SLEČNA KAVALERISTKA (PAMĚTI 1)

Memoárová literatura bude od tohoto prvního příspěvku tvořit občasně-pravidelnou rubriku blogu, ať už se má jednat o věci přeložené do čestiny (není jich mnoho), nebo o originály, na které bych svoje čtenáře rád upozornil. Paměti lidí (to slovo je záměrné, nejde jen o muže a vůbec už ne pouze o vojáky) na léta revolučních i napoleonských (případně jiných válek, neboť chci tu a tam odbočit) mám velmi rád, pracují s ními víc než dost a trochu předpokládám, že to bude pro vás zajímavé. nebude od věci, pokud mi do komentáži nebo na napoleonknihy@volny.cz napíšete, jaké pamětníky či jaké události byste stáli; půjde-li to, rád vyhovím.

První vlaštovka patří mezi ty přeložené a nemužské, neboť je napsala žena. Vyšly v Mladé frontě (bibliografii najdete dole), sehnat se snad ještě dají a vyniajícím způsobem je přeložil Lubomír Dvořák. Já výseky z nich překládal také do svého výboru Ať žije císař! a používám tento překlad (místy nepřesným, neboť byl druhotný, z překladu anglického, jen s přihlédnutím k ruské verzi) trochu z pohodlnosti, abych nemusel pasáže z knihy přepisovat.

Ony memoáry se jmenují Slečna kavaleristka (Kavalerist děvica), zachycují (pokud jde o válku) děje od roku 1807 (Heilsberg, Friedland) po roku 1814 a napsala je Naděžda Andrejevna Durovová, narozená roku 1783 v Chersonu, dcera husarského kapitána Andreje Vasiljeviče Durova z Ufské gubernie, původem z ukrajinské-polské rodiny Turowskich, a čistokrevné „Moskalky“ Naděždy Alexandrovičové. Koncem roku 1806 se nechala v Grodnu naverbovat do ruského Konnopolského pluku (v překladu Polského lehkého jezdeckého pluku) pod mužským jménem Alexandr Andrejevič Sokolov, podle svým memoárů proto, aby unikla osudu ruské ženy, to jest životu bezprávné otrokyně. Neprozradila v nich už, že ji v osmnácti (roku 1801) provdali za jakéhosi Černova a že o dva roky později porodila syna. Co se stalo, proč roku 1806 uprchla, to se neví. Její otec napsal, že manželství bylo rozvázáno, což mohlo znamenat nejspíš umrtí děcka a naprostý partnerský rozkol... U Konnopolského pluku zažila Durovová druhou polovinu tažení roku 1807, tedy to, co následovalo po bitvě u Pruského Jílového, kdy se obě armády vyčerpaně stáhly a vyrazily proti sobě teprve v půli jara. Víc než válečné události však dokázala popsat neuvěřitelnou spoustu hloupostí, které v bitevní vřavě i zápolí stihla nadělat… Její vojenská dráha málem skončila hned po tažení roku 1807; otec, kterému poslala z Grodna zprávu, ji totiž hledal tak intenzivně, že napsal supliku na nejvyšší místa, a když nedostal odpověď, obrátil se prostřednictvím hraběte Lievena, jednoho z císařských radů, na samotného imperátora vší Rusi. Alexandr si Naděždu povolal a chtěl ji poslat domů, ona však prosila tak úpěnlivě, že ji vzal pod svoji ochranu. Byla zařazena k prestižnímu Mariupolskému husarskému pluku, povýšena na korneta, tj. do důstojnické hodnosti, a krom toho dostala (za záchranu života důstojníka v bojích u Heilsbergu) kříž Řádu sv. Jiří. Hrabě Lieven pak mohl ministru války hraběti Arakčejevovi sdělit 21. února 1808 carské rozhodnutí:

„Hrabě Alexeji Andrejeviči! Jeho Veličenstvu císaři se uráčilo poručit, abych Vaší Excelenci sdělil, že dcera kolegiátního assesora Andreje Durova v uplynulém roce 1807 zatajila svoje pohlaví, zapsala se jako vojín do Polského lehkého jezdeckého pluku pod jménem Sokolov a během posledního tažení sloužila tak, že se vyznamenala, za což byla povýšena na seržanta a obdržela Řád. sv. Jiří. Její strýc, kolegiátní assesor Nikolaj Durov, žijící zde v Petěrburgu, toto tajemství odhalil a požadoval, aby byla ze služby propuštěna, ježto ale ona prohlásila, že si přeje sloužit i nadále, byla přeložena k Mariupolskému husarskému pluku jako kornet pod jménem Alexandrov a s rozkazem nadále skrývat svoje současné postavení tak, aby kromě tohoto dopisu nebylo známo...“

Durová-Alexandrov sloužila u Mariupolského husarského do roku 1811, Barclay de Tolly, Arakčejevův nástupce v křesle ministra války, ale zkrátil carskou apanáž, která pak už nestačila na nesmírně nákladnou výstroj husarského důstojníka. Durová se nechala přeložit k Litevskému hulánskému, v jehož řadách ji zastihla válka s Napoleonem roku 1812. Utržila zranění u Borodina v prostoru Velké reduty, v roce 1813 došla s Bennigsenovou Polskou armádou dokonce na okraj Čech a napoleonské války zakončila v roce 1814 účastí na obléhání maršálem Davoutem bráněného Hamburku. Nikdy nebyla mužatkou, pozdější dopis Děnise Davydova Puškinovi se zmiňuje o tom, že se zamilovala do poručíka Grigorije Švarce od Litevského hulánského... Vojenskou službu opustila jako poručík roku 1816, kdy se usadila u strýce v městě Jelabuga. Mužský oděv neodložila, působila excentricky jako „ruská Sandová“, přesto tu byla oblíbená. Zemřela 23. března (4. dubna dle gregoriánského kalendáře) roku 1866 jako třiaosmdesátiletá v Jelabuze, kde jí o pětatřicet let později postavili pomník. Až do první světové války zůstala jedinou Ruskou, která si vysloužila Georgijevský kříž.

Durová své memoáry sepsala okouzlujícím stylem a Puškina do značné míry inspirovala ke Kapitánské dcerce“. Poprvé vyšly roku 1836 a od té doby se dočkaly i řady překladů; te francozský se v překladu výstižně jmenuje Dívka, která měla raději koně než muže.
Pár českých čtenářů možná zná osudy Durovové z dnes již zapomenutého románu L. A. Čarské Smělý život (vyd. Vilímek koncem XIX. stol., ilustroval V. Černý). Autorka Naděždiny vzpomínky volně převyprávěla nejspíš podle prvního vydání, jež vycházelo v Puškinově časopisu Sovremennik.
A nyní ona slíbená ukázka:

Každé ráno za mnou přicházel starý Grebennik, husar-flankér z mojí čety, s karabinou a já se většinu času učila cviky k noze, na rámě, k líci; cvik k noze je pro mne velice těžký, dělám ho neohrabaně a trhaně, což se mému mentorovi pranic nelíbí. Pokaždé, když velí „Ot nogy!“, dodává: „Nelitujte nohu, Vaše Blahorodí! Pusťte ji rázněji!“ Pokusila jsem se ho poslechnout a nelitovat, jak říkal, nohu, tak těžce jsem si ale do ní udeřila pažbou, že mě bolela celý měsíc. Nakonec jsem se ale naučila s karabinou zacházet. (…) Mariupolskému pluku bylo nařízeno, aby se shromáždil u Lucku. Tady jej bude přehlížet náš sborový velitel Dochturov. Předtím však budeme muset vydržet přezkoušení před naším divizním velitelem, hrabětem Suvorovem. Nu, vyjedeme na zelenou rovinu v bílých mundůrech, které se blyštěly zlatem, a s vlajícími pery na kivérech, v tom salonním úboru, bílém i zlatém, mnozí se přitom podobají více krásným děvčatům než mužným vojákům, hlavně ti, co podobně jako já, mají sotva osmnáct let. Musíte vědět, že můj kůň se svěšenýma ušima byl stále před prvním řadem, jenže vůdčí role, kterou mu bylo hrát, jej patřičně děsila, stále se chtěl zařadit, cpal se dozadu zadkem, a když jsem jej pobízela ostrými ostruhami, aby popojel vpřed, tu potřásal hlavou a vzpínal se na zadní. Podle toho, co dělal, jsem čekala, že mi provede vražedný kousek, jen co manévry začnou. A tak se i stalo. Hrabě projel podél celého našeho pluku krokem, pozorně si prohlédl celé čelo, načež vyjel několik kroků před střed pluku a hlasitě pravil: „Páni důstojníci.“ Celá blyštivá suita se hnala ke svému veliteli s rychlostí větru, můj ďábel však až poté, co ode mne dostal několik surových ran šavlí, pak pohodil zadníma nohama a vyrazil melancholickým klusem, přičemž plynule mával ušima. Suvorov blahosklonně vyčkal, až dojedu ke svým druhům, teprve pak nám udělil rozkazy, jež spočívaly v rozvržení, jaké manévry se budou dělat před Dochturovem, co dřív a co potom.„Teď už, pánové,“ dodal hrabě, „si už uděláme jen repetici, vraťte se laskavě na svá místa!“Všechno letělo k pluku a tentokrát i já pádila s vichrem o závod. Zastavíme před čelem, vyrovnáme se, vydáme rozkaz: „Povzvodno! Levyje pleči vpered! Marš!“ Celý pluk provedl onen cvik naráz a ladně, můj démon se ale začal vzpínat, kopat, frkat a ze všech sil kroutit hlavou s plandavýma ušima. Tušila jsem, že takový začátek bude mít nedobrý konec, velela jsem tedy vzvodnomu poddůstojníkovi, ať zaujme před vzvodem (oddílem, pozn. překl.) moje místo, pak jsem zasadila koni tři tak silné rány, jaké jsme svedla, a přinutila jej, aby se mnou vyrazil střemhlav k Lucku. Když Suvorov onu scénu spatřil, pravil jen s úsměvem: „Mladému důstojníkovi se s námi nechce cvičit.“ Manévry před naším sborovým velitele se pro mne skončily bez trápení, praporní velitel mi dal svého koně. Po přehlídce a cvičení šli všichni důstojníci k Suvorovovi na oběd. Jak skvělé a zavazující je jednání hraběte. Důstojníci i vojáci jej milují jako otce, jak přítele, jak sobě rovného druha, neboť on podle jejich soudu všechny tyto kvality spojuje.

---

Dnes jsem ke své hanbě spadla z koně! Mohla bych říci, že i ke svému neštěstí, protože jsem spadla ve chvíli, kdy šel celý pluk do útoku. Podjampolskij mi dal svého koně, mladého, hravého hřebce, naše manévry se pro mne chýlily šťastně ke konci, zbývalo už jen provést celým plukem útok. Při povelu „S města! Marš! Marš!“ se můj kůň vzepjal na zadní, skočil kupředu, od toho prudkého pohybu se mi utrhla pochva šavle od předního řemene a spadla mezi zadní nohy koně, do nichž při každém skoku mlátila, a při třetím poskoku mě kůň přehodil přes hlavu na zem. Spadla jsem a v té chvíli jsem ztratila vědomí. Pluk mžikem zastavili, což byla hračka pro lidi i koně vycvičené tak skvělým způsobem. Při prvním povelu „Stoj!“ zastavil pluk jak vrostlý do země. Důstojníci mě zvedli ze země, rozepnuli mi dulam, neboli dolman, rozvázali nákrčník a křičeli, aby mi lékař honem pustil žilou. Já ale ke svému velkému štěstí přišla k sobě a starosti, co počít, dál byly ty tam. Znovu jsem si uvázala nákrčník, zapnula dolman, sebrala přervané portepé a znovu vsedla na koně, už jsem ale necvičila a jen jela za plukem. Když cvičení skončilo, zavolal si mě Dymčevič, a když jsem k němu dojížděla, tu se on oddělil od důstojníků, dojel ke mně a řekl: „Vy jste dnes spadl z koně…?“ Ohradila jsem se, že to kůň shodil mne. On mi přísným hlasem opakoval: „Vy jste spadl z koně! Husar může spadnout jen s koněm, nikdy z něho! Nic nechci slyšet! Zítra pluk jede domů; jeďte zítra k záložní eskadroně, za cvičitelem, a naučte se řádně jezdit.“

(Bibliografie: Durovová Naděžda Andrejevna: Slečna kavaleristka. Překlad Lubomír Dvořák. Mladá fronta 2005. ISBN: 80-204-1273-5)

FILMOVÉ PREVIEW: BITWA WARSZAWSKA 1920

V posledních dnech se řada komentářů pod vlivem článku Milana Jelínka o filmu Koráby útočí stočila na historické hrané snímky vůbec, přičemž hlavním leitmotivem se staly ruské postsovětské velkofilmy typu poměrně nedávno natočeného Tarase Bulby, což je obzvlášť názorný příklad ruského nacionalismu a šovinismu, důstojného stalinské éry. Jeden z vás mě ovšem upozornil na jiný, dosud vznikající film, o němž jsem neměl potuchy a který mě trailerem zaujal natolik, až jsme začal surfovat a hledat. Po zjištění, že na českých webech o něm není dosud zmínka, moje zvědavost vzrostla; kdo by odolal lákadlu referovat v tuzemsku mezi prvními, ne-li první vůbec. Podotýkám, že film, jehož premiéra je ohlášena na říjen tohoto roku, nemohu posuzovat jinak, než ze zmínek na zahraničních serverech a z preview, jen velice doufám, že to bude dobrý snímek, a držím palce, byť se tematicky vůbec netýká "mého" období.

Film nese název Bitwa warszawska 1920, má být uveden dokonce jako 3D a točí jej Jerzy Hoffman, veterán polského historického velkofilmu, který se stal nesmrtelným dík zfilmované trilogii Henryka Sienkiewicze (Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wolodyjowski). Obsazení je prestižní, z u nás známých polských herců ztvárňuje roli maršála Pilsudského Daniel Olbrychski.

Oč jde dějem i obrazem? O jednu z nejbolestivějších, u nás do roku 1989 velmi mlčením přecházených a pro Poláky hodně trudných epizod rusko-polských vztahů, o poslední epizodu toho, co sovětská historiografie označovala jako poslední (tuším třetí) válku s interventy, byť v tomto případě bylo interventem bolševické Rusko. To se prostě nesmířilo se ztrátou území, jež mu od dělení Polska patřilo, a v souvislosti s ideami světové revoluce i jejího vývozu pokládalo dotyčná území za most ke střední i západní Evropě; co se nezdařilo roku 1918 a 1919 v Maďarsku , Rakousku i Německu, mělo vyjít zde. V rámci objektivity nutno dodat, že mladé Polsko se snažilo posunout svoje hranice na východ, využít války na Ukrajině, získat zpět území, o něž před staletími přišlo, a využít situace, kdy se těchto prostor Leninova vláda kapitulačním mírem v Brest-Litevsku vzdala. V červnu 1920 zaútočila Buďonného 1. jezdecká armáda na polské linie, které prolomila, a Západní front Michaila Tuchačevského tento úder přeměnil od Bereziny v celkový postup do Běloruska na Grodno. Byl to příval, úspěch a počátkem srpna se bolševické jednotky blížily k Varšavě. Dvanáctého srpna už Tuchačevskij útočil na pravobřežní varšavské předměstí Pragu, jeho průlom však byl příliš hluboký, s nekrytými boky a vyžadoval přeskupení sil, jenže politický armádní komisař Stalin chtěl Varšavu stůj co stůj. To, že Buďonnyj a Jegorov jednali podle jeho vůle a ne podle Tuchačevského rozkazů, usnadnilo Pilsudskému přípravu protiofenzívy na několika směrech., vedenou hlavně z jihu, na bok a dlouhou operační linii. Ve dnech 12. až 25. srpna pak proběhla u Varšavy bitva, které dali Poláci jméno Zázrak na Visle; výsledkem bylo nejprve zhroucení útoku na Varšavu, odříznutí a panika čelních jednotek, a poté naprostý kolaps s celkovým ústupem za Bug. Za Grodnem přešel Tuchačevskij do obrany a v září podnikl u Němenu novou ofenzívu, v níž utrpěl další porážku. Následovalo příměří a na jaře následujícího roku mír v Rize...

Tolik tedy velmi zhuštěný historický rámec (podrobnosti s mapami najdete na anglické wikipedii, prolink vkládám do nadpisu) a lze si jen přát, aby scénář nesklouzl do laciného vlastenectví a nenesl se na vlně staletí trvající oboustranné polsko-ruské nenávisti (datující se, tuším, od roku 1612, což je, mimochodom, jiný ruský film na obdobné téma), byť zachovat objektivitu je asi velice těžké; pro Poláky jde o stejně bolavé téma jako v případě Katyně (viz opět film Andrzeje Wajdy) a mnoha dalších.

Snad pro zajímavost dodávám, že válka o Varšavu se stala i námětem obrazů dvou Kossaků, z nichž jsem o napoleonských plátnech Jerzyho Kossaka nedávno psal. Tento malíř je autorem triptychu Bitva pod Komarowem (jde o největší jezdeckou bitvu 20. století, v níž Poláci porazili Buďonného), hlavně však řadu desetiletí utajovaného Zázraku nad Vislou... Wojciech Kossak je zas znám (pokud jde o toto téma) především plátnem Obrana hřbitova, který zachycuje epizodu z bojů mezi Ukrajinci a Poláky o Lvov, tedy jakousi předehru celého kofliktu roku 1920.
Summary: Preview of the polish movie Battle of Warsaw 1920 by Jerzy Hoffman (first release in october 2011) with the short history of this conflict and some paintings by Jerzy and Wojciech Kossak (Miracle over Vistula, Battle of Komarov...).

KORÁBY ÚTOČÍ

Blog jsem zakládal s úmyslem psát tu o věcech, které mě zaujaly, a automaticky jsem sklouzl k tomu, co pokládám za dobré, nebo alespoň z jistého úhlu za interesantní (což mohou být např. některé filmové sharpovské díly, byť k nim je z hlediska reálií tisícero výhrad). Chyba, tyhle stránky by měly mít i varovně-výstražnou funkci na věci historicky vyloženě paskvilné, děsivé, tendenční a vůbec odstrašující (jako např. Ridley Scottovo Království nebeské, o Robinu Hoodovi ani nemluvě). Kolega Milan Jelínek (autor prvního vydaného svazku o Rusko-japonské válce, viz článek z 29. září 2010; další dva jsou v nakladatelství a prolink na jeho staronový web o válečných lodích najdete v nadpisu) právě dnes přihrál míček v podobě recenze na sovětský historický film Michaila Romma Koráby útočí (Korabli šturmujut bastiony), což jsem dvojnásob či trojnásob uvítal; místa bojů v Kerkyře jsem před pár lety prošplhal, pak přečetl český překlad Tarleho knížky o admirálu Ušakovovi, hlavně jsem však asi v deseti letech ten film viděl a šíleně se mi líbil. Loni či předloni jsem si koupil DVD (ještě za plnou cenu z Popronu, pak vyšlo za babku v trafikové edici), zjistil, jak je vše relativní, a zhnuseně ho nedokoukal. Proč, to najdete (ať už jste půl století starý film viděli, či nikoliv) zde:

KORÁBY ÚTOČÍ
pošramocený dojem z filmu tak trochu o krásných lodích
Milan Jelínek

Jako kluk jsem byl v polovině padesátých let (20. stol.) nadšen, když jsem v sovětském velkofilmu „Koráby útočí“ konečně viděl bojující obrovské válečné koráby – byly nádherné, sveřepé, od jejich boků zuřivě dýmaly a šlehaly výstřely… Tím ale mé nadšení končilo, podjato podezřením, že děj filmu, postavy i scény jsou náramně - dětsky řečeno - „přikrášleny“… Když se nedávno, po víc jak půl století, film u nás objevil na DVD znovu, za těch pár korun jsem si jej v trafice samozřejmě koupil, ale pak doma ještě víc zíral, co nám tehdejší komunističtí „kulturtrégři“ předložili za podívanou a jak silná vrstva ideologického a nacionalistického tendenčního barviva tento nehorázně kašírovaný film pokrývá. A nebýt právě těch námořních scén, disk i s pošetkou, s anotací zřejmě z dob socialistické kinematografie, bych odložil hodně stranou, někam tam, kde mám sice trochu lepší, ale rovněž tendenční chvalozpěv onehdy i u nás uznávaného oficiálního sovětského historika J. V. Tarleho – knihu „Admirál Ušakov ve Středozemním moři“ (1951).
Soudím, že historicky méně obeznalému a nenáročnému divákovi, jaký tvoří většinu soudobého tuzemského filmového publika, se film může i líbit – je barevný, velmi výpravný, po formové stránce skoro srovnatelný s dobovými hollywoodskými kinematografickými špektákly, v některých fázích dějově dynamický, ba může na leckterého našince působit sympaticky a „skoro jako pravda“, takže i u nás své příznivce tento monstrózní výtvor má, a nic proti tomu a nic proti takovému divákovi. Ale jsou i jiné názory.

Totiž tato v podstatě nacionalistická agitka a těžkotonážní apoteóza nejen admirála Ušakova, ale ruského vojenství a ruského národa všeobecně, vypracovaná pod politickým dohledem kremelského politbyra, je až na základní dějovou osu (silná eskadra admirála Ušakova v boji s Francouzi na Středozemním moři, akce Nelsona…) a některé reflexe historických momentů (Ušakovova ústava Jónským ostrovům…), bohužel věrohodný asi jako dobře udělaná falešná bankocetle. Už třeba jen řešení postav: Fjodor Fjodorovič Ušakov (1744–1817), admirál černomořského loďstva od r. 1799, skutečně nebyl oblíbencem dvora – v loďstvu platil za demokrata a ve vyšších kruzích za nepohodlného liberála, což se ve filmu chvályhodně naznačuje, ale jeho poměrně příznivý vztah k námořníkům se tu převádí do roviny třídního uvědomění a sbližování „s prostým bojujícím (pracujícím) člověkem“. Ušakov také nebyl mohutný bohatýr s panděrem, jak ho vypodobnili mistři Mosfilmu a herec Ivan Pěreverzev, ale člověk štíhlý, střední postavy… Vůbec jsou figurativní řešení pro tento film problematická, neboť postavy byly modelovány schematicky a účelově, bez ohledu na dobovou realitu: Britové (Pitt, Nelson, lady Hamiltonová…) mají a priori ukrutně zápornou typiku, takže Nelson vypadá jako baculatý a načechraný Jack Rozparovač (ta páska na oku je ovšem správně), Hamiltonová jako asistentka Rumburaka a třicetiletý Napoleon, ve skutečnosti tehdy štíhlý mladý muž s dlouhými vlasy, je už na přebalu prezentován jako od obežraný padesátník s nejtemnějším uhrančivým pohledem zlého primitiva (naštěstí ve filmu je to lepší), Turci mají podmalované a ukosené tváře odporně proradných individuí... Zato ruští námořníci a námořní pěšáci jsou tu viděni jako uvědomělá, mravně vysoce vyspělá masa schopná i radosti ze života a dobře vykonaného boje zvlášť, která pod velení „milovaného admirála“ vykoná kdekoliv cokoliv, ač ve skutečnosti měli tito muži nevysychající touhu po alkoholu a problémy s lodní morálkou a v zahraničních přístavech platili za sice dobrosrdečnou, ale věčně opilou přihlouplou chásku. Nu a Ušakov sám coby filmová postava je tu samozřejmě bez charakterové poskvrny – vždy železitě rozhodný, neústupný, spravedlivý, s hřmotnou výbavou patetických slov a teatrálních pohledů a gest, a podobně je vypodobněn i jeho učedník Seňavin. Je pravda, že Ušakov – zastánce ofenzivní role floty a útočné taktiky v námořním boji – byl za dobrého námořního velitele uznáván i mezinárodně, ale vylíčit ho takhle?! On prostě nesnášel Nelsona a Napoleona a „všechny ty vlezlé Francouze a Angličany studené jak čepel dýky“ coby konkurenty, ba nelichotivě se vyjadřoval i o vynikajícím admirálu Latouche-d´Trévilleovi (1745–1804), jediném, který dokázal - byť v malém střetnutí - porazit Nelsona. A hlavně: Patřil k téže společenské třídě jako Nelson, takže je-li idealizován jako „otec prostých námořníků“, pak - abychom byli blíže pravdě - je třeba mít na paměti, že opovrhování plavců admirály a vysokými důstojníky bylo v tehdejším carském loďstvu hluboce zakořeněno už od dob Petra Velikého! Tudíž Ušakovovo „otcovství“ chápejme jako součást chytré manipulace s masou podřízených, aby mu v daleké cizině náhodou nenadělala trampoty vzpourami a podobnými excesy, které by jednak nutně uvrhly Ušakova vůči soupeřům do mizerné strategické pozice, jednak vybudily další nelibost cara, že si neumí udělat pořádek v posádkách.
Ale nejen s fyziognomií a vizáží postav, ale též s historickými pravdami tvůrci filmu naložili podle soudružské objednávky! Např. Napoleona ocejchovali jako uzurpátora Evropy, ač tehdy (v r. 1799) jím ještě nebyl – měl největší starosti v Egyptě. Nadto na konci 19. století Napoleon zdaleka nebyl nezávislým panovníkem (v listopadu t. r. se stal jedním ze tří konzulů), v Paříži byl v centrálních kruzích neoblíbený natolik, že jeho tažení do Egypta bylo pro ně úlevou… Většině evropské veřejnosti se Napoleon zatím jevil jako „zajímavý člověk“ a v absolutisticky zšeřelém milieu kontinentu byl pro mnohé obdivovaným exportérem převratně společensky pokrokových idejí Velké francouzské revoluce (právo na práci a půdu, republikánství, demokratizace…). Za dobyvatele proto tehdy mohl být považován jen na některých územích (Řecko), kde se Francouzi k místnímu lidu chovali skutečně hrubě. Avšak nelze mluvit např. o osvobozování Říma Ušakovem, jak filmový admirál líbivě zdůrazňuje svým mužům, ale o prosté vytlačování Napoleona zpět do francouzské enklávy, právě proto, že francouzský vojevůdce mohl být mnoha evropským monarchistickým zřízením nebezpečný. Nějaký řecký lid ruského cara nezajímal, ba jen v míře nutné Řeky respektoval i Ušakov-flotovůdce a Ušakov-diplomat, jednající v intencích rozkazů dvora a ve smyslu carské imperiální politiky, ne aby někoho osvobozoval. Pozornost „osvobozených“ Řeků a Italů, v jistém smyslu zasloužená, mu ovšem lichotila, a stejně tak jeho mužům... Takový výklad však film postrádá, takže neobeznalý našinec musí být udiven, jak politicky velkorysý, spravedlivý a volnosti národům přející Ušakov byl, ač šlo o utilitaristu a pragmatika.

A tak co jediné vypadá ve filmu dobře, jsou bitevní scény – jak pozemní, s dosti početnými komparsy a dobře vystavěnými kulisami pevností (vlastně ale jde jen o scénu dobývání Korfu), tak i námořní. Vytknout jim lze jen obvyklé předimenzované nadšení námořníků pro boj, přerůstající v emfatická až pološílená gesta, vlastenecky frenetické výkřiky, vrcholně patetizované scény, dojemnou, ale nepravděpodobnou úzkostlivou pozornost Ušakova věnovanou námořníkům, teatrální pády „zabitých“ bojovníků… Na to se dnes dívá už s přemáháním. Avšak! Kdysi jsem viděl fotografie asi dvoumetrových, precizně a do nejmenších podrobností provedených modelů (maket) lodí, které si ve filmu „Koráby útočí“ „zahrály“, takže je s podivem, že jejich existenci režisér a scénárista nevyužili k déletrvajícím, vskutku dobře vypadajícím námořním scénám (podobně jako v „Hrdinovi Černého moře“). I v těch několika záběrech tyto modely-koráby vypadají nesmírně věrně a jejich palebná činnost, ale i třeba vzdouvání moře, jsou zaznamenány – i díky zmenšené expoziční rychlosti kamer – mimořádně působivě. Jenže jde jen o sporé scénické zákmity, a také záběry na paluby lodí s pracujícími dělostřelci jsou ojedinělé a až klipově kratičké, takže si těchto scén namoutě neužijeme.
Český dabing je opět špatný – herci se snažili, ale režisér tuzemské verze zřejmě pracoval jen s jednostopou zvukovou předlohou, takže akustické obrazy jednotlivých prostředí jsou vyprázdněné, české hlasy znějí všude stejně, ač postavy se pohybují v admirálské kajutě, na palubě, na pobřeží, v chodbách a sálech.

Ne, neodsuzuji film za nedokonalosti dané úrovní někdejší kinematografické techniky, ba netvrdím, že jde o film naprosto špatný - poukazuji jen na prohřešky od podstaty ideologické a nacionalistické, deformace způsobené snahou idealizovat vojenství předchůdců sovětských branných sil. Takovéto postupy škodí umění vždy a všude, tím spíše, že na výmysly ideologů nadiktované scénáristům, režisérům a hercům nelétne i dnes kde kdo se stejnou snadností, jako na triky podvodných úvěrových firem.

„Koráby útočí“ (orig. „Korabli šturmujut bastiony“). Sovětský svaz, 1953, 94 min. Režie: Michail Romm. Hrají: I. Pěreverzev, M. Nazvanov, S. Bondarčuk, P. Volkov, M. Pugovkin, I. Molchanov, S. Martinson. Česká distribuce: Řitka-Video, 2008.

HULÁNSKÝ ŠPUK ANEB GASTRONOMIE JINAK

Stále mám po Silvestru nějak rozvernou náladu, ne a ne se donutit k něčemu seriózně důstojnému a komentáře či maily některých z vás (oni už budou vědět, koho myslím) mě od úvah ryze akademických odvádějí, což jim zas nedá tak moc práce. Určitá diskuze, která se teď překvapivě rozpoutala nad starým článekem o receptu na proslulé kuře Marengo (zveřejněno 30.5., lépe při hlédání použít štítek cooking jako vaření; právě jsme ho vyrobil, protože vaření je v módě a žádná slušná show se bez něj neobejde), mě přiměla přihodit cosi , aby menu bylo úplnější. Popravdě jsem na tenhle recept zavzpomínal v prosinci na zámku ve Slavkově s kamarádem a jedním z autorů tohoto jedinečného koktejlu (a je to venku, jde o pití...), který mi dal svolení prozradit onu živou vodu širší veřejnost. Původci jsou téměř stejně atraktivní jak Emmanuele Ricci (píšu to dobře?), původem z Elby, jednu dobu malého Napoleonova císařství. Jedná se o rakouské kavaleristy hulánského pluku č. 1 Merveldt, domovem v Ostravě, kteří sice sváděli vznik šíleného receptu na Poláky, pak ale prozradili, že je trochu i jejich. Název to napovídá a raději nechtějte, abych tu vysvětloval, co v ostravském dialektu slovo "špuk" znamená. Tak tedy po dlouhém úvodu krátký recept:

Hulánský špuk:
Nalijte rum (tuzemský) do velkého panáku. Vedle si do deckové sklenice připravte kyšku (kefír). Nachystejte na stůl uzené nebo klobásky na zakousnutí. Zvrhněte rum do sebe. Okamžitě ho spláchněte kyškou! Pokud máte uniformu, sluší se přitom vystoupit na stůl. Uzené pak podle chuti...

Osobně jsem to okusil před dvěma lety na letním Slavkově; po lítém boji (viz foto) Uhlanen Regiment Nr.1 následovala noční oslava vítězství na Staré poště, kde jsme zabodli pro větší pohodu šavle do stropu (rovněž viz foto). Nevím, kolik těch špuků za večer bylo, myslím, že hodně, u prvního jsem se obával, co na to moje vnitřnosti, pak mi to začalo být stále víc jedno, zodpovědně však mohu říci, že ráno (a vzhledem ke služebním povinnostem to bylo časné ráno) jsem neměl ani alergii na laktózu, ani nic z toho, čemu Francouz řekne gueule de bois, dřevěná huba, což je česky kocovina... Ona asi ta kyška nějakým mně tajemným zůsobem organickochemicky rum štěpí...