neděle 13. března 2016

BITVA U ACTIA-UKÁZKA Z ŘÍMSKÝCH VÁLEK IV

Můj nakladatel, tedy AKCENT, tento týden prohlásil, že tak za čtrnáct dní by mohl být na knižních pultech čtvrtý díl ŘÍMSKÝCH VÁLEK nazvaný LEGIE ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA. Obsahově zahrnuje období pdo Caesarovy smrti, tedy Války druhého triumvirátu a boj Octaviána s Marcem Antoniem, války v Germánii, Británii, Pannonii, Illyrii a Arménii, rok čtyř císařů a židovskou válku,což je přibližně rok 69... Nazrává čas na ukázku a já ji sem vkládám v podobě kapitoly o bitvě u Actia, která se dost lišila od toho, co předvádějí velkofilm Kleopatra či stručná vylíčení. V mé knize ovšem celá tahle námořní kampaň zahrnuje tři kapitoly s přípravami k bitvě, taktikou i dozvuky...  
       Pokud jde o dostupnost knihy, počítejte raději s počátkem dubna (dám zde vědět). Pokud si ji chcete spolehlivě a s nakladatelskou slevou (která vám uhradí min. poštovné) objednat, můžete tak učinit u vydavatele prolinkem v nadpisu, nebo zde na této adrese 
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php  

Bitva u Actia
Podle Diona (Dio 50.31) hrál Octavián Antoniovi mimoděk do karet:
„Poté pojal plán nechat je proplout s úmyslem, že jim sám vpadne do týlu a tím, že popluje rychleji, je přímou plavbou dostihne…“ Velitelé eskader ovšem namítali, že to nemusí vyjít, že nepřítel bude jen prchat a k boji neobrátí (což byl exaktní odhad situace). Agrippa dodával, že nepřítel by mohl použít krom vesel plachty (to se v bitvě nedělalo a stěžně se pokládaly na palubu, aby se při úderech nelámaly a neohrožovaly vlastní vojáky, nebo aby plachty nepřítel nezapálil, navíc vítr u tohoto oplachtění manévry spíše znemožňoval, než usnadňoval), a imperátor se nakonec nechal přesvědčit o tom, že klasický boj tělo na tělo, loď proti lodi, bude lepším řešením.
Dio Cassius neprozrazuje bitevní uspořádání ani rozvinutí, je ale jasné, že za této situace muselo Octaviánovo loďstvo výjezd z hrdla zálivu uvolnit a stáhnout se víc na širé moře, aby mohl Antonius vyplout a rozvinout se. Plútarchos (Antonius.65) je v tomto ohledu na informace méně skoupý, i on ale jde rovnou k věci, k začátku bitvy samé:
„Když nastalo bezvětří a klid na moři bez jediné vlny, postupovali proti sobě. Antonius a Publicola stáli na pravém křídle, Coelius na levém, uprostřed Marcus Octavius a Marcus Insteius. Caesar postavil na levé křídlo Agrippu a sám si ponechal pravé křídlo. Pozemní vojsko postavil do bitevní linie u moře na straně Antoniově Canidius, na straně Caesarově Taurus, a chovali se všichni klidně.“
Upřesněme to, co se u obou klasiků objeví teprve v průběhu boje, tedy doplnění celé sestavy.
Marcus Vipsanius Agrippa, nejzkušenější námořní velitel ze všech, velel levému Octaviánovu křídlu (byť Velleius tvrdí, že byl vrchním velitelem celého loďstva, což zní nepravděpodobně). Střed dostal Lucius Arruntius starší, který velel na moři už ve válce se Sextem Pompeiem, jenže na jeho straně. Pravému křídlu velel Marcus Lurius, předtím prefekt Sicílie, vyhnaný Sextem Pompeiem, nejspíš v námořní válce mnohem zkušenější než Octavián (u Plútarcha Caesar), kterému zde byl k ruce, neboť budoucí Augustus se tu musel věnovat jako vrchní velitel i celkové situaci.
Protivníci se rozvíjeli obdobně do tří divizí či eskader, vpravo Lucius Gellius Publicola, konzul z roku 36 př. Kr., na středu Marcus Octavius s Marcem Insteiem; o prvním není nic bližšího známo, ten druhý ale byl zkušený generál z občanských válek. U Plútarchem uváděného admirála jménem Coelius rovněž tápeme, podle všeho jde ale o omyl a velitelem na levém křídle byl, jak z dalšího plyne, Gaius Sosius, kterého jasně označuje například Velleius Paterculus.
V celé sestavě nepadlo slovo o Kleopatře, která představovala jakýsi zadní voj, připravený proklouznout s poklady mezerou, již divize před ní vytvoří.
Lodě Marca Antonia, předpokládejme, že po šedesáti v každé ze tří eskader (přičemž ta středová mohla být zdvojená, jak tomu nasvědčují jména dvou velitelů), se rozvinovaly půdorysně do půlměsíce a z obou stran se přimykaly co nejvíc ke břehu, čímž vylučovaly nebezpečí obchvatu. Octavián s přesilou plavidel zaujímal podobný tvar a rovněž se roztahoval k pobřeží, aby mu tudy nikdo neunikl. 
Plútarchos tvrdí, že Marcus Antonius, uváděný jím samým na pravém křídle, z paluby velké válečné lodi nevelel. Vsedl na liburnu, malou obratnou veslici s jednou řadou vesel, užívanou k průzkumu i kurýrní a spojovací službě. Projížděl na ní kolem vyplouvajících velkých galejí, povzbuzoval vojáky na palubách, ukazoval nebezpečná místa zálivu a poroučel, ať se lodě rozvinou, zastaví, jako kdyby byly na kotvách, a přijmou takto útok. I Octavián po rozvinutí udělal stejnou věc, nechal se liburnou převézt z levého křídla na pravé, zkoumal nepřítele a divil se, že stojí před úžinou nehybně.
„Lodi se totiž zdály zakotveny. Byl o tom také dlouhou dobu přesvědčen a udržoval své vlastní lodi ve vzdálenosti asi osmi stadií od lodí protivníkových,“ tvrdí Plútarchos (Antonius.65).
To je necelý kilometr a půl.
„Bylo poledne, a poněvadž se zdvíhal z moře vánek, Antoniovy vojáky omrzelo otálet a v důvěře ve výšku i velikost svých vlastních lodí, jako by byly nepřemožitelné, pohnuli levým křídlem,“ pokračuje Plútarchos.
Spíš než o smělost se ale jednalo o vítr (o němž se zmínil pod jménem Iapyx i Vergilius), na který Marcus Antonius čekal, aby mohly lodě po proražení vztyčit plachty a tak snáze unikly. Mezi druhou a třetí odpolední ostatně zesílil, byl už svěží až ostrý a z nepříznivého západního se měnil na západoseverozápadní.
Onen vítr, o němž je v Plútarchovi a Dionovi pár zmínek, představuje nejspíše klíčový faktor ve vývoji situace v bitvě a největší problém Marca Antonia. Římská veslice s obdélníkovou plachtou a nanejvýš s pomocnou, poněkud nastavitelnou plachtou stejného tvaru, leč menší, nedokázala proti větru plout, křižování bylo nemožné. Upozornil na to Sheppard v ospreyovské monografii o bitvě u Actia. Chtěl-li Marcus Antonius s pomocí kombinace vesel a plachet uniknout, musel plout nejprve k západu, a až pak se stočit na jihozápad, aby obeplul Lefkadu, jenže s příděmi na vítr to nešlo, použít se dala jen vesla. Teprve na volném moři a po změně kurzu šlo západní či západoseverozápadní vítr využít, avšak muselo se plout takřka v pravém úhlu na něj. Přesněji v úhlu sedm čárek dvaatřicetičárkové stupnice moderního kompasu, tedy s těsným přilehnutím na něj, což znamená velmi pomalu, maximálně rychlostí dvou uzlů na hodinu.
Připomeňme, že Florus v už citované pasáží o robustních Antoniových lodích říká:
„Vítr je těžce poháněl…“
Počasí tedy nehrálo hru, již Antonius s Kleopatrou potřebovali, a nutnost dostat se na vítr měnila i jejich rozhodnutí. Nemohli uniknout při břehu, potřebovali se provléci středem, otevřenou vodou, kde vítr působil víc. A vítr byl i důvod, proč se sestava před ústím zálivu dala do pohybu až po poledni. Zčásti to umožnil Octavián, neboť se kvůli rozvinutí stáhl na otevřenější moře. Agrippa tím sice uvolnil prostor u severnějšího břehu, to ale nebylo Antoniovi k ničemu. Agrippův manévr Antoniovu vyplutí nepřál, neboť dával možnost k obchvatu nepřátelské severní eskadry… Marcus Vipsanius si tak vytvořil prostor pro manévry diekplús, periplús či anastrophe.
Diekplús znamená proplutí skrz a obrat. Vyžadoval otevřenější moře a sázela na něj rychlejší strana, která měla k dispozici více prostoru, nebo dokázala lépe manévrovat. Lodě mohly plout v několika kolonách (v kýlové linii), tedy za sebou s velitelskými loďmi v čele, a snažily se proniknout skrze protivníkovu liniovou sestavu (tj. skrze čelní uspořádání). V okamžicích, kdy velitelská loď vplouvala do mezery, podnikla rychlý obrat k nepřítelovu boku a přídí lámala jeho vesla, načež si mohla vybrat dalšího protivníka. Loď za ní zpravidla dorážela tu vedoucím plavidlem napadenou a možnosti manévrovat zbavenou veslici taranovým úderem.
Manévr s řeckým jménem periplús značil obecně plavbu podél břehu a takticky obrat o 180 stupňů. Střed útočícího loďstva se při něm zvolna přibližoval v linii k nepříteli, rovněž rozvinutému do linie, přídí proti přídi, nebo předstíral zpětným záběrem vesel ústup a lákal protivníka do protiútoku. Čekalo se na chvíli, kdy soupeř vyrazil kupředu a poskytl tak lodím na křídlech šanci udeřit rychlým obratem krajním lodím do boků. Další lodě, které v linii neměly protivníky, pluly šikmo vpřed, za záděmi nepřátelské linie provedly obrat a útočily do boků z týlu. 
Anastrophe se vztahoval spíše k individuálnímu boji a k útoku lodě na loď, ne k manévru eskadry. Spočíval v obratu a útoku na soupeře úderem klounu tak, aby se otočil a nastavil záď, přičemž druhý útočný náraz mířil na dvojici kormidelních vesel s cílem nepřítele znehybnit, vyřadit a případně dobýt abordáží.
Ke slovu měly přijít i metací a vrhací zbraně, nejen praky a luky, ale i stroje. Lučištníci i prakovníci zaujímali místa ve věžích na palubách (jedné či dvou), kde mohl být ze strojů maximálně nevelký scorpio, škorpión, balisty a katapulty či onagery (což byla varianta katapultu) musely být upevněny na palubách, stejně jako nedávný Agrippův vynález, harpax. Tyto zbraně vypalovaly jak střely ve tvaru velkých oštěpů, mnohdy zápalné, tak i kamenné koule či hrnce s hořlavinou, problémem ale bylo podélné i příčné kolébání, které znesnadňovalo zasažení cíle.
Hlavní zbraní ovšem zůstával kloun, u velkých lodí mnohdy zasazený na přídi nad hladinou, neboť cílem nebylo proražení protivníka tak, aby to trupu vnikla voda, ale upoutání napadené lodě, již pak bylo možné napadnout z paluby na palubu.
Obě loďstva se teď pohnula příděmi k sobě a v těsné formaci, o níž se zmiňuje Dio Cassius. Píše rovněž, že Octaviánovy lehčí a rychlejší lodě manévrovaly tak, aby vybrané velké nepřátelské plavidlo pokud možno obklopily.
„Když nějakou loď potopili, bylo dobře, když ne, couvli na vodu, než mohlo dojít k boji zblízka, a náhle pak udeřili klounem na onu loď znovu, nebo přepluli a soustředili pozornost na jiné, a když ji lehce poškodili tak, jak jim to čas dovolil, postupovali k dalším a dalším s tím, aby byl jejich úder na jakoukoliv loď pokud možno nečekaný,“ píše klasik (Dio 50.32).
Octaviánovy lodě prý útočily rychle a vyhýbaly se obratně střelbě lučištníků, Antonius se ale bránil spoustou šípů i kamenných střel, takže útočící lodě občas vyplouvaly mimo dosah vrhacích zbraní, aby si vybraly lepší moment útoku. Zpravidla útočily dvě až tři lodě na jednu, některá se snažila zpřelámat vesla na boku, jiná vesla kormidelní na zádi, a činily tak podle Diona koordinovaně, neboť některý z útočníků poutal pozornost bránící se posádky palbou, zatímco jiný se přibližoval a volil úder podle situace.
„Když se začínal vlastní boj zblízka, nedocházelo k prorážení a roztrhávání lodí. Antoniovy lodě nemohly pro svou tíhu dosíci prudké pádnosti, jež především dodává ranám lodních zobců účinnosti; Caesarovy lodě se nejen střežily utkávat s příděmi nepřátelských lodí, ale neměly odvahu ani do nich vrážet z boku, neboť zobce se snadno ulamovaly, kdykoliv narazily na lodní trup zbudovaný z velkých čtyřhranných klád spojených pospolu železem. Zápas se proto podobal boji na souši, či správněji řečeno, boji o hradby, neboť tři čtyři lodě Caesarovy se současně zavěšovaly kolem dokola na jednu loď Antoniovu a vojáci užívali štítů, kopí, bidel s háky i ohnivých šípů. Antoniovo mužstvo pak střílelo z dřevěných věží z oštěpometů,“ upřesňuje a popisuje boj dosti toporný překlad Plútarcha (Antonius.66).
Oštěpomety jsou katapulty, ve skutečnosti ale šlo spíše o škorpióny, lehké stroje podobné velkým kuším. Zajímavá je zmínka o trámech na bocích, nejspíš ochraně předsazené před obšívku. Lehčí Octaviánovy lodě se kvůli nim nechtěly pokoušet o přímý taran klounem, protože vlastní zobce se jim při útocích lámaly; hrozilo tak, že poškodí spíše samy sebe, než protivníkova plavidla.
„Několik jich na nepřátelské lodě – těžké a při všem nemotorné – útočilo střelami ze samostřílů, zobci i hořícími předměty a rozprášily je, jak se jim zlíbilo,“ dodává ještě stručně Florus (Epitoma II.21.6, 7), který o žádných potížích při ataku klounem nepíše.
Pak nadešla vrcholná chvíle, zvrat ve vývoji bitvy, neboť boj sám o sobě vytvořil někde na středu mezeru, kterou mohla Kleopatra VII. Filopator uniknout. Katarze střetu nastala v okamžiku, o němž Plútarochos (Antonius.66) píše toto:
„Když Agrippa rozpínal druhé křídlo k obchvatu, byl Publicola nucen plout proti němu a odtrhoval se od lodí ve středu. Tam vznikal nepořádek, a nadto se střed právě bil s loďmi Arruntiovými. A přesto byla bitva ještě nerozhodná a vyrovnaná.“
Antoniovec Publicola tedy bojuje s Agrippou, snaží se odvrátit obchvat, o který se soupeř pokouší podél severního břehu a nejspíš se mu to i daří. I Publicolovy lodě se přimykají zprava ke břehu, aby obchvatu zamezily, a tak se musejí obracet příděmi na severovýchod či sever. Tím se odtrhávají a vzdalují od středu, kde spolu bojují na jedné straně divize antoniovců Octavia a Insteia, na druhé lodě Arruntiovy. Mezi středem a Octaviánovým levým křídlem tak vzniká dostatečný prostor, kterým může Kleopatra konečně proplout.
Je zajímavé sledovat názory antických historiků na tento proslulý a pro Octaviánovy kapitány bezpochyby nesmírně překvapivý okamžik.
Začněme Dionem Cassiem (Dio 50.34):
„Kleopatra na kotvách a s válečníky nedokázala už přihlížet dlouhému, ponuře nejistému a protahujícímu se boji s pochybným koncem, zmítaly jí obavy (neboť to byla žena a Egypťanka). Náhle se dala na útěk a nechala vztyčit signál pro ostatní své poddané. Najednou tedy rozvinuli plachty a spěchali na otevřené moře, neboť se náhodou zvedl vítr jisté síly. Antonius si pomyslel, že prchají ne z Kleopatřina rozkazu, ale ze strachu, neboť se cítí poraženi, a následoval je. Když se to stalo, poklesla vojákům odvaha a zmocnil se jich zmatek…“
Někteří v tomto podání rovněž unikali s větrem na otevřené moře, jiní nejprve svrhávali do moře věže a vše, co šlo, aby lodím odlehčili a mohli rovněž uniknout, jenže Octaviánovy lodě je napadaly dál. Pronásledování se v první chvíli nekonalo, protože tato plavidla byla připravena jen na bitvu a plachty ani stěžně neměla. Přišlo vzápětí, neboť vítr unikající loď příliš nepoháněl a vesla lehčích lodí stačila odplouvající sledovat, byť je nedohnala… 
Přikročme k Plútarchovi (Antonius.66):
„Náhle však bylo vidět šedesát Kleopatřiných lodí, jak vytahují plachty k odplutí a prchají středem bojujících. Byly totiž postaveny vzadu za velkými loďmi, a když pronikaly mezi nimi, způsobovaly zmatek. Nepřátelé se na ně s úžasem dívali a viděli, jak plují s plnými plachtami k Peloponnésu.
A tu se ukázalo docela zjevně, že je Antonius člověk, který se nedává vést vůdcovskou rozvahou, ani rozvahou muže, ba ani vlastním rozumem, ale že je vlečen tou ženou (…). Sotva totiž spatřil její loď plout pryč, zapomněl na všechno, utekl a zradil ty, kteří za něho bojovali a umírali, přestoupil na pětiřadku, přičemž ho následoval jen Syřan Alexas a jakýsi Skellios, a spěchal za tou, jež ho už zničila a jež ho měla zničit úplně.“
Podle Plútarcha přestoupil na Kleopatřinu loď, ji ale nespatřil a seděl sám s podepřenou hlavou na přídi ponořený do svých myšlenek…
Pokračujme Florem (Epitoma II.21.8,9):
„S útěkem na širé moře začala královna na lodi s pozlacenou zádí a purpurovým plachtovím, za ní následoval Antonius, ale Caesar jim byl v patách. A tak jim nevyšel ani plánovaný ústup do Oceánu, ani jim nebyly platné posádky na egyptských mysech Paraitoniu a Pelusiu…“
Zbývá Velleius (Římské dějiny II.85):
„Nejprve se dala na útěk Kleopatra, za královnou ujížděl Antonius, místo aby zůstal u bojujících vojáků – velitel, který měl nemilosrdně stíhat dezertéry, sám dezertoval.“
U dvou autorů je to antické drama a zhoubná vášeň, která zbavuje Marca Antonia rozumu i pro Římana tak zásadní dignitas, cti. Třetí mnoho neříká, jen vyjadřuje opovržení nad tímto činem. Jediný Florus mluví o plánovaném útěku a lze mu věřit, jinak bychom Antonia skutečně degradovali velmi nízko (což bylo posléze i v zájmu Octaviánovy propagandy, směřující k prosazení principátu, osobní vlády jediného a prvního muže Říma), do role blázna, ovládaného jen city a vášní. Ne, Kleopatra a Antonius jednali bezpochyby podle předem dohodnutého plánu, varianty prosazené během válečné porady před bitvou. Ostatní měli následovat, jenže z bojujících divizí se to povedlo jen pár lodím (podle všeho těm nejlehčím a nejrychlejším), neboť mezera se rychle uzavřela. 
Šedesát Kleopatřiných lodí, Antoniova pentéra a pár dalších včetně lehkých liburn mířilo kolem západních břehů ostrovů Lefkada, Kefalonia a Zakynthos k egyptské Alexandrii.
Těm ostatním na moři zbývalo jen bojovat, nebo se vzdát.
Byla to tragická dohra, epilog, který předem poražení aktéři sehráli se ctí!

Žádné komentáře: