatců začal s Rakušany vyjednávat o volném odchodu francouzské armády z Holandska i z Belgie. Věděl ovšem, že za takto prohrané tažení a po všech politických sporech s Konventem na něho čeká zatčení a hned po něm nejspíš gilotina, proto se rozhodl k dobrodružnému řešení osobní situace: v souladu s jeho politickými názory se jeho jednání o zajatcích a ústupu rychle zvrhlo ve velezrádné vyjednávání o rakouskou spolupráci při svržení Konventu a znovunastolení konstituční monarchie, v němž Dumouriez hodlal hrát hlavní roli.

O tomto vyjednávání není dodnes nic známo. Dumouriez sám později tvrdil, že o zastavení nepřátelských akcí ho ústně požádal jako první plukovník rakouského gen. štábu Mack. Což se zdá podivné: proč by generální příměří navrhovali vítězící Rakušané, navíc bez řádného písemného formulování podmínek, a jednáním s velícím generálem pověřili pouhého plukovníka bez rozhodovacích pravomocí? Je ovšem možné, že Koburk nemusel vědět o katastrofálním stavu francouzské armády a že se sám mohl cítit náhle oslaben a ohrožen tehdejším odklonem náporu svých pruských spojenců do horního Nizozemí... Francouzská armáda tedy po dohodě začala vyklízet všechna dobytá území: 26. 3. 1793 vyklidila Brusel a zastavila se až na francouzském území u Tournai, Valenciennes, Dunkerque a Lille. Protože Dumouriez své podřízené s vyjednáváním neseznámil, tento nepochopitelný ústup armádu ještě více demoralizoval a začaly se již šířit zvěsti o zradě. Dumouriez si jednáním s Rakušany hodlal především uvolnit ruce, aby ho nechali vzbouřit vlastní armádu a táhnout s ní na Paříž. Potřeboval se logicky dohodnout, jak dlouho bude příměří trvat a co bude následovat bezprostředně po vyklizení Belgie – musel si zajistit nečinnost rakouské armády po dostatečně dlouhou dobu, popřípadě i možnost pozvat si při převratu Rakušany na pomoc.

Konvent mezitím již pojal silné podezření a vyslal k Dumouriezovi pětičlennou delegaci na čele se samotným ministrem války Beurnonvillem, která Dumouriezovi přečetla předvolání do Paříže a nakonec mu po hádce oznámila, že je zbaven velení a zatčen. Mohl reagovat jedině tak, že se okamžitě pokusil realizovat svůj plán. Nejprve zajal celou delegaci a 5. 4. 1793 se pokusil vzbouřit armádu a vytáhnout na Paříž. Některé řadové jednotky zaváhaly, ale naprostá většina, tj. především všichni dobrovolníci, se odmítla k vlastizradě propůjčit. Dumouriezovi tak bez podpory armády nezbylo, než se vyhnout jisté popravě otevřeným přeběhnutím k nepříteli.

Vyrazil i se svými zajatci a s eskortou věrných uprchl k Rakušanům. Pak se až do r. 1814 natolik snaživě angažoval jako „poradce“ členů protifrancouzských koalic (žádné velení mu nikdo z nich nesvěřil), že mu dokonce i obnovená monarchie po pádu Napoleona zakázala vstup do Francie...

Dne 8. 4. 1793 se konala koaliční politicko-vojenská konference v Antverpách za účasti Koburka, britského vyslance v Nizozemí Aucklanda, prince Oranžského, rakouských ministrů Metternicha a Starhemberga a pruského generála von Knobelsdorff. Nastínila další spojenecké plány, které de facto vyústily zcela nově v územní požadavky vůči Francii (místo pouhého znovunastolení Bourbonů) jakožto „odškodnění“ – včetně Británie, která dosud žádné škody neutrpěla – a zároveň ukázaly neshody mezi zájmy členů koalice. Koburk se například pokusil o ukončení války bez dalších bojů a vydal proklamaci, že je „spojencem všech stoupenců pořádku a zříká se všech dobyvatelských plánů jménem císaře“, kterou musel na příkaz spojeneckých politických činitelů okamžitě odvolat.

K dalším operacím vyčlenila konference následující síly:

Prusové	8000
Britové a Hannoveřané	20 000
Holanďané	15 000
Hesenští	8000
říšská vojska	45 000

a dalších 30 000 Rakušanů zůstalo stát u Namuru, v Lucembursku a u Trevíru.

Koaliční armády se opět pohnuly na široké frontě až ve druhé polovině dubna, vstoupily na francouzské území a zaměřily se na francouzské pohraniční pevnosti Maubeuge, Valenciennes, Condé-sur-l´Escaut, Cambrai, Le Quesnoy a Dunkerque, po jejichž dobytí teprve měly oblehnout a dobýt největší pohraniční pevnost Lille. Vojska u Trevíru a v Lucembursku přitom Koburk do operací nezapojil.

Nový velitel Severní armády Auguste Marie Henri Picot de Dampierre tak měl čas pozvednout morálku, ale na hranicích mohl dát dohromady sotva 50 000 mužů. Místo aby tyto síly pod záštitou pevností soustředil k razantním protiúderům na slabší místa protivníků, chybně je rovněž roztáhl a musel tak zůstat v defenzivě. Rakušané si naštěstí nebyli vědomi jeho slabosti, čekali tedy nejprve na posily z V. Británie a Hannoverska. Britové si dělali zálusk především na Dunkerque, pročež Londýn instruoval Yorka, aby podmínil svou pomoc spojencům příslibem, že přístav připadne Anglii. Koburk nakonec Yorka přesvědčil, ať mu pomůže napřed dobýt Condé a Valenciennes, pak může oblehnout Dunkerque – i když by to znamenalo oslabení a zpomalení ofenzivy. Britové se poprvé zapojili do bojů na přístupech k Valenciennes, kde při protiútoku u Famars 6. –8. 5. 1793 Dampierre padl. Nahradil jej Custine, ale když nedokázal spojence od Condé a Valenciennes odrazit, byl odvolán, za tento nezdar i za předchozí neúspěchy odsouzen „za zradu“ a 28. 8. 1793 popraven.

Spojencům se v jejich postavení nabízely tři možnosti:

pokračovat v honu na Severní armádu a donutit ji ukrýt se za hradby pevností – což bylo vcelku nejpřijatelnější řešení, které umožňovalo invazi na severu do větší hloubky, ponechat na hranicích jen clonu nějakých 20 000 mužů, povolat 20 000 mužů z Lucemburska a takto v počtu 90 000 vytáhnout na Paříž – což považovali za příliš riskantní bez současné ofenzivy na Rýně, kde se však tehdy jejich tamní síly neodvažovaly hnout vpřed bez předchozího dobytí Mohuče,

metodicky oblehnout Valenciennes a francouzskou armádu jen držet v odstupu – tuto alternativu nakonec zvolili, přestože byla nejopatrnější a slibovala jen hubené výsledky.

Obležené a vyhladovělé Condé kapitulovalo 10. 7. 1793 a kompletně zničené Valenciennes po dvouměsíčním obléhání a čtyřech marných útocích 28. 7. 1793 (s 9000 mužů je bránil generál Ferrand, 200 děl na ně vystřílelo 84 000 koulí, 20 000 granátů a 48 000 bomb). York s 60 000 mužů včetně krycích sborů tedy podle dohody začal 23. 8. 1793 obléhat Dunkerque, přestože neměl těžké obléhací dělostřelectvo ani požadovanou podporu z moře a pitnou vodu si musel nechat dovážet. Obraně Dunkerque veleli tehdy ještě generáladjutant Hoche a podplukovník Joseph Souham, které naopak z moře podporovalo osm dělových člunů postřelujících obléhatele. Obránci navíc nechali okolí Dunkerque zaplavit, což mělo později pro tamější obyvatelstvo neblahé důsledky: na prosolené půdě nebylo sedm let možno nic pěstovat!

 23. 8. 1793 byl v Paříži vydán dekret o „povolávání francouzských občanů do zbraně proti nepřátelům Francie“, v jehož prvním článku se dramaticky pravilo: „Od této chvíle až do okamžiku, kdy budou nepřátelé vyhnáni z území republiky, jsou všichni Francouzi trvale povoláni ke službě v armádě. Mladí mužové půjdou do boje; ženatí budou zhotovovat zbraně a rozvážet zásoby; ženy budou šít stany a oblečení a sloužit v nemocnicích; děti budou trhat staré prádlo na cupaninu; starci se nechají odnést na veřejná prostranství, aby podněcovali odvahu bojovníků a hlásali nenávist ke králům a nedělitelnost republiky.“

Nový velitel Severní armády Houchard dostal za úkol vyprostit Dunkerque z obležení. Po příchodu posil k tomu měl 40 000 mužů – mohl jich mít ještě víc, kdyby se nebál momentálně oslabit posádky ve svém týlu. Rozhodl se zaútočit nejprve na britsko-hannoverský krycí sbor v síle 24 000 mužů (jemuž místo zraněného velitele, maršála Heinricha Wilhelma von Freytag, velel generál a nemanželský syn Jiřího II. Johann Ludwig von Wallmoden-Gimborn), silně opevněný v redutách kolem vsi Hondschoote. Po celodenním váhání a zbytečně opatrném vysunutí jednoho odřadu doleva mimo bojiště k eventuální ochraně před útokem od Dunkerque (protože tomu by stačila zabránit aktivita obležených) vypudil Houchard 8. 9. 1793 nepřítele z Hondschoote a zahnal ho na ústup po úporném celodenním čelním boji zblízka v terénu plném příkopů a živých plotů – s přispěním menšího odřadu, který před bitvou dosti riskantně poslal, aby slatinami obešel nepřátelské pravé křídlo, napadl je zezadu a se současným náporem hlavních sil dobyl nepřátelské reduty. Výhodnější by ovšem byl „pravý hák“ na levé nepřátelské křídlo, jímž by do oněch slatin zahnal nepřítele.

Houchardův plán naštěstí vyšel, Francouzi se všech redut zmocnili útokem na bodák a Hannoveřané po ztrátě 4000 padlých a raněných v nepořádku ustoupili 10 km k Veurne (francouzsky Furnes). Francouzi přišli v bitvě u Hondschoote o 3000 mužů. Poplašený York kvapně zrušil obléhání Dunkerque, kde zanechal veškerý obléhací materiál, a ustoupil za Hannoveřany. Tímto společným ústupem odkryli pravé křídlo dalšího krycího sboru – Holanďanů u Ieperu a Menenu (francouzsky Ypres a Menin).

Hondschoote bylo další takticky primitivní a nevýraznou bitvou, ale i takové vítězství bylo psychologicky důležité jakožto první po sérii nezdarů a ústupů na severním válčišti.

Houchard poražené nepronásledoval, neboť jeho armáda byla vyčerpaná, kromě toho dostal instrukci, aby se pokusil osvobodit Le Quesnoy, obležené od 19. 8. 1793, přičemž v cestě mu stáli právě Holanďané pod velením prince Viléma V. Oranžského (van Oranje en Nassau) a jeho syna Frederika. Ti před přesilou 13 000 proti 30 000 již začali ustupovat 10. 9. 1793 od Ieper ke Kortrijku (francouzsky Courtrai), ale dozvěděli se o kapitulaci Le Quesnoy 12. 9. 1793 a že k nim odtud pochodují posily 14 000 mužů, rozhodli se tudíž u Menen boj přijmout. Dorazilo k nim však pouze 8000 Rakušanů (Beaulieu) a Holanďané 13. 9. 1793 po zmateném boji a nepříliš důrazně podporováni Rakušany ustoupili až do Gentu. Ztratili 1550 mužů a 40 děl, Francouzi 600 mužů. Houchard je opět nepronásledoval, navíc jej Beaulieu za tři dny u Kortrijku odrazil a přinutil vyklidit čerstvě obsazené Menen.

Načež byl Houchard zbaven velení a povolán do Paříže, kde byl navzdory svému vítězství a splnění úkolu souzen za pasivitu čili „za zradu“ a 17. 11. 1793 popraven. Podle tehdejšího ministra vnitra a přímého účastníka procesu Jacquese Beugnota: „...objevil se u přelíčení, obří postava neuspořádaných pohybů, divokého výrazu očí; střelná rána do obličeje mu kdysi posunula ústa k levému uchu, horní ret byl sečnou ranou rozťat vedví, v pravé tváři měl dvě souběžné jizvy. Tomuto válečníkovi položil Rudý Dumas (předseda soudu, přezdívka kvůli barvě vlasů – pozn. autora) kromě jiných tuto stupidní otázku: ´Proč jsi nezajal celou anglickou a rakouskou armádu?´ Když obviněný hudral, předseda ho nazval zbabělcem. Houchard zařičel, roztrhl si šaty a ukázal zjizvenou hruď: ´Občané porotci, tady si přečtěte moji odpověď!´ Načež sklesl zpátky na lavici, oči zalité slzami, možná prvními ve svém životě. Nevnímal, co se kolem děje, a jen opakoval: ´Ten bídák! On mě nazval zbabělcem!´ Když se ho venku tázali, jak soud dopadl, pouze opakoval: ´On mě nazval zbabělcem!´ Nic jiného jej nezajímalo, soptil tak až na popraviště.“

Mimochodem, v letech 1793–1794 bylo za skutečná selhání nebo vykonstruovaná „provinění“ popraveno 45 generálů a jeden maršál (Luckner).

Severní armádu převzal 23. 9. 1793 Houchardův dosavadní podřízený Jean-Baptiste Jourdan. Téhož dne oblehl Koburk se 65–70 000 mužů Maubeuge, jejíž dobytí by mu otevřelo rovinaté kraje u Saint-Quentin a Oise k nástupu na Paříž, současně by mu k tomu odemklo i potřebnou zásobovací linii na Sambře a Maase. Yorkův sbor ho momentálně nemohl účinně podpořit – byl zesláblý fyzicky i početně, neboť Londýn tehdy začal své vojáky stahovat a posílat je do Indie. Koburk sice měl k dispozici na celé frontě od Namuru k moři 120 000 mužů, ale další posily nemohl očekávat, zatímco Francouzi díky srpnové mobilizaci naopak početně sílili. I když zvýšit počty byla jedna věc a vycvičit z narukovaných venkovanů přijatelné vojáky věc druhá, spojenci naštěstí svým váhavým postupem Francouzům alespoň rychlý základní výcvik umožnili.

Maubeuge se zatím bránila zdatně, byla chráněna i opevněnými předsunutými tábory – všech obránců tak bylo celkem 20 000, bránili se aktivně, podnikali výpady, ale zásoby docházely a kapitulace byla jen otázkou času, takže bylo naléhavě nutno jí pomoci. Jourdan k tomu měl něco přes 45 000 nevycvičených a nesecvičených vojáků a důstojníků a v případě, že Koburk by nechal před Maubeuge jen tenkou clonu a vrhl se s nějakými 50 000 proti němu, porážka byla jistá. Kdyby ale Koburk postavil Jourdanovi do cesty jen krycí sbor v síle nanejvýš 30 000, ten mohl být poražen a Koburk by se pak určitě o nový střet nepokusil a obležení by rovnou zrušil. K Jourdanovi přijel z Paříže Carnot a oba se rozhodli riziko podstoupit a vyrazit do boje o Maubeuge.

Koburk jim vytáhl vstříc v počtu 23 000, přičemž ještě povolával na pomoc Yorka, a zaujal velmi výhodné pozice jižně od Maubeuge na výšinách se strmými svahy mezi vesnicemi Dourlers a Wattignies (13 000 pěších a 5000 jezdců – Clerfayt), nalevo od nich rozmístil 3–4000 vojáků (Benjowsky) a napravo v otevřeném terénu hlavně jezdectvo generála Andrease Hadika (syna tereziánského maršála). Celá bitevní linie se roztáhla na 20 km.

Jourdan navrhoval upoutat rakouský střed a zaútočit na křídlech, což mohlo být při jeho přesile účinné, i když by tím riskantně oslabil svůj střed a ohrozil tak svou komunikační linii. Carnot však prosadil klasický čelní střet. Jourdan se nejprve 15. 10. 1793 pokusil prorazit rakouským pravým středem – tudy to měl k Maubeuge nejblíž a zároveň by tudy Rakušany od Maubeuge odřízl – ale neuspěl: jeho pěchota byla smetena palbou a jezdectvem a musela ustoupit, naštěstí nepronásledována. Druhého dne tedy zkusil prorazit nepřítelův levý střed, přesunul zleva napravo 7000 mužů a pod záštitou ranní mlhy se mu podařilo nepozorovaně přiblížit k pozicím Rakušanů a překvapit je. Útočící pěchota přitom pomáhala koním jízdního dělostřelectva po každém výstřelu přesunovat děla podél svahu a současně sama střílela. Francouzi tak pronikli k Wattignies, ovšem na levém křídle je znovu zahnalo jezdectvo, které se však vzápětí stáhlo před hrozbou proražení linie u Wattignies a odříznutí od hlavních sil. Rakouské krajní levé křídlo mezitím také odrazilo několik francouzských batalionů. Koburk se ale o těchto dílčích úspěších na obou křídlech nedozvěděl včas, nedočkal se Britů a nakonec pod rostoucím tlakem na středu, současně tísněn zleva a obávající se vpádu obránců Maubeuge do zad se dal poněkud předčasně na ústup. Výpad z Maubeuge mohl skutečně jeho porážku dovršit a ústup změnit v útěk, ale její posádka zůstala během celé bitvy trestuhodně nečinná. Nikým neobtěžovaný ustupující Koburk tak mohl v klidu překročit Sambru a stáhnout se k silám prince Oranžského a Yorka, který k němu mezitím usilovně pochodoval a již byl vzdálen pouhý den pochodu od Wattignies.

Obléhání Maubeuge bylo podle očekávání ihned zrušeno. Francouzi ztratili v bitvě u Wattignies 1400 padlých a raněných, Rakušané 2100 padlých a raněných a necelých 400 zajatých. Nijak oslnivého vítězství bylo dosaženo přesilou až po dvou dnech a pracně. Nevycvičení a nedostatkem trpící Francouzi útočili do prudkého kopce v husté palbě proti profesionálním, dobře vybaveným vojákům a neobstáli proti rakouskému jezdectvu – důkaz, že samotná přesila a nadšení nemusí vést ke snadným vítězstvím. Útoku na Wattignies se přitom s puškou v ruce zúčastnil i sám Carnot, jehož bratr na tom úseku velel jízdnímu dělostřelectvu. Poprvé se však na bojišti objevil koncept poutat či vázat nepřítele, aby se nemohl přesunout na obranu proti rozhodujícímu útoku na jiném místě.

Bitva u Wattignies spolu s osvobozením Maubeuge přece jen stabilizovala celkovou vojenskou situaci na hranicích a stala se odrazovým můstkem k jejímu postupnému zlepšení, které ovšem mělo trvat ještě rok...

Carnot i Jourdan se znalostí věci soudili, že tažení by mělo pro tento rok skončit, neboť armáda naléhavě potřebovala odpočinek a všestranné doplnění zásob. Vláda v Paříži však trvala na okamžitém pokračování operací, sice dobře zvoleným směrem od Wattignies přes Sambru na Charleroi, ale opět na širší frontě místo soustředění sil převážně na určený hlavní směr. Jourdan přitom nedokázal zkoordinovat činnost svých podřízených na severním úseku fronty – mimo jiné i proto byl jeden z jeho odřadů zaskočen 30. 10. 1793 Rakušany a Yorkem v Marchiennes a v pouličních bojích ztratil 1200 padlých nebo raněných a 1800 zajatých. Jelikož Jourdan si v té době při nedostatku informací o nepříteli počínal na vkus Výboru veřejného blaha celkově příliš váhavě, byl 15. 11. 1793 odvolán a na jeho místo nastoupil Pichegru. Protože ani Koburk neměl dostatek informací, nic dalšího nepodnikl a vojska obou stran se uložila do zimních kvartýrů.