 |
| Zajetí generála Vandamma |
Už nějaký čas mám ve "frontě" materiálů pro blog příspěvek pana Miloslava Kolomazníka, který vlastně navazuje na dva jeho více než rok staré příspěvky o místopisu, krajině a pomnících a událostech bitvy u Chlumce a Přestanova z roku 1813. Z důvodů zmíněné návaznosti je tento příspěvek označen v závorce pořadovým číslem 3 a prolink na "dvojku" (z 10. 10. 2010) vkládám do nadpisu; odtud se pro změnu dostanete stejnou cestou (prolinkem) na "jedničku" z 27. 7. 2010. Je skvělé, že se autor k tomuto tematu vrátil s dalším materiálem a přidal nové části do mozaiky událostí, které jsou navzdory Švankmajerovým knihám (Čechy na sklonku napoleonských válek; Bitva u Přestanova a Chlumce) v pozadí za mnohem známějšími napoleonskými bitvami na Moravě (Slavkov, Znojmo).BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA (3)
Lidové příběhy o válečném roce 1813
Nedávné oživení zájmu o příspěvky týkající se dvoudenní bitvy u Chlumce a Přestanova (29.-30. srpna 1813) mě přimělo k tomu, abych nabídl další pokračování, tentokrát však založené na vzpomínkách nebo krátkých příbězích, které si ústně předávalo místní obyvatelstvo.
Během mého pátrání po záznamech týkajících se francouzské okupace Českolipska v srpnu 1813, jsem mohl díky velmi vstřícnému přístupu Mgr. Tomáše Cidliny, historika Vlastivědného muzea v České Lípě, kterému tímto velice děkuji za časově náročnou spolupráci, nahlédnout do několikasvazkového díla - vlastivědného sborníku, který se vedle společenského, kulturního nebo politického dění v severních Čechách napříč staletími, věnuje také vojenským událostem, válečnému roku 1813 z toho nevyjímaje.
Autory jednotlivých příběhů, kterým jsem si během překládání dovolil přidat pracovní názvy, jsou dnes již anonymní pisatelé, většinou místní rodáci, kterým byli uvedené příběhy vyprávěny přímo očitými svědky. O hodnověrnosti takových příběhů by se dalo pochopitelně dlouze polemizovat, přesto je to myslím zajímavá a místy i vcelku úsměvná sonda do života lidí v tehdejším Podkrušnohoří a nebezpečenství, které jim v těžkých válečných časech hrozilo téměř na každém kroku.
Dva důstojníci (sepsal August Kögler)
Starý Pollack z Přestanova, 95letý stařík, mi vyprávěl, jak dva dny před bitvou u Chlumce [zřejmě se jednalo o den 27. srpna 1813] byl v noci kolem 11. hodiny povolán k místnímu starostovi, kde se tou dobou dva francouzští důstojníci nacházeli, kteří požadovali, aby jim cestu na hranici ukázal. Starosta Pollackovi naznačil, jelikož už ve vesnici nikdo jiný dospělý není přítomen, musí s nimi jako průvodce právě on jít. Pollack, sám kdysi voják, byl však z rodinných důvodů před čtyřmi roky zproštěn služby, pouze řekl: „Můj plán je jasný. Jakmile dojdeme do Telnice, zmizím ve tmě, tam za mnou na koních nemohou.“Věc ale nevyšla tak, jak si naplánoval, neboť jen co všichni na cestu vyšli, Francouzi ho donutili, aby se mezi oba jejich koně postavil a za otěže je uchopil, přičemž oba důstojníci natáhli kohoutek své sedlové pistole. Naznačili mu tak, že pokud uzdu byť jen jednoho z koní upustí, bude okamžitě zastřelen. Takto Pollack celou trasu byl, dokud se oba důstojníci v Nakléřově [něm. Nollendorf] přes hranici nedostali, načež ho bez jakékoliv újmy propustili.
Kožený pancíř (sepsal August Kögler)
Někdo jiný z okolí mi vyprávěl, že v jednom domě v Háji [něm. Haan], vesnici nedaleko Oseka [něm. Ossegg; městečko u Duchcova], v prosklené vitríně na památku vystavený pár starých kožených kalhot měli, které svému tehdejšímu majiteli údajně v době francouzské okupace zachránit život měli. Událo se to prý asi tak. Některý z oddílů francouzského jezdectva za úkol měl eskortovat vůz, na něm velký sud, zpola penězi naplněný. Na shora uvedeném místě však prasklo vozu kolo a dříve než francouzští vojáci promyslet mohli, jak povoz znovu rozpohybovat, tu přihnal se oddíl ruského jezdectva a Francouze k útěku donutil. Tohoto momentu jeden ze zdejších usedlíků využil, na prsou k sudu se doplazil a začal penězi zplna pěchovat své brašny. Mezitím se Francouzi za vesnicí shromažďovat začali, a když zjistili, že už je pouze malá skupinka ruského jezdectva ohrožovat může, zaútočili a vesnici nazpět dobili. Zatímco byl muž pytlováním zplna zabrán, tryskem se k vozu francouzské jezdectvo vrátilo, přičemž francouzský velící důstojník muži v sudu strašlivé seknutí šavlí uštědřil, s téměř jistým cílem ho rozseknout vejpůl. K druhému seknutí už ale nedošlo, neboť Rusové tentokrát s posilami znovu přijeli a Francouze opět k útěku donutili. Muž v sudu se však zdráv postavil a hrůzou celý pokrytý, utekl. A čemu za svou záchranu vděčil? Zcela jistě svým starým koženým kalhotám, které v průběhu uplynulého roku už sedmkrát proseděl a pokaždé když je vyspravoval, na starou záplatu jednu novou přišil. Silný úder šavlí prý tímto osminásobným koženým pancířem přeci jen pronikl, měl však pouze zanedbatelné poranění dané partie způsobit.
 |
Dobová pohlednice, napravo chlumecký zámek, uprostřed kaple na vrchu Horka |
Dobrosrdečný sedlák (sepsal August Kögler)
Jeden starý muž mi vyprávěl, kterak po bitvě u Chlumce na jednom místě jistý sedlák na svém hospodářství mrtvé vojáky našel. Jelikož však nechtěl mít žádné oplétačky, mrtvé vojáky na sousedovu louku odhodil. Tento soused, protože už dříve své hospodářství prošel, si mrtvých vojáků všiml a zpět na předešlé místo je opět položil. V noci však zatvrzelý sedlák vojáky opět na druhou stranu pohodil. Následujícího dne sedlák svému zatvrzelému sousedovi řekl: „No, když Ty žádné místo pro mrtvé nemáš, tak budu muset jedno najít.“ A tak vojáky na své louce zakopal. Po nějaké době do vesnice cizí vrchnost přijela a na všech stranách po padlém důstojníkovi se doptávala. Mezi jiným bylo také na výše uvedené sedláky ukázáno, a protože na základě uvedeného popisu vše se shodovalo, mrtvé vykopat nechali a jako své příslušníky je identifikovali. Současně byla jim podána informace, na základě jakých okolností mrtví na tomto hospodářství své místo odpočinku nalezli. Sedlák pro svou dobrosrdečnost odměněn byl tím, že si pro své hospodářství naprosté oproštění od daně vymohl, v důsledku čehož se zatvrzelý soused rozlítit měl natolik, že si vlastní smrt přivodil.
Russenrummel (sepsal Johan Haudeck)
Můj otec mi velice často vyprávěl o válečném roce 1813 a v tehdejší době častém kvartýrování a průchodech Rusů, kteří s obyvatelstvem přátelsky nijak zvlášť zacházet nedovedli, poněvadž si až do dnešních dnů název „Russenrummel“ [ruský odpad,
-šmejd?] v lidové mluvě zachovali. Vchynice [něm. Wchinitz, obecně známější spíše jako Kienitz], leží na úpatí hory Ovčína [něm. Wowstchin], nedaleko císařské cesty, která z Lovosic [něm. Lobositz], přes Paškapole [něm. Paschkopole] do Teplic, Chlumce a přes Nakléřov do Saska vedla. Byla přírozeně také jako armádní cesta směrem na a směrem z bojiště u Drážďan [něm. Dresden], Chlumce a Lipska [něm. Leipzig] používána. Když se rozneslo, že Francouzi u Drážďan vyhráli a Vandamme se svými houfy do Čech přitáhl, tu prchlo všechno do lesů a dobytek a potřebné krámy tam ukrylo. Ve Vchynicích nezůstal nikdo v domě, kromě mého otce [místní učitel] a starosty. Cesty tehdy ještě ve velmi zaostalém stavu byly a lesy se tak široko v kopcích ještě nerozkládali, jak je tomu dnes. Místa znalý průvodce byl vojskům, zejména na hony odlišným Rusům, úředně přidělován. Průchody vojsk se množily víc a víc, a tak se v místě mimo obou výše uvedených nikdo jiný nezdržoval, díky čemuž nezbývalo jim nic jiného, než tuto službu znovu a znovu zaopatřovat. Jednou musel [otec] nějaké jízdní jednotce během tmavé noci cestu lucernou ukazovat. V hustém lese kam právě dorazili, zhaslo mu však náhle světlo. Průvodce příznivého stavu záhy využil, skokem skrz houští uprchnul a oklikou se pak do Vchynic opět vrátil. To byla chyba, která ho téměř hlavu stála. Právě když domovní dveře za sebou dovřel, tu dopadla těžká jezdecká šavle na jeho dům. “Běda Ti, zběhu, když dopaden budeš!” Zbytek duchapřítomnosti však projevil tím, že se mrtvý strachem v prasečím chlívku ukryl. Dům byl do posledního koutu prohledán, avšak na malý chlívek se přeci jen zapomnělo, díky čemuž mohl za svůj příští život děkovat.
Rodákův úděl (sepsal Johan Haudeck)
 |
| Ruský pomník v Přestanově |
V první den bitvy u Chlumce shlížely spousty lidí z kopců do okolí, na dějiště hrůzné bitvy, po kterém se zřetelné dunění děl neslo. Tu se náhle mezi lidmi šířit fáma začala, že Francouzi prorazili, zvítězili a už před Teplicemi postávají! Všechny strach polil a hrůza naplnila. Vojska z bojiště skutečně dorazila, avšak ponejvíce o transporty s raněnými se jednalo, kteří různou řečí snažně o pomoc a vodu prosili. Jeden nestačil si domýšlet, co se jim přihodit mohlo. Mnozí neustále volali: “Mon Dieu, mon Dieu!” [“Bože můj, bože můj!“] Na ústupu vojsk skutečně něco pravdy bylo, ale fáma ukázala se být velice přehnaná. U Přestanova [něm. Priesten], a v jeho okolí, kde dnes ruský památník stojí, navečer prvního dne bitvy Rakušané a Rusové pevně svá postavení drželi [největší podíl na zadržení Francouzů měli toho dne Rusové, Rakušané se masivněji zapojili do bitvy až na druhý den ráno]. Druhého dne ale, když Prusové přes Nakléřovský průsmyk Francouze v týlu napadli, tu se teprve začalo dít. Bitva skončila úplným vítězstvím Spojenců. Generál Vandamme a tisíce Francouzů bylo zajato, čímž se klid do podrážděných srdcí opět navrátil. Jak daleko museli Spojenci ustoupit a jak to při bitvě u Chlumce probíhalo, mi až jeden dělostřelec řekl, který se v řadách Rakušanů boje zúčastnil. Velmi často vyprávěl, dokonce i ukazoval na úsek, na kterém se svým dělem stál. Pro něj byla dvoudenní bitva obzvláště strašná, zejména proto, že se v místě narodil, a pak také že blízko bojiště nadále žít musel.
Zajetí generála Vandamma
V roce 1870 založil amatérský historik Michail Seměvský v ruském Petrohradě historický měsíčník „Russkaja starina“. Časopis, i díky Seměvského nástupcům, vycházel až do roku 1918 a svou náplň čerpal především z bohaté historie ruského národa v průběhu 18. a 19. století. Ve vůbec prvním čísle se objevily vzpomínky admirála Pavla Andrejeviče Kolzakova, který se ještě jako pobočník Velkoknížete Konstantina zúčastnil bitvy u Chlumce v roce 1813.
Ve svých vzpomínkách se zde Kolzakov vrací k jedné z nejčastěji zmiňovaných událostí bitvy – zajetí francouzského generála Vandamma, u které měl tu možnost být osobně přítomen.
Na internetu se tyto vzpomínky objevují pouze v anglickém jazyce. Jejich překlad z ruského originálu má „na svědomí“ Alexander Mikaberidze, člen FINS a autor několika knižních titulů jako např. Carův generál nebo Ruský důstojnický sbor v revolučních a napoleonských válkách 1792-1815, věnujících se převážně ruským velitelům napoleonské éry.
Předejme už ale slovo našemu pamětníkovi, jehož portrét jsem bohužel nikde nedohledal… (Pozn. admin.: Já ano a jsem rád, že jej mohu k autorovým řádkům přidat)
… „Nebudu popisovat všechny události bitvy, které jsou detailně rozebrány v různých studiích, ale připomenu epizodu, jíž jsem byl svědkem a měl tu čest se na ní podílet.“
„Noc ze 17. na 18. srpna [podle gregoriánského kalendáře odpovídá datum noci z 29. na 30. srpna] ukončila zuřivou, ale přesto nerozhodnutou bitvu, v jejímž průběhu si hrabě Ostermann [Alexandr Ivanovič Ostermann-Tolstoj, generál pěchoty] vydobyl svou nesmrtelnou slávu, ale přišel o svou ruku. Naše vojska se připravovala
na nový boj a svítání je zastihlo rozestavěné v bojovém pořadí po obou stranách hlavní silnice; levý bok se opíral o hory a zahrnoval, stejně jako střed, ruské jednotky, zatímco Rakušané byli na pravém boku nedaleko vsi Chabařovice [něm. Karbitz]. Rezervy se skládaly z jednotek pod velením Velkoknížete Konstantina Pavloviče [bratr ruského cara] a já sloužil jako jeho pobočník.“
 |
| A. I. Ostermann-Tolstoj |
„Brzy ráno odjel car Alexandr a pruský král [Fridrich Vilhelm III.] a jejich početný a oslnivý doprovod směrem k vrchu Doubravka [něm. Schlosberg], který nabízel překrásný pohled na chlumecké údolí a jeho okolí. Na jeho vrchu se rýsovaly malebné ruiny starodávného hradu. Bylo nádherné ráno a stoupající mlžný opar, jako by opona jeviště, odhalil velkolepé panoráma blízkého okolí se svými zalesněnými kopci, údolími, toky, roztroušenými vesničkami a roklinami vysokých hor, ztrácejícími se v modravé dáli. Uprostřed této pozoruhodné dekorace se klikatila silnice vedoucí z Chlumce [něm. Kulm] do Teplic [něm. Teplitz] a na obou jejích stranách, dávaly tmavé body na světlezeleném horizontu tušit dvě armády, čelící si navzájem na krátké vzdálenosti a čekající na jediný signál, aby se vrhly do zuřivého a krvavého boje. Pohled byl vskutku dechberoucí a daný okamžik slavnostní. Jako doprovod Velkoknížete a carské družiny jsem se stal svědkem tohoto okamžiku, který se už nikdy nevytratil z mé paměti. Pohlížející na tuto fascinující scenérii a ozářený světlem vycházejícího slunce, procházela mou myslí spousta myšlenek. Zdálo se, že pokud by nebe na zemi existovalo, zcela jistě by
 |
| F. W. Kleist von Nollendorf |
bylo zde. Domy se zahradami, překrásně roztroušené po údolí, vypadaly v této zelené krajině tak utulně; některá pole byla stále nesklizena a všechno dýchalo naivitou života a míru. Avšak při pohledu na vojáky v těchto polích, začalo mé srdce v očekávání nevyhnutelného okamžiku krvácet a bušit! A kolik dalších srdcí se třáslo v očekávání téhož! Jakmile byl kolem šesté hodiny ráno vydán signal, objevily se na pozadí kopců bílé obláčky kouře a o několik momentů později jsme slyšeli zaburácení, které se ještě několikrát ozvalo v horách. Bitva začala. Pobočníci se tryskem rozjeli s rozkazy na všechny strany a boj se postupně rozpoutal podél celé linie. Občasné výkřiky “hurá”, sténání raněných, pokřiky velitelů, dusot jezdectva, řinčení zbraní a dunivé hřmění dělostřelectva, to vše se slilo do chaotického souvislého hukotu. Mračno kouře zabarvilo ovzduší a naplnilo jej pachem střelného prachu. Pluky se navzájem zuřivě napadaly, jezdectvo útočilo, pole bylo brzy pokryto těly vojáků a koní. Naše rezervy byly brzy nasazeny a udatní vojáci, zapomínající na vyčerpání třídenními boji, se s oživujícím nadšením a výkřiky “hurá” odvážně vrhali do boje. Naše garda vykonala odvážné činy. Každý byl zapojen do boje muže proti muži. Kolem 11. hodiny se Kleistovy síly [pruské jednotky generála Friedricha Wilhelma Kleista, později poctěného přídomkem “z Nollendorfu”] objevily Francouzům v zádech, jenže generál Vandamme si zpočátku myslel, že se jedná o jeho posily. Zmatek se brzy rozšířil francouzskými pozicemi. Když viděli, že jsou obklíčeni, mysleli Francouzi pouze na vlastní útěk a začali se probojovávat skrz nepřátelské linie, a tak se stalo, že když se střetli v úzkých soutěskách, vojáci na obou stranách si mysleli, že jsou přemoženi, odhodili zbraně a začali se navzájem vzdávat. Bitva se rozpadla, vojáci šplhali po skalách, padali dolů a rozptylovali se po blízkém pohoří, ponechávajíce své velitele ve zmatku. Sám general Kleist, když viděl, že je obklopen nepřátelskými vojáky, myslel, že byl zajat a hledal únik v blízkých lesích, kde náhodou narazil na generála Diebitsche [Hans Karl von Diebitsch], který mu vysvětlil jeho omyl a pogratuloval mu k vítězství.”
“Mezitím, při mém návratu ze čtvrtého bojového úkolu, jsem se v soutěskách pohyboval jen s velkými obtížemi po zatarasených cestách. Můj vyčerpaný kůň, pokrytý pěnou, sotva zvedal kopyta a klopýtal při každém kroku. Tak tak, že jsem nebyl shozen, raději jsem sesednul a vedl ho za uzdu podél poměrně příkré cesty. Jak jsem se přiblížoval k otevřenému prostranství, narážel jsem na stale více mrtvých a raněných. Vidět tyto nešťastníky bylo děsivé, obzvláště skličující pak bylo slyšet jejich bědování. Spousta jich žebrala o pomoc nebo o vodu, nadávali a kleli. Jenže jejich výkřiky přehlušovaly jiné zvuky a dunění bitvy, která byla stále v plném proudu, ačkoliv se už mezitím pohnula jinam. Kozáci i řadoví vojáci se pohybovali všemi směry. Lehce ranění vojáci pomáhali přepravovat vážně zraněné. Všichni byli v pohybu, pokřikovali, kleli nebo jinak hlučeli. Kolem projeli dva jezdci a křičeli “Vítězství! Vítězství!” Několik vojáků se pokřižovalo, zatímco jiní křičeli “hurá”. Rozhlédl jsem se dokola a na okraji lesa spatřil skupinku jezdců, která se tam náhle objevila. Padlo několik výstřelů a já rozeznal jejich francouzské uniformy. Rychle jsem vsedl na koně a vytáhl šavli z pochvy, poté jsem pobídl koně ve snaze uniknout útočníkům. Avšak marně jsem pobízel svého vyčerpaného hřebce, ten téměř klesl k zemi a odmítal se pohnout. Jak se ke mně skupinka nepřátel blížila, všiml jsem si Kozáků, kteří se za nimi pustili. Před Francouzi se pohybovala statná postava francouzského generála, na těžkém koni a s rozepnutou uniformou, následována několika dalšími
 |
| Admirál P. A. Kolzakov |
důstojníky. Dva Kozáci, kteří byli za mnou, prudce zaútočili svými kopími. Náhle jsem zaslechl drsný hlas, který na mě zařval: “Général russe, sauvez moi!” [“Ruský generále, zachraňte mě!“] Můj kůň zaregistroval ostatní uhánějící koně a instinktivně se k nim přidal. Zařval jsem: “Kozáci stůjte, nezabíjejte je!” a jen tak tak se mi podařilo zkřížit jejich kopí, jelikož Francouzi už byli obklíčeni a přemoženi.”
“Francouzský generál zastavil a sesedl z koně. Jeho kulatý obličej byl rudý strachy a těžký pot, smísený s nečistotami, mu stékal po tvářích. Uniformu měl pokrytou prachem. Ztěžka oddychující ke mně přistoupil, a protože se stále domníval, že jsem generál, pravděpodobně kvůli mému námořnickému klobouku [podle nalezených informací byl autor v té době nositelem hodnosti námořního kapitán-poručíka], pravil: “Je vous rends, general, mon épée qui m´a servi pendant de longues années pour la gloire de mon pays.” [“Vracím vám, generále, svůj meč, který mi dlouhá léta sloužil pro slávu vlasti.”] Jeho meč jsem však odmítl převzít, přičemž jsem mu sdělil, že by se měl osobně vzdát našemu panovníkovi, a když jsem si vyžádal jeho jméno, poznal jsem, že to byl sám vrchní velitel Francouzů Vandamme [Dominique Joseph René Vandamme, velitel francouzského I. armádního sboru]. Zdál se být
 |
| D. J. R. Vandamme |
opilý a sotva stál na vlastních nohou. Neschopen další cesty, požádal o krátký odpočinek. Několik důstojníků, kteří se s ním vzdali [mezi nimi také generál François Nicolas Benoit Haxo, Vandammův náčelník štábu], taktéž sesedli z koně a obestoupili svého velitele. Potřásl jim rukou a pravil: “Mes braves amis! On n´est pas toujours hereux” [“Moji udatní přátelé, nemůžeme být vždy šťastni.”], a poté se zajímal o dva důstojníky, kteří, pravděpodobně raněni, cestou někde spadli. Ujistil jsem ho, že budou vyzvednuti a dopraveni na zdravotnické stanoviště. Poslal jsem kozáky s rozkazem, aby se k nám přidali gardoví jezdci, kteří se pohybovali na vzdáleném poli a eskortovali zajaté. Jejich velitelem byl plukovník Stahl [Karl Gustavovič Stahl – v roce 1830 jmenovaný velitelem Moskvy]. Ponechal jsem Vandamma a jeho doprovod pod Stahlovým dohledem a instruoval jej, aby je odvedl k carovi, zatímco jsem si vyměnil koně a vyrazil napřed informovat Jeho Veličenstvo o zajetí francouzského vrchního velitele. Vzdálenost to byla značná a mě nějaký čas trvalo, než jsem nalezl nové stanoviště cara Alexandra Pavloviče. Když jsem ho uviděl na vrcholku kopce, obklopeného svým doprovodem, jel jsem přímo k němu a hlasitě ho informoval o zajetí francouzského vrchního velitele Vandamma. Rakouský císař, který postával vedle našeho panovníka, smekl klobouk a vykřikl “Vivat!” Velkokníže Konstantin Pavlovič ke mně poté přistoupil a zeptal se: “Kde je Vandamme?”, a pak mi přikázal, abych ho k zajatému odvedl. “Přidejte, pane, přidejte!”, volal na mě během jízdy, aby mě přinutil zrychlit.”
“Trvalo nám více než půl hodiny než jsme přejeli údolí a kopce a začali hledat správnou cestu, kterou jsem ztratil a nemohl najít. Velkokníže začínal být velice nedůtklivý. “Kolzakove, chcete mi vydat Vandamma nebo ne?” Neustále opakoval, přičemž jeho hněv nabíral na síle. “Hrajete si se mnou?” Nadarmo jsem se vyptával kolemjdoucích, zda viděli zajatého francouzského generála, ale od nikoho se mi nedostalo pozitivní odpovědi. Konečně, během stoupání na nějaký kopec, jsme si v dálce
 |
| Velkokníže Konstantin Pavlovič |
povšimli skupinky jezdců a rozjeli se přímo k nim. Vandamme si spletl Velkoknížete s carem, oslovil jej “Vaše Veličenstvo” a předával mu svůj meč, opakovaje přitom svůj předešlý proslov. Velkokníže se mu představil, avšak jeho meč nepřijal a přitom mu sdělil, že by se měl vzdát osobně caru Alexandrovi. Když jsme se nakonec dostavili před cara, Vandamme byl stále ve špatné formě, neboť stěží mohl sesednout z koně. Ztěžka oddychující maršál [Vandamme byl v té době nositelem hodnosti divizního generála, kterou získal už v roce 1799] nejprve objal svého koně a poté ho políbil. Poté se pomalu a těžkopádně sunul směrem k carovi, který stál před svou suitou a s jistou mírou teatrálnosti už potřetí zopakoval svou řeč. Car mu na to odpovědě:, „Général, j´en suin bien faché, mais c´est le sort de la guerre!“ [“Generále, velmi se na to zlobím, ale je to důsledek války!”] Hned poté zavolal car prince Volkonského [Petr Michajlovič Volkonskij, pobočník cara Alexandra a jeden z jeho nejbližších poradců], předal mu Vandammův meč a přikázal mu eskortovat zajaté. “Sire, un mot encore.” [„Sire, ještě jedno slovo.“], oslovil Vandamme cara: “Je prie votre majesté comme grace de ne pass me render aux mains des Austrichiens.” [„Žádám Vaše Veličenstvo, aby mi udělilo milost a nevydalo mě do rukou Rakušanů.“] Car se usmál, a poté co si vyměnil letmý pohled s rakouským císařem, vyslovil se souhlasně směrem k Vandammově žádosti a pověřil prince Volkonského, aby na Vandamma dával náležitý pozor.”
“Tak skončila oslavovaná bitva u Chlumce, kde jsme zajali 12 000 francouzských vojáků [Udává se že zajatých Francouzů bylo něco málo přes 10 000; celkem se ztráty Francouzů za oba dva dny bitvy vyšplhaly
 |
| Spojenečtí panovníci v roce 1813 |
na 11 000 mrtvých a zraněných, Rusové přišli přibližně o 7 000, Prusové o 1 500 a Rakušané o 800 mužů] včetně jejich vrchního velitele a ukořistili bezpočet zbraní [asi 70 děl] a vlajek [3 prapory]. Bitva skončila kolem jedné hodiny po poledni.”
“Vandamme byl eskortován do Teplic, a protože se připletl mezi ostatní spojenecké oddíly, které procházely městem, byl jeho kočár zastaven hlídkou u vstupní brány. Vandamme zuřil, neboť se domníval, že byl úmyslně vystaven na odiv našich vojáků, zejména poté, kdy si na něj rakouské pluky ukazovaly prstem, hlasitě se mu smáli a dobírali si ho. Ve stejném okamžiku ho míjel se svým doprovodem císař František. Vykloněný ze svého kočáru, mu Vandamme striktně řekl: “Sire, c´est ainsi que vous traitez un general au service de l´empereur Napoléon, votre proche parent? Je lui ferai connaitre vos procédés, prenez garde qu´il ne s´en venge.” [„Sire, takto se chováte ke generálovi ve službách císaře Napoleona, Vašeho blízkého příbuzného? Řeknu mu o Vašich postupech, dejte si pozor, aby se za to nepomstil.“] Rakouský císař pokračoval v cestě a jen trefně odvětil: ”Ce n´est pas ma faute.” [“To není má vina.”]
 |
| Pomník Edvarda Barclaye de Tolly |
“Vandamme byl nejprve vzat do Prahy, kde mu obyvatelé, opovrhující jím za jeho předešlé krutosti a kontribuce, přichystali nepříjemné přijetí. Začali na něj házet kameny a srocovat se u jeho kočáru tak, že ho náš doprovod jen stěží dokázal ochránit; osm Kozáků bylo zraněno kameny. Vandamme byl později převezen do Ruska, kde pobýval do konce války.” [Po abdikaci císaře Napoleona a uzavření “Pařížského míru” byl general Vandamme z ruského zajetí propuštěn a vrátil se zpět do Francie. Po návratu Napoleona z Elby opět vstoupil do jeho služeb a zúčastnil se bitvy u Waterloo. Poté byl vypovězen z Francie, kam se mohl vrátil opět až v roce 1824.]
Pozn. administrátora:
V souvislosti s připomínkou bitvy u Chlumce a Přestanova si dovoluji k článku připomenout jeden pramálo známý (a dnes hodně omšelý) pomník, který se nachází na starém hřbitově ve Slaném, městě, do nějž byli sváženi (podobně jako do jiných českých měst) ranění z onoho boje. Je na něm nápis následujícího znění: "Zde odpočívá Edvard hrabě Berklei de Tolly, premier lieutenant ruské císařské gardy, rytíř řádu sv. Vladimíra IV. třídy a řádu sv. Anny III. třidy, narozený v Rize 28. 8. (9. 9.) 1794, jsa smrtelně raněn v bitvě u Chlumu zemřel ve Slaném 31. srpna (12. září) 1813." V jakém příbuzenském vztahu ten sedmnáctiletý mladík byl k Michailu Bogdanoviči Barclayovi de Tollymu (píše se, že šlo o syna), v té době vrchnímu veliteli ruských vojsk, není známo... Pomník byl postaven ruskými příbuznými a poručíkovo jméno je uvedeno i na starém pomníku v Praze na Olšanech, stojícím dnes v centru sovětského vojenského hřbitova. Fotografii z letošního pokládání věnce u slánského pomníku (v rámci Napoleonských dnů a městských slavností ve Slaném v srpnu) přikládám.
