Můj nakladatel, tedy AKCENT, tento týden prohlásil, že tak za čtrnáct dní by mohl být na knižních pultech čtvrtý díl ŘÍMSKÝCH VÁLEK nazvaný LEGIE ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA. Obsahově zahrnuje období pdo Caesarovy smrti, tedy Války druhého triumvirátu a boj
Octaviána s Marcem Antoniem, války v Germánii, Británii, Pannonii,
Illyrii a Arménii, rok čtyř císařů a židovskou válku,což je přibližně rok 69... Nazrává čas na ukázku a já ji sem vkládám v podobě kapitoly o bitvě u Actia, která se dost lišila od toho, co předvádějí velkofilm Kleopatra či stručná vylíčení. V mé knize ovšem celá tahle námořní kampaň zahrnuje tři kapitoly s přípravami k bitvě, taktikou i dozvuky...
Pokud jde o dostupnost knihy, počítejte raději s počátkem dubna (dám zde vědět). Pokud si ji chcete spolehlivě a s nakladatelskou slevou (která vám uhradí min. poštovné) objednat, můžete tak učinit u vydavatele prolinkem v nadpisu, nebo zde na této adrese
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php
Bitva u Actia
Podle Diona (Dio 50.31) hrál Octavián Antoniovi mimoděk do karet:
„Poté pojal plán nechat je proplout
s úmyslem, že jim sám vpadne do týlu a tím, že popluje rychleji, je přímou
plavbou dostihne…“ Velitelé
eskader ovšem namítali, že to nemusí vyjít, že nepřítel bude jen prchat a
k boji neobrátí (což byl exaktní odhad situace).
Agrippa dodával, že nepřítel by mohl použít krom vesel plachty (to se
v bitvě nedělalo a stěžně se pokládaly na palubu, aby se při úderech
nelámaly a neohrožovaly vlastní vojáky, nebo aby plachty nepřítel nezapálil,
navíc vítr u tohoto oplachtění manévry spíše znemožňoval, než usnadňoval), a
imperátor se nakonec nechal přesvědčit o tom, že klasický boj tělo na tělo, loď
proti lodi, bude lepším řešením.
Dio Cassius neprozrazuje bitevní
uspořádání ani rozvinutí, je ale jasné, že za této situace muselo Octaviánovo
loďstvo výjezd z hrdla zálivu uvolnit a stáhnout se víc na širé moře, aby
mohl Antonius vyplout a rozvinout se. Plútarchos (Antonius.65) je v tomto ohledu na informace méně skoupý, i on
ale jde rovnou k věci, k začátku bitvy samé:
„Když
nastalo bezvětří a klid na moři bez jediné vlny, postupovali proti sobě.
Antonius a Publicola stáli na pravém křídle, Coelius na levém, uprostřed Marcus
Octavius a Marcus Insteius. Caesar postavil na levé křídlo Agrippu a sám si
ponechal pravé křídlo. Pozemní vojsko postavil do bitevní linie u moře na
straně Antoniově Canidius, na straně Caesarově Taurus, a chovali se všichni
klidně.“
Upřesněme to, co se u obou
klasiků objeví teprve v průběhu boje, tedy doplnění celé sestavy.
Marcus Vipsanius Agrippa,
nejzkušenější námořní velitel ze všech, velel levému Octaviánovu křídlu (byť
Velleius tvrdí, že byl vrchním velitelem celého loďstva, což zní
nepravděpodobně). Střed dostal Lucius Arruntius starší, který velel na
moři už ve válce se Sextem Pompeiem, jenže na jeho
straně. Pravému křídlu velel Marcus Lurius, předtím prefekt Sicílie, vyhnaný
Sextem Pompeiem, nejspíš v námořní válce mnohem zkušenější než Octavián (u
Plútarcha Caesar), kterému zde byl k ruce, neboť budoucí Augustus se tu musel
věnovat jako vrchní velitel i celkové situaci.
Protivníci se rozvíjeli obdobně do
tří divizí či eskader, vpravo Lucius Gellius Publicola, konzul z roku 36
př. Kr., na středu Marcus Octavius s Marcem Insteiem; o prvním není nic bližšího
známo, ten druhý ale byl zkušený generál z občanských válek. U Plútarchem
uváděného admirála jménem Coelius rovněž tápeme, podle všeho jde ale o omyl a
velitelem na levém křídle byl, jak z dalšího plyne, Gaius Sosius, kterého
jasně označuje například Velleius Paterculus.
V celé sestavě nepadlo slovo o
Kleopatře, která představovala jakýsi zadní voj, připravený proklouznout
s poklady mezerou, již divize před ní vytvoří.
Lodě Marca Antonia, předpokládejme,
že po šedesáti v každé ze tří eskader (přičemž ta středová mohla být
zdvojená, jak tomu nasvědčují jména dvou velitelů), se rozvinovaly půdorysně do
půlměsíce a z obou stran se přimykaly co nejvíc ke břehu, čímž
vylučovaly nebezpečí obchvatu. Octavián s přesilou plavidel zaujímal
podobný tvar a rovněž se roztahoval k pobřeží, aby mu tudy nikdo neunikl.
Plútarchos
tvrdí, že Marcus Antonius, uváděný jím samým na pravém křídle, z paluby
velké válečné lodi nevelel. Vsedl na liburnu, malou obratnou veslici
s jednou řadou vesel, užívanou k průzkumu i kurýrní a spojovací
službě. Projížděl na ní kolem vyplouvajících velkých galejí, povzbuzoval vojáky
na palubách, ukazoval nebezpečná místa zálivu a poroučel, ať se lodě rozvinou,
zastaví, jako kdyby byly na kotvách, a přijmou takto útok. I Octavián po
rozvinutí udělal stejnou věc, nechal se liburnou převézt z levého křídla
na pravé, zkoumal nepřítele a divil se, že stojí před úžinou nehybně.
„Lodi se totiž zdály zakotveny. Byl o tom
také dlouhou dobu přesvědčen a udržoval své vlastní lodi ve vzdálenosti asi
osmi stadií od lodí protivníkových,“ tvrdí Plútarchos (Antonius.65).
To je necelý kilometr a půl.
„Bylo poledne, a
poněvadž se zdvíhal z moře vánek, Antoniovy vojáky omrzelo otálet a
v důvěře ve výšku i velikost svých vlastních lodí, jako by byly
nepřemožitelné, pohnuli levým křídlem,“ pokračuje Plútarchos.
Spíš než o smělost se ale jednalo o vítr (o němž se
zmínil pod jménem Iapyx i Vergilius),
na který Marcus Antonius čekal, aby mohly lodě po proražení vztyčit plachty a tak
snáze unikly. Mezi druhou a třetí odpolední ostatně zesílil, byl už svěží až
ostrý a z nepříznivého západního se měnil na západoseverozápadní.
Onen vítr, o němž je v Plútarchovi a Dionovi pár
zmínek, představuje nejspíše klíčový faktor ve vývoji situace v bitvě a
největší problém Marca Antonia. Římská veslice s obdélníkovou plachtou a
nanejvýš s pomocnou, poněkud nastavitelnou plachtou stejného tvaru, leč menší,
nedokázala proti větru plout, křižování bylo nemožné. Upozornil na to Sheppard
v ospreyovské monografii o bitvě u Actia. Chtěl-li Marcus Antonius
s pomocí kombinace vesel a plachet uniknout, musel plout nejprve k západu,
a až pak se stočit na jihozápad, aby obeplul Lefkadu, jenže s příděmi na vítr
to nešlo, použít se dala jen vesla. Teprve na volném moři a po změně kurzu šlo
západní či západoseverozápadní vítr využít, avšak muselo se plout takřka
v pravém úhlu na něj. Přesněji v úhlu sedm
čárek dvaatřicetičárkové stupnice moderního kompasu, tedy s těsným
přilehnutím na něj, což znamená velmi pomalu, maximálně rychlostí dvou uzlů na
hodinu.
Připomeňme, že Florus v už
citované pasáží o robustních Antoniových lodích říká:
„Vítr je těžce poháněl…“
Počasí tedy nehrálo hru, již
Antonius s Kleopatrou potřebovali, a nutnost dostat se na vítr měnila i
jejich rozhodnutí. Nemohli uniknout při břehu, potřebovali se provléci středem,
otevřenou vodou, kde vítr působil víc. A vítr byl i důvod, proč se sestava před
ústím zálivu dala do pohybu až po poledni. Zčásti to umožnil Octavián, neboť se
kvůli rozvinutí stáhl na otevřenější moře. Agrippa tím sice uvolnil prostor u
severnějšího břehu, to ale nebylo Antoniovi k ničemu. Agrippův manévr Antoniovu
vyplutí nepřál, neboť dával možnost k obchvatu nepřátelské severní
eskadry… Marcus Vipsanius si tak vytvořil prostor pro manévry diekplús, periplús či anastrophe.
Diekplús znamená proplutí skrz a obrat. Vyžadoval otevřenější moře
a sázela na něj rychlejší strana, která měla k dispozici více prostoru,
nebo dokázala lépe manévrovat. Lodě mohly plout v několika kolonách (v
kýlové linii), tedy za sebou s velitelskými loďmi v čele, a snažily se
proniknout skrze protivníkovu liniovou sestavu (tj. skrze čelní uspořádání).
V okamžicích, kdy velitelská loď vplouvala do mezery, podnikla rychlý
obrat k nepřítelovu boku a přídí lámala jeho vesla, načež si mohla vybrat
dalšího protivníka. Loď za ní zpravidla dorážela tu vedoucím plavidlem
napadenou a možnosti manévrovat zbavenou veslici taranovým úderem.
Manévr s řeckým jménem periplús značil obecně plavbu podél břehu a
takticky obrat o 180 stupňů. Střed útočícího loďstva se při něm zvolna
přibližoval v linii k nepříteli, rovněž rozvinutému do linie, přídí
proti přídi, nebo předstíral zpětným záběrem vesel ústup a lákal protivníka do
protiútoku. Čekalo se na chvíli, kdy soupeř vyrazil kupředu a poskytl tak lodím
na křídlech šanci udeřit rychlým obratem krajním lodím do boků. Další lodě,
které v linii neměly protivníky, pluly šikmo vpřed, za záděmi nepřátelské
linie provedly obrat a útočily do boků z týlu.
Anastrophe se
vztahoval spíše k individuálnímu boji a k útoku lodě na loď, ne
k manévru eskadry. Spočíval v obratu a útoku na soupeře úderem klounu
tak, aby se otočil a nastavil záď, přičemž druhý útočný náraz mířil na dvojici
kormidelních vesel s cílem nepřítele znehybnit, vyřadit a případně dobýt
abordáží.
Ke slovu měly přijít i metací a vrhací zbraně, nejen
praky a luky, ale i stroje. Lučištníci i prakovníci zaujímali místa ve věžích
na palubách (jedné či dvou), kde mohl být ze strojů maximálně nevelký scorpio, škorpión,
balisty a katapulty či onagery (což byla varianta katapultu) musely být
upevněny na palubách, stejně jako nedávný Agrippův vynález, harpax. Tyto zbraně vypalovaly jak
střely ve tvaru velkých oštěpů, mnohdy zápalné, tak i kamenné koule či hrnce s
hořlavinou, problémem ale bylo podélné i příčné kolébání, které znesnadňovalo
zasažení cíle.
Hlavní zbraní ovšem zůstával
kloun, u velkých lodí mnohdy zasazený na přídi nad hladinou, neboť cílem nebylo
proražení protivníka tak, aby to trupu vnikla voda, ale upoutání napadené lodě,
již pak bylo možné napadnout z paluby na palubu.
Obě loďstva se teď pohnula
příděmi k sobě a v těsné formaci, o níž se zmiňuje Dio Cassius.
Píše rovněž, že Octaviánovy lehčí a rychlejší lodě manévrovaly tak, aby vybrané
velké nepřátelské plavidlo pokud možno obklopily.
„Když nějakou loď
potopili, bylo dobře, když ne, couvli na vodu, než mohlo dojít k boji
zblízka, a náhle pak udeřili klounem na onu loď znovu, nebo přepluli a
soustředili pozornost na jiné, a když ji lehce poškodili tak, jak jim to čas
dovolil, postupovali k dalším a dalším s tím, aby byl jejich úder na
jakoukoliv loď pokud možno nečekaný,“ píše klasik (Dio 50.32).
Octaviánovy
lodě prý útočily rychle a vyhýbaly se obratně střelbě lučištníků, Antonius se
ale bránil spoustou šípů i kamenných střel, takže útočící lodě občas vyplouvaly
mimo dosah vrhacích zbraní, aby si vybraly lepší moment útoku. Zpravidla
útočily dvě až tři lodě na jednu, některá se snažila zpřelámat vesla na boku,
jiná vesla kormidelní na zádi, a činily tak podle Diona koordinovaně, neboť některý
z útočníků poutal pozornost bránící se posádky palbou, zatímco jiný se
přibližoval a volil úder podle situace.
„Když se začínal vlastní boj zblízka,
nedocházelo k prorážení a roztrhávání lodí. Antoniovy
lodě nemohly pro svou tíhu dosíci prudké pádnosti, jež především dodává ranám
lodních zobců účinnosti; Caesarovy lodě se nejen střežily utkávat
s příděmi nepřátelských lodí, ale neměly odvahu ani do nich vrážet
z boku, neboť zobce se snadno ulamovaly, kdykoliv narazily na lodní trup
zbudovaný z velkých čtyřhranných klád spojených pospolu železem. Zápas se
proto podobal boji na souši, či správněji řečeno, boji o hradby, neboť tři čtyři
lodě Caesarovy se současně zavěšovaly kolem dokola na jednu loď Antoniovu a
vojáci užívali štítů, kopí, bidel s háky i ohnivých šípů. Antoniovo mužstvo
pak střílelo z dřevěných věží z oštěpometů,“ upřesňuje a popisuje boj dosti toporný překlad Plútarcha (Antonius.66).
Oštěpomety jsou katapulty, ve
skutečnosti ale šlo spíše o škorpióny, lehké stroje podobné velkým kuším.
Zajímavá je zmínka o trámech na bocích, nejspíš ochraně předsazené před obšívku.
Lehčí Octaviánovy lodě se kvůli nim nechtěly pokoušet o přímý taran klounem, protože
vlastní zobce se jim při útocích lámaly; hrozilo tak, že poškodí spíše samy
sebe, než protivníkova plavidla.
„Několik jich na nepřátelské lodě – těžké a
při všem nemotorné – útočilo střelami ze samostřílů, zobci i hořícími předměty
a rozprášily je, jak se jim zlíbilo,“ dodává ještě stručně Florus (Epitoma II.21.6, 7), který o žádných
potížích při ataku klounem nepíše.
Pak nadešla vrcholná chvíle, zvrat ve vývoji bitvy, neboť
boj sám o sobě vytvořil někde na středu mezeru, kterou mohla Kleopatra VII.
Filopator uniknout. Katarze střetu nastala
v okamžiku, o němž Plútarochos (Antonius.66)
píše toto:
„Když Agrippa rozpínal druhé křídlo k obchvatu, byl
Publicola nucen plout proti němu a odtrhoval se od lodí ve středu. Tam vznikal
nepořádek, a nadto se střed právě bil s loďmi Arruntiovými. A přesto byla
bitva ještě nerozhodná a vyrovnaná.“
Antoniovec Publicola tedy
bojuje s Agrippou, snaží se odvrátit obchvat, o který se soupeř pokouší podél
severního břehu a nejspíš se mu to i daří. I Publicolovy lodě se přimykají
zprava ke břehu, aby obchvatu zamezily, a tak se musejí obracet příděmi na
severovýchod či sever. Tím se odtrhávají a vzdalují od středu, kde spolu bojují
na jedné straně divize antoniovců Octavia a Insteia, na druhé lodě Arruntiovy.
Mezi středem a Octaviánovým levým křídlem tak vzniká dostatečný prostor, kterým
může Kleopatra konečně proplout.
Je zajímavé sledovat názory
antických historiků na tento proslulý a pro Octaviánovy kapitány bezpochyby
nesmírně překvapivý okamžik.
Začněme Dionem Cassiem (Dio 50.34):
„Kleopatra na
kotvách a s válečníky nedokázala už přihlížet dlouhému, ponuře nejistému a protahujícímu se boji s pochybným koncem,
zmítaly jí obavy (neboť to byla žena a Egypťanka). Náhle se dala na útěk a nechala
vztyčit signál pro ostatní své poddané. Najednou tedy rozvinuli plachty a
spěchali na otevřené moře, neboť se náhodou zvedl vítr jisté síly. Antonius si
pomyslel, že prchají ne z Kleopatřina rozkazu, ale ze strachu, neboť se
cítí poraženi, a následoval je. Když se to stalo, poklesla vojákům odvaha a
zmocnil se jich zmatek…“
Někteří v tomto podání rovněž unikali s větrem
na otevřené moře, jiní nejprve svrhávali do moře věže a vše, co šlo, aby lodím
odlehčili a mohli rovněž uniknout, jenže Octaviánovy
lodě je napadaly dál. Pronásledování se v první chvíli nekonalo, protože
tato plavidla byla připravena jen na bitvu a plachty ani stěžně neměla. Přišlo
vzápětí, neboť vítr unikající loď příliš nepoháněl a vesla lehčích lodí stačila
odplouvající sledovat, byť je nedohnala…
Přikročme k Plútarchovi (Antonius.66):
„Náhle však bylo vidět šedesát Kleopatřiných lodí, jak
vytahují plachty k odplutí a prchají středem bojujících. Byly totiž postaveny
vzadu za velkými loďmi, a když pronikaly mezi nimi, způsobovaly zmatek. Nepřátelé
se na ně s úžasem dívali a viděli, jak plují s plnými plachtami
k Peloponnésu.
A tu se ukázalo docela
zjevně, že je Antonius člověk, který se nedává vést vůdcovskou rozvahou, ani
rozvahou muže, ba ani vlastním rozumem, ale že je vlečen tou ženou (…). Sotva
totiž spatřil její loď plout pryč, zapomněl na všechno, utekl a zradil ty,
kteří za něho bojovali a umírali, přestoupil na pětiřadku, přičemž ho
následoval jen Syřan Alexas a jakýsi Skellios, a spěchal za tou, jež ho už
zničila a jež ho měla zničit úplně.“
Podle Plútarcha přestoupil na Kleopatřinu loď, ji ale
nespatřil a seděl sám s podepřenou hlavou na přídi ponořený do svých
myšlenek…
Pokračujme Florem (Epitoma II.21.8,9):
„S
útěkem na širé moře začala královna na lodi s pozlacenou zádí a purpurovým
plachtovím, za ní následoval Antonius, ale Caesar jim byl v patách. A tak
jim nevyšel ani plánovaný ústup do Oceánu, ani jim nebyly platné posádky na
egyptských mysech Paraitoniu a Pelusiu…“
Zbývá
Velleius (Římské dějiny II.85):
„Nejprve se dala na útěk Kleopatra, za
královnou ujížděl Antonius, místo aby zůstal u bojujících vojáků – velitel,
který měl nemilosrdně stíhat dezertéry, sám dezertoval.“
U
dvou autorů je to antické drama a zhoubná vášeň, která zbavuje Marca Antonia
rozumu i pro Římana tak zásadní dignitas,
cti. Třetí mnoho neříká, jen vyjadřuje opovržení nad tímto činem. Jediný Florus
mluví o plánovaném útěku a lze mu věřit, jinak bychom Antonia skutečně
degradovali velmi nízko (což bylo posléze i v zájmu Octaviánovy
propagandy, směřující k prosazení principátu, osobní vlády jediného a
prvního muže Říma), do role blázna, ovládaného jen city a vášní. Ne, Kleopatra a
Antonius jednali bezpochyby podle předem dohodnutého plánu, varianty prosazené
během válečné porady před bitvou. Ostatní měli následovat, jenže
z bojujících divizí se to povedlo jen pár lodím (podle všeho těm nejlehčím
a nejrychlejším), neboť mezera se rychle uzavřela.
Šedesát
Kleopatřiných lodí, Antoniova pentéra a pár dalších včetně lehkých liburn
mířilo kolem západních břehů ostrovů Lefkada, Kefalonia a Zakynthos
k egyptské Alexandrii.
Těm
ostatním na moři zbývalo jen bojovat, nebo se vzdát.
Byla to tragická dohra, epilog, který předem poražení
aktéři sehráli se ctí!
Žádné komentáře:
Okomentovat