Včera, tj ve čvrtek, nás ČT2 pozvala už na druhou část čtyřdílného hraného seriálu NAPOLEON z roku 2002 (prolink je v nadpise). Už jednou se vysílal a já se tehdy neudržel. Napsal jsem dosti obšírnou recenzi, již lze dodnes najít na serveru www.austerlitz.org. Teď jsem ji stáhl, trochu pokrátil a dal na svůj blog. Sice uznávám, že je dobré, když se něco o Napoleonovi dozvědí ti, kteří mají jen matnou představu, nicméně jsem stále přesvědčen, že věci se mají dělat pořádně i ve filmu a televizi, ne jako kočkopes, u nějž po vzoru Járy Cimrmana čekáte, zda další část bude stejně slabá jako ta právě odvysílaná...
Všechny
čtyři díly mají k historické věrnosti velmi daleko. Jsou natočeny ve
stylu televizních romancí o císařovně Sissi, či manželkách dynastie
Kennedyů, které se na obrazovkách objevují už dlouho a jejichž počet
neustále roste. „Napoleon“ se tak zvrhává v melodram, v němž jde
ponejvíce o Bonapartův citově milostný život (či spíše pletky
mnohoúhelníku Josefína, její milenci, císařovy milenky Denuellová a
Walewská, Marie-Louisa, atd.) a neustálý boj s intrikami zloduchů
Talleyranda nebo Fouchého. To vše se mění v jednotvárné klišé, podle
nějž nás zpravidla do děje a do složitostí na maximum zjednodušené
vojensko-politické situace zasvěcují dialogy Napoleona s některou z
představitelek ženských rolí. Zbytek pak objasní monology před mužskou
částí osazenstva, většinou před vrchním štolbou Caulaincourtem,
Joachimem Muratem, Talleyrandem a Fouchém. Tažení kamkoliv supluje
zpravidla jednotvárná statická mapa, po níž projede šipka, která se
zastaví na místě bitvy, jíž scénárista pokládal za rozhodující. Mapa se
občas prolne s kratičkým záběrem pochodujících vojáků, bitvu pak
představují velice úsporné záběry, z nichž je laickému (a mnohdy i
zasvěcenému) divákovi jasné maximálně to, že na sebe útočí dvě hrstky v
odlišných uniformách. Leč buďme, pokud jde o některé scény a pasáže,
konkrétní.
V prvním díle je dominantní
bitvou Arcole. Útok přes pověstný most poněkud připomíná závěr filmu
„Manželé z roku II.“, v němž byla obdobná scéna lepší… Arcolský most
vede z lesa do lesa, do Bonapartovy náruče na něm klesne Muiron
(Guillaume Depardieu) a je po útoku… V egyptském tažení se neválčí, jen
postupuje husím pochodem po písečných dunách za generálem na velbloudu
ke Gíze, kde Bonaparte pětadvacítce statistů v modrých uniformách sdělí,
že toto jsou pyramidy staré čtyřicet století a dívají se na ně… Pak
následuje maličký mor v Jaffě (žádné drsné scény jako cholera v „Husaru
na střeše“) a vzápětí už je Bonaparte zpět ve Francii, kde začne (poté,
co odpustí Josefíně, že jej podváděla) chystat převrat 18. brumairu.
Převrat sám má nádech jarmarečního dramatu, v němž Bonaparte hraje roli
Caesara a jakýsi senátor, jenž vytáhne zpod tógy dýku a chce Bonaparta
probodnout, úlohu Bruta! Lucien Bonaparte (Yves Jacques) mu dýku vyrve,
ukáže zbraň i krev na Bonapartově oděvu Muratovým granátníkům, kteří pak
vpadnou s bodáky do jednacího sálu. Ve skutečnosti šlo spíše o dobře
sehranou komedii. Dýku nikdo netasil, krev na Bonapartově tváři
pocházela z akné, kterou si navýsost nervózní generál rozdrásal, a
Lucien si celý pokus o atentát před Oranžérií vymyslel, aby dodal
ozbrojenému zásahu punc oprávněnosti! Co na tom!
Rázem
je v seriálu z generála v modrém fraku a s dlouhými vlasy konzul v
červeném fraku s krátkými vlasy. Přechod Alp a bitva u Marenga se
nekonají, jeden z aktérů se o tom jen zmíní, načež následuje
melodramaticky ztvárněná historka se spiknutím a pekelným strojem.
Přichází odveta (zorganizovaná zloduchy Talleyrandem a Fouchém), únos
prince d´Enghien zpoza francouzských hranic a jeho poprava v příkopu
Vincennes.
Druhý díl zahrnul období
podstatně kratší, čas od Bonapartovy přeměny v císaře Napoleona po závěr
polského tažení roku 1807. Korunovace v Notre-Dame ještě jakžtakž
ujede, přípravy Pobřežní oceánské armády na invazi do Anglie se však
ztenčí na Napoleonovu vyjížďku v doprovodu Joachima Murata (Claudio
Amendola) po pobřeží, kde pod útesem minipeloton francouzských pěšáků
popravuje anglické špióny. Následuje loučení s Josefínou a šipka jede
přes půl Evropy od Boulogne do Ulmu, zastaví se však až u Slavkova. Na
pár vteřin ji vystřídají pochodující Francouzi, prostřídaní kratičkým
závěrem jezdců v bílém, podle přileb snad Kavalergardského pluku.
Celý
geniální plán slavkovské bitvy vysvětlí Napoleon za pár vteřin
všudypřítomnému Muratovi, který supluje většinu ostatních maršálů. Pak
vyjde zpoza mraků slunce. Zdá se být vlahý podzim, ne začátek prosince
1805. Slunce odhalí změť čehosi pochodujícího dole v úvoze, císař si
opře dalekohled Caulaincourtovi (Heino Ferch) o rameno a my spolu s ním
sledujeme bitvu Tří císařů. Francouzi se ženou do velmi příkrého kopce,
proti nim vyrazí Rusové (identifikovatelní podle praporů a čák typu
kiver, která nosili až o sedm let později…). Císař velí „Soulte, teď
ty!“ „Lannesi…!“ Chudák Lannes aby se roztrhl, je vedle Napoleona a musí
pádit až k Santonu…?
Kutuzov ani
císařové Alexandr a František se na obrazovce neobjeví, následuje
kratičká krajina po bitvě a prosluněné nádvoří slavkovského zámku, kde
se odevzdávají dobyté trofeje. Scéna, která se tu odehraje, je k
popukání. V podloubí slavkovského zámku přistupuje k císaři kulhavý
ďábel Talleyrand a dohazuje (s předstihem pěti let) Napoleonovi
mladičkou arcivévodkyni Marii-Louisu. Dokonce mu ukáže její portrét na
hrnečku, který pohotově vyloví z kapsy, a přemlouvá k rozvodu s
Josefínou! Napoleon Josefínu ale miluje a udeří před Talleyrandovým
zděšeným zrakem hrnečkem o dlažbu…
Po
návratu do Paříže shrne vrchní štolba Caulaincourt (rovněž
všudypřítomný) Napoleonovi v jízdárně pruskou problematiku, zejména to,
že pruská královna Louisa je válečný štváč v kalhotách, který chce vést
pruské pluky osobně na Paříž. Šipka nás dovede z Francie k Jeně, je
krásný slunečný den (ve skutečnosti nebylo pro mlhu po většinu dopoledne
vidět na deset kroků), na kopci stojí Napoleon, dole pod kopcem jede
otevřený kočár a v něm nějaká žena, asi ona pruská královna, na protější
stráni se šikují vojáci v trojrohých kloboucích. Opět následuje
francouzský útok z kopce, kočár na poslední chvíli ujíždí, Prusové
prchají do kopce protisvahu, žene je něco pěchoty a pár kyrysníků s
husary či jízdními myslivci, což je celá bitva u Jeny. Vzápětí už
vytáhne Napoleon do bývalého Polska.
V
Paříži se zatím tvrdě intrikuje. Fouché zjistil, že milenka porodila
císaři děcko a Talleyrand jej pošle, aby to Napoleonovi vyřídil. Je to
skvělá zpráva, císař může mít děti, Josefína ne! Geniální intrika!!! Tu
zprávu se Napoleon dozví na zastávce před Varšavou, kde se mu polámal
kočár. Je léto, nádherný slunný den, kolem se pasou ovečky. Že jel
Napoleon do Varšavy v prosinci, že mrzlo a lilo, že kočár zapadl do
bláta a císař z něj přesedal rovnou na kůň, aby neuvízl po kolena v
bahně? Bože, ti historikové toho namluví…
Ponechme
stranou milostnou pasáž s Marií Walewskou (Alexandra Maria Lara), z
jejíhož lože vyrazíme za svítání rovnou na Rusy k Jílovému. Kolem
rozstříleného kostelíku leží trochu sněhu, leč obloha je jasná a nehrozí
žádná vánice, která by oslepila Augereauův sbor. Asi proto tu žádný
Augereau není a Rusové se rovnou derou ke hřbitovu. Quelle audace! Císař
posílá Murata, který dává povel jezdectvu. Je to veselý útok, určitě
jej nacvičovala Selská jízda! Kolikrát jsem odprosil v duchu Bondarčuka,
jehož Slavkovu a Borodinu jsem nemohl ve „Vojně a míru“ přijít na
jméno… A vzpomínal na úvodní scénu z poslední verze „Plukovníka
Chaberta“ s Gérardem Depardieuem, kde byl kyrysnický útok, až šel po
zádech mráz!
Opět následuje zmatek, padají
ruští i francouzští jezdci, garda postupuje vpřed v koloně, kterou moc
nenacvičovala, císaře trápí hlavně starost, kde se toulá maršál Ney.
Třikrát se na to ptá, asi proto, aby i slabomyslný divák pochopil, že je
to důležité! Pak se Ney (Alain Doutey) objeví na dohled od Napoleona,
na koni a s prsty u maršálského klobouku císaře pozdraví. Podle světla
to stihl na oběd. Že byl daleko vlevo, kde honil Lestocqovy Prusy, kteří
se mu ztratili, že dorazil někdy pozdě večer a sotva se objevil, už ho
Rusové zahnali nazpět? Hloupost! Že tam byl nějaký Davout, bez něhož by
byl Napoleon bit jak žito? Taky hloupost!
Bitva
skončila, Napoleon projíždí bojiště pokryté padlými, provází jej
Talleyrand na koni, panu ministrovi je nevolno a tiskne si na ústa
krajkový kapesníček. Stejně špatně od žaludku je z práce scénáristy i
tomu, kdo o bitvě u Preussisch Eylau/ Pruského Jílového něco málo ví.
Druhý
díl naštěstí končí a začíná třetí, který zahrnuje období od Tylže po
návrat z ruského tažení, tj. od léta 1807 do konce roku 1812. Němen s
prámem uprostřed připomíná rybník ve Stromovce, ruský imperátor Alexandr
(Toby Stephens), proslulý charmeur, vypadá jako poněkud klackovitý
postpubescent.
Události ve Španělsku,
které nedlouho po Tylži následovaly, divákovi vysvětlí selanka mezi
Napoleonem a Josefínou někde na hranicích u Bayonne, v níž se citové
scény jak z Harlekýnek mísí s politickými úvahami. Že je Španělsko
prohnilé, v tom nás utvrdí Napoleonův oběd s degenerovaným králem Karlem
a ještě degenerovanějším infantem Ferdinandem Asturským. O španělské
guerille se dozvíme ze scény, v níž zuřiví venkované povraždí pár
modrých pěšáků. Murat za to vjede do vesnice a rozseká, co mu přijde pod
ruku. O Dos de Mayo, madridském povstání 2. května, nás opět informuje
všudypřítomný Caulaincourt. Letmo se dozvíme o jmenování Josefa
Bonaparta španělským králem a poté o jeho útěku z Madridu. V Erfurtu se
na Napoleona rozhněvá ruský imperátor a císař vyráží do Španěl; scéna
bojiště, plného zmrzačených Francouzů, má asi dokreslit, že za
Pyrenejemi nešlo vše podle francouzských představ. Je to „ilustrativní
doprovod“, který v nejmenším nesouvisí s Burgosem, Somosierrou,
Zaragozou, Madridem ani „honem na Angličany“ směrem na La Coruňu.
Mimo
Španělsko zatím zbrojí vídeňský dvůr (jejž nevidíme) a intrikuje,
Karolina Bonapartová-Muratová (Marie Bäumer), která by chtěla dostat
chotě na trůn, pokud by Napoleon ve Španělsku zahynul. Murat běsní, že
nedostal španělský trůn, ale jen neapolský (přičemž se pohybuje
soustavně v Paříži), císař se však rychle vrátí, obviní ze všeho
Josefínu, kterou probudí, načež ji odprosí a chystá se na tažení do
Německa…
Šipkou po mapě opět projedeme Evropou za Vídeň, kde
následuje cosi, čemu jsem nemohl nějakou dobu vůbec uvěřit. Představte
si bitvu ve stylu „boj o lesní paseku“. Asi padesátka chlapů, půl v
modrém, půl v bílém, postupuje z jednoho konce na druhý, mezi nimi
přejíždějí na koni Napoleon a Lannes (Sebastian Koch), občas někdo
přeběhne po lávce přes říčku širokou jako Botič, jeden zlý rakouský
granátník si vezme na mušku císaře a trefí jej do nohy, granát pak srazí
Napoleona z koně, to snad, aby i tupec pochopil, že se bitva nedaří.
Ustupuje se (nebo postupuje?) po pontonech přes vodní tok zvící Berounky
v době sucha, k nimž náhle připlouvá (za zděšeného řevu a Napoleonova
nevěřícného výrazu) hořící plovoucí mlýn, který vypadá jak planoucí
ledoborec Krasin a udělá tutéž práci. Pak najednou Napoleon vidí
ležícího Lannese, baron Larrey mu bude amputovat nohu, opět dojemný
dialog, a po něm scéna jak Lannes umírá Napoleonovi v náruči (v
Marbotově, scénárista byl tentokrát puntičkář). Prohraná bitva se
jmenuje (nemýlím se, natolik německy umím) nikoliv Aspern, či Essling,
ale WAGRAM!!! Ano, čtete dobře!
Zanedlouho
se Napoleon rozvádí s Josefínou a bere si Marii-Louisu (Mavie
Hörbiger). Scénárista se nám snaží vnutit představu, že k sňatku s
rakouskou arcivévodkyní došlo proto, aby císař napravil nepovedený
výsledek onoho filmového kočkopsa jménem Aspern-Wagram.
Asi
nejpravdivější je scéna narození budoucího krále Římského a Orlíka; o
porodu se dozvíme víc než o celé válce. Dr. Corvisart (Sylvain Corthay)
sice ve skutečnosti Marii-Louisu nerodil, ale byl u toho a novorozence,
který vypadal jako mrtvý, skutečně k životu přivedl. Alespoň že tak…
Po
sladkobolné scéně v Malmaisonu, kde se ptá Napoleon excísařovny
Josefíny na to, zdali má válčit s Ruskem (od čehož ona jej zrazuje a s
přehledem Carla von Clausewitz vysvětluje, proč tam nemá táhnout)
následuje tažení do Ruska, které je vrcholem nehoráznosti. Šipka nás
opět dovede až před Moskvu (Borodino tu není), z Poklonné hory si ji
prohlédneme a divíme se, jak je liduprázdná. Vjedeme na koni do patra
paláce v Kremlu, necháme si vedle carské postele postavit své polní
lůžko, na němž nás v noci vzbudí (další všudypřítomný) mameluk Roustam
Raza (Jacky Nercessian). Ten rozhrne závěs a my vidíme, že je Moskva v
jednom plameni! Hop, Napoleon je ve vteřině zpět v Paříži a přemýšlí,
zdali mu Rakousko pomůže napravit porážku v Rusku! Zděšeně zíráte, že
takto končí 3. díl!
Ústup z Ruska dožene
začátek 4. dílu. V nočních můrách, které se vloudí do prachových peřin
císařské postele v Tuileriích, Napoleon vidí hrůzy kozáckých útoků a
ruské zimy. Než dojde k záběrům, které by se alespoň trochu podobaly
Bondarčukově „Vojně a míru“, nebo pasáži ze „Soupeřů“ Ridley Scotta,
vzbudí utrápeného hlavního hrdinu Marie-Louisa.
Po
dramaturgické stránce by mohl být závěrečný díl nejméně hrozný z celé
čtveřice; dějově je poměrně sevřený (zahrnuje období od jara 1813 do
Napoleonovy smrti) a na laického diváka, který zapomněl to málo, co mu
vlili do hlavy ve školních škamnech, působí nejdramatičtěji. Ano, jsou
tu scény, s nimiž bych hluboce nesouhlasil. V kampani 1814 odmítá jedna
francouzská selka dát Napoleonovi trochu mléka, a když se jeho inkognito
prozradí, chce jej probodnout vidlemi; ve válkách padli její dva
synové. Je to hodně netypická situace, neznám podobnou reálnou
historiku, leč budiž, scénárista chtěl asi ilustrovat vyčerpanost
Francie a obrovské oběti, které v napoleonských válkách přinesla. Nechci
znovu rozvádět, že bitvy vypadají jak boj o lesní paseku a terén je u
všech stejný. Nezlobil bych se ani na detaily, jakými je nepředpisové
vytváření karé staré gardy kolem Napoleona u Waterloo (britské je naopak
docela povedené, i když nedosahuje kvalit karé ruského v skvělém
polském „Panu Tadeášovi“). Minimalizoval bych výtky, odpustil bych
mnoho, netrápil bych se nad náznakovým bojem o statek (asi Haye-Sainte),
ani nad směšným útokem jezdectva, i tak se ale v posledním dílu
objevily věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Zde je jejich neúplný
výčet:
-vyslanec Metternich vyhlásí Napoleonovi jménem rakouského císaře válku hned na jaře 1813 a na nějaký Pražský kongres nečeká…
-Lützen,
Budyšín a další bitvy jarní fáze tažení nejsou ani zmíněny, válečný rok
1813 naznačuje pouze scéna boje na řece (říčce), v níž jsou kromě
Francouzů vidět rakouští granátníci a rakouské i ruské prapory. Z
výbuchu dřevěného mostu, po němž Francouzi přecházejí, lze soudit, že
řeka má být Elstera a boj představuje závěrečnou fázi bitvy u Lipska.
-k
abdikaci na jaře 1814 přemluví (bez velké námahy) Napoleona vrchní
štolba Caulaincourt, k žádné bouřlivé scéně mezi maršály a císařem tudíž
nedojde…
-v období 1. restaurace (tj. v době, kdy, kdy je Napoleon v
exilu na Elbě a Francii vládně Ludvík XVIII.) se Talleyrand neustále
pohybuje kolem krále v Paříži; ve skutečnosti byl na Vídeňském kongresu.
-při
Napoleonově triumfálním návratu z Elby se uplatnilo klišé, kritizované
už v Bondarčukově „Waterloo“ před třiceti lety: v soutěsce Laffrey
zastoupí cestu Napoleonovi jako první rovnou maršál Ney.
-do
Tuilerií, z nichž Napoleon opět vládne, přijde neapolského trůnu zbavený
maršál Murat a nabízí Napoleonovi svoje služby. Ve skutečnosti zůstal z
císařova rozkazu na jihu Francie; Napoleon jej odmítl jako zrádce a
nevděčníka vůbec spatřit.
-maršál Ney, ve skutečnosti zhruba stejně
starý jako Napoleon a nazrzlý, je ztělesněn jako šedovlasý a značně
starý; kdyby měl knír, mohl by hrát bez problémů o téměř třicet let
staršího sedmdesátníka Blüchera.
-generál Cambronne (Serge Dupire)
neklesne ve čtverci s legendárním (byť sporným) vzdorovitým výkřikem,
vrhne se na bodák s gardou proti Britům…
Po
Waterloo vám už zbývá jen dotrpět čtvrthodinku na cestě Paříž – ostrov
Aix – ostrov Svaté Heleny, absolvovat monolog, v němž císař před
anglickou dívenkou shrnuje své dílo, úděl i odkaz, nechat jej tiše
skonat a potěšit se pohledem na červený mramor v kapli Invalidovny. Je
dokonáno, přičemž velkého muže tentokrát nezahubil arzén, ale
francouzská televize.
Bídné zboží za
osmdesát milionů eur! Zbytečné hvězdy v hlavních rolích, neboť scénář
nedává k hereckému výkonu sebemenší prostor! Spolu s Poeovým Havranem by
mělo být nad tímto paskvilem zvoláno: Never more! Hlavně ať se mi nikdo
nepokouší přesvědčovat, že i nepovedený kýč má svůj klad, že probudí v
širší veřejnosti o Napoleona zájem! Stejně tak by mohl tvrdit, že
„Esmeralda“ vzbudila zájem o jihoamerickou literaturu…
P.S.:
Korunu seriálu nasadil ve verzi, kterou jsem poprvé viděl, německý překlad (alespoň doufám, že to ve
francouzském originálu není a v českém nebude!!!). Na počátku bitvy u
Waterloo, poté, co šipka projede mapou z Paříže až k této belgické
lokalitě, se objeví přes první záběr budoucího bojiště veliké datum „18.
April 1815“. Takže Němci, Rakušané a všichni, kdo ZDF sledovali (nebo
si dokonce koupili po každém dílu inzerované DVD), teď vědí, že k bitvě u
Waterloo nedošlo 18. června, ale o dva měsíce dřív, 18. dubna! To bude
práce, tolik knih a učebnic přepsat…
