sobota 25. ledna 2014

SHARPOVA ČEST: DALŠÍ SVAZEK DOBRODRUŽSTVÍ Z NAPOLEONSKÝCH VÁLEK

Další díl válečných dobrodružství Richarda Sharpa od 95th Rifles právě vyšel v českém překladu Jiřího Beneše. Nese název, odpovídající originálu, tedy SHARPOVA ČEST, a je to už sedmnáctý svazek čtyřiadvacetidílného cyklu. Tentokrát se, pokud jde o jádro historických událostí, odehrává od února do června 1813 a kulminuje bitvou u Vitorie, kde Wellington na hlavu porazil krále Josefa, což byl začátek celkového francouzského ústupu ze Španělska (podrobně to najdete ve druhém svazku mé Poloostrovní války s názvem Napoleonova prohra). Krom postav Sharpových přátel, podřízených i nadřízených, důvěrně jeho příznivcům známých z předchozích svazků, tu bude Cornwellův hrdina znovu čelit Napoleonovu agentu Pierru Ducosovi (viz předtím Sharpova bitva, Sharpův nepřítel) a nemáklo nástrah mu připRaví i krásná Hélène Leroux, alias La Marquesa de Casares el Grande y Melida Sadaba, která už byla v Sharpově meči... Jirka Beneš mi s laskavostí sobě vlastní poslal úryvek svého překladu a spolu s ním i Cornwellův historický dovětek... Je to kniha, která stojí za investici a zařazení do sbírky, což skvělý překlad jen podtrhuje!


Sharpova čest-ukázka
Asi míli na severovýchod od Gamarry Mayor, ve vesnici jménem Durana, přeťaly španělské jednotky Velkou cestu. A právě Duranu bránily španělské regimenty ve službách Francouzů.
Jedni Španělé tedy v nenávistném střetu bojovali proti druhým a kolem páté odpoledne Wellingtonovi Španělé, věrní Španělsku, dobyli most. Velká cesta byla zahrazena.
Španělští vojáci přelézali hromady mrtvých a stříleli, až měli hlavně mušket rozžhavené doruda. Takhle vybojovali velké vítězství a Velkou cestu zablokovali.
Přesto Francouzi stále měli šanci dostat se dál. Mohli se ukrýt na západě a pak na vyčerpané a zkrvavené Španěly vrhnout své obrovské kolony. Jenže ve zmatku kouře, který se válel na pláni, nikdo nevěděl, jak malou sílu jejich nepřátelští krajané představují. A celou tu dobu, minutu po minutě, postupovaly od západu britské bataliony, zatímco koule z těžkých děl, soustředěných na Wellingtonův příkaz na malém prostoru těsně vedle sebe, vyrážely ve francouzské linii krvavé mezery.
A Francouzi se zlomili.
Armáda krále Josefa, která zahájila den se sebedůvěrou, jakou Francouzi ve Španělsku nepamatovali šest let, se zhroutila.
Stalo se to neuvěřitelně rychle, třebaže k tomu docházelo postupně. Jedna brigáda se snažila bojovat a pevně držet své postavení, kdežto jiná se už rozpadala a obracela na útěk při první britské salvě. Francouzská děla přestávala jedno po druhém střílet, obsluhy je nakolesňovaly a odvlékaly směrem k městu. Generálové ztráceli kontakt se svými jednotkami, dožadovali se zpráv z bojiště, křičeli na vojáky, ale francouzská linie se pod pravidelnými salvami britských batalionů dál drobila, zatímco nad hlavami jejích ustupujících vojáků vybuchovaly britské granáty. A pak se rozšířila zpráva, že Velkou cestu zablokovaly jednotky nepřítele, které přišly ze severu. Pravda však byla taková, že francouzská děla stále držela Brity ve vesnici Gamarra Mayor a Španělé severně od vesnice byli vyčerpaní a v příliš malém počtu na to, aby mohli vést útok na jih. Ale právě zvěst o útoku na Velkou cestu nakonec Francouze zlomila a pak už se obrátila na útěk celá jejich armáda.
Den se klonil k večeru a nastávala doba, kdy pstruzi v řece pod opuštěným mostem u Gamarry Mayor vyskakují nad hladinu po hmyzu. Francouzští vojáci, kteří předtím most tak dobře střežili, viděli, že jejich druhové prchají, a nechali se jimi strhnout.
A tak těm, co pozorovali bojiště z hor na západě nebo z výšin Puebla de Argazón, se naskytl úžasný pohled, jenž je dopřán jen málo lidem – pohled na vítězství z orlí perspektivy.
Kouř z pláně pomalu uplýval a odhaloval armádu postupující vpřed. Ne v přehlídkovém pořádku, ale přesto velkolepou. Celou pláň v šíři dvou mil, od hor k řece, zaplavily spojenecké regimenty a postupovaly spálenou a zkrvavenou zemí dál. Pochodovaly pod svými zástavami a slunce vrhalo mezi přetrvávajícími chuchvalci kouře ostré pruhy, v jejichž záři vynikaly červené, bílé, modré a zlaté barvy potrhaných vlajek a na některých také rudé skvrny ještě nezaschlé krve. Bojištěm táhly regiment za regimentem, brigáda za brigádou a stoupaly do nízkých kopců, kde ještě nedávno stála druhá francouzská linie. Jejich stíny se pohybovaly před nimi a všechno to množství vojska mířilo k městu zlatých věží.
Ženy, které boj sledovaly ze své galerie, už věděly, že bitva je rozhodnutá a Francouzi prohráli. Viděly francouzské vojsko prchat a rychle opouštěly svá místa. Zpráva o porážce Francouzů se šířila dům od domu a všichni, kteří francouzské vojsko provázeli, od kupců a majitelů bordelů po ženy a milenky vojáků, už na nic nečekali a vyrazili k vlastnímu překotnému úprku z Vitorie. Hnaly je k tomu mimo jiné polední rozkazy maršála Jourdana rozhlašované spěšně vyslanými kavaleristy, kteří volali na Francouze, aby mířili k Salvatieře.
Velká cesta byla zablokovaná, takže zbývala jediná možnost ústupu k Salvatieře a odtud do Pamplony. Z Pamplony se pak mohla armáda dostat po křivolakých horských cestách přes Pyreneje zpátky do Francie.
Nastával zmatek. Úzké ulice byly přeplněné lidmi, kočáry, vozy a koňmi, zatímco od západu pochodovaly pod zapadajícím sluncem, zastřeným kouřem z boje, spojenecké bataliony směrem k městu. Celá pláň ztemněla vítězným vojskem se vztyčenými zástavami.

Cesta do Pamplony byla široká sotva pro jeden kočár nebo dělo, navíc se z ní nedalo vyjet na krajnice, protože ty, stejně jako pole po obou stranách, byly po deštích rozměklé.
Po takové cestě tedy ustupovala a snažila se dostat do bezpečí celá francouzská armáda, s více než dvaceti tisíci civilistů, kteří ji doprovázeli, s přibližně třemi tisíci vozů a se sto padesáti děly a kolesnami.
Celý den naslouchali v bagážním parku dunění děl a pozorovali kouř, jenž stoupal nad věže katedrály, a teď přišel rozkaz k ústupu. Ne však po Velké cestě, ale přímo na východ, směrem k Salvatieře a Pamploně.
Biče práskaly, voli bučeli po ranách bodci s kovovými hroty, kterými je poháněči pobízeli, a z půltuctu polních cest a z přeplněných ulic města vyjížděly vozy směrem k jediné úzké cestě. A do tohoto zmatku si razila cestu děla, kodrcající z bojiště, a ještě zvyšovala tlačenici bagážních vozů a zvířat.
První vůz uvízl pouhých sto metrů za místem, kde vedlejší cesty ústily na hlavní, a kočár, který se ho snažil objet, se na měkké krajnici převrátil. Vzápětí se tomu všemu snažilo vyhnout jedno z děl, ale na měkké půdě dostalo smyk a dvě tuny železa narazily do kočáru. Dělostřelci popadali na zem, koně řičeli a cesta byla rázem zatarasená. Voli, koně, kočáry, vozy, káry, děla, houfnice, pojízdné kovárny, zdravotní vozy a kolesny, všechno to zůstalo uvězněno v prostoru mezi zataraseným místem a postupujícími Brity.
Kolem vozů se to jen rojilo lidmi. Vojáci prchající z města, vozkové, civilisté armády, všichni utíkali přes bagážní park. Někteří začali rozřezávat plachty vozů a vytahovat z nákladu bedny. Práskaly výstřely z mušket, jak se strážci snažili chránit císařův majetek, ale později i oni usoudili, že už o něj císař tak jako tak přišel, a kdo se k němu dostal, ať si ho nechá. Nakonec se připojili k drancířům.
Vozy, které zablokovaly cestu, obcházely tisíce pěších francouzských vojáků, zdupávaly obilná pole široko kolem a mířily na východ. Generálové jeli s kavalerií a v duchu si připravovali výmluvy, proč bitvu prohráli, zatímco do chaosu vozů v bagážním parku mířili další vojáci a zoufale hledali své ženy a děti.
Kočár s králem Josefem právě přijížděl k místu, kde došlo k zatarasení cesty, když zazněl dusot kopyt, zablýskly se tasené šavle a do zmatku a paniky prchajících vpadla první eskadrona britské jízdy, vyslaná kolem městských hradeb.
Král Josef unikl pouze za cenu, že opustil kočár. Vyskočil ven pravými dvířky ve chvíli, kdy se už britští jezdci málem dostávali do kočáru dvířky levými. Všechny své osobní věci nechal uvnitř a prchal nekrálovsky pěšky v davu svých někdejších poddaných.
Odevšad se ozýval křik a pláč žen a dětí. Většina z nich neměla tušení, kde jsou jejich muži. Věděly jen to, že se armáda rozpadla a proměnila v panický dav a že musejí utíkat. Stovky jich však zůstávaly v bagážním parku a rabovaly ve vozech, aniž dbaly na to, že přijíždí britští kavaleristé. Zřejmě si říkali, že je lepší být pár minut bohatý než věčně chudý. Z města navíc přicházeli Španělé, mnozí vyzbrojeni dlouhými noži a připraveni zabíjet.

Poznámka o historii
„Kořist, kterou Britové po bitvě u Vitorie získali, byla obrovská – taková, jaké se nezmocnila žádná armáda od dob drancování tábora perského krále po bitvě u Issu vojskem Alexandra Makedonského,“ napsal Charles Oman ve své skvělé History of the Peninsular War.
„Mnozí z našich mužů, a zvlášť ti, co našli diamanty, se stali toho dne boháči,“ psal zase vojenský intendant Schaumann.
Střelec Edward Costello odhadoval, že večer po bitvě získal kořist v hodnotě nejméně jednoho tisíce liber, k níž mu pomohlo „pár úderů pažbou pušky“.
Kořist od Vitorie byla opravdu neskutečná. Až na dvě získali Britové všechna francouzská děla, celkem sto padesát, a z těch dvou, která se Francouzům podařilo zachránit, se navíc jedno během ústupu ztratilo. Ale děla byla to poslední, co vojáky při drancování zajímalo.
Nikdo se už nedozví, jaká byla skutečná hodnota všeho toho majetku a peněz, které si drancíři odnesli. Já osobně si myslím, že pět milionů liber je příliš nízký odhad, a mohlo to být až sedm milionů. Přepočteno na současné peníze by to tedy dalo asi sto padesát čtyři milionů liber nebo, chcete-li, dvě stě třicet čtyři milionů amerických dolarů. Většinu lupu navíc tvořily předměty těžko směnitelné hodnoty, jako jsou Rubensovy obrazy, třebaže použité jen jako nepromokavé plátno na ochranu před deštěm. Naštěstí se tyto obrazy podařilo zachránit a některé z nich, jež později dostal darem Wellington od krále Ferdinanda VII., lze vidět ve Wellingtonově sídle na zámku ve Stratfield Saye nebo v jeho londýnském sídle Apsley House. Jediný předmět, který se však zachránit nepodařilo, byla španělská královská koruna.
Naproti tomu část kořisti byla velmi snadno směnitelná, a nešlo jen o zlato. Německý důstojník ve Wellingtonově armádě Schaumann, jeden z těch, kteří se bavili na oslavě vítězství ve vitorijském hotelu, zaznamenává velký počet zajatých žen, z nichž mnohé byly oblečené v kavaleristických uniformách, speciálně pro ně ušitých. Schaumann, jenž měl během tažení zvlášť všímavé oči pro ženy, uvádí, že francouzské ženy si během drancování hledaly nepřátelské vojáky, jimž za jejich ochranu nabízely svou věrnost. Těm, které se jako markýza chtěly vrátit do Francie se svým majetkem, poskytli vítězové eskortu k zajištění jejich bezpečí. Slova „jsme kočovný bordel“ řekl Wellingtonovi zajatý francouzský důstojník.
Sám Wellington odhadoval, že britští vojáci si při drancování přišli na milion liber ve zlatých mincích (a to se dostali do bagážního parku až po prchajících Francouzích a obyvatelích Vitorie), zatímco on získal pro armádní pokladnici pouze sto tisíc stříbrných dolarů. Z ostatních trofejí to byl stříbrný nočník krále Josefa (dodnes používaný regimentem, jenž ho ukořistil, i když ne k původnímu účelu, ale k rozlévání vína při oslavách), a také Jourdanova maršálská hůl, kterou Wellington poslal princi regentovi. Princ mu na tento dar odpověděl takto: „Vy jste mi poslal hůl francouzského maršála a já vám na oplátku posílám maršálskou hůl anglickou.“ A protože do té doby žádná taková „hůl“ neexistovala, bylo třeba navrhnout ji a zhotovit. Takhle se tedy Wellington stal polním maršálem.
A nutno dodat, že velmi nešťastným polním maršálem, i když se to zdá po takovém vítězství zvláštní. O vojácích, kteří po bitvě vydrancovali nepřátelský bagážní park, se vyjádřil jako o spodině a za tento výrok byl později velmi kritizován. Mnozí z jeho mužů si však tohle označení nepochybně zasloužili, i když v žádném případě ne všichni, a ti, co tento výrok citují jako důkaz Wellingtonova pohrdavého pohledu na prosté vojáky jeho armády, obvykle zapomínají na to, co generál rád dodával: „Ale je úžasné, jaké skvělé chlapíky jsme z nich udělali.“ Wellington měl ke svému hněvu nad drancováním důvod, neboť doufal, že použije kořist Francouzů k financování svého tažení. Přesto i tak mohl těžko předpopkládat, že obyčejní vojáci, kteří dostávali jeden šilink denně, odolají pokušení, jež se jim tak náhle naskytlo na „zlaté pláni“ po vítězství u Vitorie. Přesto to mnozí dokázali. Některé regimenty uměly udržet mezi svými vojáky pořádek a prošly přes pláň bez drancování. Takže pro Sharpa a Harpera nemám omluvu.
Inkvizici ve Španělsku zakázala španělská junta a znovu ji obnovil v roce 1814 král Ferdinand. Nemám žádný důkaz o tom, že by se v politickém dění, které provázelo návrat Ferdinanda na španělský trůn, inkvizice jakkoli angažovala, ale nic bych za to nedal. Španělská inkvizice byla definitivně rozpuštěna v roce 1834.
Myšlenka, že by návrat Ferdinanda VII. mohl vést k uzavření míru s Francií a vypuzení Britů ze Španělska, není fikce. Tvořila základ dohody podepsané ve Valençay Napoleonem a Ferdinandem – dohody, jež měla podporu těch Španělů, kteří si přáli obnovu slávy staré španělské říše a porážku nových liberálů. Tato smlouva však nakonec nebyla nikdy naplněna. Napoleon sice dodržel to, k čemu se v ní zavázal (že umožní návrat Ferdinanda VII. na trůn), ale bylo to především veřejné mínění ve Španělsku, co Ferdinandovi zabránilo uzavřít s Francouzi mír, na základě něhož by vypudil Wellingtonovu armádu a umožnil vlastní armádě obnovit španělskou říši za hranicemi.
Bitva u Vitorie nebyla největší z těch, které Wellington na Poloostrově vybojoval, ale její výsledek měl ty nejdalekosáhlejší důsledky. V době, kdy se zdálo, že se po katastrofální porážce v Rusku štěstěna opět obrací v Napoleonův prospěch, povzbudila prohra Francouzů u Vitorie severní spojence k tomu, aby pokračovali v boji, jenž pak v následujícím roce vedl k velkému vítězství u Lipska.
Výsledek bitvy u Vitorie v podstatě vyhnal Francouze ze Španělska, i když si tam ještě nějakou dobu udrželi posádky ve třech pevnostech. V boji padlo osm tisíc Francouzů a něco přes pět tisíc Wellingtonových mužů. Drancování francouzské bagáže a prohýřená noc, která následovala po bitvě, znemožnily Britům jakékoliv pronásledování, a tak se zbytkům Josefovy armády podařilo překonat po strmých stezkách severně od Pamplony Pyreneje a dostat se do Francie.

Nakladatelství OLDAG, přeložil Jiří Beneš, vázaná s přebalem, počet stran: 312, Cena: 289,- Kč
ISBN 978-80-7411-074-0, EAN 9788074110740


Žádné komentáře: