STATISTIKA NUDA JE, MÁ VŠAK CENNÉ ÚDAJE

ANEB ZTRÁTY POZEMNÍCH ARMÁD ZA PRVNÍHO CÍSAŘSTVÍ

Michal Šťovíček

Kdysi se ve francouzské demografické revui Population č. 1/1972 objevila po mém soudu zajímavá analýza se všeříkajícím názvem „Ztráty pozemních armád za Prvního císařství podle vojenské evidence“. Autor si předsevzal uvést za pomoci nových pramenů a statistických metod na pravou míru dosavadní rozporuplné a víceméně amatérské odhady řečených ztrát. Poukazuje mj. na to, že před ním dosud žádný historik nevyužil hlavního nezbytného zdroje pro vyčíslení těchto ztrát: vojenské evidence, uložené ve Vincennes a od r. 1951 veřejně přístupné.

    Analýza má jednu vadu - celá 23-stránková stať by se sem nevešla a je prokládána vzorci, výpočty, srovnáváním různých výsledků a statistických metod s jejich popisem a odbornou kritikou s četnými odkazy, pro našince venkoncem velmi vzdálenými. Pokusil jsem se proto přeložit a upravit jen podle mě podstatné úryvky = základní holá čísla a fakta srozumitelná snad všem a zajímavá snad aspoň pro někoho. Doslovné citace uvádím kurzívou, odkaz pro kované statistiky+dobré franštináře viz na konci.

    Úvodem do problematiky jsou následující výňatky:

    V r. 1815 odhadl dnes již neznámý Napoleonův protivník počet všech mrtvých během napoleonských válek na 5 256 000, z toho polovinu Francouzů - ovšem bez jakýchkoli seriozních podkladů.

V r. 1859 zpráva Akademie věd uvedla již „pouze“ 1 700 000, a sice hlavně na základě údajů vedoucího císařské odvodní kanceláře A.-A. Hargenvillierse, pokládaných tudíž za důvěryhodné číslo, ještě dlouho poté přebírané učebnicemi dějepisu i historiky.

    Koncem 19. století, bezpochyby pod vlivem vlny antibonapartismu, vyvolané porážkou u Sedanu, bylo číslo zaokrouhleno na  2 000 000, z toho 950 000 Francouzů padlých v bojích.

    Rekord v přehánění drží zřejmě rasistický antropolog Vacher de Lapouge (1854-1936) uvádějící 2 600 000 francouzských a 3 500 000 cizích vojáků.

    Tato čísla zpochybnil v r. 1960 sovětský historik B. C. Urlanis odhadující francouzské ztráty na 1 200 000 za období 1800-1815 a na 1 900 000 za období 1789-1815.

    Zmatky a fantazírování v číslech jsou způsobeny tím, že nikdo nerozlišoval mezi padlými v boji a ostatními mrtvými, stejně jako u ztrát v samotné francouzské armádě nerozlišoval  mezi rodilými    Francouzi (narozenými uvnitř hranic z r. 1815) a Belgičany, Italy, Holanďany a Němci z departementů připojených k Francii v l. 1792-1811.

    Již v uvedené době vyzývali někteří historikové k opatrnosti, např. Angličan W.E.Hickson v protimalthusiánské eseji v r. 1849 napsal: „Lidské ztráty ve válkách byly vždy silně přeháněny. V bitvě u Waterloo čítaly ztráty na bitevním poli (bez zraněných a nezvěstných) podle kapitána Siborna: 1 334 Angličanů, 1 007 Němců, 246 Holanďanů a Belgičanů a 1 023 Prusů, čili celkem 3 790. Připusťme dvojnásobnou ztrátu Francouzů a dostaneme celkem pouze 11 370 mužů, přičemž třeba cholera jen v samotné Paříži a jen za duben 1832 si vybrala 12 733 obětí.“

    A takhle to ještě na několika stranách pokračuje, přičemž autor přechází od celkových ztrát ke ztrátám výhradně na francouzké straně. Zajímavá může být tato pasáž (na niž autor v závěru navazuje):

    Otázkou se zabýval v r. 1930 Albert Meynier, in Revue des études napoléoniennes. Pokusil se ověřit předchozí výpočty pomocí originální, leč značně riskantní metody. Francouz Martinien kolem r. 1900 sestavil kartotéku všech padlých nebo raněných důstojníků za císařství a došel k číslu 15 000. Díky několika sondážím, o jejichž povaze toho mnoho neříká, Meynier odhadl, že v císařské armádě sloužilo 28,5-krát více vojínů+poddůstojníků než důstojníků. Při stejné úmrtnosti u obou skupin by mělo být 15 000 x 28,5 = 427 500 padlých. Jelikož úmrtnost důstojníků byla zřejmě o 1/17 větší, Meynier odhadl ztráty na francouzské straně na cca 400 000 mrtvých [...].  Tento článek uvítali Napoleonovi obdivovatelé, ale jeho hanobitelé Meynierovi vyčetli, že nebral v potaz nevrátivší se zajatce. V reedici se pokusil toto politováníhodné opomenutí stručně napravit, přičemž mj. citoval zprávu Malartic-Pastoret komoře pairů z r. 1817 a uznal, že celkové ztráty za období 1800-1815 mohly dosáhnout jednoho milionu, z toho 900 000 za období 1805-1815. Tato zásadní oprava takřka unikla pozornosti, byť předchozí odhady znehodnocovala. 

Je ostatně s podivem, že mlčí o počtech zemřelých ve špitálech, neboť důstojníci umírali na nemoci mnohem méně často než mužstvo.

    Vlastní autorova rešerše začíná zde:

    Výpočty podle vojenské evidence

    U každého vojáka je v evidenci uvedeno křestní jméno/jména a příjmení, datum a místo narození, jména rodičů, osobní popis, datum nástupu služby, dosažené hodnosti a osud (tzn. jak jeho služba v armádě skončila). Objem této dokumentace je přímo odrazující - jelikož za císařství sloužilo v armádě na dva miliony Francouzů i cizinců, z nichž mnozí byli za dobu služby převelováni, bylo by třeba prozkoumat nějaké tři miliony evidenčních listů. Vybrali jsme tedy vzorek 1/500 ze všech, což by mělo umožnit odhad ztrát s dosti malou tolerancí.  Omezili jsme se na zkoumání evidence do r. 1814, přičemž jsme vyloučili vojáky, kteří byli vyřazeni již před rokem XII republikánského kalendáře.

Do zajatých jsme zahrnuli (možná ukvapeně) i vojáky se zmínkou „zůstal v zázemí“, což může označovat jak zajatce tak dezertéry. U dezercí jsme zvlášť oddělili ty, k nimž došlo po první abdikaci (10. dubna 1814), neboť mohly mít i jiný motiv než vyhýbání se vojenské povinnosti.

    Do odhadů ztrát jsme rovněž nezahrnuli muže, kteří se vrátili domů, neboť dojista nezemřeli přímo v důsledku války. Současně některé dezertéry z různých let možná četnictvo pochytalo a vrátilo je do armády, ovšem k jiné jednotce. Nakonec jsme vyloučili vojáky převelené (celkem 13 % z celkového počtu), neboť je velmi nesnadné je vystopovat a kromě toho někteří by se nám ve vybraném vzorku mohli objevovat opakovaně.

    Autor uvádí celkové počty odvedených až v závěru analýzy, přesouvám je však pro větší přehlednost sem:

    Císařská odvodní kancelář si vedla podle všeho přesné statistiky, dochované ve státním archivu [...] Podle těchto dokumentů bylo od r. VII do 15.11.1813 povoláno 2 655 000 branců a odvedeno jich bylo 2 480 000. Tato čísla se vztahují na Francii v hranicích z r. 1804 (levý břeh Rýna a Piemont). Pro bilanci je nutno odečíst asi 330 000 mužů odvedených od r. VII do r. XI, čili celkové číslo činí 2 150 000 mužů. Podle naší tabulky [viz níže Opravené osudy...] a s maximálním možným přihlédnutím k opakovaným zařazením by mělo za císařství sloužit 1 915 000 Francouzů (v hranicích z r. 1815). U cizinců musíme počítat jen  obyvatele departementů připojených před r. 1804, tedy:

Němci 134 000 - 23 000 mimo Porýní =    111 000

Vlámové                                                     105 000

Valoni                                                           69 000

Italové 169 000 - 92 000 římský stát         104 000

Celkem                                                       384 000

Celkem tedy Francouzi + cizinci  1 915 000 + 384 000 = 2 304 000

od nichž je třeba odečíst cca 280 000 vojáků nastoupivších službu před r. XII. Dostaneme se tedy k číslu 2 025 000 (2 150 000 - 2 025 000) o něco málo nižšímu než  podle obecné statistiky odvodní kanceláře. Rozdíl mezi těmito dvěma čísly = 125 000 by odpovídal odvedeným k námořnictvu a nezařazených do pozemního vojska v r. 1813 (zjistili jsme četná taková zařazení).

    A nyní již čísla ztrát s případnými krátkými komentáři:

PODLE DATA NAROZENÍ (v tisících)

Osud	Nar. před r. 1780	Nar. 1780-1784	Nar. 1785-1789	Nar. po r. 1790	Rok nar. neznámý	Celkem
Padlí a smrtelně ranění = % Zemřelí ve špitále = % Zajatí = % Vyškrtnutí = % Dezerce do dubna 1814 = % Zproštěni služby           = % Dezerce po dubnu 1814 = % Propuštění po dubnu 1814 = % Povýšeni na důstojníky = % Celkem = %	16,5 7,1 29,0 12,6 22,5 9,8 13,0 5,7 13,0 5,7 99,0 42,9 1,5 0,6 25,0 10,6 11,5 5,0 231,0 100	19,5 7,1 50,0 18,3 29,0 10,6 29,0 10,6 47,0 17,3 49,5 18,2 5,5 2,0 39,0 14,3 4,5 1,6 273,0 100	32,0 5,8 99,5 18,2 118,0 21,6 74,0 13,4 57,5 10,5 61,5 11,2 30,0 5,5 69,0 12,7 6,0 1,1 547,5 100	17,0 2,2 118,0 15,2 206,0 26,4 118,5 15,2 55,5 7,1 29,5 3,8 93,5 12,0 138,0 17,7 3,5 0,4 779,5 100	1,5 5,5 3,5 0,5 3,5 1,5 3,5 8,0 1,0 28,5	86,5 302,0 379,0 235,0 176,5 241,0 134,0 279,0 26,5 1 859,5
Osudy nezjištěny = %	21,0 8,3	15,5 5,4	40,5 6,9	44,0 5,3	2,5	123,5
CELKEM	252,0	288,5	588,0	823,5	31,0	1 983,0

    Další oddíl statistiky se zabývá členěním ztrát podle jednotlivých francouzských regionů, pro nás nepodstatným = vynechávám. Autor zde dochází k obecným závěrům, které však mohou být do určité míry zajímavé, např.:

    Za Bretaň a o něco méně za Normandii byla zjištěna vysoká úmrtnost ve špitálech. Tato úmrtnost je způsobena především skutečností, že mezi těmito muži bylo mnoho rekrutů s menší tělesnou výškou, kteří byli zařazováni k pěchotě - u ostatních druhů zbraní byla úmrtí na nemoci mnohem méně častá.

    V dalším oddíle autor podrobně rozebírá ztráty vojáků jiných národností, sloužících pod Napoleonem. Pro nás může být zajímavé až celkové srovnání, k němuž autor poznamenává, že je nutno brát čísla s určitou rezervou, neboť evidence u cizinců nebyla vedena tak pečlivě jako u Francouzů:

OPRAVENÉ OSUDY FRANCOUZŮ A CIZINCŮ (v tisících)

Osudy	Francouzi počty     =     %	Cizinci počty     =     %
Padlí Zemřelí ve špitálech Zajatí Vyškrtnutí Dezertéři před dubnem 1814 Dovolené před dubnem 1814 Přeživší k dubnu 1814 Povýšeni na důstojníky Celkem Osudy nezjištěny CELKEM	87,5            4,6 303,0          16,0 384,0          20,4 242,5          12,8         180,5            9,6 243,0          12,9 421,0          22,3           26,5           1,4      1 888,0          100 127,5           6,3       2 015,5	22,0               4,0  69,0              12,5      153,0              27,9  68,0              12,4      100,0              18,1 46,5                8,5        91,0              16,5          0,5                0,1       550,0             100          94,5            14,7        644,5
CELKEM přežilo a nedezertovalo	664,0           35,2	137,5          25,0

     Z toho vyplývá několik obecných závěrů. Počet mrtvých na bojištích je značně menší než se tradičně předpokládalo. U rodilých Francouzů dosahují jisté ztráty (v boji a ve špitálech) 390 000 mužů bez nezjištěných osudů. Nejisté ztráty (zajatí a vyškrtnutí) přesahují 625 000. Jedná se o zajatce,kteří se k uzavření evidence koncem r. 1814 nevrátili, a o „vyškrtnuté“, mezi nimiž je však pravděpodobně mnoho dezertérů. Různé dokumenty však na druhé straně dokládají, že někteří zajatci se vraceli i po r. 1814. Dále není vůbec jisté, že všichni zajatci, kteří se vrátili dříve, svůj návrat úředně oznámili.

    Celkový počet dezertérů a branců odmítajících nastoupit do armády odhadovaly odvodní komise za období 1806-1813 na 372 000, z toho pochytáno četnictvem a vráceno do armády bylo rovněž odhadem 177 000 - což však je podle autora značně nespolehlivé číslo, jelikož někteří vojáci dezertovali a byli chyceni opakovaně, čili v evidenci se také opakují. Na základě výpočtu z malého vzorku dezercí soudí, že dezertovalo reálně 126 000 vojáků, čili dezerce podle shora uvedených tabulek je třeba ponížit o 55 000.

    V dalších oddílech analýzy se autor na několika stránkách podrobně zabývá statistikami navrátilců domů a problematikou jejich začlenění do/odečítání od ztrát. U navrátilců (propuštění, zajatci, dezertéři...) dochází k číslu 320 000 a opravuje o ně celkové počty:

         Ztráty podle data narození (včetně navrátilců):

Narození	Jisté ztráty	Zajatci	Vyškrtnutí	Neznámé osudy	Celkem
Před r. 1780 1780-1784 1785-1789 1790 a později Celkem	58 76 144 158 436	13 19 83 148 263	5 21 41 45 112	17 12 13 19 61	93 128 281 370 872

    Ztráty důstojnického sboru.

    Autor k uvedeným číslům zvlášť dodává ztráty důstojníků. Z předchozí citované statistiky převzal celkový počet padlých důstojníků 15 000, který vlastní rešerší rozčlenil takto:

      Padlí důstojníci podle data narození

Nar.	Počet padlých	= %
Před r. 1780	10 000	66
1780-1784	2 000	13
1785-1789	2 000	14
Po r. 1790	1 000	7
Celkem	15 000	100

    V dalším oddíle autor rozebírá ztráty v nejkrvavějších taženích = Španělsko, Rusko, Německo 1813, s důrazem na Rusko, jemuž věnuje 3 stránky. Vzhledem k délce a homogennosti pasáže by to však bylo na zvláštní příspěvek.

    Další zvláštní pasáž věnuje ztrátám v průběhu Sta dní:

    Četní historikové odhadovali ztráty v průběhu Sta dní s mnohem menší důkladností. Podle chronologicky posledního odhadu G. Lefebvra zahynulo u Waterloo 8,5 % bojujících, tedy 11 000.

Pro toto období existuje „druhý korpus“ evidence. Většina záznamů byla vedena od konce r. 1814, čili několik měsíců před návratem z Elby, a uzavřena koncem r. 1815.

    Sondáž v rozsahu 1/250 přinesla tyto výsledky, nezahrnující propuštěné vojáky nebo dezertéry před 1.3.1815:

                                        Osudy vojáků Sta dní

Osud	Počet v tis.	= %
Padlí v boji nebo na následky zranění Zemřelí ve špitálech Zajatí Vyškrtnutí ve špitálech Dezerce před 20.6.1815 Dovolené Dezerce po 20.6.1815 Propuštění Povýšení na důstojníky Celkem Neznámé osudy Jiná jednotka	9         1,5       26,0       16,5       19,0         4,0       77,0     125,0         0,5     278,5         4,0       11,5	}   3,8 } 15,2 }   6,8 } 74  0,2  100

Jisté ztráty tedy dosahují 11 000 a nejisté 42 000 mužů.

    V následujících odstavcích však toto číslo zpochybňuje, neboť mj. neuvádí navrátilce ze zajetí, a domnívá se tedy, že než bude proveden podrobnější statistický výzkum, je přijatelnější odhadovat francouzské ztráty během Sta dní spíše na 30 000 (v armádě tehdy sloužilo pouze cca 6 000 cizinců, což výsledek neovlivní).  

    Následuje závěrečný souhrn:

    Celkové ztráty za léta 1803-1815.

1 145 000 mrtvých a pohřešovaných před dubnem 1814,

+   30 000 během Sta dní,

+   15 000 důstojníků, tedy celkem

1 190 000 od nichž je třeba odečíst 320 000 navrátilců, čímž vychází 870 000 mrtvých. V tomto počtu nejsou zahrnuti jednak námořníci, jednak branci vyhýbající se nástupu a dezertéři zabití četnictvem. Dostaneme se tedy zhruba k souhrnnému odhadu 900 000 mužů, uvedenému již ve zprávě komoře pairů z r. 1817.

Nyní se tedy zdá, že ztráty za léta 1803-1815 dosáhly 900 000, což je číslo vyšší, než uvádí mnoho historiků v posledních dvaceti letech.

http://www.persee.fr/web/revues/home/prescript/article/pop_0032-4663_1972_num_27_1_15097

ROZHOVOR S BERNARDEM CORNWELLEM

Překlad tohoto rozhovoru z Daily Telegraph mi minulý týden poslal přítel Jiří Beneš, překladatel většiny románů Bernarda Cornwella, z těch, o nichž jsem na blogu psal, především "napoleonské" série o Richardu Sharpovi, úžasné "Pevnosti" a skvělého románu o středověké bitvě "Azincourt". V onom rozhovoru poodhalil Cornwell plány na dašlí knihu, na niž se dopředu těším. Bude mít středověké a válečnické témě s bitvou u Poitiers (najdete ji ve třetím svazku mých Rytířských bitev a osudů) z roku 1356 a co do hrdinů by měla navazovat na jeho trilogii o hledání Grálu (česky "Lušištník", "Inkvizitor" a "Kacířka"). Pokud vás tento autor zajímá víc a nemáte-li problém s angličtinou, prolink na jeho webové stránky vkládám do nadpisu. A Jiřímu Benešovi děkuji...!

Rozhovor Tobyho Harndena se spisovatelem, jehož příběhy milují muži i ženy

(Stránka v životě Bernarda Cornwella v překladu Jiřího Beneše)

Navštívil jsem Bernarda Cornwella v jeho vilce na jihozápadním výběžku mysu Cod, odkud se otevírá výhled na Stage Harbour. Právě končil nějakou práci na zahradě. Vitální sedmašedesátník s opálenou tváří mořeplavce, nepěstěným vousem a chraplavým smíchem se chová tak bezprostředně, že mu člověk klidně odpustí, když si dá nohy na stůl a udělá si pohodlí.

Cornwell je bezesporu jedním z nejplodnějších a nejúspěšnějších spisovatelů dnešní doby. Nový román Smrt králů, který vyšel koncem tohoto měsíce, je jeho devětačtyřicátou knihou a celkem se jich už prodalo po celém světě víc než dvacet milionů. Vedle čtyřiadvaceti dílů série o Richardu Sharpovi z napoleonských válek napsal Cornwell ještě čtyři knihy z americké občanské války, tři z doby Británie krále Artuše, tři o stoleté válce mezi Anglií a Francií, pět thrillerů ze současnosti a pět jednotlivých historických románů. Smrt králů je šestým dílem románové série ze saského období britských dějin.

Zatímco Bernard Cornwell vařil vodu a vybíral si pro yorkshirský čaj pamětní šálek s portréty Williama a Kate, stačil mi říct, že obvykle začíná pracovní den v půl sedmé až v sedm. Nejdřív si však vyjde na procházku se psem a k pracovnímu stolu usedne až kolem osmé. Zároveň připouští, že už nepíše dvě knihy ročně jako dříve, ale jenom jednu. Namítám, že to z něj přece nedělá lenocha.

„Prospívá to inspiraci,“ říká. „Člověk píše, co by chtěl číst.“ Postupně se dozvídám, že k tomu, aby vytvořil postavu hrdiny napoleonských válek Richarda Sharpa, ho přivedla láska k románové sérii C. S. Forestera s hlavním hrdinou kapitánem Hornblowerem. „Říkal jsem si, jak by se mi líbilo číst o někom, jako byl Hornblower, kdo by však nebojoval na moři, ale na souši. Roky jsem chodil do knihkupectví v naději, že nějakého suchozemského Hornblowera objevím, až jsem si jednoho dne řekl, tak proč ho, hrome, nenapíšeš ty?“

Skutečným důvodem, proč se Cornwell dal na spisovatelskou dráhu, však byla spíš životní nutnost. Všechno začalo v roce 1978, kdy pobýval jako pracovník BBC v Edinburghu. Jednou uviděl vystupovat z výtahu nějakou ženu a v okamžitém popudu řekl svému kolegovi: „To bude moje manželka.“

Ukázalo se však, že Judy je Američanka, a když Cornwell skončil u BBC a přestěhoval se do New Jersey ve Spojených státech, americké úřady odmítly jeho žádost o zelenou kartu. A to byla ta životní nutnost. Protože nemohl získat práci, napsal první knihu své slavné Sharpovské série.

Londýnský literární agent al jeho rukopis odmítl s odůvodněním, že o hrdinu vojáka britské armády nebude zájem. Jiný literární agent, s nímž se Cornwell náhodně setkal na módní přehlídce obchodního řetězce Macy’s v New Yorku, byl však opačného názoru a domluva s ním brzy vedla ke smlouvě na sedm knih s vydavatelstvím HarperCollins. A jak Cornwell rád říká, v následujících třiatřiceti letech měl ve své ženě Judy nejen manželku, ale i literární agentku a nakladatelku.

Když sledujete Cornwellovo nenucené chování, nikdy by vás nenapadlo, že prožil dětství, jež se spíš podobalo zlému snu. Narodil se v roce 1943 po krátkém vztahu mezi „velmi pěknou blondýnkou z East Endu, která sloužila v ženském sboru pomocných služeb RAF, a bohatým kanadským letcem původem ze střední třídy. Byla válka, on ji přivedl do jiného stavu a nechtěl se k tomu znát. Já chápu proč a ona to zřejmě pochopila také.“

Cornwel byl jedním z pěti dětí, které si osvojili Joe a Marjorie Wigginsovi, členové přísně protestantské fundamentalistické sekty Peculiar People se sídlem v Essexu. „Joe byl popudlivý člověk,“ říká Cornwell, „ale ne sadista. Opravdu věřil, že do mě může Boha vtlouct.“

Výchova v takovém prostředí však přivedla Cornwella k opaku puritánství, k přání žít život ve stylu víno, ženy, zpěv. A protože Peculiar People byli navíc pacifisté, přidal k tomu ještě stálý zájem o vše, co souvisí s vojenstvím.

Teprve v pozdním věku, kdy už mu bylo přes padesát let, objevil své biologické rodiče. Jeho matka Dorothy, tehdy už vdova, žila v Basingstoke a jistě není bez zajímavosti, že byla vášnivá čtenářka historických románů, kterých měla plný byt.

„Jednoho dne vzala do rukou v knihkupectví knihu od Bernarda Cornwella, a když uviděla na záložce obálky autorovu fotografii, pomyslela si, že je velmi podobný mému otci. Možná proto nebyla překvapená, když ode mě dostala dopis.“

Cornwellův otec William Oughtred, také ovdovělý, ale znovu ženatý, žil v Kanadské Victorii. „Ohromně se mi líbil, když jsem ho poznal, a od samého počátku se mezi námi vyvinul neformální rodinný vztah.“ Cornwell měl najednou šest nevlastních bratrů a sester, o nichž předtím neměl tušení.

„Poprvé v životě jsem se ocitl mezi lidmi, kteří byli jako já, smáli se tak, až přitom frkali, a měli stejný způsob chůze.“

Ukázalo se, že rodokmen Williama Oughtreda lze vysledovat až do šestého století v Británii, „do doby Idy Flamebearera, jednoho ze saských vůdců, kteří tehdy vtrhli do severní Anglie“.

Rod Oughtredů z Northumbrie inspiroval Cornwella k jeho sérii z doby Alfreda Velikého označované jako Saská kronika, jejíž poslední knihou je Smrt králů, a poskytl mu „malý příběh“, který hledal, aby s jeho pomocí mohl vyprávět „velký příběh“ o vytvoření Anglie.

Bernard Cornwell je často srovnáván s Patrickem O’Brianem, jehož romány s dvojicí hlavních hrdinů námořním kapitánem Jackem Aubreyem a lékařem a přírodovědcem Stephenem Maturinem jsou rovněž zasazené do napoleonského období, ale sám Cornwell říká, že O’Brian je považován za mnohem serióznějšího autora s větším důrazem na pravdivost historických podrobností, i když je to někdy na úkor vlastní románové zápletky. Pro Cornwella je však „nejzajímavějším okamžikem“ psaní to, čemu říká „vkládání dveří do slepých uliček“.

„Sharpe se mnohokrát ocitl ve dvanácté kapitole ve slepé uličce, tedy v zdánlivě neřešitelné situaci; sám se zlomeným palašem a prázdnou puškou proti dvaceti Francouzům. Zdá se, že tentokrát nemůže vyváznout. A v tomhle okamžiku vložíte do slepé uličky dveře a on jimi projde. Jenže když to uděláte takhle, bude se čtenář cítit podveden.

Vrátíte se tedy ke třetí kapitole a vložíte ty dveře tam. Když potom čtenář dojde ke dvanácté kapitole, v níž těmi dveřmi Sharpe projde, pomyslí si, jak je to chytré. Ale ono to vůbec není chytré. Vkládáním dveří do slepých uliček jsem ve svém životě strávil spoustu času.“

V prvním konceptu každé knihy jde Cornwellovi pouze o zápletku. „Jakmile máte základní koncept, je už další psaní jenom zábava, při níž můžete text rozvádět a obohacovat o podrobnosti.“

Když mu práce jde, je Cornwell schopen napsat šest tisíc slov za den. Nevěří na takzvaný spisovatelský blok, tedy stav, kdy spisovatel není schopen nic vymyslet. Výjimkou podle Cornwella je, když člověk v poledne něco vypije nebo píše svou první či poslední knihu a „mohou ho stihnout pochybnosti“.

Další výjimka platí pro ty, kteří píší „náročné knihy, v nichž se zabývají závažnými tématy“. Cornwell tento druh psaní přirovnává k „míření na velmi malý a velmi vzdálený cíl“, zatímco jeho romány jsou prý „střílením brokovnicí z pěti kroků do vrat stodoly“. Své knihy přirovnává k „mírně namazanému mladíkovi“ a přiznává, že mu příliš nejde psaní milostných scén a romantických vztahů. Přesto má velkou čtenářskou obec mezi ženami. „Mí hrdinové mají rádi ženy a usilují o jejich přízeň. A ženy zase mají rádi muže, kteří mají rádi ženy. Ženy v mých knihách bývají výrazné a vyhraněné postavy.“

Teď už Bernard Cornwell pracuje na své další knize, kterou se chystá začít psát v následujícím měsíci. „Uvažoval jsem o ní celé léto, rozmýšlel si zápletku a naslouchal rozhovorům, které mi zněly v hlavě. Už mám dokonce několik kapitol hotových, a to je dobrý začátek.“

Předtím však hodlá navštívit francouzské město Poitiers, aby se seznámil s místem, o němž chce psát, a sbíral tam historický materiál.

„Problém je, že nikdo ve skutečnosti neví, kde se bitva u Poitiersu konala. Pro mě je to však dobré, protože když se to neví, nikdo také nemůže říct, že se mýlím. Pojedu tam, budu se několik dní toulat po kraji a uvažovat, jak a kde se mohla bitva odehrát.“

O svých knihách říká, že to jsou „v podstatě dobrodružné příběhy zasazené do válečných událostí“, a dodává, že „válka je pro romanopisce úžasný dar, který mu klade drama přímo do klína“.

Cítím, že po všech těch letech si Bernard Cornwell udržuje nadšení, s nímž se kdysi pustil v New Jersey do svého prvního Sharpa, a stále nemůže doopravdy uvěřit, že se mu poštěstilo žít tak bohatý život.

(17. září 2011)

NA ČEM JSEM PRACOVAL, PRACUJI A PRACOVAT BUDU?

Teď nepracuji, ale určitě na práci myslím...

Prvních čtvrt roku Anno Domini 2012 je za námi a já bych měl složit čtenářům blogu účty ze své psací činnosti za určité období. Dělám to sice, leč chaoticky, průběžně a naprosto jasně jsem si uvědomil, že je to špatně, až když jsem dostal nedávno k vyplnění módní dotazník, sestavený kádrováky moderní doby, kteří si říkají HR (čti ejč ár, human resources, v překladu lidské zdroje, což je ještě rafinovanější pojem než vojenský termín živá síla), jsou většinou externí, v životě vás neviděli a po pohovoru už ani neuvidí. Byl to inspirativní kus papíru o sedmi bodech, z nichž se tady a teď některé k zodpovězení doslova nabízejí. Ten jeden mi nařizuje: 

    Popište stručně, CO děláte, a pokud je to možné, i JAK to děláte. U každé činnosti uveďte i odhad doby, kterou nad ní průměrně strávíte. Do závorky uveďte, kdy jste tuto činnost vykonával/a naposledy,  jak dlouho vám trvala a co bylo výsledkem této činnosti.

   Tedy, abych byl upřímný, půjdu s pravdou ven: píšu. Jak? Pokud možno tak, že klepu do klávesnice metodou kdo hledá, najde, a času nad tím trávím víc, než je zdrávo (naposledy jsem tuto činnost vykonával včera odpoledne až do odvolání svou ženou k večeři a výsledkem této činnosti byly zhruba dvě třetiny kapitoly nové knihy, k níž se dostanu v závěru, až se vypovídám). 

   Další body vyzvídají:  

   "Co je základním účelem vaší práce?"

   Odpovídám nerad, musel bych přiznat, že je to přidělávání starostí nakladateli, distributorovi, knihkupcům a tahání peněz z kapes čtenářům, kterým dík reformám zbývá stále méně. Nicméně bych se zastavil u podbodu, jenž se ptá:  

   "Jaké činnosti (...) byste chtěl/a vykonávat, ale z určitých důvodů to není možné – tyto důvody uveďte, atd.)?"  

    Chtěl bych být rentiérem či Rotschildovým dědicem, tahle činnost by mě nesmírně bavila, leč není to možné, protože nejsem, a ježto psaní knih v této zemi autorům mnoho nevynáší, nezbývá mi než se držet při zemi a moc si nevyskakovat.

    Předpokládám, že jsem vás už otrávil stejně spolehlivě jak malajský šíp (nebo HR Dotazník k analýze...), proto přejdu rovnou k bodu základnímu:

     Jak byste popsal/a úspěšné provádění a výsledky vaší práce?

     Tady už by vás to přece jen mohlo zajímat víc.

     Za kvartál toho bylo docela dost, pominu-li příspěvky do dvou periodik, které mám rád, tedy do Přísně tajné! a Živé historie a jednoho natáčení ČT s arch. Davidem Vávrou, do kterého jsem náhodou spadl (vysílat se to bude až někdy koncem roku a já vás na to upozorním, abyste si mi mohli smát, co to plkám i jak se tvářím).

    První zpráva jako omluva za předchozí odstavce zní takto.

    S paní Zemanovou, grafičkou, jsme dřeli jak blázni (jako blázen já, ona normálně, leč intenzivněji) na prvním dílu knihy NAPOLEON V RUSKU s podtitulem POCHOD NA MOSKVU. Bylo to tak intenzivní, že už se zanášejí všechny autorské i jazykové korektury a spěchá za tak, aby kniha byla  tento měsíc (tedy v dubnu) na pultech!!! V nejbližší době se k tomu vrátím, dám vám na ochutnání kapitolku s ukázkou grafiky (bude stejná jako u Waterloo) a pochopitelně oznámím, kdy se věc začně distribuovat!

    A teď už krok za krokem:

    Stejně tak jsme v této týmové dvojici začali pracovat na knize s názvem CUŠIMA a podtitulem POSLEDNÍ BITVA RUSKO-JAPONSKÉ VÁLKY NA MOŘI. Opět půjde o grafiku a formát jako u kníh o roce 1812 či 1815 a průběžně vás zasypu chlubnými ukázkami... Práce se teď nicméně zhruba ve dvou třetinách přerušily, protože se prioritou stal Napoleon v Rusku, a budou pokračovat za týden či dva. Tahle věc by měla být venku v létě.

    Dopsal jsem druhý díl knihy NAPOLEON V RUSKU s podtitulem ZKÁZA VELKÉ ARMÁDY, teď ho po sobě čtu, vybírám, formátuji i zasazuji obrázky a dodělávám mapy, přičemž kamarád Karel "Ahmad" Řezníček po mně pročítá jednotlivé části, škrtá, opravuje a má s tím práce nad hlavu, což je jedna z věcí, které na něm nesmírně obdivuji. Vydání očekáváme s AKCENTem na podzim.

    Mám za sebou něco přes padesát stran knihy, o níž jsem dost dlouho přemýšlel, JAK ji pojmout. Bude to monografie, věc životopisná, s názvem LUDVÍK XIV. a s podtitulem, který ještě nevím. Zúročuji tu nejen francouzštinu, ale i dobu, v níž jsem nejednou brouzdal, a velmi se snažím překonat nejen to, co vyšlo v českých překladech (ono to zas tak těžké není, nevyšlo nic moc...), ale i nejskvělejším moderním životopiscům  (Petitfils, Bluche) či starým pánům, opět se značným využitím pamětníků.... Předem upozorňuji, že oblíbené trháky jako intimní život se slečnou de La Valliere, madame de Montespan či madame de Maintenon tu budou jen v míře nejnutnější, neboť po mém soudu si stejnou (ne-li větší) pozornost zasluhují jiné věci a můj militaristický duch tíhne k válkám krále Slunce, jichž bylo víc než mnoho a které jsou jedním z klíčů k pochopení tohoto pozoruhodného vladaře i jeho doby...

   Takže končím a použiji k tomu poslední bod dotazníku, tentokrát bez zlomyslností mezi řádky:

   Co považujete za největší úspěch ve Vaší profesní kariéře v rámci svého působení...?

   To, že mě čtete, tady i v knihách, že za ně utrácíte a že mi věnujete svou přízeň...

   Mějte se krásně...

HRDINA NA DUBEN

Duben, ještě tam budem, říká pranostika a míní za kamny, kam jsme vlezli v březnu, jenže my ne, my pomyslně vyrážíme na italské válčiště podzimu 1813 k vojsku polního zbrojmistra von Hillera a do akce, jíž se zúčastnil Linien-Infanterie Regiment Chasteler, pozdější 27. LIR belgického krále Leopolda, v oblasti Caldiera. V článečku zmíněné Palazo Musello se správně píše Palazzo Mussello, nebo dokonce Palazzo Muselli, a celá historka je pravdivá, s konkrétními jmény Kapitänleutenanta Desmayera a Korporal Mayera včetně oné zlaté medaile ji podrobně uvádí na str. 103 Carlem, rytířem von Prybilou sepsané Geschichte des Linien-Infanterie Regiments Leopold I., König des Belgier, vydané ve Vídni roku 1858. Odtud nejspíš čerpal autor kalendáře, který ji načrtl půvabně starou češtinou, na jejímž základě vám opřeji, abyste v dubnu i dalších měsících nebyli nikým v zádi ohroženi, jako se to tehdy stalo nešťastným Francouzům... Mějte se krásně o Velikonocích a vůbec celý měsíc!

Desátník Kliment Mayer
Když Francouzové dne 15. září 1813 tábořili na pravém břehu Drávy u Hollenburgu, odebral se tam desátník 27. pluku pěchoty Kliment Mayer za sedláka přestrojen, by vypátral sílu a úmysly nepřátel, což když se mu bylo povedlo, na zpáteční cestě přeplul v noci řeku Drávu, načež oznámil, co shledal a vyslechl.  Zbrojmistr baron Hiller odměnil desátníka desíti dukáty, poněvadž stříbrnou medailí za statečnost už měl. Po dvou měsících, dne 19. listopadu, když jednalo se o útok na sv. Martina, vykonal desátník Mayer nový hrdinský čin. Francouzi obsadili pevně Palazo Musello a odražili útok tří setnin 27. pluku pěchoty, při čemž utrpěli naši značných ztrát. Tu shromáždil desátník Mayer osm mužů a o své újmě vedl je opatrně a používaje každého krytu, do jistého domu, který byl nepřítelem obsazen a odkud dalo se velice dobře stříleti na Palazo Musello. Nestaraje se o palbu, z okolních domů na něho soustředěnou, vnikl ze zadu do budovy, kde překvapil nic netušící posádku, osmnáct mužů s jedním důstojníkem, a zajal je. V tom již přikvapil setník Deschmayer v čele svých tří setnin, načež Francouzové, jsouce v zádi ohroženi, opustili na kvap Palazo Musello. Generálmajor Vecsey podal zprávu o statečném desátníkovi, jemuž za hrdinský čin dostalo se odměny zlaté medaile za statečnost.