čtvrtek 15. prosince 2011

CESTA ROBRECHTA BRIKEA NA SVATOU HELENU (1)

Tuším, že předminulý rok navštívili manželé Tichých, které mám to potěšení řadit mezi své přátele, ostrov Saint Helena, místo Napoleonova zajetí i smrti, a já je dlouho přemlouval, aby mi něco o své cestě napsali.  Naléhal jsem tak dlouho, až mi místo toho poslali rukopis belgického účastníka cesty, pana Robrechta Brikea, a já obratem požádal, zda bych jej směl pro svůj blog přeložit. Svolení jsem od autora jejich prostřednictvím dostal a zde předkládám svůj překlad první poloviny textu, který pokládám za svrchovaně zajímavý. Grand merci a vous, monsieur Brike, a díky i vám, Zbyňku a Charlotto, za zprostředkování dojmů z té cesty za hranice všedních dnů...


MOJE CESTA NA SVATOU HELENU (MON VOYAGE A SAINTE HELENE) - 1. část
Robrecht Brike, Belgie

Dlouhá cesta
Plavba na ostrov Svaté Heleny je dlouhá, moc dlouhá. Já nasedl 23. října 2010 v Zaventemu do letadélka, letícího na Amsterdam. Let do Amsterdamu sice nezabral víc než půl hodiny, na zaventemském letišti mě ale „check-in“ a „boarding“ zabraly několik hodin. Průzory letadla bylo vidět batavské planiny s pravoúhle narýsovanými plochami polí i luk, řekami, rybníky a jezery. Klesání k Schipholu stojí za to, letadlo si hledá přistávací koridor skrze husté osídlení.
    Ve Schipholu jsem se už nemusel starat o zavazadlo, to neopustilo ranvej a bylo dopraveno rovnou k břichu dvoumotoráku letecké společnosti KLM, které mě mělo donést do Kapského Města (Jihoafrická republika).
Menton na hranici Itálie a Francie
    Po hodině letadlo odstartovalo. Přelet Francie jsem nějak nevnímal, sotva se ale objevily břehy Středozemního moře, rozbolely mě oči od světla, odráženého obrovskou modrou vodní plochou. Litoval jsem, že nelze navštívit Azurové pobřeží nebo Riviéru a že opouštím tenhle nádherný kout evropské pevniny, který jsem předtím viděl jen letmo. Zhruba po půl hodině vystřídala modré vody žluť saharské pouště, kde následovaly rychle za sebou fádní duny i pohoří. I z výšky kolem 10 km se daly rozeznat cesty pouští, směřující nejednou ke stejnému bodu, ať už je to oáza, nebo město u řeky, razící si cestu úzkým a zeleným údolím.
    Pak přišel rovníkový prales, rozprostírající se několik hodin až k obzoru. V tom moři zeleně jsou bezpochyby města i vesnice, kvůli zelenému baldachýnu ale zůstávají neviditelné.
Water front
    Příchod noci mi zabránil vidět pouště Namibie a až při sestupu ke Kapskému Městu bylo zas vidět známky lidské přítomnosti, osvětlené silnice, stereotypní rodinné domky, přístavní zařízení a kapské průmyslové celky. Přistání i odbavení proběhly dobře. Táhlo už na desátou večer a lidí na letišti bylo už jen pár.
   Taxi mě odvezlo do hotelu blízko Water front [část města blízko Tabulové hory], kde je restauracemi, hotely a kavárnami lemovaný výletní přístav a také přístav obchodní, pro veřejnost uzavřený.

Na cestě ke Svaté Heleně
Nazítří, bylo to 24. října 2010, jsem si musel zabalit a nalodit se na Sainte-Hélène, pasažérský parník, jemuž trvá plavba z Kapského Města na 2000 km severozápadním kurzem vzdálenou Svatou Helenu pět dní.
RMS Saint Helena
    Plavba přes oceán byla jednotvárná. Pět dní jsme nespatřili jedinou loď, jediného ptáka a, což bylo dobře, ani stopu po nějakém znečištění! Mořská hloubka tu činí 4 až 5 km, voda je chladná a od Antarktidy ji sem žene Benguelský proud.
    Dlouhé plavby jsem se obával hlavně pro strach z nudy. Moje hlava Evropana se skutečně musela nejprve zbavit závislosti na lavině informací a činností, které nás doma dennodenně zaplavují, zvykl jsme si ale na novou situaci vcelku rychle, začal se bavit se spolucestujícími a seznámil se tak s ostatními členy skupiny Napoléon, o nich se zmíním později. Nepřekvapí, že jídlo tvořilo důležitou součást pasažérského denního rozvrhu. Kuchyně na RMS (Royal Mail Ship) Sainte-Hélène nám dennodenně servírovala snídani, oběd a skvělou večeři, pobídkou, aby cestující zůstali u stolů co nejdéle a brali si po libosti jak jídlo, tak i lahve vína.
Táž loď v porovnání s Queen Mary 2
    RMS Sainte-Hélène zajišťuje jediné spojení ostrova s ostatním světem. Loď, postavená roku 1989 v Anglii, převáží stejně tak zboží (uskladněné v přední části plavidla) jako cestující (asi stovku), obývající zadní část. Na její palubě slouží 80 námořníků a já za celou plavbu neslyšel, že by nadřízený musel dát podřízenému jediný rozkaz. Kapitán mluvil s důstojníky jako se sobě rovnými, stejně se důstojníci chovali k poddůstojníkům, a tak dále po celém hierarchickém žebříčku, což v celé posádce vytvářelo skvělou vzájemnou atmosféru.

Dobrá příprava je namístě
Na Napoléon-Tour, plavbu organizovanou cestovní kanceláří ANDREW WEIR SHIPPING Ltd. se sídly v Londýně a Kapském Městě, jsem se přihlásil několik měsíců předtím. Klientů byla dvacítka, naši skupinu tvořili Jihoafričané, Angličané, Irové a Dánové. Belgičan jsem tu byl jediný. Skupinu vedl Christopher Dantzinger, lektor univerzity v Oxfordu a Kapském Městě, specialista na napoleonskou historii. Během plavby uspořádal Christopher několik setkání, na nichž hýřil obrovskou znalostí Napoleonova života, občas líčeného ironicky, čímž poměrně průhledně zastíral hluboký obdiv vůči osobě císaře Francouzů.
Saint Helena trochu děsivě...
    Když jsem se na cestu chystal, přečetl jsem si „Černý pokoj v Longwoodu“ od Jean-Paula Kaufmanna [vydala před pár lety česky i Mladá fronta v edici Kolumbus a překladatel tohoto příspěvku ji vřele doporučuje]. V této knize autor líčí takřka mystickou cestu v Napoleonových stopách i do Napoleonovy duše, podniknutou pro lepší pochopení jeho utrpení v onom nekonečně dlouhém zajetí.
    Nálada v naší skupině byla ale tak dobrá, že nešlo duchovní cestu J.-P. Kaufmanna zopakovat. Moji spolucestující mi nedovolili uzavřít se do izolace potřebné pro splynutí s Napoleonovou osobností a já pak, na rozdíl od J.-P. Kaufmanna, nepocítil to nutkání usadit se v Napoleonově koupelně, otevřít toaletní vodu Napoléon, nechat z ní něco ukápnout do vany a vyvolat tak iluzi přítomnosti sesazeného císaře.

Konečně ostrov!
Ráno 30. října 2010 jsem vstal kolem 6:00, abych nezmeškal to, jak se k ostrovu blížíme. Útesy a černé ostrovní skály jsou impozantní výškou i sklonem a kolmými srázy. Už zdálky vidíte, jak se vlny tříští o skaliska, vytvářejí spousty pěny a vydávají onen pro atlantické pláže typický hukot neustávajících poryvů větru, které se mísí s křikem spousty racků.
Jamestown z oceánu
    Svatá Helena nemá námořní přístav, což znamená, že každá loď, ba i jachta, musí spustit kotvu několik desítek metrů od mola. Pro pasažéry a zboží s výjimkou potrubím čerpané nafty, kterou přiváží každých čtrnáct dní tanker z Kapského Města, vyplouvají malé šalupy.
Vykládání zboží v Jamestownu
    Trpělivě jsme čekali na nalodění a pozorovali sevřené údolí Jamestownu, hlavního města Svaté Heleny, kde žije 900 obyvatel. Tři tisícovky dalších Svaťanů (Saints, jak se obyvatelé Svaté Heleny nazývají) bydlí roztroušeně na ostrově, i když je tu ještě druhé středisko (tvořené asi stovkou obydlí) na náhorní planině Longwoodu.

Svatá Helena a její sesterské ostrovy Ascension a Tristan de Cunha představují britské zámořské teritorium a jsou jednou z posledních britských kolonií (první a nejstarší tvoří Bermudy). Plocha činí 122 km2 a celý ostrov má 4000 obyvatel, z nichž 50 % pochází z Afriky. 25 5 je evropského původu a 25 % je tu Číňanů. Správní úřady zastávají Evropané, guvernér, soudce, policejní komisař, hoteliéři, což je významná činnost, jsou Angličané nebo bílí Jihoafričané. Barvou pleti převládají míšenci s indonéskými a indickými rysy, afrikánská podoba se tu vyskytuje málo. Mnozí dospělí odplouvají pracovat jinam, hlavně na vojenské základny na Falklandách a Ascensionu. Další pracují jako služebnictvo v Anglii či Jižní Africe. Polovina Svaťanů v produktivním věku zastává veřejné úřady, leč za nízkou mzdu.
Do skal zařízlý Jamestown
   Vody kolem ostrova překypují potravou a život v moři je tu bohatý. Často vidíte stovky delfínů, sledujících velká hejna ryb. Svaťané jsou ostatně pyšní na velryby, které zdejší vody často navštěvují.

První kontakt s Jamestownem
Opouštíme loď po schůdcích vedoucích na motorový ponton, který přirazil k lodi. Se skokem z pontonu na šalupu musíte čekat na příhodnou vlnu, pak si sednete na dřevěnou lavici. Po deseti minutách vás šalupa vyloží na nábřeží, přesněji na obyčejném pruhu betonu v délce kolem třiceti metrů.
    Aby byli lidé v přístavu chráněni před padajícím kamením, vybudovali francouzští dělníci ze Savojska pod úpatím vysoké skály před pár lety ohromnou přitlučenou síť. Každoročně ta síť zachytí desítky kamenů, velkých i malých.

Po odbavení zavazadel a pasové kontrole můžete už volně objevovat střed Jamestownu, který od přístavu dělí čtyřmetrová zeď. Vprostřed této hradby je velká brána, jíž vejdete na jamestownské náměstí či tržiště.
    Po levé straně náměstí, zády k moři, stojí dům guvernéra.
    Vpravo od guvernérovy rezidence se nachází policejní stanice, pak soud a obecní knihovna. Na opačné straně se tyčí katedrála. Svatá Helena je biskupstvím a v koutě za kostelem se krčí jediné ostrovní vězení, do nějž se většinou zavírají jen opilci. Jamestown má čtyři bistra, o víkendech hojně navštěvovaná, a pivo tu teče, jak je anglosaskou tradicí, proudem.
    Pronajal jsme si pokoj s noclehem a snídaní v centru města na Mainstreet. Řídce zaparkovaná auta nalevo a napravo ulice mají trojčíselnou imatrikulaci a ta sahá k 999. Majitel zařízení, v němž jsem se usadil, nebydlel ve stejném domě, postavil si vlastní výše v údolí, kde je menší horko než v centru města.
Jamestownský kostelík
    V mém skromně vybaveném pokoji byl vlhký vzduch a okno šlo otevřít ztěžka. Naštěstí jsem našel další v koupelně nad toaletou, tentokrát už otevřené tak, že z něj bylo slyšet zurčení říčky, skryté v husté vegetaci, obydlené pokřikujícím ptactvem.
    Za soumraku jsem šel na procházku až k pláži. Bylo pondělí a ulice zely prázdnotou, nepotkal jsem nikoho. Foukal chladný vítr, moře ale bylo klidné.

V Napoleonových šlépějích
Dalšího dne se časně ráno zastavil před domem minibus, já nastoupil a pozdravil ostatní členy skupiny Napoléon. Vyjeli jsme ulicí Napoléon, po které se vydal císařský doprovod 15. října 1815 k domu Briar´s. Protože budoucí Napoleonova rezidence, dům v Longwoodu, ještě nebyla k jeho přijetí připravena, požádal sesazený císař guvernéra ostrova, aby mohl bydlet u Williama Balcomba, superintendanta Východoindické anglické společnosti.
Briar´ s
   Po patnácti minutách jsme se zastavili před moderním domem, u nějž povlával francouzský prapor. Na kopečku stál pečlivě udržovaný a přívětivě vyhlížející domek, bývalý letní dům rodiny Balcombových, v němž strávil Napoleon sedm neděl do chvíle, než odtud 7. prosince 1815 definitivně odejel do Longwoodu. Dík přítomnosti dcerky Williama Balcomba, třináctileté Betsy, s níž Napoleon velice dobře vycházel, patřilo období Briar´s k nejpříjemnějším z celého jeho exilu.
    Ve svých vzpomínkách načrtla Elisabeth Balcombová takto lichotivý Bonapartův obraz: „Byl mrtvolně bledý, ale rysy jeho tváře se mi při vší té odměřenosti a jakési tvrdosti zdály být velmi krásné. Jakmile promluvil, jeho okouzlující úsměv a laskavé chování rozptýlily mé obavy.“
    Původní dům Balcombových už neexistuje. Letní domek byl zcela zrenovován. Jedinou původní věc tu už představuje jen kus koberce, jehož barvy potemněly až k nečitelnosti původního vzoru.
    Nastupujeme znovu do minibusu a ten se sune úzkou cestou plnou serpentin až do chvíle, kdy vyjedeme z údolí Jamestownu na náhorní plošinu s Longwoodem, odkud se naskýtá úžasný pohled na hluboké údolí i opálové moře, sahající k horizontu. I když nejvyšší bod ostrova. Diana´s peak, sahá jen do 830 metrů, je převýšení tak velké, že máme pocit pobytu na vysoké hoře.
   Ostrov Svaté Heleny objevil jeden galicijský námořník ve službách portugalského krále 21. května 1502, v den pravoslavného svátku svaté Heleny, po níž dostala ta výspa jméno. Příchod Evropanů znamenal devastaci místní flóry i fauny. Tropický les, kde před příchodem bělochů nežili žádní savci, byl z velké části vymýcen, aby uvolnil prostor plantážím, zeleninovým zahradám a loukám. Louky v nižších polohách se pak rychle změnily v pouště, to kvůli nedostatku vody a ničivým důsledkům pasoucích se stád, která vyžrala kořínky mladých rostlin.
    Chladné mořské větry, vanoucí přes kopce, v průběhu dne vytvářejí pěkná bílá mračna.
Moře kolem ostrova je chladné a noční teploty tak klesají o desítky stupňů. Během dne se půda dík tropickému slunci rychle ohřívá. Když začne mrholit, je větrem hnaná mlha ledově lezavá. Nepřekvapí, že si Napoleon a jeho doprovod ustavičně stěžovali na nezdravé počasí v Longwoodu, stojícímu na náhorní planině při úpatí Diana´s peak.
Ptáček Wirebird
    Dlouhé jasné dny, zejména ty letní, nicméně Francouzům dovolovaly pobyt v zahradě Longwoodu, kde se mohli těšit z vlídného počasí, zatímco v Jamestownu se obyvatelé zalykali vedrem a prchali z města.
    Les, který na vrcholcích kopců zbyl, je až k nesnesení tichý. Všichni divocí ptáci odtud vymizeli až na Wirebirdy z rodu kulíků. Ptáci se nenaučili dělat hnízda na stromech, jelikož tu neměli žádné přirozené nepřátele, jenže vejce a mláďata se ale stávaly snadnou kořistí krys, koček a psů, dovezených sem kolonisty.
    Velká část původních stromů zmizela a místo nic tu rostou stromy dovezené z Jižní Afriky.

Napoleonův hrob
V půli cesty z Briar´s do Longwoodu minibus zastavuje. Vystupujeme a jdeme dolů do neosídleného údolí, kde rostou banánovníky, růžové keře a čapí nůsky. Ocitáme se v Geranium valley [česky se vžilo údolí Čapího nůsku], kde se Napoleon rád osvěžoval. Pil čerstvou a zdravou vodu ze studánky, z Torbettova pramene, pojmenovaném po jeho vlastníkovi, a tady si přál být i pochován. Hrob, dnes prázdný, leží vprostřed trávníků zvící dvou arů, který od přístupové cesty dělí potůček, vytvářející níž po proudu malý rybník. U potůčku a mimo trávník je strážní budka s žerdí a francouzským praporem na ní. Vývěska zakazuje návštěvníkům jít za potůček bez úředního povolení. Ocitáme se v příliš velkém pokušení, abychom potůček nepřekročili a nedošli k Napoleonovu hrobu, který leží sotva jen dvacet metrů odtud.
Hrob v Geranium valley dnes...
   Náhrobní kámen nemá nápis. Guvernér Hudson Lowe zakázal, aby se tam vytesalo jméno Napoleon, chtěl, aby u toho bylo ještě jméno Bonaparte, což Francouzi odmítli.
...a před lety
   V roce 1840 dostal král Ludvík Filip souhlas anglické vlády s převozem Napoleonových ostatků a jejich pohřbením v souladu s posledním přáním umírajícího, vtěleným do testamentu, být pochován na březích Seiny, mezi Francouzi, které tak miloval.
   Opouštíme hrob v tichosti. Po dalších deseti minutách nás minibus vykládá před vstupem do usedlosti Longwood. Zahrada vily je nádherná, rostou tu stovky květin nejrůznějších velikostí i barev, doslova jako v ráji.
  
Longwood House
Jsme u vchodu do Longwood House, tisíceronásobně reprodukovaném ve všech dílech, jež pojednávají o Napoleonově zajetí. Brána se otevírá a čekají tu dva místní průvodci. Vítají nás ve vstupní hale, které se říká „návštěvnický sál“. Jeden z průvodců se ujímá slova, druhý je tu v roli strážce. Monotónním hlasem recituje historii Longwoodu.
Longwood House
    Po odjezdu Francouzů 27. května 1821 zničili dřevěný sál návštěvníků termiti a místnost se musela celá zrekonstruovat. Žádný z předmětů není původní, tedy z doby, kdy tu Napoleon pobýval. Biliár, globus, malby a kresby se sem instalovaly až po roce 1858, kdy Francie tuto usedlost koupila.
    V lednu 1821 nechal Napoleon v sále návštěvníků instalovat houpačku, aby tu na radu lékařů cvičil tělo. Partnerem mu na opačném konci houpačky byl generál Bertrand, bývalý ženijní náčelník Velké armády a stavitel obou mostů přes Berezinu. Bertrandovo nadšení se rychle vytratilo a nahradil jej generál Montholon, jenž byl ale mnohem lehčí než Napoleon a na opačnou stranu houpačky, pochopitelně tu Monholonovu, se muselo upevnit olověné závaží! Bylo to zbytečné, o pár dní později vítěz od Slavkova nařídil, ať vše odstraní, neboť i jeho zápal vyprchal.
Dnešní podoba
    Opouštíme přijímací sál návštěvníků a vstupujeme do salonu. Napoleon v půli března 1821, kdy musel ulehnout, žádal, aby sem dali jeho železné polní lůžko. Umřel zde 5. května 1821 po několikadenní agonii. Dr. Antonmarchi provedl po smrti pitvu, kterou si Napoleon pár týdnů předtím vyžádal, „aby posloužil vědě lékařské“. Dr. Antonmarchi konstatoval, že vnitřní stěny pacientova žaludku pokrývá karcinogenní povlak. Lékař rovněž zjistil, že vřed vytvořil v žaludeční stěně otvor o průměru malíčku, což mohlo způsobit za jiných okolností okamžitou smrt nemocného. Antonmarchi dospěl k tomu, že Napoleon přežil jen díky tlaku jater na žaludeční stěnu právě v oněch místech.
Ložnice s polním lůžkem
   Jedny dveře odtud vedou do jídelny, kde jsou tři kusy původního nábytku z celkem pěti v Longwood House: jídelní stůl a dvě ze šesti židlí, jež kolem stolu stály. Místnost je ponurá. Za Napoleonovou židlí v čele stolu stojí krb a on sedával vždy zády k ohni. Každý den se servírovala dvě teplá jídla. Menu se podávala rozličná a tak, jak to odpovídalo postavení uvězněného Napoleona. Předkládali mu hovězí, kuřata, vejce, sýry, ovoce i zeleninu, mléko, cukr a kávu. Spotřeba masa byla přehnaná (čtyřikrát větší než průměr na ostrově), nejedlo se ho tu mnoho, protože maso se špatně obstarávalo. Nikdo ostatně nesměl porazit na Svaté Heleně krávu bez úředního povolení.
    Vína a šampaňského tu bylo hojně, Napoleon si nechával dodávat v průměru tisíc lahví měsíčně, třebaže jeho doprovod čítal pouhý tucet dospělých, o návštěvnících nemluvě. Říkalo se, že kuchař v Longwood House prodává víno na černém trhu, zejména v anglickém táboře v Deadwoodu, což Napoleonovi umožňovalo zmírňovat schodek v rozpočtu na domácnost.
    Pracovna se nachází naproti jídelně. Dvě k jihu obrácená okna, kterými proniká studené a šedavé světlo, ji dobře projasňují. Na křesle leží šedý plášť a dvourohý klobouk, původní kus, jen nově potažený.
    S pracovnou sousedí Napoleonova ložnice, zařízená kopií generálova polního lůžka. Anglický důstojník, který měl dvakrát za den kontrolovat de visu císařovu přítomnost, se neodvážil překročit její práh z obavy, že bude zabit.
    Dveře vedou do koupelny. Vana je měděná, jde o původní kus, vyrobený v Londýně a instalovaný v Longwood House roku 1816 jako náhrada za provizorní vanu, což byla dubová, olovem vyložená káď. Napoleon měl ve zvyku brát si do lázně, která byla dost hluboká, taburetku, a dal si k ní vyrobit podložku, upevněnou na obě strany vany, což mu dovolovalo pohodlně číst i psát.
    Z koupelny přecházíme do knihovny a na stolku leží zlatá kniha návštěv. Zapisuji se do ní i s datem mojí návštěvy, což je 30. listopad 2010. Průvodce nám sděluje, že za deset uplynulých měsíců roku 2010 tu bylo 850 návštěvníků, z toho dvacítka francouzské národnosti.
    Přejdeme vnitřním dvorek a odcházíme z budovy bývalé kuchyně, kde oba průvodci prodávají pohlednice, kalhoty, svetry, pera, přívěsky na klíče, atd. Je tu i replika velké voliéry, již nechal Napoleon umístit v zahradě. Po několika měsících část ptáků pomřela, zbytek uletěl a voliéru nechali být.
(dokončení příště)

13 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

je mi na zvracení z takového obdivu, když si vzpomenu jak hlady po přechodu jeho armády umírali nejméně dva mojí předci ve věku 3 a 5 roků v zimě roku 1806.

Jiří Kovařík řekl(a)...

Milý pane, už jsem se s Vašimi názory setkal ohledně Slavkova a pochopil jsem, že zaujímáte kategorická stanoviska k osobám, o nichž mnoho nevíte, a k událostem, v nichž máte chaos. V zimě roku 1806 už byla Napoleonova armáda na Visle a Bugu, kam došla via Berlín, takže těžko mohla za hlad Vašich předků, nehledě na to, že Vaše informace o umírání hladem jistě není podložena úmrtní zprávou. Pokud se někdy znovu ozvete, volte vhodnější slova a informace o stavu Vašeho žaludku si ponechte pro sebe nebo pro svého lékaře; sem nepatří!

Anonymní řekl(a)...

Pohled na místa posledních dnů císařova života, zejména na opuštěný hrob v nehostinném, tropickém prostředí, ve mě vyvolává zvláštní úzkost. Skutečně si zasloužil takto skončit?
Skvělý příspěvek, skvělé téma, skvělá reakce na předešlý hloupý komentář;-)
M.Kolomazník

Anonymní řekl(a)...

Bohužel mi nebylo dopřáno se narodit v Praze abych mohl z patra nahlížet na ty venkovany.
Asi se zajímáte dost povrchně o dění kolem imperátora a nechcete vidět, že je i tím čím jej nazývám já. Prostudujte kroniky obcí kudy ty jeho hordy protáhly. Není to příjemné čtení a do vašeho obrazu by nezapadalo.
Naše obec není uváděna v areálu bitvy, ale leží pouhé 3 km od Žatčanského rybníka ve směru útěku Ruské armády.
V zimě roku 1806 opravdu umírali děti v Nesvačilce na úředně napsaný "psotník". O první dobytek přišli již 29.listopadu 1805. v 35ti domech zde žilo na 150 obyvatel. První soupis škod z4.1.1806 uvádí že zůstaly 9 krav z dvaceti. Z pražského činžáku nejste schopen pochopit co to znamenalo. U koní ještě horší 4 z dvaceti. Obyvatelé přišli také o potraviny a osivo. Uvádí se že šlo o francouzská vojska. Rusové pouze zmateně prchali po bitvě.
Toto vás nezajímá. Vás zajímají vítězné pochody a marše. Možná máte pravdu, že v zimě už byli vojáci kdesi v ..., ale za ten měsíc do soupisu po bitvě vyžrali zásoby a ti lidé nemohli do Kauflandu. První umírali nejslabší, nemocní a hlavně děti. První obětí byl dospělý muž jenž prochladl při hledání mrtvol ve vypuštěném známém Žatčanském rybníku.
Dost. Vlastně proč vlastně volám na hluchého. Tyto fakta obecních kronik z okolí bitvy.
To je jiné čtení než Kaufmanův Černý pokoj v Longwoodu.

Jiří Kovařík řekl(a)...

Vážený pane Lízale:
1: Předně si vám dovolím připomenout, že "psotník", jinak též "ta potvora", je dětská tetanie, tetania infantum, stav zvýšené dráždivosti nervosvalového ústrojí u dětí. Je nejčastěji způsoben poklesem ionizovaného vápníku v krvi nebo alkalózou. Jedná se o projev avitaminózy (ionizovaný Ca), často u dětí trpících křivicí (iont K). S úmrtím hladem (za které mohl Napoleon, jak jste psal před pár hodinami)tedy nemá žádné přímé spojení.
2: Vaše řádky jsem zvážil, shledal je obsahem lehkými, formou rozčilenými, některými formulacemi nedůstojnými a argumenty víc než kulhajícími. Navrhnu Vám jedno řešení k oboustranné spokojenosti: nečtěte můj blog!!!

Theodor řekl(a)...

Nejprve přímo k článku: Mně se článek moc líbí a těším se na jeho pokračování. Chválím jej podobně jako zdejší články pana Miloslava Kolomazníka („Bitva u Chlumce a Přestanova 1 až 3“). Zatímco ty jeho jsou prospěšné mimo jiné tím, že se podle nich člověk může zorientovat v místě, které je součástí domoviny, tady zase může ocenit líčení míst, kam se s největší pravděpodobností nikdy nepodívá.

Nezdá se mi, že by příspěvek obsahoval nějaké přemrštěné projevy obdivu k Napoleonovi. Naopak se zatím jedná především o popis cesty, krajiny, přírody a pamětihodností. Samozřejmě, určité zaujetí pro císařovu osobu lze předpokládat, jinak by se dotyčný nevypravil do takové ztracené dálavy. Jediným hodnotícím výrokem, který jsem našel, byl ten o Napoleonově údajné lásce k Francouzům. Dalo by se s úspěchem pochybovat, že by to bylo výstižné vyjádření Napoleonova vztahu k občanům a národu, ale tuhle drobnost rád autorovi odpouštím.
TG

Theodor řekl(a)...

K panu Vítu Lízalovi: Vaše výtka, dá-li se to tak nazvat, obsahuje dvojí osten. (1) Jednak tvrzení, že je nesprávné věnovat pozornost válečným událostem či zúčastněným osobám a přecházet přitom utrpení obyvatelstva. (2) Jednak přesvědčení, že Napoleon byl odpovědný za příkoří spáchaná na obyvatelích Moravy 1805-6.

K prvnímu je třeba namítnout, že jedno nevylučuje druhé - v konkrétním tématu je možné zaměřit se buď na jedno, anebo na druhé, případně spojit obojí. Daný článek je však o Napoleonově pobytu na Sv. Heleně, takže křivdy spáchané na našich předcích – ať už je způsobil kdokoli – se v něm, pochopitelně, nerozebírají. Pokud Vás více zajímá život prostých lidí, nikoli vojsk a vojáků, pak možná dáte přednost knihám Františka Kopeckého, o nichž tu je také řeč (viz štítek review). Myslím však, že i u Jiřího Kovaříka najdete tu a tam něco, co by Vás mohlo zaujmout, např. líčení jak býval venkovský hoch vytržen ze svého domovského prostředí a jak se mu jím stávala armáda až do často trpkého naplnění osudu.

Druhému by bylo nutno odporovat. Mám za to, že jste nevzal v úvahu některé významné skutečnosti. Nechci žádným způsobem zpochybňovat útrapy obyvatelstva, tím méně našich předků, jenomže: (A) Kdo byl odpovědný za vypuknutí války 1805? (B) Chovaly se tehdejší armády v zásadě jinak? - Abyste mohl obvinit Napoleona, musel byste buď učinit zodpovědného právě jeho, anebo ukázat, že jeho vojska si počínala na území nepřítele hůře než jiná.

Válku však (na popud Anglie a za anglické peníze, bez nichž by to nešlo) začalo Rakousko a jeho spojenec, Rusko. Že se rozhodující bitva odehrála na Moravě, je pouze výsledek jejich ústupových manévrů poté, co se jim nepodařilo Francii překvapit ani včas spojit Mackovu a Kutuzovovu armádu. Proč tedy neobviňujete ty, kdo události skutečně způsobili – císaře Františka a cara Alexandra, ale toho, kdo útočníka zahnal shodou okolností na naše území?

Francouzští vojáci se zajisté dopustili mnohého násilí a mnoho lidí ožebračili tak, že zejména děti a starci mřeli na následky podvýživy ještě dlouho poté, co vojska odtáhla. Ale počínaly si jiné armády na území nepřítele – a občas i spojence - odlišně? Jestliže jste četl kroniky, jistě jste narazil na stesky typu „byli k nám vysláni ku pomoci, anebo k naší záhubě?!“. (Jen z doslechu soudím, že zatímco Francouzi měli vypracovaný rekviziční systém, což na jedné straně snižovalo riziko živelného rabování, na druhé straně však málokdo zůstal stranou této nežádoucí pozornosti, tak Rusové měli – mírně řečeno – potíže s kázní: Jakmile se jim od rakouského eráru nedostalo přislíbené podpory, řešili to rázně a drsným způsobem na vrub venkovanů.)

Zajímáte-li se o literaturu faktu a berete-li vážně námitky vůči předpokladům, z nichž vycházíte, možná byste si měl odpovědět přinejmenším na otázky, které klade pan Jakub Samek v článku „Živá historie?“ http://www.austerlitz.org/ziva-historie_a1643 (viz §7). Pod příhodnější statí pak snad najdete někoho, kdo se s Vámi pustí do věcné polemiky, budete-li o to stát a předložíte-li argument.
TG

Anonymní řekl(a)...

K panu Vítu Lízalovi:
Nějak nechápu, kam tento pán míří. Komentuje a kritizuje literaturu faktu a jeho autora viní z obdivu k válce a lidí s ní spojených...Nějak je na špatné adrese. Popisování a bádání historie našich předků snad neznamená spoluúčast na těchto činech. Čeho si cením na knihách p. Kovaříka, že i přesto, že velmi studuje napoleonství především z francouzské strany, zachovává si objektivitu, nespadnul do nějakého pouhého obdivovatele Napoleona a nikdy mu nepromine přičíst jeho morální a vojenské prohřešky. Viz masakry v Egyptském tažení nebo Španělsku atd. Nikdy ani nezmenšuje příkoří civilistů ani vojáků.
Myslím, že komu není shůry dáno...
Váš Petr Sládek z pražského paneláku.

Theodor řekl(a)...

Pro pana Petra Sládka do pražského paneláku (vzhledem k tomu, že se obracíte jaksi k veřejnosti a že není jisté, zda se dočkáte odpovědi od osloveného):

Postoj a úvahy pana Víta Lízala lépe pochopíte, nahlédnete-li do tří webů obce Nesvačilka, kde publikuje.
http://www.lont.estranky.cz/clanky/historie/napoleon.html
http://lont.bloger.cz/Udalosti-18-a-19-stoleti/Valecny-zlocinec-Napoleon
http://nesvalont.blogspot.com/2011/12/cesta-za-napoleonem.html

Jeho příspěvky jsou pro mne v jistém ohledu nesmírně přínosné – to míním bez ironie. Ukazují určitý způsob unáhleného a zkratkovitého uvažování, jímž čas od času bývá ohrožen každý člověk.

Podle jeho vlastního líčení se dají zhruba rekonstruovat dvě fáze ve vývoji jeho smýšlení:
1) Nejprve byl z lokálního patriotismu hrdý na významné události, které se dotkly jeho obce a okolí, ale nebral v potaz, že přinesly velké utrpení místnímu obyvatelstvu.
2) To pochopil poté, co nahlédl do obecní kroniky. Načež usoudil, že za všechno to utrpení může Napoleon. Nyní – zdá se – jako by pociťoval jakýsi stud za své dřívější nadšení, o to více horuje proti domnělému zloduchovi a jeho pomyslným zastáncům.

První, co mne na jeho zdejších příspěvcích zaujalo, je to, že vlastně nepředstavují žádný argument: Jednak zmiňují zcela nezpochybnitelnou SKUTEČNOST, že se mnoha lidem tehdy dělo kruté příkoří a trpěli násilím od vojáků, jednak bez uvedení jakéhokoli důvodu je předloženo MÍNĚNÍ, že hlavním a jediným viníkem je Napoleon. (Jehož obdivovatele spatřuje pak pisatel v kdekom - stačí patrně psát o N. a opomenout přirovnat jej k Hitlerovi, anebo číst o něm a neuplivnout si.)

Z JAKÝCH předpokladů vychází a JAK ke svému závěrečnému mínění dospívá, zůstává skryto. Mohu tedy uvést jen DOJEM, který to na mne činí: Podobně jako byl ZPRVU zaujat lokálpatrotismem (chvályhodným, dodávám) a nestačila mu prostá představivost, aby si uvědomil, co takové významné události jako je válečné tažení a střet přinášejí, nýbrž muselo mu v tom pomoci svědectví místní kroniky, tak NYNÍ – poté co promluvilo jeho svědomí (opět chvályhodné, dodávám), opomenul zapojit úsudek a zvídavost (obdobně jako předtím představivost a soucítění), aby obrátil svou pozornost na další zdroje a zjistil tehdejší pohnutky a okolnosti a teprve z nich odvozoval závěry.

Tudíž: Překážkou není ani tak nedostatek lidského cítění (zprvu, dříve) nebo rozumného úsudku (poté, nyní), nýbrž jakási myšlenková zbrklost či lenost používat je.

Doufám, pane VL, že Vám Váš současný soucit s oběťmi nekalí Vaše vycházky na Mohylu a neusoudil jste, že tam byla postavena na oslavu zloduchova vítězství.
K naší kraťoučké diskusi na jednom z těch tří webů bych rád dodal: Nemyslím si, že by „hluchota“ k cizím námitkám, dotazům a argumentům byla Vaší vlastností. (A doufám též, že ji nebudete bezdůvodně předpokládat u mne nebo kohokoli jiného!) V každém případě by byla jen Vaším rozhodnutím, při němž můžete buď setrvat, anebo se jej zříci. K jakým závěrům pak dospějete, je už jiná věc.
TG

Jiri Pechanec řekl(a)...

Napoleon odhalen

Konečně chápu proč pan Neff tak rád srovnává Napoleona s Hitlerem. Vždycky jsem si sice myslel, že koncentrační tábory vynalezli Britové během búrské války, ale jak vidno, nejnovější historický výzkum toto tvrzení zřejmě vyvrátil - viz

http://neviditelnypes.lidovky.cz/tanec-kolem-genocidy-0lv-/p_cirkus.asp?c=A111222_222807_p_cirkus_nef

Mám pocit, že v očích Ondřeje Neffa je Napoleon takovým (pekelným) Járou Cimrmanem narozeným o 100 let dříve. Kdo ví, co ještě objevil a vynalezl.

Jiří Kovařík řekl(a)...

Pan Neff ne, jen nějaký Aston, asi pravidelný přispěvatel. Měl by míň psát a víc číst, alespoň příslušné kapitoly mého "Bonaparta v Egyptě". Kdybych byl cynik, napsal bych, že stavěním táborů se nikdo u Jaffy apod., nezdržoval. Kdybych byl z Astonova vrhu, zamudroval bych, že koncentrační tábory vymyslela už Církev svatá v křížových výpravách, potažmo bych hledal už ve starověku. Nezoufejte, dvě věci zůstanou, ať Aston píše cokoliv: prvenství Britům a vůl volem... :-)

Jiri Pechanec řekl(a)...

Dva takoví na světě nejsou :-), viz tiráž Neviditelného psa

Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston)

A s tím odkazem na Jaffu bych byl opatrný - příští článek by mohl být na téma původ holocaustu

Jiří Kovařík řekl(a)...

Vida, Aston-Neff, quel malheur. :-)
Příští článek by o tom mohl být, pourquoi pas? Problém a první chyba je ovšem v nazírání minulosti očima 21. století bez pochopení dobového kontextu. Což sám pojem holocaust implikuje, neboť koncem 18. století neměl týž význam jako dnes, a kdyby vstal generál Bonaparte z mrtvých, nechápavě by kroutil hlavou, proč mu někdo vyčítá náboženskou oběť, která se spálí. Takže předhazovat Napoleonovi holocaust je asi totéž, jako tvrdit, že jezdil samohybem. :-) Lze mluvit leda o likvidaci (povraždění) zajatců (nikoliv civilního obyvatelstva, neboť tady šlo o vojáky). Ne že by se v koaličních válkách civilní obyvatelstvo nevraždilo, ale ve Třicetileté válce bylo hůř, ba i dívě (viz masakr v Jeruzalémě po jeho dobytí 1. křížovou výpravou, např., ale to bychom museli začít Trojskou válkou)