VĚCI ZE ŠUPLÍKU (1)

Nějak nemám na blog příliš času, proto  sahám do šuplíku různých a jiných článků starých i novějších. Tenhle je první a z pohodlnosti v to  budu pokračovat.

STŘELCI PROTI NAPOLEONOVI

V napoleonských válkách se ostřelovači v moderním slova smyslu neobjevili, i když v pruské a rakouské armádě existoval druh vojska, který se jim blížil. Šlo o Jäger, myslivce, vyzbrojené na rozdíl od běžné pěchoty puškami s drážkovanou hlavní, které umožnily mířenou střelbu na mnohem větší vzdálenost než běžné pěchotní zbraně s hladkými hlavněmi. Na základě pruského vzoru i zkušeností z války v USA a s Indiány v Kanadě pak vznikla jednotka, která se poslání ostřelovačů silně přiblížila a tím, co dokázala, vstoupila do legend, románů i na stříbrné plátno.

95^th Regiment of Foot (Rifles)

Legendární a bezesporu nejvýjimečnější pluk britské armády doby napoleonských válek, proslavený dík románové sérii Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi, vznikl roku 1800 jako Experimental Corps of Rifles z vybraných mužů jiných pluků. Šlo o elitní lehkou pěchotu, nasazovanou k boji v rojnici či k mířené palbě, vystrojenou místo nápadných britských červených uniforem stejnokroji, které mnohem lépe kryly v terénu. Regiment dostal zelené fraky do pasu s černými, bíle lemovanými kolety, ruby šůsků a manžetami, jednořadým zapínáním a knoflíky z bílého kovu, kterých byly tři řady, jedna funkční vprostřed a dvě okrasné po stranách. K tomu patřily přiléhavé uherské zelené, modré, nebo volné šedé kalhoty a na hlavu lakované černé čáko přezdívané pro svůj tvar stovepipe, trubka od kamen. Mělo obdélníkové stínítko a zelenou štětičku nad sponou ve tvaru stylizovaného květu, od něhož se vinuly dokola čáka prověšené zelené šňůry. Vpředu je zdobil lesní roh z bílého kovu. Vyzbrojen byl pluk (roku 1815 tři bataliony v celkové síle 549 mužů) výhradně drážkovanými Baker Rifles. Na rozdíl od řadové pěchoty neměl tambory, ale trubače. Nebyla to jediná takto vybavená jednotka, krom ní existoval starší pluk 60^th (Royal American) Regiment of Foot, později pak přibyly v britské armáda podobné jednotky Královské německé legie či u Portugalců Cacadores, proslulosti Pětadevadesátého ale žádný další regiment nedosáhl.

 

Baker Rifle

Tím, co učinilo z britských sharpshooterů (ostrostřelců) či riflemenů (střelců z pušek) výjimečné muže, byla jejich zbraň. Angličtina rozlišuje rifle, pušku s drážkovanou hlavní, a musket, pušku s hlavní hladkou (u Francouzů fusil). Jednalo se o Baker 1800 Infantry Rifle, vyrobenou roku 1800 puškařem Ezekielem Bakerem; vážila 9 liber (4,08 kg), celková délka činila 45 ¾ palce (1,162 m) a délka hlavně byla 30,375 palce (0,762 m). Průměr kulky činil i s kůží, do níž se balila, 0,615 palce, ráže byla 0,625 palce (15,9 mm). Hlaveň s mířidly měla osm drážek. Bodák byl nožový v délce 24 palců a s rukojetí, která se nasunovala do lyžiny pod hlavní.

Baker Rifle se nabíjela pomaleji než zbraně s hladkou hlavní, přesnost a dostřel ale tuto nevýhodu mnohonásobně vyvážily. Vycvičený voják dokázal z britské hladké Brown Bess vypálit za minutu čtyřikrát až šestkrát a z francouzské Fusil An IX maximálně čtyřikrát, obě však měly efektivní dostřel 70 metrů a maximální 140 metrů. U Bakerovy pušky činil efektivní dostřel 140 metrů, maximální 275 metrů a zkušenost dokázala, že zabít s ní lze na mnohem větší vzdálenost.  

 

Zbraň, která neměla soupeře

První batalion 95^th Rifles sice bojoval roku 1806 v Americe a v letech 1807–1808 na Baltu (zejména u Kodaně), slávu ale začal získávat od srpna 1808, kdy se druhý batalion (2/95^th) vylodil s jednotkami Sira Arthura Wellesleye, budoucího vévody Wellingtona, v Portugalsku a od první šarvátky s Francouzi u Óbidos přes bitvu u Roliçy na sebe upoutával zaslouženou pozornost. Prošel v rámci tzv. Lehké brigády (Light Brigade) bojovou cestou na Pyrenejském poloostrově (např. v bitvách u Talavery, Bussaca, Fuentes de Oñoro, Salamanky či Vitorie), i v jižní Francii (Orthez, Toulouse) a v napoleonských válkách bojoval naposledy v červnu 1815 u Waterloo. Za úspěchy vděčil zbrani, taktice, výcviku, v neposlední řadě pak i tomu, že Francouzi podobnou jednotku neměli a zbraň s drážkovanou hlavní se u nich objevila jen výjimečně. Pramenilo to z Napoleonovy nechuti a nedůvěry ke zbrani, jež se mu jevila jako nákladná a v nabíjení složitá i pomalá. Francouzi postrádali proti Baker Rifles vzhledem k velkému dostřelu i mířidlům obranu a major Lebeau, veterán od Waterloo, označil onu pušku za prostředek ničivý i vražedný zároveň.

            „Nikdy jsem neviděl takové ostrostřelce jako ty z 95^th. Dokázali odvést práci mnohem lépe a s nepředstavitelně menšími ztrátami než kterákoliv z našich nejlepších lehkých jednotek. Vyznačovali se individuální odvahou, vzájemně se podporovali, měli oko, které bleskově odhadlo výhody terénu, a já nepotkal nikoho, kdo by se jim vyrovnal. Nesmírně převyšovali francouzské voltižéry, s nimiž jsme se obvykle postřelovali,“ napsal britský major Blackinston od portugalských Cacadores (myslivců), kteří vznikli ve válce za Pyrenejemi podle britského vzoru.  

Výcvik riflemana

Úkolem riflemana bylo především likvidovat nepřátelské důstojníky, poddůstojníky a působit ztráty mimo dosah nepřítelových zbraní. V jednotce neexistovaly tělesné tresty a bičování, v britské armádě jinak obvyklé, pěstovalo se bratrství, podporovala iniciativa a vychovávalo se k samostatnosti. Střelecký výcvik probíhal na terč velikosti muže na 50 yardů, pak vzdálenost rostla, střílelo se ve stoje, v kleče i v lehu na pohyblivé cíle, nacvičoval se přesun během (120 kroků/min) i přískoky a postup i palba ve třech druzích různě rozevřených rojnic v základní jednotce, jíž byl half-platoon, půl čety (či česky družstvo). Základ pro boj dopředu i ústup tvořily dvojice, která se kryla navzájem; jeden muž vzadu nabíjel, pak křikl ready, připraven, a teprve tehdy mohl ten vpředu pálit. Obyčejný voják tu měl naději na postup a z těch nejlepších se stávali Chosen Men, vybraní muži, kteří byli schopni zastoupit i vyřazené poddůstojníky. Ne nadarmo se riflemenům pro způsob boje i barvu stejnokroje přezdívalo Grasshoppers, kobylky či sarančata.

Výňatek z předpisu pro riflemany z r. 1803 (kap. II, čl. 3)

„Rekrut se musí nejprve naučit střílet na cíl bez opory, protože pokud si zvykne od začátku střílet s oporou, nebude schopen střílet na jistotu (…); rekrut by měl začít střílet na vzdálenost 50 yardů, která bude postupně zvyšována na 300 yardů.

Střelec musí být seznámen s funkcí mířidel a mušky své zbraně; musí se naučit používat flaster (tukem napuštěný kousek kůže nebo plátna) při nabíjení samostatné střely a musí vědět, jakou silou ji má zatlačit na dno hlavně a jak dorazit na prach, aniž by střelu poškodil. Po každé ráně, která zasáhne terč, musí střelec zkontrolovat, kam zasáhl, jestli moc nahoře, moc dole, nebo moc vlevo či vpravo, a samostatně chybu napravit. Důstojníci dohlédnou, aby se během tohoto cvičení každý muž naučil správně nabíjet svoji zbraň. Pokud bude nějaká zbraň při výcviku poškozena, bude to zaznamenáno a tato bude opravena. Rifleman musí být dále cvičen ve střílení a nabíjení z lehu na zemi…“

(Regulations for the exercise of riflemen and light infantry; and instructions for their conduct in the field, London 1803)

Nejslavnější výstřel

Na přelomu roku 1808 a 1809 pronásledoval Napoleon do španělské Galície ustupující britské jednotky sira Johna Moora a Lehká brigáda, v níž byl i 1. batalion 95^th Rifles, kryla ústup v zadním voji. Dne 3. ledna dostihl tyto jednotky za řekou Coa a u vsi Cacabelos francouzský předvoj na čele s velitelem lehkého jezdectva, brigádním generálem Augustem de Colbertem.

Za mostem přes řeku Cou stáli krom jiných i riflemeni, postřelovaní voltižéry francouzského 4. lehkého pluku, kteří dorazili spolu s dragouny i husary, a ti vjeli neopatrně mezi venkovské domy i zídky Cacabelos, odkud se na ně snesla palba. I Colbert se přehnal přes most, vzápětí ale sletěl ze sedla do sněhu, a když ho chtěli jeho dragouni zvednout, zjistili, že už nedýchá. Francouzští jezdci poté kvapně ustoupili a britský zadní voj pokračoval v ústupu na Villafranku.

Edward Costello, jeden z účastníků Moorova ústupu, vyprávěl, že sir Edward Paget, velící britskému zadnímu voji, slíbil nedlouho před šarvátkou tobolku tomu ze svých Rifles, který generála Colberta zastřelí. Vojín Thomas Plunket střelil po francouzském generálovi na neuvěřitelnou vzdálenost (tvrdí se, že až na 600 metrů, což vypadá přitažené za vlasy) z lehu na zádech s pažbou zapřenou do ramene a s hlavní opřenou o lýtko pravé nohy, položené na natažené noze levé. Tobolku vyhrál a onu polohu pak doporučovala řada střeleckých příruček...

Zásah Toma Plunketa

Takto vylíčil smrt generála Colberta a vrcholný ostřelovačský kousek napoleonských válek Adrian Goldsworthy v nesmírně autentickém (u nás nepřeloženém) románu Beat the Drums slowly (Bubnujte pomalu):

„Sir Edward zapátral v kabátci a vytáhl malý váček, s nímž zatřepal, aby mince zacinkaly. ,Pro muže, který odstřelí toho troufalého chlapíka na bělouši,‛ vykřikl, aby ho kolem slyšeli. Nejbližší vojáci od 95^th se ušklíbli. Chvíli nato jeden z nich opustil řadu a rozběhl se směrem k mostu.

,Tom jde do toho. V tom váčku je peněz na spoustu pálenky,‛ prohlásil seržant.

Osamělý rifleman pádil dolů ulicí. Pak zastavil a lehl si na záda do sněhové závěje. Překřížil pravou nohu přes levou a opřel hlaveň pušky o lýtko u kotníku.

Ozvaly se trubky, vysoká pera husarů v šedých stejnokrojích se rozkývala a oni přejížděli v koloně na šířku čtyř most. Trubač i důstojník je vedli a generál s pobočníkem byli nejméně tři koňské délky před nimi.

Rifleman vyčkával. Další signál trubky a jezdci pobídli zvířata do klusu. Postupovali teď rychle, šavle napřažené kupředu do útoku, a od kopyt odletovaly kusy ledu i sněhu.

Rifleman čekal. Francouzský generál už byl skoro na dostřel, šlo ale o rychle se pohybující cíl. Nikdo z ostatních zelených střelců nevypálil, aby se nepřítel nedal do cvalu, a v duchu všichni osamělého muže u cesty popoháněli.

Ostře to prásklo, když rifleman vypálil, a zpětný ráz mu zarazil kolbu do podpaží, jak tak ležel. Cíl zakryl hustý oblak dýmu, všechny instinkty mu ale říkaly, že mířil přesně. Náraz generála v sedle zaklonil a přes hruď mu prýštila krev. Pobočník zarazil koni do slabin ostruhy a pobídl zvíře v návalu čirého vzteku do trysku, aby se dostal k vrahovi. Řítil se cestou a za ním se v té chvíli vznášel k nebi vzteklý řev husarů.

Rifleman nabíjel. Byl to ošemetný úkol, nabíjet vleže, a s dlouhou mušketou by to ani nešlo, dlouhé hodiny cvičení ale dávaly plody. Pobočník už se dostal na deset yardů, když puška práskla. Kulka zasáhla důstojníka čelně, rovnou pod vrch křiklavého čáka, a měla dost síly, aby vyletěla zadní stranou lebky. Mrtvý klesl, pravá bota ale zůstala zaklesnutá ve třmeni, tělo táhl vyděšený kůň dál a poskoky drtily hlavu o zem.

 Osamělý muž v zeleném prchal do úkrytu mezi stromy a ke svým druhům. Husaři byli těsně za ním, doháněli ho, stále víc a víc pětadevadesátníků ale zahajovalo palbu. Muži a koně začali klesat. Úhledné řady husarů se rozpadaly...“

Sharpovi střelci

Mířená palba z Bakerových pušek byla zničující a Francouzi se o tom přesvědčili ve všech bitvách, které za Pyrenejemi svedli. V bitvě u portugalského Bussaca roku 1810 riflemeni doslova rozvrátili do prudkého svahu postupující útočné kolony, kterým likvidovali především důstojníky, leč Napoleon se o účinnosti těchto zbraní přesvědčil až 18. června 1815 u Waterloo, kde obránci statku La Haye Sainte a střelci v protilehlém pískovém lomu spolehlivě udrželi klíčový bod britské středové linie a nedovolili vojákům maršála Neye prorazit. Nebylo divu, že se po napoleonských válkách 95^th Rifle rozrostl na brigádu, bojující pak v Krymské válce 1853–1856.

Muži v zeleném vstoupili i do historické beletrie, nejvýrazněji ve čtyřiadvacetisvazkové sérii Bernarda Cornwella (překládané i do češtiny) o Richardu Sharpovi. Od šestého svazku je tento důstojník příslušníkem zmíněného pluku a proslulosti mu dodala i filmová série, v níž jej ztvárnil Sean Bean (Boromir v Pánu prstenů, Odysseus v Tróji či Eddard Stark ve Hře o trůny…). Riflemana Hagmana, jednoho z Chosen Men, tu ztělesnil John Tams, slavný britský folkový zpěvák.

Na závr poněkud provokativní filmový Sharpe s ukořistěnou orlicí od Talavery...

Literatura:

Elliot-Wright, P.: Rifleman. Lee Cooper Ltd., 2000.

Urban, M.: Rifles. Faber and Faber, 2003.