BITVA U SOLFERINA

Tenhle můj článek vznikl před pár lety pro časopis VÁLKA...

 KRVAVÉ SOLFERINO

Roztříštěnou Itálií zmítaly snahy o sjednocení už od konce napoleonských válek a po „jaru národů“ roku 1848 se vůdčí silou stalo severoitalské sardinsko-piemontské království. Jeho přirozeného protivníka představoval východní soused, habsburská říše, jíž patřily Lombardie a Benátsko.

Válka přichází z Turína

Hrabě Cavour, první ministr krále Viktora Emmanuela, toužil po měření sil, do nějž chtěl na své straně vtáhnout svého spojence, Napoleona III., císaře Francouzů. Válečnými přípravami a prohlášeními z Turína doslova provokoval, až pohár trpělivosti císaře Františka Josefa I. přetekl a rakouské císařství zaslalo do Turína 23. 4. 1859 ultimátum, které Viktor Emmanuel šestadvacátého odmítl. Devětadvacátého překročilo 130 000 habsburských vojáků řeku Ticino a táhlo za ustupujícími Italy na Turín. To už ale byly na cestě francouzské sbory, Napoleon III. opustil Paříž, aby byl tažení přítomen. Tak začal konflikt, kterému se říká druhá válka za italskou nezávislost, a už 4. června došlo u Magenty, cca 20 km západně od Milána, k velké bitvě, v níž Francouzi srazili vojáky hraběte Gyulaie až na východ Lombardie, za řeku Mincio. Ačkoliv Napoleon vítězství patřičně oslavoval, byl rozladěn, neboť sardinsko-piemontské zůstaly během boje stranou a nepomohly mu, čímž se bitva protáhla a vyčerpaní vojáci nebyli schopni poražené pronásledovat. Na straně vítězů přesáhly výhradně francouzské ztráty 4200 mrtvých i raněných, Rakušané na tom však byli hůře, neboť přišli o zhruba 5900 mrtvých i raněných a 4500 zajatých.

Po porážce u Magenty odvolal císař František Josef maršálka Ferencze Gyulaie a převzal osobně velení, byť mu pom vojenské stránce asistoval starý maršálek Heinrich von Hess.  Vyklizení Lombardie proběhlo ukázněně a rakouská armáda zaujala postavení v západní části Benátska, kde se opřela o proslulý pevnostní čtyřúhelník Pechiera–Mantova–Legnano–Verona.  Morálku měla vysokou, přítomnost panovníka vzbuzovala nadšení a František Josef usoudil, že je třeba vyrazit vpřed a jít přes řeku Mincio vstříc nepříteli. I ten krátký pochod ale vojáky vyčerpal a místo denní dávky potravin mohli dostat jen dvojitý příděl pálenky.

 Střet, který Napoleon III. nečekal

Francouzi, postupující společně k Minciu od západu, na tom byli hůře než mnohonárodnostní rakouské vojsko. Pochodovali letním vedrem v oblacích zvířeného prachu a kleli, že místo chleba a kávy, což pro ně byla nezbytnost, dostávají jen polentu. Ta chutnala leda sardinsko-piemontským vojákům a Francouzi ji vztekle házeli do škarp.

Napoleon III. byl neklidný, obával se Prusů, jejichž armáda se začínala soustřeďovat na Rýně, a Viktoru Emmanuelovi dal najevo, že by byl nejvyšší čas začít s Rakušany jednat a uzavřít mír.

Dne 23. června se dostaly přední hlídky obou vojsk do dotyku, nikdo na francouzské straně ale netušil, jak blízko protivník je! Nacházel se rozvinutý doslova na dosah, zčásti opevněný a  v mimořádně příhodné pozici na výšinách i v údolích kopcovité enklávy 10 km jižně od Lago di Garda, s centrem u městečka Solferino a nedaleko od severozápadně ležícího Castglione, místa slavné bitvy roku 1796.

„Všechny výšiny mezi Pozzolengem, Solferinem, Cavrianou a Guidizolem tedy byly obsazeny čtyřiadvacátého ráno Rakušany, kteří rozmístili svoje skvělé dělostřelectvo na sérii pahorků, tvořících střed rozlehlé ofenzivní linie , který jejich pravému i levému křídlu umožňovala ustoupit pod ochranu oněch opevněných výšin, na něž pohlíželi jako na nedobytné,“ shrnul situaci švýcarský obchodník Henry Dunant, bezpochyby nejproslulejší pamětník, i když nepatřil ani k jedné straně.

O den později, v pátek 24. června, začalo 150 00 mužů francouzské a sardinsko-piemontské armády narážet od třetí hodiny rána na přibližně stejný počet Rakušanů, o nichž si všichni mysleli, že jsou dosud za Minciem. Byly to dvě armády, první pod velením polního zbrojmistra hraběte Wimpffena, druhá pod velením generála jezdectva hraběte Schlicka.

Teprve postupně a v průběhu dopoledne zjišťovali velitelé francouzských divizí a sborů, že údolí mezi kopci a výšiny se bělají masami rakouské pěchoty, silně podporované děly. Srážky předních vojů se pak rychle měnily v bitvu a bojiště se 300 000 muži zahrnulo šíři kolem dvanácti kilometrů.

„Dvě znepřátelené armády, ačkoliv kráčely jedna vstříc druhé, nečekaly, že se střetnou a narazí na sebe tak brzo,“ dodal Dunant.

Napoleon III. u Solferina (Meissonier)

 Čtyři bitvy v jedné

Ve skutečnosti nešlo o jednu jedinou bitvu, ale o čtyři oddělené a ohraničení prudké střety, které probíhaly více či méně paralelně.

Vše začalo na pravém křídle piemontsko-francouzské aliance, postupem francouzského IV. sboru div. gen. Adolphe Niela na ves Medole na jižním okraji výšin, které chtěl směrem k Minciu obejít, leč teprve za postupu velitel sboru zjišťoval, že má před sebou místo volné cesty rakouský IX. sbor generála jezdectva hraběte Schaffgotscheho. Niel se nebezpečně vysouval kupředu a začínalo mu hrozit, že se do jeho levého boku opře I. sbor Clam-Gallasův, či zezadu III. sbor Schwarzenbergův.

Vlevo od Nieleho postupoval od Castiglione na skalnatý výběžek Cavriana II. armádní sbor maršála Mac-Mahona, nedávno ověnčeného titulem vévody z Magenty, a  ani on netušil, že míří přímo na střed rakouské pozice, do míst, kde má František Josef hlavní stan.

Vlevo a severněji od Mac-Mahona postupoval divizní generál Baraguey d’Hilliers, veterán napoleonských válek, a jako orientační bod pro svůj směr měl mohutnou čtyřhrannou kamennou věž, zdaleka vévodící vsi Solferino.

Konečně na severním (levém) křídle postupovala sardinsko-piemontská armáda pod velením Alfonso La Marmory, a jejím cílem mělo být San Martino (po bitvě dostane přízvisko della Battaglia), ležící takřka na dosah jižního cípu Gardského jezera. Tyto síly od počátku narazily na víc než tvrdý odpor VIII. sboru podmaršálka Benedeka a čtyřikrát se zmocnily pozice, avšak čtyřikrát je Benedekovy muži srazili zase zpět. Nepomohlo, že ony útoky vedl král Viktor Emmanuel osobně, Ludwig von Benedek (týž, který se smutně proslaví roku 1866 ve válce s Prusy) si počínal naprosto skvěle a jeho vojáci také.

Kolem šesté ranní už se střílelo na mnoha místech a vojáci císař Františka Josefa šli na mnoha místech do protiútoků tak, jak to popsal Dunant:

„Rakušané postupovali vyšlapanými cestami v dokonalém pořádku. Nad těmi sevřenými masami v bílých kabátech povlávaly žlutými a černými barvami jejich zástavy, ozdobené znakem císařského orla.“

Solferino (Carlo Bossoli)

Obraz zuřivosti a jatek

Napoleon III. stál na vršku zvonice v Castiglione a snažil se ony čtyři bitvy přehlédnout dalekohledem, vzhledem ke konfiguraci terénu a prachu se mu to ale mnoho nedařilo. Nakonec usoudil, že nejlepším řešením bude masivní úder na střed, ve směru na kopec s ranně středověkou, sluncem rudě zbarvenou čtyřbokou věží Rocca di Solferino, které se pro výhled, jež skýtala, říkalo spinna dell’Italia, italská špiónka.

„Francouzská armáda si musela prorazit cestu skrze aleje moruší, obklopenými vinicemi, což tvořilo skutečnou překážku. Terén tu často přetínaly velké vyschlé příkopy a dlouhé, tři až pět stop vysoké zdi (…).  Rakušané, stojící na výšinách a pahorcích, smetali francouzskou armádu dělostřelectvem (…). K hustým mračnům  zvířeného dýmu se přidávaly hlína a prach zvířený palbou děl a kartáči (…). Francouzi je jak další bouře, rozpoutaná nad celou plání, vrhali do útoků na pozice, které se rozhodli dobýt. (…) Sevřené kolony se vrhaly jedny na druhé s dravostí ničivých bystřin, které strhávají vše, co jim stojí v cestě. Francouzské regimenty se blížily v rojnicích na další a další rakouské masy, stále početnější a hrizivější, které se podobaly železným zem (…). Celé divize odkládaly na zem torny, aby se mohly lépe vrhat bodákem na nepřítele; jeden batalion byl odražen a na jeho místo nastupoval druhý,“ pokračoval Dunant a vykresloval obrazy vrcholků zkrvavenými těly, po nichž šlapou ti, kteří bojují bajonety i kolbami, neboť už nemají náboje.

Milost nikdo nedával, přes mrtvé a raněné se hnaly zápřahy s děly, a sotva jedna výšina padla, vše se opakoval na další.

Jean Henry Dunant (1828–1910), zakladatel Červeného kříže

Švýcarský obchodník z kalvínské rodiny, nar. v Ženevě, který působil i v Tunisu a Alžírsku, francouzských koloniích,  a na problémy, s nimiž se zde setkal, chtěl osobně upozornit Napoleona III. Zastihl jej v Lombardii v předvečer bitvy u Solferina, kterou viděl, po ní se zapojil do pomoci raněným a pod spatřených hrůz vydal r. 1862 knížečku Vzpomínka na Solferino. R. 1863 založil Stálý mezinárodní výbor pro pomoc raněným (zvaný i Výbor pěti), který zorganizoval v říjnu téhož roku konferenci šestnácti zemí v Ženevě, na níž se zrodil Mezinárodní výbor Červeného kříže. R. 1901 obdržel první udělenou Nobelovu cenu míru.

Neudělejte to, co váš strýc…!

„Zabíjelo se ve velké, zabíjelo se v malém, každá terénní vlna se ztékala na bodák,“ pokračuje Dunantovo líčení, v němž píše o zuřivosti Chorvatů, tedy rakouských hraničářských pluků, s nimiž si nezadali tirailleurs algérien, alžírští střelci; jedni i druzí dobíjeli dokonce raněné.

            Baraguey d’Hilliers, Mac.Mahon a s nimi i Régnbault de Saint-Jean d’Angély s jednou divizí gardy útočili společně na Solferino a San Cassiano, bráněné sbory Stadionovými, Clam-Gallasovými a Zobelovými. Foreyova a Lamiraultova divize z Hiloiersova sboru se nakonec prodraly na výšinu se hřbitovem a solferinskou věží, na níž plukovník d’Auvergne vtyčil na hrotu šavle nabodnutý bílý šátek, jímž mával na znamení vítězství.

 a hřbitovem.

Jenže to nebyl konec, útočilo se dál na Cavrianu, kde byl hlavní stan rakouského císaře, a jatka kulminovala. Lamirault tu utržil kulku do ramene, vrátil se ale hned po ošetření na své místo a vedl vojáky, dokud neklesl s kulkou v noze. Forey měl kabát děravý od kulek, zraněni byli generálové Dieu a Douay, a přestože Rakušané srazili Francouze dvakrát ze svahu dolů, útoky nepolevovaly, jen na okamžik ustávaly.

„Markytánky postupovaly na nepřítele v jeho palbě jako prostí vojáci, zvedali nebohé zmučené vojáky, kteří naléhavě volali o vodu, a samy padaly raněné, když jim dávaly pít a snažily se je ošetřit,“ vyprávěl Dunant a vylíčil i příběh důstojníka cizinecké legie, který šel do útoku i se svým psem; oba padli kousek od sebe.

            Ani na křídlech se útočníkům nedařilo prorazit. Benedek odolával všem útokům  levého křídla, kde se pokoušel prorazit Victor Emmanuel, a Niel vpravo, u Medola, na Rakušany nestačil.  Rakušané ale útoky zadržovali za cenu velkých obětí, těžce raněni  tu byli podmaršálkové Crenneville a Pálffy, maršálek Blomberg i jeho náčelník štábu Ballin.

Posily v podobě Canrobertova sboru se zpozdily a útočníkům hrozilo nebezpečí, že se ocitnou pod tlakem přesily z několika směrů. Napoleon III., jemuž situace přerůstala přes hlavu, nakonec dal na radu hraběte Fleuryho, svého vrchního štolby. Ten mu kladl na srdce, ať neudělá stejnou chybu jako jeho strýc Napoleon I. roku 1812 u Borodina, kde odmítl v rozhodující chvíli nasadit gardu a bitva, která mohla skončit drtivým vítězstvím, nakonec nic nevyřešila. Panovník nakonec poslechl a nasadil vše, co z této poslední zálohy ještě měl.

Bitva u Solferina (Yvon)

Rozhodující útok gardy

Camouova gardová divize už byla v ohni, zbývala tedy jen druhá, důležitostí však první, a generál Émile Henri Mellinet vedl elitní jednotky, granátníky a zuávy, kupředu. Hrálo se o vše, byly to krom jezdectva poslední zálohy, jediné dosud čerstvé jednotky, a jejich nápor přes Cassaino na Cavrianu konečně rozhodl. Výšiny před Cavrianou padly, rakouskému středu začínalo hrozit, že se ocitne v kleštích a císař František Josef neměl jinou možnost než vydat rozkaz k ústupu.  Probíhal spořádaně, jen v armádě hraběte Schlicka, ve sboru hraběte Stadiona, podlehli příliš vyčerpaní vojáci panice.

„Pro pár regimentů se ústup změnil v naprostý rozvrat; marně se je důstojníci, kteří bojovali jak lvi, snažili zastavit. Výzvy, nadávky, rány šavlí, nic je nezastavilo, jejich zděšení bylo příliš velké (…). Zoufalství rakouského císaře bylo nezměrné: on, který se celý den choval jako skutečný hrdina a viděl kolem sebe pršet kule i kulky, se nedokázal při pohledu na porážku ubránit slzám. Přemožen bolestí vyrazil napříč cestami před prchající, aby jim vyčetl zbabělost,“ píše dál Dunant, který dodává, že se císař nakonec ovládl, i když bylo na špinavých tvářích vidět brázdy po slzách, a souhlasil s tím, že sám dojede přes Voltu na Valeggio.

„Rakouští důstojníci se v zoufalství a vzteku nechávali zabít, draze však prodávali životy; řada z nich se zabila v zoufalství a hněvu sama, protože nechtěla osudovou porážku přežít,“ i to jsou Dunantova slova, kterým lze do písmene věřit!

Celý rakouský ústup usnadnila prudká bouře, doslova smršť, která se po horkém dni strhla, a v provazech deště, za snížené viditelnosti boje zvolna utichaly. Nebylo v lidských silách pokračovat v té slotě dál, Napoleon III. však chtěl, aby boj skončil jinak než u Magenty a aby jeho jednotky Rakušany pronásledovaly. To byl samozřejmě úkol pro jezdectvo, které si během dne zabojovalo jen málo, i kavalerii ale počasí zbrzdilo, neboť koně v rozmáčené půdě začali zanedlouho ztrácet sílu. Maršál Mac-Mahon nakonec Napoleona přesvědčil, aby pronásledování odvolal s tím, že všichni jsou do krajnosti vyčerpáni. Rakouská armáda se v důsledku toho všeho nakonec stahovala na severovýchod, k řece Adiži, aniž ji protivník napadal, a nakonec ustoupila pod ochranu už zmíněného pevnostního čtyřúhelníku. Vítězové došli 6. července k pravému břehu řeky Mincio, vzdálenému od Solferina jen pár kilometrů, a tam zastavili.

Útok 5. husarského

 Děsivá bilance

Sám Napoleon III. byl nazítří, při projížďce bojištěm, zděšen. Francouzi měli 12 000 vyřazených z boje, Rakušané 20 000 a Piemonťané na 6000 mužů, kteří leželi mrtví či ranění. Tváře padlých v dusivém vedru rychle černaly, všude byl slyšet nářek i prosby o pomoc, nad těly se vznášela mračna much a přibývalo těch, jimž už nebylo pomoci. Lékaři a ambulance jinak dobře vybavené a organizované francouzské zdravotní služby na takové množství nestačili, před stany chirurgů, označených černými prapory, se kupily hromady amputovaných končetin, docházely obvazy, ošetřovatelé na ně trhali košile své i těch padlých a všude se vznášel sílící zápach rozkladu.

„Ubozí ranění (…) jsou bledí, zsinalí, na pokraji konce; (…) To s otevřenými ranami, které se už zaněcují, šílí bolestí a prosí, ať je dorazí…,“ to je jen zlomeček z dojmů Henryho Dunanta, který tu pomáhal, co mohl, a dodal, že pohřbít mrtvé trvalo tři dny.  

Viděl rub hrdinství, bídu a utrpení bez hranic, raněnými přeplněné špitály, kláštery, kasárna, kostely a tehdy se v něm zrodila myšlenka na mezinárodní dohodu a založení organizace, která by raněným ve válce pomáhala. V útlé knize palčivých vzpomínek ji navrhl a dodal:

„Lidskost a civilizace si kategoricky žádají práci jako je ta v knize naznačená…“

Nebyla to planá slova, čtyři roky po bitvě a dva po vydání Vzpomínek na Solferino (dostupných i v českém překladu, byť neúplném) vznikla z jeho iniciativy Mezinárodní organizace Červeného kříže.

Henri Dunant u Solferina (Detaille)

Vítězství k ničemu

Vyčerpány byly obě strany a 8. července začaly ve Villelfrance předběžné mírové rozhovory. Rakousko, kterému zůstalo Benátsko, postoupilo Francii Lombardii, již dal Napoleon Piemontu, přesto se ale Viktoru Emmanuelovi nezavděčil, neboť ideu sjednocené Itálie pod jeho žezlem nepodpořil. Z italských vlastenců profrancouzské sympatie vyprchaly a úspěchy Napoleona III. navíc posílily nepřátelské postoje Pruska. Rusko i Británie se začaly obávat, zda „malý synovec velkého strýce“ (tak říkal Napoleonu III. Victor Hugo) nepůjde v dobyvačných šlépějích Napoleona I. Výsledkem se stala rostoucí izolace Francie, za kterou roku 1870, v prusko-francouzské válce, zle zaplatili země i její císař. Solferino bylo z politického hlediska vítězstvím k ničemu a Dunantova iniciativa představovala jediný klad velké bitvy…

Setkání Napoleona III. a Františka Josefa I. u Villafrancy

Literatura:

Brooks, R.:Solferiono 1859. The battle for Italy’s freedom. Campaign Series 207, Osprey Military 2009.

Dunant, H.: Un souvenir de Solférino. Comitée International du Croix Rouge, Genève, bez data.