GRAVELOTTE A SAINT-PRIVAT ANEB JAK SNADNO LZE PROHRÁT VÁLKU

Neexistuje u nás mnoho knih, které by se věnovaly prusko-francouzské válce roku 1870, a já do ní před časem zabrousil bokem na požádání časopisu Valka. Toto je trochu oprášený článek, který tehdy vyšel. Onen konflikt rozhodně nezačal tak, jak si Napoleon III., malý synovec velkého strýce (jak jej posměšně nazval Victor Hugo) představoval, když se k ní nechal kancléřem Bismarckem vyprovokovat a 19. července 1870 vyhlásil pruskému králi Vilému I. i jeho německým spojencům nepřátelství.

Od porážky k porážce

Malý synovec velkého strýce (tak říkal Napoleonu III. ve srovnání s Napoleonem I. spisovatel Victor Hugo) věřil, že jeho armády zahájí ofenzívu za Rýn a že to bude vojenská procházka ze Štrasburku do Berlína, sotva ale dorazil do lotrinských Met, spatřil nedokončenou mobilizaci, vojáky roztažené v délce 260 km a špatně zaopatřené. Převzal sice hlavní uskupení, tzv. Rýnskou (nebo také Lotrinskou) armádu, zatímco maršál Mac-Mahon velel jižnější Alsaské armádě, na vpád do Německa ale nebylo ani pomyšlení. Než se Francouzi nadáli, zahájil Helmuth von Moltke, náčelník pruského štábu, postup třemi armádami na Saarbrücken a šel od vítězství k vítězství, byť zatím nebyla velká. Čtvrtého srpna zaskočil Francouze vysunuté k hraničnímu Wissembourgu, šestého napadl Mac-Mahona u Froeschwiller-Woerthu severně od Štrasburku, kde obrátil Francouze na útěk a vrazil mezi obě jejich armády klín, a téhož dne zaútočili Prusové u Forbachu, ležícímu proti Saarbrückenu. Opět vyhráli.

            Napoleonův štáb v lotrinských Metách horečně zvažoval, jak síly přeskupit a nepřítele zastavit. Bylo jasné, že Prusům jde o Paříž, a že optimální je stáhnout se na Châlons-sur-Marne v půli cesty od Met k metropoli, hlavní stan se k tomu ale nedokázal odhodlat, ztrácel čas, a císař, zle sužovaný močovými kameny, předal 12. srpna velení maršálu Bazainovi, považovanému za národního hrdinu, ve skutečnosti muži nerozhodnému a neschopnému operovat s velkými uskupeními. O dva dny později Napoleon odejel na Châlons s tím, že Bazaine zahájí ústup stejným směrem na Verdun. Dvaadvacet divizí se mělo přesunout přes řeku Meusu a ustupovat po trase Gravelotte–Rezonville–Mars-la-Tour, jenže tu začínali Prusové z jihu ohrožovat.

Odvod francouzských záložníků (Alphonse de Neuville)

Překvapení u Vionville

Už 14. srpna došlo k potyčkám u Borny, vydávaným v Paříži za klíčové vítězství, i když šlo jen o boj na zdrženou, aby dokázal ustupovat i obrovský trén. Lokální vítězství mohl Bazaine využít k pokusu o převzetí lokální iniciativy, nic ale neudělal a Moltke poháněl sobě podřízenou armádu prince Friedricha-Karla, aby sevřela Francouze od jihu a pokusila se je od pevnosti Verdun odříznout.

Bazainův ústup po silnici Mety–Verdun probíhal pomalu a navečer 15. srpna zaujala část armády pozice v prostoru Rezonville, Frossardův 2. sbor jižně od komunikace, Canrobertův 6. sbor severně. Mezi nimi procházely promíchané a notně dezorganizované jednotky 3. i 4. sboru a k dovršení Bazaine váhal, co dělat, zdali se stahovat na Verdun, nebo bránit opevněné pozice u Met!

Nazítří 16. srpna zaútočili pruští husaři u Vionville (západně od Rezonville) na francouzské Muratovy dragouny, zaskočili je a obrátili na útěk, který vnesl chaos do Gramontových kyrysníků, leč Frossardův sbor se chopil zbraní a 12. batalion myslivců Batailleho divize Prusy z Vionville vyhnal. Ne nadlouho, neboť se sem vrhl von Avenslebenův prusko-braniborský III. sbor s VI. jezdeckou divizí a mezi Vionville a Rezonville vypukla doslova z chodu bitva.

Útok pruského 9. střeleckého batalionu u Gravelotte (Zimmer)

Bitva u Rezonville

Za daných okolností měl Bazaine přesilu, mohl své napadené pravé křídlo posílit a Alvenslebena porazit, nic ale nepodnikl a Prusům spěchaly na pomoc posily. Boj se rozrůstal a Frossard, který zůstával bez podpory, nasadil ze zoufalství jezdectvo, Laplassetovy kopiníky a kyrysnickou gardovou brigádu du Preuilovu, kavalerie se ale dostala mezi palbu pěchoty a děl, kde krvácela, aniž cokoliv změnila. V celé Bazainově armádě rostl chaos a maršál sám unikl jen o vlas zajetí při útoku husarů Redernovy brigády, kteří k jeho hlavnímu stanu pronikli. Frossardův 2. armádní sbor ustupoval, začínal se pod Avenslebenovým náporem rozkládat, ani teď mu ale nerozhodný maršál nepomohl, třebaže měl bezprostředně u sebe dvě divize císařské gardy a dvě brigády jezdectva! Nakonec poslal kupředu, aby vyplnil mezery v ustupujícím Frossardově sboru, dva pluky gardových granátníků, kteří vyrazili skvěle, zdecimovali dorážející pruské husary a hroutící se linii stabilizovali. Vlevo od Frossarda zasáhl dělostřelectvem Canrobertův 6. sbor a Prusům s Branibory začala hrozit porážka. Posily k nim dosud nedorazily a Avensleben sáhl v bezvýchodné situaci po kavalerii, po šesti eskadronách hulánů a kyrysníků Bredowovy brigády, kteří cválali na děla i linii pěchoty a zpočátku vše šavlovali, jenže pěchota se přeformovala do obrany, na pomoc jí vyjeli myslivci, dragouni i kyrysníci Gramontovy brigády a hnali Němce zpět na Flavigny. Kyrysníci Reichshoffen se doslova obětovali, aby své druhy kryli, a vyjeli do protiútoku, který dostal jméno Todtenritt, jízda na smrt.

Bitva u Gravelotte

Nepochopitelný rozkaz maršála Bazaina

Ve dvě odpoledne byl výsledek bitvy na vážkách, Frossard s Canrobertem ale začínali mít navrch a na pomoc jim šel konečně Ladmiraultův 4. sbor, jehož velitel chvátal za hlasem děl, aniž k tomu dostal od Bazaina rozkaz. Spolu s jezdectvem vyrval Prusům les Tronville, donutil nepřátele ustupovat, v pět ale dostal von Avensleben konečně posilu v podobě X. sboru prince Friedricha-Karla a začal pro Francouze nadějnou situaci stabilizovat. V sedm byly už obě strany vyčerpané, o vítězství ale ani jedna nerozhodla a Ladmirault nakonec navrhl ústup s tím, že se bude zítra bojovat znovu a snad s nasazením všeho, co bude možné. Přesto se o Rezonville bojovalo zuřivě až do noci, která zápas ukončila s výsledkem poměrně nerozhodným. Mohl být jiný, mohlo jít o ohromující francouzské vítězství, takto ale skončilo jen obětí 14 000 mrtvých i raněných na Bazainově a 16 000 na pruské straně. K dovršení všeho se Bazaine rozhodl bojiště vyklidit, což zdůvodnil nedostatkem proviantu a zásobami pěchotní munice v počtu čtyř nábojů na hlavu.

„Nebylo k tomu co dodat. Když vrchní velitel něco takového napíše, nezbývá než se podřídit,“ konstatoval pak na Bazainovu adresu Canrobert.

Nazítří se místo boje, navrhovaného Ladmiraultem či Frossardem, pokračovalo v ústupu, ne však na Verdun, ale blíže k Metám a k železnici z tohoto města na Thionville, tedy k severu místo na západ! Mnozí si zanedlouho začali klást otázku, zda je Bazaine jen neschopný břídil, nebo i zrádce, sledující vlastní politické zájmy a toužící po Napoleonově pádu!

Tímto ústupem byla Rýnská armáda téměř neodvolatelně odtržena od Mac-Mahonovy Alsaské armády.

Obrana brány Longboyau (Alphonse de Neuville)

Neschopný maršál Bazaine (1811–1888)

François Achille Bazaine chtěl sudovat Polytechniku, neudělal ale přijímací zkoušky a začínal jako prostý voják. Sloužil v Cizinecké legii, kde nakonec velel pluku, r. 1854 se stal brigádním generálem a v Krymské válce 1853–1856 už velel divizi. S Rakušany bojoval u Solferina, roku 1862 velel expedičnímu sboru v Mexiku (na podporu Maxmiliána Habsburského) a poté císařské gardě. Jeho vojenská minulost budila dojem schopného vojvůdce, on sám ale věděl, že to není pravda a vrchní velení 12. srpna odmítal. „Nemám na to,“ prohlásil upřímně, dostal ale odpověď: „To je rozkaz!“  „Hrdina z Mexika“ proslul tím, že se věnuje detailům a ne celku, že je tam, kde být netřeba, a že je nesmírně nerozhodný. Navíc nenáviděl Mac-Mahona a odmítal s jeho armádou spolupracovat. Rychle se tak ze „slavného Bazaina“ měnil v očích veřejnosti na „zrádce Bazaine“. Nakonec se nechal v Metách odříznout a po pádu Sedanu s armádou, která byla poslední francouzskou nadějí, 27. října kapituloval. Roku 1873 stanul před soudem, byl uvězněn v pevnosti na ostrově Saint-Marguerrite, podařilo se mu ale uprchnout do Španělska, kde i dožil.

S Prusy v zádech

Francouzi měli v prostoru Rezonville  120 000 mužů, Prusové jen 65 000, a přesto to byli oni, kdo nepouštěl z rukou iniciativu. Bazaine odmítal útok, na obranu směru na Paříž nemyslel a viděl jen Mety, které chtěl držet, přestože si mohl cestu ve směru na Verdun stále snadno otevřít. Sedmnáctého nic neudělal a 18. srpna ráno měl jednotky rozvinuty s levým křídlem u severního břehu Moselly, s pravým o zhruba osm kilometrů severněji ke vsi Saint-Privat a celou linii v obranném postavení, zčásti na výšinách mezi dvěma potoky. Směrem od jihu (od Mosely) k severu stály Frossardův 2., Leboeufův 3., Ladmiraultův 4. a Canrobertův 6. sbor, císařská garda pod velením generála Bourbakiho tvořila za nimi na středu zálohu. Problém byl v tom, že severní křídlo, Canrobertův sbor, dorazilo na pozici pozdě, dělostřelectvo bylo ještě na cestě a na vybudování opevněného postavení nezbyl čas.

Prusové po francouzském vyklizení Rezonville přehradili západní prostor mezi řekami Moselou a severnější Orne, což znamenalo, že stáli mezi Bazainem a Verdunem i Paříží! Strategicky vzato neměl Bazaine jinou možnost než skrze ně prorazit, jinak by byl od metropole, svého císaře i Mac-Mahona odříznut! Byla to sama o sobě neuvěřitelná pozice a podle ní i jeho nerozhodnosti vypadala bitva, která se mezi vesnicemi Gravelotte v údolí potoka na jihu (na počátku mezi Goebenovým a Mansteinovým sborem) a Saint-Privat na severu (v úseku Canrobertova sboru) strhla.

Útok od Gravelotte

Kolem poledního zahájil Mansteinův XI. pruský sbor postup z prostoru Gravelotte–Verneville a spustil na francouzské okopy valivou palbu, Leboeufův sbor se ale držel a stejně tak i vpravo od něj Ladmirault, na nějž bez valného úspěchu útočila Voigt-Rhetzův X. sbor. Obě tyto jednotky z armády Friedricha-Karla Francouzi zastavili, ani jeden z jejich generálů se ale neodvažoval vyrazit do protiútoku.

            Na jižní Frossardovo křídlo útočila Steinmetzova I. armáda (Zastrowův VII. sbor), ani ta ale nepostoupila, její levý soused, Goebenův VIII. sbor, však dělal zázraky, až to bralo Francouzům dech. Němečtí důstojníci šli příkladem, i když jich v pruské palbě dobrá polovina klesla, nedali se odradit a kolem čtvrté jejich odhodlání nakazilo generálporučíka Steinmetze natolik, že osobně vedl muže kupředu na statky Moscou, Saint-Hubert a Point-du-Jour. Francouzské pušky Chassepot, lepší než pruské jehlovky, a francouzské mitrailleusy, předchůdci kulometů, vedli palbu tak hustou, že hrdinství útočníků nic nezmohlo.

            „Krupobití jak u Gravelotte,“ vžilo se pak mezi Prusy rčení.

Obraba hřbitova v Saint-Privat (Alphonse de Neuville)

Hrob pruské gardy

Na Canroberta na severu dopadl úder von Papem vedené Württembergovy pruské gardové divize a II. (saské) divize. Obě pronikaly snadněji než jejich druzi na jihu, i když se Francouzi bránili houževnatě a každý statek měnili v pevnost. Třebaže německé ztráty rostly, prodral se von Pape před ves Saint-Privat, jenže dojít k ní znamenalo překonat dlouhý pruh zcela holého terénu. Bylo by logické nasadit děla, provést přípravu, jenže princ August Württemberský to odmítl a útočil.

„Hrob pruské královské gardy,“ tak výmluvně nazval útok na Saint-Privat kancléř Bismarck.

Garda i Sasové se navzdory palbě dostali na 300 metrů od prvních domů, tam ale jeden po druhém klesali a tvořili val mrtvých i raněných. Bylo jich na 4000 a k tomu 160 důstojníků…

Poté přece jen došlo na děla a kolem sedmé večer začalo deset pruských baterií do Saint-Privatu bušit.

Sasové, ne tak decimovaní ztrátami, se zvedli a obchvatem postupovali Canrobertovým obráncům do pravého boku, což bylo slabé místo obrany. Pak se čtrnáct saských baterií přidalo k pruským a začali měnit vesnici v pekelný kotel. Canrobert nemohl odpovídat stejným způsobem, děla sice měl, munice mu ale docházela, a když obranná palba artilerie i mitrailleus slábla, zvedli se i pruští gardisté, kteří konečně doběhli k zástavbě.

Hřbitov v Saint-Privat

Propukl boj o každý dům a Francouzi v rozkacených nepřátelských útocích ztráceli jeden za druhým. Marně se bil François Certain Canrobert s šavlí v pěsti v čele svých mužů, jichž bylo třikrát méně, kteří už neměli v polních lahvích špetku vody, vystříleli náboje a nyní už se bránili jen na bodák či kolbami. Nezbývalo než ves vyklízet, což se stalo až za úplné tmy, a poslední obránci vzdorovali na zdejším hřbitově, za jeho zdmi. Alphonse de Neuville stvořil o tomto boji svůj nejslavnější obraz (dnes v Musée d’Orsay; studie je v Invalidovně), dramatické plátno plné dýmu, požárů, zuřivosti, chrabrosti i beznaděje obránců v modrých pláštích s rudými kalhotami a čáky bez výstelek, kde jen nezasvěcený může označit pózy vojáků za teatrální. Na ně útočí kolony saského pluku a je to obraz konce světa pro ty, kteří se mezi hroby bránili… Tady vykrvácel 94. řadový regiment, jemuž věnoval Neuville monumentální dílo s autentickým terénem, která předtím prochodil, jen vzdálenost domů od hřbitova poněkud prodloužil. Hřbitovní brána už je proražená, podél zdi leží ranění a poslední živí stojí bezbranně, smířeni s osudem…

„Francouzi se bránili se zoufalým zápalem ve vesnici, která byla na mnoha místech v plamenech. Tento boj, v němž se musel každá dům dobývat útokem, stál velké oběti, nakonec, když už padla noc, však Prusové a Sasové, kteří se v zápalu předháněli, celou tu velkou ves ovládli,“ říká oficiální pruská relace.

Ti, co přežili, ustupovali přes Woippy dozadu na střed, k maršálu Bazainovi, který se k bojišti ani nepřiblížil, a k císařské gardě, jejíž zásah mohl situaci na tomto křídle stabilizovat. Ustupující nenechali Prusům ani jedno dělo, ani jeden prapor…

„Z bitev tohoto století se dá s boji, svedenými u Met, srovnat jen zápas o Belle-Alliance [Waterloo], boj u Borodina a Pruského Jílového,“ napsaly pak německé noviny z Kielu a bojem o Mety mínily Gravelotte i Saint-Privat.

Komandant Berbegier v bitvě o Saint-Privat (Edouard Detaille)

Mety, začátek konce

Bitva skončila a Němců o 20 000 ubylo. Francouzi prořídli „jen“ o 12 000 mužů, jenže boj mezi Gravelotte a Saint-Privat osud celé Rýnské armády zpečetila. Stáhla se k Metám, kde ji von Moltke zablokoval, či přesněji se tam Bazaine zablokovat nechal. Celkem 160 000 Němců jej totálně odřízlo a přerušilo i telegrafické spojení, do Verdunu však stačila dojít maršálova zpráva z 19. srpna; donesl ji tam skrytou v podrážce jeden lesník a Bazaine císaři oznamoval, že se pokusí pochodovat z Met k severozápadu na Montmédy, „pokud už je neobsadil nepřítel“. Nepokusil se o to…

            V pozdějším procesu s maršálem přišla řeč i na bitvu z 18. srpna a na to, proč podle rozkazu nepochodoval hned po Napoleonově odjezdu na Châlons. Není jasné, zda čekal, že po císařově pádu bude v čele poslední francouzské armády hrát klíčovou politickou roli (což byl závěr, k němuž soud roku 1783 dospěl), nebo byl jen tak neschopný. O Gravelotte a Saint-Privat tvrdil toho dne, že jde jen o šarvátky předních hlídek, a kolem třetí hodiny, když šlo o osud Francie, hrál podle svědků v hlavním stanu ve Flappeville biliár. Z 520 děl, kterými disponoval, jich nechal nasadit jen 352, Bourbakimu s gardou, jenž mohl situaci zachránit nedal před bitvou žádné dispozice, a pokud garda kryla palbou ústup, stalo se tak jen z iniciativy jejího velitele.

Bitva o Sedan 1. září, kde se bránilo 120 000 vojáků Mac-Mahonovy Alsaské armády, proti 200 000 Prusů, už udělala za válkou jen tečku, neboť ta byla prohraná u Gravelotte. Epilog pak napsaly sesazení Napoleona III. z trůnu, vznik tzv. III. republiky, vyhlášení Německého císařství ve Versailles a bouře Pařížské komuny, potlačené Francouzi samotnými…

Poslední náboje aneb malíř heroické porážky

Alphonse de Neuville (1835–1885) proslul během III. republiky jako epický malíř výjevů z války 1870, jimiž chtěl vztyčit pomník obyčejným vojákům a důstojníkům, kteří neprohráli vlastní vinou, a přispět k zahojení těžce zraněné francouzské hrdosti i sebevědomí. Jeho obraz Hřbitov v Saint-Privat se stal roku 1881 národní ikonou, ještě slavnější jsou ale Les dernières cartouches, Poslední náboje (dnes v Musée d’Orsay), epizoda ze vsi Bazeilles v Ardennes, kde hrstka vojáků v jednom domě vzdorovala obklíčení doslova do posledního výstřelu. Stalo se tak pouhý jeden den předtím, než Napoleon III. kapituloval…

Poslední náboje (Alphonse de Neuville)

Literatura

Elliot-Wright, P.: Gravelotte-St. Privat 1870. Campaign Series 21, Osprey Military 1993.

Noir, L.-Sacré, L: Histoire de l’invasion. Paris 1875.