 |
| Edgar Samuel Paxson - Custer's Last Stand |
Před 140 lety se americká veřejnost musela probírat
z těžkého šoku, neb nepamatovala, kdy by vojenské těleso takové síly
utrpělo porážku od „divochů“ (vždyť kdo by vzpomněl př. na rok 1791, kdy
generál Arthur St. Clair přišel v léčce u řeky Wabash snad až o sedm
stovek mužů z tisíce, a prý jen 24 vyvázlo nezraněných...) a zděšení valem
narůstalo, když telegrafem oznamovaný počet obětí šplhal do řádu set... – vše
bylo o to děsivější, že první zvěst o katastrofě mise mediálně proslulého generála
Custera a jeho 7. kavalerie do „plně civilizovaných končin“ USA dorazila
prakticky hned nazítří po velkolepých oslavách 100 let od vyhlášení
nezávislosti Spojených států...
Nemíním popisovat legendární heroický (či spíše
zoufalý a možná i veskrze zbytečný) střet u Little Bighornu s kulminací
v podvečer 25. června 1876, pokračující i 26. června a prakticky ještě i
27., ale to šlo již jen o sporadické přestřelky, neboť tzv. divocí indiáni byli
již informováni o mnohem silnější armádní koloně blížící se k bojišti a
vyklízeli pole... Z pohledu indiánů jde o bitvu u Greasy Grass, na Mastné
trávě, sice v dnešní Montaně, ale tehdy šlo oficiálně o loviště kmene Vran,
ale Siouxové toto úřední „parcelování“ bledých tváří určitě viděli jinak a
„doma“ se tu bezpochyby cítili rovněž! Bitva má mnoho dalších označení, vesměs
ve spojitosti s Custerem a jeho pseudonymy (př. Custerův poslední boj, či
Konec Syna jitřní hvězdy), a mnozí jsou přesvědčeni, že nebojovat a nezahynout
zde právě »on«, boj vyústící ve smrt necelých 300 amerických vojáků by nebyl
tehdy přijat až tak emocionálně a dnes již takřka jistě bezmála zapomenut...
Těžko
soudit, k nesmrtelné legendě této bitvy přispělo nesporně mnohem víc
okolností, celá kvanta nejasností, mlha tajemna, i obrovské rozpory
v interpretacích od úplných maličkostí, po zcela zásadní a klíčové
faktory. I s takovým časovým odstupem a přes všechny moderní technologie
se dá stále mnohé spíše jen s vysokou pravděpodobností dedukovat a logicky
dovozovat, než cokoli zcela spolehlivě prokázat. Ovšem, proč bylo kupříkladu
léta opakováno, a nejednou je tak činěno až dodnes, že katarzí bitvy byl střet
kolem brodu, když tam nebyla nalezena prakticky žádná těla a i archeologický
výzkum tu potvrdil výskyt mizivého počtu kulek a nábojnic. Odpovědi jsou příliš
komplikované, natož pak abych se tu pokoušel vylíčit celou kampaň a rekapitulovat
její důvody...
 |
| Generál Custer |
O tom všem byly i u nás publikovány již stovky
stran textu, a vše by se mi jen v hrubém nástinu jevilo nošením
dříví do lesa, leč výročí je výročí a já jsem si nějaká témata našel. Přes
kvanta více či méně seriózních textů panuje o této bitvě (min. v české
kotlině) stále mnoho vyslovených mýtů a legend. Pominu-li ryze indiánské
aspekty (př. kořeny motivace těch dětí stepi jež bojovaly na straně „modrých“
proti „rudým“ by byly na samostatný článek), chybné pojmosloví (jenž jak se bít
v prsa, že správně je jen a pouze Bighorn, když i na Custerově hrobě je
Big Horn) či nejednou i zmatečné datování, pak stále přežívají i zcela mylné
názory, příkladně, že Custerův pluk byl vybit do posledního muže. Nejasnosti
panují trvale u hodnosti zahynuvšího velitele i toho co si vlastně pod pojmem
kavaleristický regiment představit. Cílem tohoto příspěvku nemůže být polemizovat
se všemi mýty, proto se jen pokusím ozřejmit svrchu naznačené a vše zařadit do
dobového kontextu. Pozornost bude primárně věnována sedmé kavalerii a jejímu
veliteli George Armstrongu Custerovi.
Humorné je, je-li kýmsi
například považován za Němce, leč jen proto, že někdo dokázal vystopovat jeho
předky až do porýnské Falce k Paulusovi a Gertrudě Küsterovým, ba i ještě
hlouběji. Skvělé, ale pokud tito jeho předci „po meči“ odešli do Ameriky již na
sklonku 17. století, pak je již nepodstatné kterého roku a na které lodi, vždyť
byli o půl druhého století později již američtější než většina tehdejších
Američanů! K německému etniku se George hlásil pramálo, pakliže vůbec, a to
tím spíše, že jeho matka zas měla doložitelně kořeny anglické, leč i ona byla
již nesporně rodilou a v zemi pruhů a hvězd již plně „domestikovanou“
Američankou... Každopádně z pohledu generálovy poslední bitvy je vše toto
zcela irelevantní a asi i v nejlepším rozmaru by Custerovi podobná
genealogická bádání byla vcelku lhostejná...
Muž přezdívaný později „Dlouhý
žlutý vlas“, „Syn Jitřní hvězdy“, či domácky zvaný jednoduše „Autie“ se narodil v New Rumley v Ohiu 5. prosince 1839. To je sice
v rozporu například s tím, co udal při prvotní snaze o přijetí na
West Point, ale to byla tehdy naprosto běžná praxe k obejití tamních kvót
a limitů. Na nejprestižnější americké vojenské akademii sice vynikal v jízdě na
koni, ale to bylo zhruba vše, čím mohl podpořit své oficírské ambice, pokud je
vůbec měl, neb zdejší diplom se dal „společensky uplatnit“ i lépe. Každopádně nebýt
dramatického politického vývoje v zemi, stěží mohl doufat, že akademii
úspěšně absolvuje a je otázkou, zda se vskutku pokusil ukrást otázky
závěrečných zkoušek? Tak či tak byl vyhodnocen jako 34. v ročníku; to co
by byl v jiných letech solidním podprůměrem, představovalo po rezignaci
Jižanů zcela poslední místo. To za normálních mírových okolností ani náhodou
neslibovalo, že dosáhne na umístěnku k vysoce prestižní kavalerii, nemluvě
o jakýchkoli snech o generálských distinkcích.
Specifikace Custerovy hodnosti má několik rovin, oficiálně
byl v osudové bitvě toliko podplukovník, přesto je běžně označován jako
plukovník a není to vysloveně špatně, neboť byl v této akci svrchovaným
velitelem regimentu a „poručický přídomek“ (Lieutenant-Colonel)
se v běžném oslovení stejně vypouštěl. Přesto mu ve společenské hierarchii
příslušel i titul generál (stejně tak ovšem i majoru Marcusi A. Renovi, ovšem
jen jako generálu brigádnímu, tzv. jednohvězdičkovému, Custer coby generálmajor
měl nárok na dvě), neboť armáda Spojených států užívala a kombinovala několik
typů hodností. Nejcennější byly trvalé distinkce dosažené v „regulérní službě“
(přívlastek U.S.Army), jež slibovaly
nároky i na výsluhy. Mnohem rychleji se však postupovalo v případě války
ve „službě dobrovolnické“ (U.S.Volunteers)
či „miliční“, lokálně, či mandátově omezené (State Militia) – v každém případě byly udělovány ještě i
hodnosti „titulární“ (Brevet), tedy propůjčené
(sem se v zásadě řadí i to Volunteers),
či veskrze čestné...
Custer u své osoby kombinuje všechny aspekty. Ač hluboce podprůměrný
a problémový posluchač vojenské akademie, úspěšným graduováním v květnu
1861 si zajistil nejnižší regulérní důstojnickou hodnost. Začínal tedy jako
podporučík (2nd Lieutenant) pravidelné armády, teprve
v červenci 1862 se stává poručíkem (1st
Lieutenant) a až v březnu 1863
kapitánem. Postup armádní hierarchií je zkrátka pomalý i za války a Custer snad
znuděný primárně štábní službou, údělem to většiny profesionálních důstojníků, snad
ve snaze více vyniknout, požádá o velitelský post u prvosledové jednotky. Jeho
povýšení na dobrovolnického generála však není byrokratickým omylem, jak sugestivně
uvedl např. J. Šikl (Legendy o Divokém
západě), jednoduše už proto, že se nestal místo majora generálmajorem,
nýbrž se stal brigádním generálem „voluntýrů“ [k 29. červnu 1863, mj. za střet
u Brandy Station]. V 23 letech v této hodnosti nebyl zdaleka jediným,
navíc měl alespoň nějaké vojenské zkušenosti a solidní všeobecnou štábní průpravu,
což se o celé řadě „politických generálmajorů“ na mnohem vyšších postech říci
nedalo.
Na tzv. východním válčišti se jako brigádní generál
dobrovolníků podílí na mnoha bojích a kampaních, přičemž se záhy po jmenování
výrazně zaskvěl v jezdecké srážce bitvy u Gettysburgu. Jako velitel jízdní
brigády se zde mj. vskutku objevil i v čele „Sedmé kavalerie“, nešlo však
o tehdy ještě ani neexistující federální regiment, ale 7. michiganský
dobrovolnický jízdní pluk, jemuž se v kritické chvíli boje s odvahou
sobě vlastní postavil osobně do čela. Posléze byl již jako divizionář (velitel
divize, ovšem dlouho předlouho jen provizorně a ještě déle pak bez tomu odpovídající
generálské hodnosti) jedním z hlavních strůjců toho, že se Sheridanova
unionistická kavalerie mohla ve Virginii měřit s obávaným konfederační
jezdectvem jako rovný s rovným, ba jej posléze začala i porážet...
Teprve k 15. dubnu 1865 (tedy až po Appomattoxu!!!, kde
byl osobně přítomen Leeově kapitulačnímu aktu, k němuž svým dílem i přispěl!) se konečně stává
generálmajorem dobrovolníků (Major-General
USV; oficiálně za tzv. 3. bitvu u Winchesteru) a tutéž hodnost získává
s koncem války i v pravidelné službě, ovšem toliko a pouze titulárně.
V praxi to znamená, že se může dál nechat oslovovat „generále“, ponechat
na galauniformě distinkce se dvěmi generálskými hvězdičkami, ovšem může se
s nimi chlubit jen na společenských akcích či pózovat před fotografy.
Pokud je mi známo, na výši služného, ani na funkční zařazení to žádný vliv nemělo,
podobně jako hodnost dobrovolnická při postupné redukci armády na mírové stavy.
V regulérní službě byl toliko majorem a tak když v rámci reorganizace
ozbrojených sil [k 28. červenci 1866] obdržel hodnost podplukovníka a úkol
zformování nově utvářeného 7. kavaleristického regimentu, jde fakticky o
povýšení; nu, předešleme zde, že tu plné hodnosti, prý pro Grantovu nepřízeň,
nikdy nedosáhl... (post plukovníka 7. jezdeckého regimentu pak v květnu
1869 definitivně obsadil o 17 let starší Samuel D. Sturgis, jenž ovšem do
značné míry zůstával velitelem formálním, a i v době osudné bitvy dlel
stovky mil daleko až v missourijském St. Louis!!!)
Custerova etravagance byla příslovečná, přesto mu je minimálně
v jednom bodě hrubě křivděno a to se týče jeho osobního praporce. Vznikly
za občanské války, kdy nárok na velitelskou standartu měl každý brigádní
velitel a nešlo tak o „Autieho“ samolibost, ale ryze praktický symbol bezmála
nezbytný k rychlému orientování se subalterních důstojníků na bojišti.
Vzor na praporci ani jeho rozměry nebyly tehdy striktně dány a Elisabeth
„Libbie“ Bacon, budoucí pí. Custerová, která pověstnou standartu svému ctiteli
osobně ušila, nevybočila z dobových obyčejů. Pravda obě tradiční barvy
(červená i modrá) na „vlaštovčím“ praporci byly odstínu velice tmavého,
vzbuzujícího dojem kombinace rudo-černé, ale pověstné zkřížené šavle (bílé)
byly symbolem u jezdectva běžně užívaným. Generál o svou standartu přišel až
v osudovém boji, ale ukázalo se, že ve pevnosti Fort Abraham Lincoln
zanechal ještě další dvě takřka identické a tak je otázkou která byla ta
prapůvodní...
Posuzovat Custrovy velitelské schopnosti je ošidné, i zde
je více aspektů. Mnozí poukazují, že své úspěchy v boji s Jižany
sklízel až v době, kdy byli dávno za svým zenitem, ale to může platit o
bojích v údolí Shenandoah či o Appomattoxské kampani, ne o Gettysburgu, či
největší jezdecké bitvě celé války u Brandy Station, kde se nedlouho před svým
povýšením na dobrovolnického brigadýra mimořádně zaskvěl i jako „pouhý“
Pleasontonův ordonanční důstojník. Své muže za rutinní služby ubíjel
pedantností a spousta jich dezertovala (a po zbavení přísahy jej roku 1865
někteří chtěli i lynčovat), ale to byla po zavedení povinných odvodů palčivá nemoc
všech jednotek, zvláště pak roku 1865 v Texasu, kdy už spousty mužů chtěly
zpět domů, ne sloužit někde v tramtárii v okupační správě. Jádro mužstva
obvykle dokázal, a pochopitelně především za tažení, nadchnout a strhnout
osobním příkladem, tedy být opravdovým vůdcem a je doloženo, že po zprávě o
jeho smrti mnoho přeživších příslušníku 7. pluku upřímně plakalo, neb až do 28.
se o jeho osudu mohli jen dohadovat, a stejně tak mohl být mrtev, jako chvátat
se zbytkem regimentu pro neblahé situaci adekvátní posily, což muže z
obklíčených setnin udržovalo v optimistické naději...
Odvahu prokázal „Žlutý vlas“ bezpočtukrát (třeba již jako
McClellanův štábní důstojník opakovaně neváhal vzlétnout do povětří
s pozorovacím balónem), svěřeným jednotkám velel heroickým (a tedy pro
osobu velitele a často i jeho podřízené hazardním) stylem, přičemž však na
bojišti prokazoval intuitivně lepší taktické schopnosti a větší přehled než při
teorii ve westpointských škamnách. Strategický rozměr dostal příležitost
uplatnit až ve své poslední kampani, kdy správně pochopil, že mohutné vševojskové
armádní kolony nikdy mobilnějšího protivníka nedohoní a nedonutí k ničemu
víc než boji na zdrženou. Idea kombinovaného a neprodleného přepadu (po zvěsti,
že utajené přiblížení selhalo) nalezeného ležení z osudového 25. června
1876 nebyla špatná a měla své pádná opodstatnění. Horší bylo provedení a vysloveně
tragické se ukázalo podcenění sil a zejména připravenosti i odhodlanosti
protivníka, ale to již sklouzávám k popisu bitvy, který je snad alespoň rámcově
znám...
Ač se o posledních ústních rozkazech Georga Armstronga
Custera můžeme jen dohadovat, je vysoce pravděpodobné, že si velice záhy
přiznal, že se střet sice nevyvíjí dobře, ale snahou o vyvázání se
z kontaktu by v té chvíli vědomě obětoval již bojující muže majora
Rena. Musel tak setrvat a modlit se, aby zavčas dorazil Benteen a hlavně zcela
vzadu ponechané muly se zásobami, jak dokládá i jeho poslední písemný rozkaz.
Dík archeologickému průzkumu je možno do říše bájí odkázat tvrzení, že byl
odražen při furiantském pokusu o překročení říčky a ve zmatku zatlačen na kopec,
kde nakonec i poslední přeživší vykrváceli. K říčce sjela pravděpodobně maximálně
jedna setnina, snad aby se pokusila bránit brod, snad aby tak alespoň demonstrativně
upoutala pozornost nepřítele a odlehčila zle tísněnému majoru Renovi. Pak však před
zdrcující přesilou couvla k dávno opěšalému jádru do veliké „kruhové“ (či
spíše kosočtvercové) obrany, jež však měla pramalou oporu ve
zdejším terénu a byla masou indiánů nejspíše rychle prolomena a zbylo
celkem zhruba šest výraznějších hnízd odporu, a nešlo tak zjevně o pověstný jediný
shluk. Počínání Custerových vojáků přesto vcelku jednoznačně prozrazuje, že až do
posledka bojovali relativně organizovaně, leč podstoupili přespříliš nerovný
boj, což ještě umocnil zoufalý nedostatek střeliva!!!
Ani moderní archeologie ovšem
nezodpoví proč Custer nebyl protivníky skalpován ani jinak rituálně zohaven. Teorie
tu jsou věru roztodivné, od toho, že jeho ostatky zaštítil nějaký věhlasný náčelník
(ale proč se pak ke všemu nehlásil?), přes to, že byl tak proslulý krasavec, že
to indiánské ženy prostě nedovolily, až po to, že „Žlutému vlasu“, jako velkému
náčelníku bílých, nesměl být vstup do podsvětí nikterak znesnadněn, ale takové
obecné direktivy by snad museli znát všichni bojovníci, tak proč pak při
výsleších jen krčili rameny. To zase nahrává spekulacím, že nebyl poznán, na
život si sáhl sám a takový skalp neměl pro indiány pražádnou cenu, jiná legenda
pak praví, že šlo o milosrdnou lež cílenou vůči pí. Custerové a mrtvému
příznivě nakloněné části veřejnosti. K nějakým odpovědím by to žádalo
exhumaci generálových ostatků uložených v areálu West Pointu, k níž se
doposud nikdo neodhodlal a je navíc nejisté, zda by dnes již dokázala něco
zásadního zodpovědět...
 |
| Little Bighorn jak jej namaloval roku 1898 náčelník Siouxů Kopající medvěd |
Mučednický skon v boji
Custera, před všechnu dehonestaci ze strany prezidenta Granta a dalších jeho
kritiků, definitivně učinil nesmrtelným národním hrdinou, což demonstroval již
generálův newyorský pohřeb (10. října 1877) a v delší perspektivě se o
Autieho nehynoucí slávu zasloužila především jeho choť, neúnavně bojující za komplexní
očištění manželova renomé. Třebaže stanovené cíle Sedmá kavalerie nesplnila,
krutý konec velitele regimentu i jeho mužů indiánské věci nikterak neprospěl, ba
spíše naopak! Siouxové, Čejeni (či chcete-li moderněji Šajeni), Arapahové i
další rebelové demonstrovali obdivuhodné vzepětí, dokázali vyhrát proslulou
bitvu, při větší důslednosti mohli vskutku nejspíše vyhladit i celý pluk, možná
přemoci i několik dalších obdobně detašovaných jednotek, ale i operujíc zcela bez
ohledu na své ženy a děti, válku vyhrát nikdy nemohli a většina z nich to
po prvotní euforii nejspíše i pochopila a k další velké indiánské bitvě
již nikdy nedošlo...
7th U.S. Cavalry Regiment
Sedmý
kavaleristický pluk armády Spojených států vznikl až v létě roku 1866,
proto se podívejme i na jeho předchůdce. Takřka souběžně s rozhořením se
plamenů občanské války prošlo jezdectvo Spojených států reorganizací, kdy dva
dragounské pluky a elitní Mounted Rifles
Regiment byly transformovány na standardní jízdní, jejichž počet byl reorganizací
a mobilizací „záložníků“ navýšen na šest (nemluvě o desítkách
kavaleristických jednotek dobrovolnických), přičemž se mj. z Custera, tehdejšího
kmenového příslušníka druhého pluku, kam byl hned po absolvování West Pointu
zařazen, k 24. červnu 1861 stal oficír pátého, leč ani u toho toho mnoho neodsloužil...
Každý předválečný
kavaleristický regiment se skládal z 12 kompanií (setnin, či moderněji rot,
nikoli čet či švadron), dvě vždy tvořily eskadronu a ty znovu v páru pak
jezdecký batalion (popř. prapor), který měl vlastní logistiku, tj. i štáb,
v čele s majorem. Bylo proto striktně stanoveno, které kompanie spolu
tvoří eskadrony i batalion. Při válečné reorganizaci byly batalionní štáby
zrušeny a do eskadrony mohly být dle situace slučovány libovolné dvě kompanie a
podobně tomu bylo s bataliony. Tato praxe zůstala zachována i po roce 1865
a u Little Bighornu pak byl Custerův ad hoc prapor tvořen pěti kompaniemi, major Reno a kapitán
Benteen disponovali bataliony o třech setninách, zatímco dvanáctá rota zajišťovala
trén.
V této souvislosti je
dosti opomíjen fakt, ba pro západní pláně spíše takřka unikát, že Custer
disponoval všemi kompaniemi (bývají označovány literami A až M, přičemž písmeno J bývá
vypouštěno) svého regimentu, naopak nepřipustil, aby do jeho kolony byly
zařazeny odřady z jiných pluků. V tomto ohledu totiž bývaly „trestné
výpravy“ sestavovány z oddílů detašovaných z vícera jednotek. Jenže
Custer, stejně jako nikdo z jeho nadřízených, nepředpokládal, že se jeho
kavaleristé budou potřebovat bránit, k čemu tedy pěchota, artilerie či i jako děla lafetované gatlingovy
kulomety, při pronásledování unikajícího protivníka vše představovalo jen
zbytečnou přítěž... [ovšem, přiznejme, odmítnutí mužů majora Brisbineho z 2.
kavalerie se takto zdůvodnit nedá, ale je neprůkazné co a jak by to ovlivnilo,
respektive obětí výsledného střetu tu mohlo pak být stejně tak podstatně méně
jako i mnohem více, což by záleželo na spoustě stěží odhadnutelných a tedy ryze
spekulativních okolností...]
 |
| Pohlednice s bojištěm |
Custer si pod svým velením ponechal (a tím potažmo ke
zkáze odsoudil) kompanie C, E, F,
I a L, major Reno detašovaný na opačný břeh disponoval setninami A, G
a M, kapitán Benteen vyslaný zcela
špatným směrem vedle své roty H,
obdržel ještě D a K, velitel kompanie B, kapitán McDougall, dostal na starosti bezpečnost plukovního
trénu (původně jej střežilo 84 mužů, tedy zhruba po sedmi mužích od každé
setniny; šlo tak o uskupení obdobně silné jako předchozí dvě, tím spíše, že zde
byli zařazeni i často lépe než vojáci vyzbrojení honáci; z nichž
v bitvě zahyne Frank C. Mann), tedy muly s potravinami a municí.
Uvedené rozdělení bylo provedeno nedlouho před bojem, zjevně podle rychlosti
s níž velitelé jednotlivých setnin hlásili jejich připravenost vyrazit.
První z tzv. Vraního hnízda, kde se tento „závod“ konal vyrazil Benteen,
jenže dostal přidělenu špatnou trasou, ale pro většinu jeho mužů ona zacházka
znamenala přežití, McDougallova rota byla nejpomalejší a tak ochrana „bagáže“
byla de facto trestem, přesto i
z tohoto posledního odřadu čtyři muži zahynou (jen dva ze setniny B), když se zásobovací kolona dokáže
připojit ke zbytku obklíčeného pluku a umožní jeho úspěšný vzdor...
Největší chybou se tak každopádně jeví rozdělení
regimentu, třebaže odůvodněné, ale osudovým se vojákům nejspíše stal zejména nedostatek
munice. Výpověď siouxského náčelníka Galla je v tomto ohledu velice
výmluvná: „Vystříleli všechno, co měli.
Jejich koně utekli a odvezli s sebou sedlové brašny s dalšími náboji.
Vojáci odhazovali svoje ručnice a bránili se malými puškami.“ Pomineme-li
osobní „civilní“ zbraně důstojníků, pak šlo o opakovací karabiny vz. 1873 a
„malými puškami“ jsou míněny kolty, ale i do těch měl opěšalý kavalerista jen
dva tucty nábojů, a dostřel měly podstatně nižší. Když umlkly i ty, šlo již obě
zbraně používat jen jako bojové kladivo, respektive kyj, popřípadě ještě mohli
tasit tesák. Třebaže jsou na mnoha ilustracích zobrazeny, šavle vojáci Sedmého
regimentu neměli, ani důstojníci, třebaže dle předpisu jako kavaleristé všichni
mít měli. Další Custerova svévole, ale stěží osudová a přijatá všemi bez odporu
– těžko věřit, že by „dlouhé nože“ vzdor opěšalých jezdců, byť i jen proti
lukům a kopím, jakkoli výrazněji prodloužily či zintenzívněly...
Koncentrovaný pluk střežící ve svém středu i zásobovací
kolonu mul by nepochybně nepřátelským útokům mohl čelit mnohem účinněji a
velice pravděpodobně i úspěšně, dost možná by se ani nestal terčem nepřátelského
útoku. Jenže cílem mise Sedmého regimentu nebylo projet krajem jako pomyslný
tank a ubránit se, ale nahánět, obkličovat, stíhat a možná i rozhánět, ale až
demoralizované a vůle k odporu zbavené protivníky, to bezpodmínečně a
nezbytně velelo útočit, a měl-li být efekt účinný, nešlo se omezit jen
na jeden frontální útok. Navíc se opakovaně přehlíží, že Custerův kontingent
měl v červnu 1876 nesmírně daleko do nominální síly regimentu!
 |
| Válečný hřbitov u Little Bighornu |
Již jen z pěti nejvyšších
důstojnických postů byly obsazeny toliko dva (chyběl plukovník a dva majoři) a
v dalších úrovních to
nebylo lepší. Každá kompanie měla tabulkově čítat tři důstojníky, 16
poddůstojníků, 78 vojínů a 8 tzv. „nebojových příslušníků odborného zaměření“
(kovář, sedlář, zdravotník, veterinář, vozkové, hudebníci). Posčítáno 105 mužů,
podíváme-li se však na tzv. bitevní pořádek (viz. např. Osprey Campaign 39), pak 3 důstojníci nebyli v žádné
z kompanií a nejvíce mužstva (57, leč včetně poddůstojníků) se nacházelo u
setnin L a M, nejméně (41) u roty K, a
průměr na kompanii dosáhne padesáti vojáků jen se započtením důstojníků.
I s civilisty (stopaři, indiánští zvědové, pohaněči
mul a „plukovníkovi hosté“, mj. novinář z Bismarck Tribune) měl Custer k dispozici cca 650 mužů (oproti
tabulkovým 1278 vojákům), z nichž osudného 25. června 1876 zahynula
bezmála polovina. Přesto i Renovi a Benteenovi muži byli příslušníky 7.
kavalerie (př. kompanie D, H
a K ztratily jen 3 muže) a o
vyhlazení a ani přechodném zániku regimentu nelze hovořit. Ostatně 14
důstojníků (včetně plukovníka, jak už bylo výše uvedeno!!!) a 152 příslušníků
mužstva se na kampani z nejrůznějších příčin vůbec nepodílelo. Zcela vybiti
byli toliko příslušníci pěti Custerem osobně vedených kompanií (s
výjimkou šťastlivců, jež byli tehdy ze všech setnin vyčleněni k posílení
ostrahy trénu, či zůstali kdesi v týle posádkou).
Celkem mělo zahynout 263
vojáků a tři bílí civilisté, další dva zranění modrokabátníci zemřeli později. Alespoň
to jsou dnes již vcelku standardizovaná čísla. J. S. Gray uznávaný jako
nesporná autorita dle plukovních seznamů stanovil, že na tzv. „Last Standu“, míněno
tu celé stráni nad řekou, padlo 210 mužů, 193 vojáků a poddůstojníků, 13
důstojníků a 4 civilisté – v červnu 1876 počítalo padlé devět osob,
nejméně napočítal major Reno, tomu k těmto počtům chybělo šest těl, čtyři kapitánu
Benteenovi, zato poručíku Godfreyovi tu naopak dva mrtví přebývali... Jenže
počet hrobů, či dnes mnohdy již jen pamětních kamenů, je zde dle téhož Graye
dvě stě čtyřicet dva!?
Avšak myslí tím jen ty
vojenské, nebo se zapomněl zmínit, že své pomníčky tu dnes již mají i
protivládní bojovníci, což nesporně mají, minimálně o dvou čejenských vím
jistě! (na rozdíl od armádních jsou tmavé) Svou krev za Custera však prolili i mnozí
rudí zvědové, stopaři a tlumočníci, ale ti již americkou veřejnost určitě tolik
nedojímali i když několik jmen těch nejvýznamnějších známo je... [viz níže] Buďme však politicky korektní a zmiňme i nejvyšší
oběť asi jediného Afroameričana na bojišti, zvěda Isaaca Dormana, jehož
zařazením do těchto kalkulací si také nějak nejsem jist. Každopádně šlo enormní
ztráty (armáda odepsala vedle lidí i na 400 koní a mul), ačkoli k nejkrvavější
indiánské bitvě má Little Bighorn velice daleko, jenže vše co bylo ještě
děsivější se událo již relativně dávno, zejména za koloniálních časů, ale především
nebylo tehdy takovým bleskem z čistého nebe!
Spíše již jako zajímavost
uveďme, že Sedmá kavalerie za předchozích deset let služby podstoupila hned několik
ostrých šarvátek s rudochy a podnikla bezpočtu misí, ale v akci a na
následky bojových zranění zahynulo toliko 36 příslušníků pluku (dalších 27 bylo
vyřazeno pro zranění, nejspíše natolik vážná, že museli opustit službu), 6
utonulo a 51 zemřelo na nemoci...
Největší český blud, aneb Říkal to Jim Bridger...?!?
Všichni nejspíše známe písničku skupiny Greenhorns „Blízko Little Big Hornu“,
když nám Jan Vyčítal otextoval píseň L. Payna „Jim Bridger“. Neznám osobně ani autora
českého textu, natož tak dalece originál, ale v té anglické verzi, co jsem
schopen dohledat (http://www.zpevnicekunas.cz/pisnicky-vsechny/pisnicky-prehledne/blizko-little-big-hornu/)
Custer vskutku figuruje... Žel se mohu jen dohadovat kterak tu došlo ke spojení
tohoto slavného stopaře a asi již na věky nejznámější indiánské bitvy.
Každopádně tu bylo spojeno takřka nespojitelné, věhlas Jamese F. Bridgera
[1804–1881], vulgo „Jima“, je spojen se zcela jinou geografickou
oblastí i epochou. Po občanské válce byl Jim Bridger (Unii věrný Jižan, jenž
sloužil u „modrých“ daleko od bojišť bratrovražedné války v Nebrasce, mj. dokonce
u 7. jezdeckého, ovšem 7th
Iowa Volunteers!!!) již jen stínem slavného průzkumníka západu, zdravotní
neduhy se množily a od roku 1873 byl bezmála slepý. I pak jistě mohl přispět
svému příteli (spíše však třeba Sheridanovi než Custerovi, s nímž se sice
mohl potkat, ale stěží se mohli výrazněji sblížit) alespoň radou, lze však spolehlivě
vyloučit, že by mohl veliteli 7. kavalerie kdy říci: „zpátky povel dej, jedinou možnost ještě máš, život si zachovej.“
Custerem ignorovaná
výstraha, teda ta nejznámější z mnohých, neměla s „nočními sny“ nic
společného a zazněla prokazatelně primárně z úst francouzsko-siouxského míšence
Mitche Boyera (plukovník John Gibbon, velitel „nejzápadnější“ armádní kolony,
jež následně spasila přeživší muže 7. kavalerie, který jej Custerovi zapůjčil, ho
nazýval „nejlepším zvědem po Jimu Bridgerovi“), který spolu s ostatními plukovníkovými
muži zahynul na „Last Standu“, leč ve výčtu ztrát vcelku nejspíše započítáván být
nemůže, vždyť to byl poloviční indián, mezi zahynuvší bílé civilisty se nevejde
a americkým vojákem, tím méně příslušníkem 7. kavalerie, nebyl...
Boyerovy apely
však vyznívaly výrazně jinak, než hrozby zkázou pluku: „Generále, dlel jsem mezi těmito indiány tři desítky let, ale tohle je
největší vesnice, o které jsem kdy slyšel,“ či „Jestli v tomto údolí nenajdete více indiánů, než jste kdy viděl
pohromadě, můžete mě oběsit!“. Pravda, k další emocionální debatě mezi
Boyerem a Custerem pak došlo v době, kdy již detašovaný odřad majora Rena
čelil na protejším břehu Little Bighornu protiútoku Čejenů (Šajenů), jenže
jediný přeživší svědek, mladičký vraní zvěd Curley, nebyl jazykově na výši tak,
aby tu mohl cokoli citovat. Každopádně Boyer vycítil, že si s vojáky
pojede pro smrt a zhruba sedmnáctiletého chlapce pak vyzval ať se zachrání
alespoň on, což dokládá, že k zničujícímu obklíčení plukovníkova praporu
ještě nedošlo... [většina rudých spojenců generála opustila již poněkud dříve,
s jeho svolením, jejich
primárním úkolem bylo „najít“ protivníka, ne bojovat v bitvě po boku
kavaleristů, což mohlo vést i k tragickým omylům!]
Podobně pesimisticky smýšleli i další
„domorodí“ spojenci, příkladně Custerův osobní zvěd Arikara Krvavý nůž (s rukama zvednutýma směrem k slunci
prý pronášel „dnes večer Tě již neuvidím
klesat dolů za obzor“), jenž se zásahem v hlavě klesl hned
v první fázi boje v těsné blízkosti majora Rena, což tohoto místovelitele
prý nesmírně deprimovalo... [na armádní straně doložitelně zahynuli i Krátkoocasý býk, Malý statečný a blíže nespecifikovaný siouxský tlumočník, jehož
však zabily generálovy Vrány, snad omylem, možná však i úmyslně, vzhledem
k nenávisti mezi těmito kmeny] Custerovi však na množství nepřátel
nezáleželo, čím více, tím lépe, neb si zjevně nenechal vysvětlit,
že paniku
mezi nepřáteli nezaseje a tentokrát před jeho vojáky protivník začít prchat
nemíní – když to konečně pochopil, bylo již pro jeho prapor zaskočený na otevřené
planině přesilou početnějších a namnoze i lépe vyzbrojených prérijních
válečníků beznadějně pozdě, neměl-li se svými modrokabátníky začít bezectně prchat...
 |
| Obelisk na bojišti |
Pak snad jádro
svých pěti setnin zachránit mohl, ale tehdy by zůstal zapsán v dějinách
jako ostudný zbabělec a zlikvidovaných kompanií mohlo být možná až sedm ... – to
snad už je lepší onen „zbytečný hazardér“, jeho osobní odvahu však nikdo
zpochybnit nemůže, i když se o to, spekulacemi o sebevraždě, kdosi snažil,
třebaže okolí střelné rány ve spánku neneslo žádné stopy výstřelu
z bezprostřední blízkosti, nebo se to alespoň tvrdí!!! Ale ani to,
zastřelit se, zbabělec obvykle nedokáže...
A kdybyste si
chtěli pustit u nás slavný song v podání Michala Tučného:
Žádné komentáře:
Okomentovat