"1864"-MINISÉRIE O NEZNÁMÉ VÁLCE

Nedávno se mi povedlo shlédnout šestidílnou dánskou tv. sérii „1864“, o níž se psalo jako o nejdražším projektu dánské kinematografie. Vlastenecký, válečný a protiválečný snímek současně, sonda do velmi bolavé a pro nás téměř neznámé historie Dánska, film i o tom, do jaké katastrofy může zaslepený fanatismus politiků, nacionalismus a podivně pokroucená víra v Boha.

            Letopočet v názvu je rokem druhé dánsko-pruské války o Šlesvicko, do níž se na pruské straně zapojilo i Rakousko, a řekněme jen, že ze strany Pruska šlo o první krok k sjednocení Německa, po němž následovaly války roku 1866 a 1870.

Ta první dánsko-pruská válka v letech 1848-50, skončila dánským vojenským vítězstvím nad šlesvicko-holštýnskými povstalci.

To, co následovalo, si vypůjčím z dobře napsaných odstavců Pavla Slámy na http://pavel70slama.blog.cz/1009/slesvicke-valky-1848-50-a-1864:

„Dánská vláda chtěla anektovat vévodství Šlesvicko do dánského království, zatímco pruská

Vilhelm Rosenstand: Fra forpostende 1864. Tenhle obraz vás provází skrze titulky, jak vidíte níže

vláda pod Bismarckem, z vnitřních politických a strategických důvodů chtěla, aby se Šlesvicko stalo

konečně částí Německa. Tuto snahu podporovalo Rakousko. V prosinci 1863 spojenecké jednotky vstoupily do Holštýnska bez zásahu dánské armády a požadovaly, aby se dánské síly stáhly ze Šlesviku. Dánové odmítli takové ultimátum a 1. 2. 1864 válka začala. Dánská armáda se skládala ze tří pěších divizí, každé se třemi brigádami, a jezdecké divize. Všech 38 000 mužů bylo při vypuknutí války umístěno podél Dannevirke, linie pevnůstek přes část Šlesviku. Kromě menšího počtu měla dánská armáda také horší zbraně. Zatímco pruští vojáci měli zadovky, dánští měli stále ještě předovky, což se ukázalo jako vážný nedostatek během války. Také byl vážný nedostatek důstojníků. Dánským vrchním velitelem byl generálporučík de Meza. Pruská armáda se skládala z 37 praporů, 29 eskader a 110 děl, celkem 38.400 mužů. Rakouská armáda se skládala z 20 praporů, 10 eskader a 48 děl, celkem 23.000 mužů. Spojenci tak měli celkem 61.400 mužů. Během války byly pruské síly posíleny 64 děly a 20.000 muži. Vrchním velitelem prusko-rakouské armády byl polní maršál von Wrangel.

Útok 8. brigády u Dybbolu, plátno V. J. Rosenstanda. Ve filmu je onen útok impozantně děsivý

Dne 1. 2. překročili spojenci řeku Ejder a pokračovali severně na Mysunde, kde proběhla první vážná akce. Prusové doufali, žen překročí řeku Slien a napadnou Dannevirke z křídla a týlu. Útok na město byl odražen, ale navzdory tomuto vítězství byla situace dánské armády vážná. Dannevirke byl příliš dlouhý pro dostupný počet vojáků a průlom mohl znamenat zničení dánské armády. Proto se de Meza rozhodl stáhnout většinu armády k Dybbolu. V noci 5. 2. ustoupila dánská armáda z Dannevirke, ponechávaje zde většinu kanónů. Teprve po několika hodinách nepřítel zjistil, že jsou dánské pozice opuštěné. Byl to hrozný ústup, řádila sněhová vichřice a teplota byla hluboko pod nulou. Unavení a zmrzlí muži sotva stáli na nohou, zatímco důstojníci je popoháněli dopředu. U

Sankelmarku s postupující Rakušané střetli se 7. brigádou pod velením plukovníka Maxe Müllera. Po krvavé bitvě byl rakouský útok zastaven a ústup pokračoval. Další den přišla hlavní část armády do Dybbolu a Sonderborgu. 10 mužů umrzlo během pochodu a zbytek byl zcela vyčerpán. De Meza byl odvolán po svém rozhodnutí stáhnout se z Dannevirke a nahradil ho generál Gerlach. Po několika dnech začala bitva o Dybboel. Dánská předsunutá postavení byla zatlačena zpět a začalo nejtěžší ostřelování v historii. Týdny tisíce granátů dopadalo na dánské pozice, ničíce opevnění, děla a zabily mnoho vojáků. Útok 4. 4. byl odražen, ale Prusové pokračovali v ostřelování a vyrývání děr do opevnění. 18. 4. zaútočili Prusové na dánské pozice opět. Dánští obránci měli 5.000 mužů v opevnění a zákopech a 6.000 v záloze. Pruské útočné kolony měly 11.000 mužů v první vlně a 26.000 v záloze. Dánské pozice padly po tvrdém boji muže proti muži. Protiútok 8. brigády byl odražen s těžkými

Erik Henningsen: Ústup od Dannevirke.

ztrátami poté, co postoupil jeden kilometr na Dybboel Mill a byl odražen spolu s několika vojáky, co uprchli z opevnění. Když poslední dánští obránci opustili předmostí, byly mosty zničeny a zbytek dne trval dělostřelecký duel. Dánové ztratili 5.000 mužů a Prusové 1.200. Zatímco se hlavní část armády stáhla na Dybbol s Prusy v patách, část jezdecké divize a 7. pěší pluk pokračoval severně na Kolding a Vejle. Rakouská armáda obsadila Severní Šlesvicko, ale zastavila na hranici do Noerrejutlandu a nepostupovala do Dánska. Ale po tlaku Bismarcka na okupaci celého Jutska pruský a rakouský sbor překročily hranici 8. 3. Stejný den Rakušané obsadili Vejle a Dánové ustoupili k Horsensu a později k Vendsysselu. U Frederica, který byl úspěšně bráněn v roce 1849, Prusové vytlačili Dány za město ještě než stačili obsadit pevnost. 26. 3. bylo město opuštěno a vojáci přesunuti do Fuenenu. Po pádu pozic u Dybbolu byla hlavní síla armády přesunuta k Fuenenu, kde byl očekáván útok, ale bylo rozhodnuto, že bude bráněn Als. 9.5., ve stejný den, kdy bylo dánské námořnictvo poraženo prusko-rakouskou flotilou v bitvě u Helgolandu (což je omyl, Dánové tam zítězili a Prusové se bitvy prakticky neúčastnili), byla zahájena jednání o míru a mírová konference byla iniciována v Londýně za účasti většiny evropských zemí. Bohužel jednání byla přerušena, protože ani jedna strana nesouhlasila s doporučenou hranicí. 26. 5. začala pruská děla ostřelovat dánské pozice u

N.Simonsen: Ústup od Dannevirke. I tato scéna ve filmu je...

Alsu. V noci 29. 6. zahájilo 2500 Prusů přechod úžiny na malých lodích. Obrněná loď Rolf Krake se pokusila přepravu zastavit, ale kvůli omylu loď odplula a Prusové pokračovali v překračování.

...jak můžete vidět sami

Dánské pluky nebyly schopny zastavit útok a po několika dnech byli poslední dánští vojáci evakuováni lodí z Alsu. Dánské ztráty byly opět těžké. Bitva o ostrov stála dánskou armádu 3000 mužů. Ztráta Alsu byla dalším šokem pro dánské obyvatelstvo a vládu, která se rozhodla jednat o mír. Ale podmínky byly nyní velmi tvrdé. Celé Šlesvicko, Holštýnsko a Lauenborg byly předány Německu. Dánsko tak ztratilo 40% území a 20% populace. Poslední bitva války se konala u Lundby v severní části Jutska. Byla to malá nevýznamná bitva, ale byla nicméně zaznamenána po celé Evropě. Zde se jasně ukázala převaha zadovek nad předovkami. Jedna dánská rota napadala pruskou rotu, která měla postavení za kamennou zdí. Dánové útočili na 600 m na bodáky. Ve třech rychlých salvách byli dánští vojáci odraženi. Útok se zlomil 30 m před zdí. V tu chvíli 75% mužů dánské roty padlo nebo bylo zraněno. Prusové měli tři raněné. Válka skončila pro Dánsko katastrofou a dánská zahraniční politika byla ovlivněna touto porážkou. Po plebiscitu v roce 1920 se severní část Šlesviku vrátila k Dánsku.“

Dodejme, že o rakouské účasti tu nepadne ani slovo, stejně jako o bojích na moři, o nichž se můžete dočíst na citovaném webu.

            Mnoho z výše uvedených válečných událostí dánská série zachycuje strastiplné události ve dvou rovinách, historické a fabulované, k čemuž přidává i dvě roviny časové, neboť osudy Dánu a

Prusů z válečného roku se prolínají se současností, možná trochu násilně, protiválečnému vyznění to ale pomáhá.

            Z historických postav je nejsilnější ta nejméně známá, biskup Viggo Monrad, politik číslo jedna, který fanaticky vehnal Dánsko do války a byl příčinou i nejedné vojenské katastrofy.

            Postavy nehistorické, to je čtveřice hlavních hrdinů, bratří Lausta a Petera, kteří milují jedno děvče, onen trojúhelník, okořeněný Ditrichem, synem místního velkostatkáře a zbabělce, který vše skrývá pod hávem hrdiny. Tragický příběh, který k happyendu rozhodně moc nedospěje.

            Pokud jde o válku, tvoří většinu z šesti dílů a je zachycena způsobem velmi působivým; když jsem o sérii psal na facebooku, jedna čtenářka mi odpověděla, že měla zpočátku dojem jako kdyže dívala na začátek amerického filmu Gettysburg.

            Celá série se z velké části natáčela v Čechách s vydatnou pomocí skupin vojenskohistorického

reenactementu a lidé z www.fenrisfight.cz  kteří byli u toho, mi napsali:

„Natáčelo se v různých lokacích, ale bitevní scény se dělaly zejména v Milovicích, kde vyrostly zákopy, repliky velkých děl, reduty a dokonce kopie Dybolskeho mlýna. 

Natáčení bylo dost náročné, začínalo se v březnu, ale hlavni bitevní scény se točily pres léto. Díky tomu se ve 40tistupnových srpnových vedrech točilo, jak vojáci nabalení v kabátech a šálách běží v útoku přes bitevní pole apod. Než produkce zjistila, že k správnému pitnému režimu nestačí voda a čaj, ale je třeba doplňovat i minerály, občas někdo zkolaboval - o tom se pak hodně psalo v dánském tisku. Během některých natáčecích dní nebylo výjimkou při točení přesunů nachodit denně třeba 15km.  Díky velkému množství zimních scén se spotřebovalo obrovské množství umělého sněhu, jehož bylo k dispozici několik různých druhů dle skupenství, vloček apod. 

Scén se účastnilo spousty lidí z Čech - kaskadéři, šermíři, hudebníci, vojenské kluby v roli střelců, jezdci samozřejmě komparz, apod. Na velké scény se používalo zhruba 300 vojáků najednou. Natáčení se účastnilo i mnoho Dánů, pracujících a žijících v ČR. Režisér je perfekcionalista, což mu mnoho lidí na place nemohlo odpustit, neboť byl poměrně náročný ve svých požadavcích a nespokojenost dokázal dát dost nevybíravě najevo. Také historické reálie bojových postupů nebyly jeho prioritou, šlo mu hlavně o umělecký dojem.“

Při natáčení docházelo k mnoha zraněním a nehodám; představitel Lausta Jensena Jakob Oftebro během jedné scény spadl z koně a poranil si tvář, několik členů komparzu v horkých letních dnech zkolabovalo, nebo přišlo o zub při imitaci bojových scén s bajonety. Dva kanóny na obranné linii (vidíte je na snímcích z natáčení) byly vyrobeny kovářem Milanem Postrachem, ostatní děla jsou "naklonovaná".

Pochopitelně tu účinkovala řada českých herců, nejvýrazněji Eva Josefíková jako cikánka Sofie, což je jedna z hlavních rolí ve dvou třetinách snímku.

Na to, zdali „1864“ uvede Česká televize či jiná stanice, se mě neptejte; pokud jste šikovní, poradíte si určitě jinak…
(POSLEDNÍ ZPRÁVA Z OHLASŮ NA FBOOKU: ČT PRÝ PRÁVA NA TUTO MINISÉRII ZAKOUPILA...)

A na závěr snímky www.fenrisfight.cz z natáčení...

VĚCI ZE ŠUPLÍKU (1)

Nějak nemám na blog příliš času, proto  sahám do šuplíku různých a jiných článků starých i novějších. Tenhle je první a z pohodlnosti v to  budu pokračovat.

STŘELCI PROTI NAPOLEONOVI

V napoleonských válkách se ostřelovači v moderním slova smyslu neobjevili, i když v pruské a rakouské armádě existoval druh vojska, který se jim blížil. Šlo o Jäger, myslivce, vyzbrojené na rozdíl od běžné pěchoty puškami s drážkovanou hlavní, které umožnily mířenou střelbu na mnohem větší vzdálenost než běžné pěchotní zbraně s hladkými hlavněmi. Na základě pruského vzoru i zkušeností z války v USA a s Indiány v Kanadě pak vznikla jednotka, která se poslání ostřelovačů silně přiblížila a tím, co dokázala, vstoupila do legend, románů i na stříbrné plátno.

95^th Regiment of Foot (Rifles)

Legendární a bezesporu nejvýjimečnější pluk britské armády doby napoleonských válek, proslavený dík románové sérii Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi, vznikl roku 1800 jako Experimental Corps of Rifles z vybraných mužů jiných pluků. Šlo o elitní lehkou pěchotu, nasazovanou k boji v rojnici či k mířené palbě, vystrojenou místo nápadných britských červených uniforem stejnokroji, které mnohem lépe kryly v terénu. Regiment dostal zelené fraky do pasu s černými, bíle lemovanými kolety, ruby šůsků a manžetami, jednořadým zapínáním a knoflíky z bílého kovu, kterých byly tři řady, jedna funkční vprostřed a dvě okrasné po stranách. K tomu patřily přiléhavé uherské zelené, modré, nebo volné šedé kalhoty a na hlavu lakované černé čáko přezdívané pro svůj tvar stovepipe, trubka od kamen. Mělo obdélníkové stínítko a zelenou štětičku nad sponou ve tvaru stylizovaného květu, od něhož se vinuly dokola čáka prověšené zelené šňůry. Vpředu je zdobil lesní roh z bílého kovu. Vyzbrojen byl pluk (roku 1815 tři bataliony v celkové síle 549 mužů) výhradně drážkovanými Baker Rifles. Na rozdíl od řadové pěchoty neměl tambory, ale trubače. Nebyla to jediná takto vybavená jednotka, krom ní existoval starší pluk 60^th (Royal American) Regiment of Foot, později pak přibyly v britské armáda podobné jednotky Královské německé legie či u Portugalců Cacadores, proslulosti Pětadevadesátého ale žádný další regiment nedosáhl.

 

Baker Rifle

Tím, co učinilo z britských sharpshooterů (ostrostřelců) či riflemenů (střelců z pušek) výjimečné muže, byla jejich zbraň. Angličtina rozlišuje rifle, pušku s drážkovanou hlavní, a musket, pušku s hlavní hladkou (u Francouzů fusil). Jednalo se o Baker 1800 Infantry Rifle, vyrobenou roku 1800 puškařem Ezekielem Bakerem; vážila 9 liber (4,08 kg), celková délka činila 45 ¾ palce (1,162 m) a délka hlavně byla 30,375 palce (0,762 m). Průměr kulky činil i s kůží, do níž se balila, 0,615 palce, ráže byla 0,625 palce (15,9 mm). Hlaveň s mířidly měla osm drážek. Bodák byl nožový v délce 24 palců a s rukojetí, která se nasunovala do lyžiny pod hlavní.

Baker Rifle se nabíjela pomaleji než zbraně s hladkou hlavní, přesnost a dostřel ale tuto nevýhodu mnohonásobně vyvážily. Vycvičený voják dokázal z britské hladké Brown Bess vypálit za minutu čtyřikrát až šestkrát a z francouzské Fusil An IX maximálně čtyřikrát, obě však měly efektivní dostřel 70 metrů a maximální 140 metrů. U Bakerovy pušky činil efektivní dostřel 140 metrů, maximální 275 metrů a zkušenost dokázala, že zabít s ní lze na mnohem větší vzdálenost.  

 

Zbraň, která neměla soupeře

První batalion 95^th Rifles sice bojoval roku 1806 v Americe a v letech 1807–1808 na Baltu (zejména u Kodaně), slávu ale začal získávat od srpna 1808, kdy se druhý batalion (2/95^th) vylodil s jednotkami Sira Arthura Wellesleye, budoucího vévody Wellingtona, v Portugalsku a od první šarvátky s Francouzi u Óbidos přes bitvu u Roliçy na sebe upoutával zaslouženou pozornost. Prošel v rámci tzv. Lehké brigády (Light Brigade) bojovou cestou na Pyrenejském poloostrově (např. v bitvách u Talavery, Bussaca, Fuentes de Oñoro, Salamanky či Vitorie), i v jižní Francii (Orthez, Toulouse) a v napoleonských válkách bojoval naposledy v červnu 1815 u Waterloo. Za úspěchy vděčil zbrani, taktice, výcviku, v neposlední řadě pak i tomu, že Francouzi podobnou jednotku neměli a zbraň s drážkovanou hlavní se u nich objevila jen výjimečně. Pramenilo to z Napoleonovy nechuti a nedůvěry ke zbrani, jež se mu jevila jako nákladná a v nabíjení složitá i pomalá. Francouzi postrádali proti Baker Rifles vzhledem k velkému dostřelu i mířidlům obranu a major Lebeau, veterán od Waterloo, označil onu pušku za prostředek ničivý i vražedný zároveň.

            „Nikdy jsem neviděl takové ostrostřelce jako ty z 95^th. Dokázali odvést práci mnohem lépe a s nepředstavitelně menšími ztrátami než kterákoliv z našich nejlepších lehkých jednotek. Vyznačovali se individuální odvahou, vzájemně se podporovali, měli oko, které bleskově odhadlo výhody terénu, a já nepotkal nikoho, kdo by se jim vyrovnal. Nesmírně převyšovali francouzské voltižéry, s nimiž jsme se obvykle postřelovali,“ napsal britský major Blackinston od portugalských Cacadores (myslivců), kteří vznikli ve válce za Pyrenejemi podle britského vzoru.  

Výcvik riflemana

Úkolem riflemana bylo především likvidovat nepřátelské důstojníky, poddůstojníky a působit ztráty mimo dosah nepřítelových zbraní. V jednotce neexistovaly tělesné tresty a bičování, v britské armádě jinak obvyklé, pěstovalo se bratrství, podporovala iniciativa a vychovávalo se k samostatnosti. Střelecký výcvik probíhal na terč velikosti muže na 50 yardů, pak vzdálenost rostla, střílelo se ve stoje, v kleče i v lehu na pohyblivé cíle, nacvičoval se přesun během (120 kroků/min) i přískoky a postup i palba ve třech druzích různě rozevřených rojnic v základní jednotce, jíž byl half-platoon, půl čety (či česky družstvo). Základ pro boj dopředu i ústup tvořily dvojice, která se kryla navzájem; jeden muž vzadu nabíjel, pak křikl ready, připraven, a teprve tehdy mohl ten vpředu pálit. Obyčejný voják tu měl naději na postup a z těch nejlepších se stávali Chosen Men, vybraní muži, kteří byli schopni zastoupit i vyřazené poddůstojníky. Ne nadarmo se riflemenům pro způsob boje i barvu stejnokroje přezdívalo Grasshoppers, kobylky či sarančata.

Výňatek z předpisu pro riflemany z r. 1803 (kap. II, čl. 3)

„Rekrut se musí nejprve naučit střílet na cíl bez opory, protože pokud si zvykne od začátku střílet s oporou, nebude schopen střílet na jistotu (…); rekrut by měl začít střílet na vzdálenost 50 yardů, která bude postupně zvyšována na 300 yardů.

Střelec musí být seznámen s funkcí mířidel a mušky své zbraně; musí se naučit používat flaster (tukem napuštěný kousek kůže nebo plátna) při nabíjení samostatné střely a musí vědět, jakou silou ji má zatlačit na dno hlavně a jak dorazit na prach, aniž by střelu poškodil. Po každé ráně, která zasáhne terč, musí střelec zkontrolovat, kam zasáhl, jestli moc nahoře, moc dole, nebo moc vlevo či vpravo, a samostatně chybu napravit. Důstojníci dohlédnou, aby se během tohoto cvičení každý muž naučil správně nabíjet svoji zbraň. Pokud bude nějaká zbraň při výcviku poškozena, bude to zaznamenáno a tato bude opravena. Rifleman musí být dále cvičen ve střílení a nabíjení z lehu na zemi…“

(Regulations for the exercise of riflemen and light infantry; and instructions for their conduct in the field, London 1803)

Nejslavnější výstřel

Na přelomu roku 1808 a 1809 pronásledoval Napoleon do španělské Galície ustupující britské jednotky sira Johna Moora a Lehká brigáda, v níž byl i 1. batalion 95^th Rifles, kryla ústup v zadním voji. Dne 3. ledna dostihl tyto jednotky za řekou Coa a u vsi Cacabelos francouzský předvoj na čele s velitelem lehkého jezdectva, brigádním generálem Augustem de Colbertem.

Za mostem přes řeku Cou stáli krom jiných i riflemeni, postřelovaní voltižéry francouzského 4. lehkého pluku, kteří dorazili spolu s dragouny i husary, a ti vjeli neopatrně mezi venkovské domy i zídky Cacabelos, odkud se na ně snesla palba. I Colbert se přehnal přes most, vzápětí ale sletěl ze sedla do sněhu, a když ho chtěli jeho dragouni zvednout, zjistili, že už nedýchá. Francouzští jezdci poté kvapně ustoupili a britský zadní voj pokračoval v ústupu na Villafranku.

Edward Costello, jeden z účastníků Moorova ústupu, vyprávěl, že sir Edward Paget, velící britskému zadnímu voji, slíbil nedlouho před šarvátkou tobolku tomu ze svých Rifles, který generála Colberta zastřelí. Vojín Thomas Plunket střelil po francouzském generálovi na neuvěřitelnou vzdálenost (tvrdí se, že až na 600 metrů, což vypadá přitažené za vlasy) z lehu na zádech s pažbou zapřenou do ramene a s hlavní opřenou o lýtko pravé nohy, položené na natažené noze levé. Tobolku vyhrál a onu polohu pak doporučovala řada střeleckých příruček...

Zásah Toma Plunketa

Takto vylíčil smrt generála Colberta a vrcholný ostřelovačský kousek napoleonských válek Adrian Goldsworthy v nesmírně autentickém (u nás nepřeloženém) románu Beat the Drums slowly (Bubnujte pomalu):

„Sir Edward zapátral v kabátci a vytáhl malý váček, s nímž zatřepal, aby mince zacinkaly. ,Pro muže, který odstřelí toho troufalého chlapíka na bělouši,‛ vykřikl, aby ho kolem slyšeli. Nejbližší vojáci od 95^th se ušklíbli. Chvíli nato jeden z nich opustil řadu a rozběhl se směrem k mostu.

,Tom jde do toho. V tom váčku je peněz na spoustu pálenky,‛ prohlásil seržant.

Osamělý rifleman pádil dolů ulicí. Pak zastavil a lehl si na záda do sněhové závěje. Překřížil pravou nohu přes levou a opřel hlaveň pušky o lýtko u kotníku.

Ozvaly se trubky, vysoká pera husarů v šedých stejnokrojích se rozkývala a oni přejížděli v koloně na šířku čtyř most. Trubač i důstojník je vedli a generál s pobočníkem byli nejméně tři koňské délky před nimi.

Rifleman vyčkával. Další signál trubky a jezdci pobídli zvířata do klusu. Postupovali teď rychle, šavle napřažené kupředu do útoku, a od kopyt odletovaly kusy ledu i sněhu.

Rifleman čekal. Francouzský generál už byl skoro na dostřel, šlo ale o rychle se pohybující cíl. Nikdo z ostatních zelených střelců nevypálil, aby se nepřítel nedal do cvalu, a v duchu všichni osamělého muže u cesty popoháněli.

Ostře to prásklo, když rifleman vypálil, a zpětný ráz mu zarazil kolbu do podpaží, jak tak ležel. Cíl zakryl hustý oblak dýmu, všechny instinkty mu ale říkaly, že mířil přesně. Náraz generála v sedle zaklonil a přes hruď mu prýštila krev. Pobočník zarazil koni do slabin ostruhy a pobídl zvíře v návalu čirého vzteku do trysku, aby se dostal k vrahovi. Řítil se cestou a za ním se v té chvíli vznášel k nebi vzteklý řev husarů.

Rifleman nabíjel. Byl to ošemetný úkol, nabíjet vleže, a s dlouhou mušketou by to ani nešlo, dlouhé hodiny cvičení ale dávaly plody. Pobočník už se dostal na deset yardů, když puška práskla. Kulka zasáhla důstojníka čelně, rovnou pod vrch křiklavého čáka, a měla dost síly, aby vyletěla zadní stranou lebky. Mrtvý klesl, pravá bota ale zůstala zaklesnutá ve třmeni, tělo táhl vyděšený kůň dál a poskoky drtily hlavu o zem.

 Osamělý muž v zeleném prchal do úkrytu mezi stromy a ke svým druhům. Husaři byli těsně za ním, doháněli ho, stále víc a víc pětadevadesátníků ale zahajovalo palbu. Muži a koně začali klesat. Úhledné řady husarů se rozpadaly...“

Sharpovi střelci

Mířená palba z Bakerových pušek byla zničující a Francouzi se o tom přesvědčili ve všech bitvách, které za Pyrenejemi svedli. V bitvě u portugalského Bussaca roku 1810 riflemeni doslova rozvrátili do prudkého svahu postupující útočné kolony, kterým likvidovali především důstojníky, leč Napoleon se o účinnosti těchto zbraní přesvědčil až 18. června 1815 u Waterloo, kde obránci statku La Haye Sainte a střelci v protilehlém pískovém lomu spolehlivě udrželi klíčový bod britské středové linie a nedovolili vojákům maršála Neye prorazit. Nebylo divu, že se po napoleonských válkách 95^th Rifle rozrostl na brigádu, bojující pak v Krymské válce 1853–1856.

Muži v zeleném vstoupili i do historické beletrie, nejvýrazněji ve čtyřiadvacetisvazkové sérii Bernarda Cornwella (překládané i do češtiny) o Richardu Sharpovi. Od šestého svazku je tento důstojník příslušníkem zmíněného pluku a proslulosti mu dodala i filmová série, v níž jej ztvárnil Sean Bean (Boromir v Pánu prstenů, Odysseus v Tróji či Eddard Stark ve Hře o trůny…). Riflemana Hagmana, jednoho z Chosen Men, tu ztělesnil John Tams, slavný britský folkový zpěvák.

Na závr poněkud provokativní filmový Sharpe s ukořistěnou orlicí od Talavery...

Literatura:

Elliot-Wright, P.: Rifleman. Lee Cooper Ltd., 2000.

Urban, M.: Rifles. Faber and Faber, 2003.

NAPOLEONOVO POLSKÉ TAŽENÍ

Tento týden uzavřu všechny opravy v dost obsáhlém rukopise knihy, jejíž pravděpodobný přebal tu vidíte, a odevzdám ho AKCENTu. Je o Napoleonově tažení do Polska a možná i o největší chybě jeho života. Pokud se na výsledek těšíte, lze ho očekávat v létě. Bude mít opět větší formát, padesát map (některé na ukázku přikládám) a na 160 obrázků. Abych vás navnadil, přikládám obsah, který toho řekne o knize hodně.

 OBSAH

Proč tažení za přeludem?

I. OPLATIT SLAVKOV!

Napoljoška

Nenáviděný Bonaparte

Učinit přítrž zlu!

Ušetříme Rusům polovinu cesty!

Francouzský orel nad Vislou

Polská otázka a polské bláto

Kde vzít dobrého generála?

II. PUŁTUSKÝ MANÉVR

Od Visly k Ukře

Útok Desáté legie

Ústup plný zmatků

Bitva o Gołymin

Pochybné vítězství

Překvapení u Pułtusku

Zachráněný Lannes

III. SNÍH, BLÁTO A KREV

V bídě a slotě

Čekání na jaro

Nedisciplinovaný maršál Ney

Bitva u Mohrungen

Napoleon útočí

Boj u Hofu

IV. BITVA U PREUSSISCH EYLAU

Rusům za patami

Noc před bojem

Bitva bude!

Masakr ve vánici

Dunění kopyt

Železný maršál

Lestocqův protiútok

Neyova tečka za bitvou

Ústup k Passarge

V. ČEKÁNÍ NA JARO

Bitva u Ostrołęky

Střetnutí u Braunsbergu

Zimou vynucená přestávka

Dobytí Dirschau

Zápas o ostrov Nehrung

Zákopová válka

Kamenského výpad

Gdaňská čokoláda

VI. PROBUZENÝ LEV

Bennigsenova ofenzíva začíná

Lestocqův a Dochturovův útok

Bodák si dnes přijde na své!

Bennigsen ustupuje

Pozice před Heilsbergem

Předehra

Heisbergské reduty

Bilance zbytečné řeže

VII. FRIEDLAND

Kam zmizel Bennigsen?

Šťastný den

Oudinot se brání

Jezdci generála Grouchyho

Posily přicházejí

Vive l’Empereur!

Neyův útok

Krvavé finále

Vítězství!

VIII. OŠIDNÝ TYLŽSKÝ MÍR

Po bitvě

Zmařené naděje imperátora Alexandra

Setkání na prámu

Bonaparte si myslí, že jsem hlupák!

Poslední přelud

PŘÍLOHY

Co se s nimi stalo?

Francouzská armáda

Ruská armáda

Pruská armáda

Ordre de bataille Napoleonovy Velké armády na počátku kampaně

Ordre de bataille ruské armády na počátku kampaně

BIBLIOGRAFIE