 |
| Rakouští huláni na plátně Mikoláše Alše Ubytování |
neděle 18. prosince 2011
V KLÁŠTERSKEJ HOSPODĚ S ŽALMANEM A MIKOLÁŠEM ALŠEM
čtvrtek 15. prosince 2011
CESTA ROBRECHTA BRIKEA NA SVATOU HELENU (1)
Tuším, že předminulý rok navštívili manželé Tichých, které mám to potěšení řadit mezi své přátele, ostrov Saint Helena, místo Napoleonova zajetí i smrti, a já je dlouho přemlouval, aby mi něco o své cestě napsali. Naléhal jsem tak dlouho, až mi místo toho poslali rukopis belgického účastníka cesty, pana Robrechta Brikea, a já obratem požádal, zda bych jej směl pro svůj blog přeložit. Svolení jsem od autora jejich prostřednictvím dostal a zde předkládám svůj překlad první poloviny textu, který pokládám za svrchovaně zajímavý. Grand merci a vous, monsieur Brike, a díky i vám, Zbyňku a Charlotto, za zprostředkování dojmů z té cesty za hranice všedních dnů...MOJE CESTA NA SVATOU HELENU (MON VOYAGE A SAINTE HELENE) - 1. část
Robrecht Brike, Belgie
Dlouhá cesta
Plavba na ostrov Svaté Heleny je dlouhá, moc dlouhá. Já nasedl 23. října 2010 v Zaventemu do letadélka, letícího na Amsterdam. Let do Amsterdamu sice nezabral víc než půl hodiny, na zaventemském letišti mě ale „check-in“ a „boarding“ zabraly několik hodin. Průzory letadla bylo vidět batavské planiny s pravoúhle narýsovanými plochami polí i luk, řekami, rybníky a jezery. Klesání k Schipholu stojí za to, letadlo si hledá přistávací koridor skrze husté osídlení.
Ve Schipholu jsem se už nemusel starat o zavazadlo, to neopustilo ranvej a bylo dopraveno rovnou k břichu dvoumotoráku letecké společnosti KLM, které mě mělo donést do Kapského Města (Jihoafrická republika).
 |
| Menton na hranici Itálie a Francie |
Po hodině letadlo odstartovalo. Přelet Francie jsem nějak nevnímal, sotva se ale objevily břehy Středozemního moře, rozbolely mě oči od světla, odráženého obrovskou modrou vodní plochou. Litoval jsem, že nelze navštívit Azurové pobřeží nebo Riviéru a že opouštím tenhle nádherný kout evropské pevniny, který jsem předtím viděl jen letmo. Zhruba po půl hodině vystřídala modré vody žluť saharské pouště, kde následovaly rychle za sebou fádní duny i pohoří. I z výšky kolem 10 km se daly rozeznat cesty pouští, směřující nejednou ke stejnému bodu, ať už je to oáza, nebo město u řeky, razící si cestu úzkým a zeleným údolím.
Pak přišel rovníkový prales, rozprostírající se několik hodin až k obzoru. V tom moři zeleně jsou bezpochyby města i vesnice, kvůli zelenému baldachýnu ale zůstávají neviditelné.
 |
| Water front |
Příchod noci mi zabránil vidět pouště Namibie a až při sestupu ke Kapskému Městu bylo zas vidět známky lidské přítomnosti, osvětlené silnice, stereotypní rodinné domky, přístavní zařízení a kapské průmyslové celky. Přistání i odbavení proběhly dobře. Táhlo už na desátou večer a lidí na letišti bylo už jen pár.
Taxi mě odvezlo do hotelu blízko Water front [část města blízko Tabulové hory], kde je restauracemi, hotely a kavárnami lemovaný výletní přístav a také přístav obchodní, pro veřejnost uzavřený.
Na cestě ke Svaté Heleně
Nazítří, bylo to 24. října 2010, jsem si musel zabalit a nalodit se na Sainte-Hélène, pasažérský parník, jemuž trvá plavba z Kapského Města na 2000 km severozápadním kurzem vzdálenou Svatou Helenu pět dní.
 |
| RMS Saint Helena |
Plavba přes oceán byla jednotvárná. Pět dní jsme nespatřili jedinou loď, jediného ptáka a, což bylo dobře, ani stopu po nějakém znečištění! Mořská hloubka tu činí 4 až 5 km, voda je chladná a od Antarktidy ji sem žene Benguelský proud.
Dlouhé plavby jsem se obával hlavně pro strach z nudy. Moje hlava Evropana se skutečně musela nejprve zbavit závislosti na lavině informací a činností, které nás doma dennodenně zaplavují, zvykl jsme si ale na novou situaci vcelku rychle, začal se bavit se spolucestujícími a seznámil se tak s ostatními členy skupiny Napoléon, o nich se zmíním později. Nepřekvapí, že jídlo tvořilo důležitou součást pasažérského denního rozvrhu. Kuchyně na RMS (Royal Mail Ship) Sainte-Hélène nám dennodenně servírovala snídani, oběd a skvělou večeři, pobídkou, aby cestující zůstali u stolů co nejdéle a brali si po libosti jak jídlo, tak i lahve vína.
 |
| Táž loď v porovnání s Queen Mary 2 |
RMS Sainte-Hélène zajišťuje jediné spojení ostrova s ostatním světem. Loď, postavená roku 1989 v Anglii, převáží stejně tak zboží (uskladněné v přední části plavidla) jako cestující (asi stovku), obývající zadní část. Na její palubě slouží 80 námořníků a já za celou plavbu neslyšel, že by nadřízený musel dát podřízenému jediný rozkaz. Kapitán mluvil s důstojníky jako se sobě rovnými, stejně se důstojníci chovali k poddůstojníkům, a tak dále po celém hierarchickém žebříčku, což v celé posádce vytvářelo skvělou vzájemnou atmosféru.
Dobrá příprava je namístě
Na Napoléon-Tour, plavbu organizovanou cestovní kanceláří ANDREW WEIR SHIPPING Ltd. se sídly v Londýně a Kapském Městě, jsem se přihlásil několik měsíců předtím. Klientů byla dvacítka, naši skupinu tvořili Jihoafričané, Angličané, Irové a Dánové. Belgičan jsem tu byl jediný. Skupinu vedl Christopher Dantzinger, lektor univerzity v Oxfordu a Kapském Městě, specialista na napoleonskou historii. Během plavby uspořádal Christopher několik setkání, na nichž hýřil obrovskou znalostí Napoleonova života, občas líčeného ironicky, čímž poměrně průhledně zastíral hluboký obdiv vůči osobě císaře Francouzů.
 |
| Saint Helena trochu děsivě... |
Když jsem se na cestu chystal, přečetl jsem si „Černý pokoj v Longwoodu“ od Jean-Paula Kaufmanna [vydala před pár lety česky i Mladá fronta v edici Kolumbus a překladatel tohoto příspěvku ji vřele doporučuje]. V této knize autor líčí takřka mystickou cestu v Napoleonových stopách i do Napoleonovy duše, podniknutou pro lepší pochopení jeho utrpení v onom nekonečně dlouhém zajetí.
Nálada v naší skupině byla ale tak dobrá, že nešlo duchovní cestu J.-P. Kaufmanna zopakovat. Moji spolucestující mi nedovolili uzavřít se do izolace potřebné pro splynutí s Napoleonovou osobností a já pak, na rozdíl od J.-P. Kaufmanna, nepocítil to nutkání usadit se v Napoleonově koupelně, otevřít toaletní vodu Napoléon, nechat z ní něco ukápnout do vany a vyvolat tak iluzi přítomnosti sesazeného císaře.
Konečně ostrov!
Ráno 30. října 2010 jsem vstal kolem 6:00, abych nezmeškal to, jak se k ostrovu blížíme. Útesy a černé ostrovní skály jsou impozantní výškou i sklonem a kolmými srázy. Už zdálky vidíte, jak se vlny tříští o skaliska, vytvářejí spousty pěny a vydávají onen pro atlantické pláže typický hukot neustávajících poryvů větru, které se mísí s křikem spousty racků.
 |
| Jamestown z oceánu |
Svatá Helena nemá námořní přístav, což znamená, že každá loď, ba i jachta, musí spustit kotvu několik desítek metrů od mola. Pro pasažéry a zboží s výjimkou potrubím čerpané nafty, kterou přiváží každých čtrnáct dní tanker z Kapského Města, vyplouvají malé šalupy.
 |
| Vykládání zboží v Jamestownu |
Trpělivě jsme čekali na nalodění a pozorovali sevřené údolí Jamestownu, hlavního města Svaté Heleny, kde žije 900 obyvatel. Tři tisícovky dalších Svaťanů (Saints, jak se obyvatelé Svaté Heleny nazývají) bydlí roztroušeně na ostrově, i když je tu ještě druhé středisko (tvořené asi stovkou obydlí) na náhorní planině Longwoodu.
Svatá Helena a její sesterské ostrovy Ascension a Tristan de Cunha představují britské zámořské teritorium a jsou jednou z posledních britských kolonií (první a nejstarší tvoří Bermudy). Plocha činí 122 km2 a celý ostrov má 4000 obyvatel, z nichž 50 % pochází z Afriky. 25 5 je evropského původu a 25 % je tu Číňanů. Správní úřady zastávají Evropané, guvernér, soudce, policejní komisař, hoteliéři, což je významná činnost, jsou Angličané nebo bílí Jihoafričané. Barvou pleti převládají míšenci s indonéskými a indickými rysy, afrikánská podoba se tu vyskytuje málo. Mnozí dospělí odplouvají pracovat jinam, hlavně na vojenské základny na Falklandách a Ascensionu. Další pracují jako služebnictvo v Anglii či Jižní Africe. Polovina Svaťanů v produktivním věku zastává veřejné úřady, leč za nízkou mzdu.
 |
| Do skal zařízlý Jamestown |
Vody kolem ostrova překypují potravou a život v moři je tu bohatý. Často vidíte stovky delfínů, sledujících velká hejna ryb. Svaťané jsou ostatně pyšní na velryby, které zdejší vody často navštěvují.
První kontakt s Jamestownem
Opouštíme loď po schůdcích vedoucích na motorový ponton, který přirazil k lodi. Se skokem z pontonu na šalupu musíte čekat na příhodnou vlnu, pak si sednete na dřevěnou lavici. Po deseti minutách vás šalupa vyloží na nábřeží, přesněji na obyčejném pruhu betonu v délce kolem třiceti metrů.
Aby byli lidé v přístavu chráněni před padajícím kamením, vybudovali francouzští dělníci ze Savojska pod úpatím vysoké skály před pár lety ohromnou přitlučenou síť. Každoročně ta síť zachytí desítky kamenů, velkých i malých.
Po odbavení zavazadel a pasové kontrole můžete už volně objevovat střed Jamestownu, který od přístavu dělí čtyřmetrová zeď. Vprostřed této hradby je velká brána, jíž vejdete na jamestownské náměstí či tržiště.
Po levé straně náměstí, zády k moři, stojí dům guvernéra.
Vpravo od guvernérovy rezidence se nachází policejní stanice, pak soud a obecní knihovna. Na opačné straně se tyčí katedrála. Svatá Helena je biskupstvím a v koutě za kostelem se krčí jediné ostrovní vězení, do nějž se většinou zavírají jen opilci. Jamestown má čtyři bistra, o víkendech hojně navštěvovaná, a pivo tu teče, jak je anglosaskou tradicí, proudem.
Pronajal jsme si pokoj s noclehem a snídaní v centru města na Mainstreet. Řídce zaparkovaná auta nalevo a napravo ulice mají trojčíselnou imatrikulaci a ta sahá k 999. Majitel zařízení, v němž jsem se usadil, nebydlel ve stejném domě, postavil si vlastní výše v údolí, kde je menší horko než v centru města.
 |
| Jamestownský kostelík |
V mém skromně vybaveném pokoji byl vlhký vzduch a okno šlo otevřít ztěžka. Naštěstí jsem našel další v koupelně nad toaletou, tentokrát už otevřené tak, že z něj bylo slyšet zurčení říčky, skryté v husté vegetaci, obydlené pokřikujícím ptactvem.
Za soumraku jsem šel na procházku až k pláži. Bylo pondělí a ulice zely prázdnotou, nepotkal jsem nikoho. Foukal chladný vítr, moře ale bylo klidné. V Napoleonových šlépějích
Dalšího dne se časně ráno zastavil před domem minibus, já nastoupil a pozdravil ostatní členy skupiny Napoléon. Vyjeli jsme ulicí Napoléon, po které se vydal císařský doprovod 15. října 1815 k domu Briar´s. Protože budoucí Napoleonova rezidence, dům v Longwoodu, ještě nebyla k jeho přijetí připravena, požádal sesazený císař guvernéra ostrova, aby mohl bydlet u Williama Balcomba, superintendanta Východoindické anglické společnosti.
 |
| Briar´ s |
Po patnácti minutách jsme se zastavili před moderním domem, u nějž povlával francouzský prapor. Na kopečku stál pečlivě udržovaný a přívětivě vyhlížející domek, bývalý letní dům rodiny Balcombových, v němž strávil Napoleon sedm neděl do chvíle, než odtud 7. prosince 1815 definitivně odejel do Longwoodu. Dík přítomnosti dcerky Williama Balcomba, třináctileté Betsy, s níž Napoleon velice dobře vycházel, patřilo období Briar´s k nejpříjemnějším z celého jeho exilu.
Ve svých vzpomínkách načrtla Elisabeth Balcombová takto lichotivý Bonapartův obraz: „Byl mrtvolně bledý, ale rysy jeho tváře se mi při vší té odměřenosti a jakési tvrdosti zdály být velmi krásné. Jakmile promluvil, jeho okouzlující úsměv a laskavé chování rozptýlily mé obavy.“
Původní dům Balcombových už neexistuje. Letní domek byl zcela zrenovován. Jedinou původní věc tu už představuje jen kus koberce, jehož barvy potemněly až k nečitelnosti původního vzoru.
Nastupujeme znovu do minibusu a ten se sune úzkou cestou plnou serpentin až do chvíle, kdy vyjedeme z údolí Jamestownu na náhorní plošinu s Longwoodem, odkud se naskýtá úžasný pohled na hluboké údolí i opálové moře, sahající k horizontu. I když nejvyšší bod ostrova. Diana´s peak, sahá jen do 830 metrů, je převýšení tak velké, že máme pocit pobytu na vysoké hoře.
Ostrov Svaté Heleny objevil jeden galicijský námořník ve službách portugalského krále 21. května 1502, v den pravoslavného svátku svaté Heleny, po níž dostala ta výspa jméno. Příchod Evropanů znamenal devastaci místní flóry i fauny. Tropický les, kde před příchodem bělochů nežili žádní savci, byl z velké části vymýcen, aby uvolnil prostor plantážím, zeleninovým zahradám a loukám. Louky v nižších polohách se pak rychle změnily v pouště, to kvůli nedostatku vody a ničivým důsledkům pasoucích se stád, která vyžrala kořínky mladých rostlin.
Chladné mořské větry, vanoucí přes kopce, v průběhu dne vytvářejí pěkná bílá mračna.
Moře kolem ostrova je chladné a noční teploty tak klesají o desítky stupňů. Během dne se půda dík tropickému slunci rychle ohřívá. Když začne mrholit, je větrem hnaná mlha ledově lezavá. Nepřekvapí, že si Napoleon a jeho doprovod ustavičně stěžovali na nezdravé počasí v Longwoodu, stojícímu na náhorní planině při úpatí Diana´s peak.
 |
| Ptáček Wirebird |
Dlouhé jasné dny, zejména ty letní, nicméně Francouzům dovolovaly pobyt v zahradě Longwoodu, kde se mohli těšit z vlídného počasí, zatímco v Jamestownu se obyvatelé zalykali vedrem a prchali z města.
Les, který na vrcholcích kopců zbyl, je až k nesnesení tichý. Všichni divocí ptáci odtud vymizeli až na Wirebirdy z rodu kulíků. Ptáci se nenaučili dělat hnízda na stromech, jelikož tu neměli žádné přirozené nepřátele, jenže vejce a mláďata se ale stávaly snadnou kořistí krys, koček a psů, dovezených sem kolonisty.
Velká část původních stromů zmizela a místo nic tu rostou stromy dovezené z Jižní Afriky.
Napoleonův hrob
V půli cesty z Briar´s do Longwoodu minibus zastavuje. Vystupujeme a jdeme dolů do neosídleného údolí, kde rostou banánovníky, růžové keře a čapí nůsky. Ocitáme se v Geranium valley [česky se vžilo údolí Čapího nůsku], kde se Napoleon rád osvěžoval. Pil čerstvou a zdravou vodu ze studánky, z Torbettova pramene, pojmenovaném po jeho vlastníkovi, a tady si přál být i pochován. Hrob, dnes prázdný, leží vprostřed trávníků zvící dvou arů, který od přístupové cesty dělí potůček, vytvářející níž po proudu malý rybník. U potůčku a mimo trávník je strážní budka s žerdí a francouzským praporem na ní. Vývěska zakazuje návštěvníkům jít za potůček bez úředního povolení. Ocitáme se v příliš velkém pokušení, abychom potůček nepřekročili a nedošli k Napoleonovu hrobu, který leží sotva jen dvacet metrů odtud.
 |
| Hrob v Geranium valley dnes... |
Náhrobní kámen nemá nápis. Guvernér Hudson Lowe zakázal, aby se tam vytesalo jméno Napoleon, chtěl, aby u toho bylo ještě jméno Bonaparte, což Francouzi odmítli.
 |
| ...a před lety |
V roce 1840 dostal král Ludvík Filip souhlas anglické vlády s převozem Napoleonových ostatků a jejich pohřbením v souladu s posledním přáním umírajícího, vtěleným do testamentu, být pochován na březích Seiny, mezi Francouzi, které tak miloval.
Opouštíme hrob v tichosti. Po dalších deseti minutách nás minibus vykládá před vstupem do usedlosti Longwood. Zahrada vily je nádherná, rostou tu stovky květin nejrůznějších velikostí i barev, doslova jako v ráji.
Longwood House
Jsme u vchodu do Longwood House, tisíceronásobně reprodukovaném ve všech dílech, jež pojednávají o Napoleonově zajetí. Brána se otevírá a čekají tu dva místní průvodci. Vítají nás ve vstupní hale, které se říká „návštěvnický sál“. Jeden z průvodců se ujímá slova, druhý je tu v roli strážce. Monotónním hlasem recituje historii Longwoodu.
 |
| Longwood House |
Po odjezdu Francouzů 27. května 1821 zničili dřevěný sál návštěvníků termiti a místnost se musela celá zrekonstruovat. Žádný z předmětů není původní, tedy z doby, kdy tu Napoleon pobýval. Biliár, globus, malby a kresby se sem instalovaly až po roce 1858, kdy Francie tuto usedlost koupila.
V lednu 1821 nechal Napoleon v sále návštěvníků instalovat houpačku, aby tu na radu lékařů cvičil tělo. Partnerem mu na opačném konci houpačky byl generál Bertrand, bývalý ženijní náčelník Velké armády a stavitel obou mostů přes Berezinu. Bertrandovo nadšení se rychle vytratilo a nahradil jej generál Montholon, jenž byl ale mnohem lehčí než Napoleon a na opačnou stranu houpačky, pochopitelně tu Monholonovu, se muselo upevnit olověné závaží! Bylo to zbytečné, o pár dní později vítěz od Slavkova nařídil, ať vše odstraní, neboť i jeho zápal vyprchal.
 |
| Dnešní podoba |
Opouštíme přijímací sál návštěvníků a vstupujeme do salonu. Napoleon v půli března 1821, kdy musel ulehnout, žádal, aby sem dali jeho železné polní lůžko. Umřel zde 5. května 1821 po několikadenní agonii. Dr. Antonmarchi provedl po smrti pitvu, kterou si Napoleon pár týdnů předtím vyžádal, „aby posloužil vědě lékařské“. Dr. Antonmarchi konstatoval, že vnitřní stěny pacientova žaludku pokrývá karcinogenní povlak. Lékař rovněž zjistil, že vřed vytvořil v žaludeční stěně otvor o průměru malíčku, což mohlo způsobit za jiných okolností okamžitou smrt nemocného. Antonmarchi dospěl k tomu, že Napoleon přežil jen díky tlaku jater na žaludeční stěnu právě v oněch místech.
 |
| Ložnice s polním lůžkem |
Jedny dveře odtud vedou do jídelny, kde jsou tři kusy původního nábytku z celkem pěti v Longwood House: jídelní stůl a dvě ze šesti židlí, jež kolem stolu stály. Místnost je ponurá. Za Napoleonovou židlí v čele stolu stojí krb a on sedával vždy zády k ohni. Každý den se servírovala dvě teplá jídla. Menu se podávala rozličná a tak, jak to odpovídalo postavení uvězněného Napoleona. Předkládali mu hovězí, kuřata, vejce, sýry, ovoce i zeleninu, mléko, cukr a kávu. Spotřeba masa byla přehnaná (čtyřikrát větší než průměr na ostrově), nejedlo se ho tu mnoho, protože maso se špatně obstarávalo. Nikdo ostatně nesměl porazit na Svaté Heleně krávu bez úředního povolení.
Vína a šampaňského tu bylo hojně, Napoleon si nechával dodávat v průměru tisíc lahví měsíčně, třebaže jeho doprovod čítal pouhý tucet dospělých, o návštěvnících nemluvě. Říkalo se, že kuchař v Longwood House prodává víno na černém trhu, zejména v anglickém táboře v Deadwoodu, což Napoleonovi umožňovalo zmírňovat schodek v rozpočtu na domácnost.
Pracovna se nachází naproti jídelně. Dvě k jihu obrácená okna, kterými proniká studené a šedavé světlo, ji dobře projasňují. Na křesle leží šedý plášť a dvourohý klobouk, původní kus, jen nově potažený.
S pracovnou sousedí Napoleonova ložnice, zařízená kopií generálova polního lůžka. Anglický důstojník, který měl dvakrát za den kontrolovat de visu císařovu přítomnost, se neodvážil překročit její práh z obavy, že bude zabit.
Dveře vedou do koupelny. Vana je měděná, jde o původní kus, vyrobený v Londýně a instalovaný v Longwood House roku 1816 jako náhrada za provizorní vanu, což byla dubová, olovem vyložená káď. Napoleon měl ve zvyku brát si do lázně, která byla dost hluboká, taburetku, a dal si k ní vyrobit podložku, upevněnou na obě strany vany, což mu dovolovalo pohodlně číst i psát.
Z koupelny přecházíme do knihovny a na stolku leží zlatá kniha návštěv. Zapisuji se do ní i s datem mojí návštěvy, což je 30. listopad 2010. Průvodce nám sděluje, že za deset uplynulých měsíců roku 2010 tu bylo 850 návštěvníků, z toho dvacítka francouzské národnosti.
Přejdeme vnitřním dvorek a odcházíme z budovy bývalé kuchyně, kde oba průvodci prodávají pohlednice, kalhoty, svetry, pera, přívěsky na klíče, atd. Je tu i replika velké voliéry, již nechal Napoleon umístit v zahradě. Po několika měsících část ptáků pomřela, zbytek uletěl a voliéru nechali být.
(dokončení příště)
pondělí 12. prosince 2011
BARON MYRCHACH A JEHO LITOGRAFIE
 |
| Felician von Myrbach, autoportrét |
 |
| Ilustrace k Donu Quiotovi |
 | |
| Galantní aerostatier u Fleurusu |
 | |
| Děla, jimiž Bonaparte rozstřílel vendémiairové povstání v Paříži |
 | |||
| Setkání s Paulinou Fouresovou v káhirském Tivoli |
 | ||||||||||
| Jízdní myslivci, ilustrace k Parquinovým memoárům |
 | ||
| Jízdní granátníci Konzulské gardy u Marenga |
 | |||||||
| Pěší granátníci konzulské gardy, ilustrace z Aventures de Guerre |
 |
| Mackova kapitulace, Ulm 1805 |
 |
| Útok mameluků, Staré vinohrady, 1805 |
 |
| Slavkov, Žatčanský rybník |
 |
| Prusové, brousící palaše o schody francouzského vyslanectví v Berlíně, 1806 |
 |
| Somosierra, 1808 |
 |
| Most přes Dunaj na ostrov Lobau, 1809 |
 |
| Útok rakouských granátníků na sýpku v Esslingu, 1809 |
 |
| Přechod Němenu, 1812 |
 |
| Berezinský most, 1812 |
 |
| Májová pole nedlouho před bitvou u Waterloo, 1815 |
 |
| Diktát na Svaté Heleně... |
čtvrtek 8. prosince 2011
ČTYŘI TVÁŘE HRABĚTE MONTE CRISTO
 |
| Pevnost na ostrově If na dohled od Marseille.. |
Mám v mailu na napoleonknihy@volny.cz od p. Martina Vavříčka text, který vypadá jako recenze, je ale spíše úvahou na téma filmových verzí románu Alexandra Dumase staršího, stejně slavného jako Tři mušketýři a v tomto případě spojeného s napoleonskou historií, neboť, jak si jistě pamatujete, ostrov Elba, Napoleonovi oddaný pan Noirtier a jeho syn, který raději nosí jméno de Villefort, stojí na počátku neštěstí nebohého Edmonda Dantèse... Pokud jde o otázku položenou na závěr příspěvku, stále mám nejraději verzi s Jeanem Maraisem, byť ani další bych nezatratil, dokonce ani tu s Gérardem Deperieuem ne, kdyby nebylo sladkého konce (který mi naštěstí vynahrazuje skvělý Jean Rochefort jako hrabě de Morcerf)...
ČTYŘI TVÁŘE HRABĚTE MONTE CRISTO
Martin Vavříček
 |
| Napoleon na Elbě a kapitán Faraona Edmond Dantes |
V návaznosti na diskuzi ohledně starých a nových filmových zpracování klasických příběhů jsem se rozhodl přidat další „recenzi“. Jde spíše o přehled různých filmových podob jiného slavného románu Alexandra Dumase staršího. Stejně jako v případě Tří mušketýrů je děj notoricky známý. V případě mušketýrů se většina filmové veřejnosti patrně shodne, že ta nejlepší provedení musíme hledat několik desítek let zpátky a to v roce 1961, Tři mušketýři v hlavní roli s Géradem Barrayem, a v roce 1973, Tři mušketýři v hlavní roli s Michaelem Yorkem. Pohlédneme-li do filmové databáze csfd.cz, zjistíme, že názor na Hraběte Monte Cristo je odlišný resp. divácká obec je rozdělena v názoru, které zpracování je nejlepší. Každá z verzí má své zastánce a odpůrce.
 |
| Edmond, Mecedes a Edmondův učitel abbé Faria |
Hrabě Monte Cristo se dočkal několika verzí již před druhou světovou válkou, na televizní obrazovce se však usídlili verze mladší. Za klasické zpracování lze bezesporu považovat dvoudílný francouzsko-italský snímek z roku 1954 režiséra Roberta Vernaye v titulní roli s Jeanem Maraisem. Tehdy dvaačtyřicetiletý Marais prožíval jeden z vrcholů své kariéry. Byla to zlatá doba filmů pláště a meče a Marais byl možná jejich největší hvězdou. Vzpomeňme na filmy jako Hrbáč, Muž se železnou maskou, Kapitán a další. Hrabě Monte Cristo z roku 1954 do toho druhu filmů svým pojetím přesně zapadá. Balancuje mezi určitou dávkou dobrodružství, napětí, humoru a někdy lehké teatrálnosti. U některých filmů je tento koktejl namíchán lépe, u některých hůře. Monte Cristo patří do první kategorie. Mezi jeho klady bych jmenoval, že se snaží příběh vyprávět poctivě. Divák má veškerý děj patřičně naservírován, jak se patří. Z negativ bych zmínil pouze fakt, že postava Danglarse je de facto vynechána. Až u soudního přelíčení s Andreou de Cavalcanti, zjistíme, že Villefort a Danglars je v tomto snímku jedna a táž osoba. Jako druhé negativum bych zmínil pojetí samotné postavy hraběte Monte Crista. Chce se pomstít? Chce zpět Mercedes? Chce zůstat s Haydée? Jakoby sám úplně nevěděl, co chce. Zanechalo to ve mně dojem, že motiv pomsty je taková režisérova jistota. Nechám Dantese pomstít se a na závěr ho nechám v náručí některé z žen. Nakonec Monte Cristovi zbyla Haydée a Mercedes se vrátila, aby pokračovala tam, kde před 18 lety skončila. Koukáním z okna. Kdysi vyhlížela, až se na obzoru objeví Faraon a na jeho palubě milovaný Edmond. Nyní bude vyhlížet, až se jí vrátí syn. Tady tkví rozdíl mezi jednotlivými zpracováními. Každý tvůrce vidí Dantese jinak, každý také příběh zakončí jinak. Jednou odchází sám, podruhé s Mercedes, potřetí s Haydée. Monte Cristo o sobě během maškarního plesu, kde se po dlouhém odloučení poprvé setká se Mercedes, neustále opakuje, že je kat. Z tehdejšího pohledu, nacházíme se v roce 1955, to mu tak možná bylo. Dnes se nad tím můžeme shovívavě zasmát, z dnešního pohledu je to kat distingovaný.
Ukázka k verzi 1954, Edmond Dantes a abbé Faria v pevnosti If: http://www.youtube.com/watch?v=fY_gVcvwXIw
 |
| Hrabě korumpující Chappeho telegraf a příprava na souboj... |
Trailer k verzi 1975: http://www.youtube.com/watch?v=uI53Yee8ouI
Na přelomu tisíciletí zplodila francouzská televizní tvorba několik seriálů s historkou tématikou. Napoleona, Bídníky nebo právě Monte Crista. Ve všech třech hrál Gérard Depardieu. V Napoleonovi si výjimečně nezahrál hlavní postavu, té se zhostil Christian Clavier, Depardieuovi připadla role Josepha Fouchého. V ostatních zmíněných seriálech ho hlavní role už neminuly. V Bídnících si zahrál Jeana Valjeana a v Monte Cristovi pochopitelně Edmonda Dantese alias hraběte Monte Cristo alias abbé Bussoniho. Z dalšího obsazení tv seriálu Monte Cristo jmenujme Ornellu Muti v roli Mercedes, Jeana Rocheforta v roli Fernanda Mondega, Michela Aumonta v roli Danglarse či Jeana-Clauda Brialyho coby rejdaře Morella. Jsou to všechno ostřílení harcovníci filmového plátna, a tak není divu, že jejich partů v počátku příběhu zhostili mladší herci. V případě Gérarda Depardieu to byl jeho syn Guillaume. Dokonce Mercedes dostala mladší představitelku pro úvodní část, ačkoli Ornella Muti stále vypadá jakoby se jí zub času vůbec nedotkl. V tomto případě však Pokud jde o příběh samotný, vyprávění se obsahově velice podobá verzi s Jeanem Marais. Jsou zde patrné jisté odlišnosti. Verze z roku 1954 je dvoudílný film, verze z roku 1998 je čtyřdílný seriál. Obě verze se také liší v tom, které scény divákovi ukázat obrazem a které pouze dovyprávět ústy jednotlivých postav. Dá se říci, že v obou případech získáme plastický obraz celého příběhu, avšak pokaždé z jiného úhlu. Jako příklad nám může sloužit scéna z domu z Ottey, kde se dozvídáme, že zde Villefort zakopal právě narozené dítě. Režisér Verney v padesátých letech si scénu zakomponoval tak, že nám představil postavu Bertuccia v podání italského herce Paola Stoppy. Ten nás dovedl na zahradu domu, celou scénu popsal, posléze nás seznámil s vydařenou komickou figurkou profesora, jemuž svěřil dítě do výchovy. Profesor nám ukáže svoji školu pro mladé kapsáře a poví nám, jak pokračoval příběh mladého hocha, jenž měl být Villefortovým potomkem. Josée Dayan, režisér francouzského tv seriálu z roku 1998, nám tuto situaci podává odlišně. Monte Cristo si pozve veškeré aktéry dramatu do onoho domu. Je to takové malé setkání s „přáteli“ po letech. Oni pochopitelně neznají Monte Cristovu minulost a ani jeho úmysly. Zcela přirozeně je vyzve k prohlídce domu. Nejprve je zavede do ložnice, kde se příběh tohoto zločinu začíná, a posléze hosty odvádí do zahrady, kde svůj výklad dokončí, aniž by ukázal na pachatele onoho hrůzného činu. Původní verze je vedena až divadelní hravostí typickou pro dobrodružné snímky té doby, novější podání je více civilní, více dbá na stupňování napětí. Je tedy na divákovi samotné, která z nich je mu bližší. Nechť si vybere sám.
 |
| Gérad Depardieu s Ornellou Muti a vlevo Rochefortův hrabě Morcerf |
 |
| Starý bonapartista a jeho věrný Barrois |
Trailer k verzi 1998: http://www.youtube.com/watch?v=mDC_jmcnYfM&feature=fvwrel
 |
| James Caviezel jako Monte Cristo |
Přiblížili jsme si tři nejznámější zpracování Hraběte Monte Cristo. První byla dílem francouzskou-italské produkce, druhá byla čistě britským zpracováním, třetí verzi natočila francouzská televize v koprodukci s italskými a německými kolegy. Nu a čtvrtá verze je dílem Britů a Američanů. Režie se ujal Kevin Reynolds, za jehož bezesporu nejlepší snímek lze považovat Robina Hooda: Krále zbojníku z roku 1991 s Kevinem Costnerem v titulní úloze. Do role Edmonda Dantese byl obsazen James Caviezel, Fernanda Mondega ztvárnil Guy Pearce a za zmínku stojí i Richard Harris v roli abbého Farii. Tento snímek má své zastánce ale i mnoho odpůrců. Od ostatních verzí se liší tím, že je tu dán větší důraz na akci, dynamiku příběhu, na efektnost jednotlivých scén. Příkladem budiž scéna, kdy Monte Cristo pozve pařížskou smetánku do svého nového sídla. Je večer, hosté se procházejí po parku a společensky švitoří mezi sebou, ohně plají, když tu z oblak jako deus ex machina se zjeví horkovzdušný balon. Z něho vyskočí tajemný Monte Cristo a mává svým pláštěm jako Batman. Ze všech verzí má tato nejakčnější závěr. Souboj Monte Crista s Mondegem uprostřed polí. Boj na život a na smrt. Tatam je komorní atmosféra, kdy si Marais nebo Chamberlain lehce zašermovali s protivníkem, relativně rychle jej odzbrojili a ponechali jej v rukou Božích. Tady ne, akce střídá akci, jakoby to byl jediný výrazový prostředek, který tvůrci znají. Je to typický produkt současného pojetí dobrodužného žánru. Kdo má rád akci, nepřijde zkrátka. Některé momenty bych však s chutí z filmu vyškrtl. Jeden příklad za všechny. Závěrečný souboj. Monte Cristo a Mondego chvíli šermují, chvilku si dávají nakládačku ve stylu Buda Spencera a Terence Hilla, pak se ale proti sobě zběsile rozeběhnou a v plné rychlosti do sebe narazí. Nepoužijí ruce ani nohy, prostě se jen razí jako dva vlaky. Podobný nesmysl použil už John Woo o dva roky dříve v Mission impossible 2 s tím rozdílem, že dotčení gentlemani jeli na motorce, z ní se odrazili a podobný způsobem do sebe narazili ve vzduchu. Je to nesmyslné.
Trailer k verzi 2002: http://www.youtube.com/watch?v=JG7FDivQLac&feature=related
Žádný z uvedených snímků nelze vyloženě zatracovat ani pět chvály na jeho dokonalost. Každý z nich má své plusy i mínusy, nechť si tedy divák vybere, který z nich je mu nejbližší. Pro mě je to anděl pomsty, který rukou Richarda Chamberlaina dává průchod spravedlnosti, a tak se odplaty dočká Caderousse, Danglars, Villefort a Mondego. První, druhý, třetí, čtvrtý. Který je Váš oblíbený?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)