JEAN-JACQUES LOUP: NAPOLEONOVY ZIMNÍ HRY

Není tomu tak dávno (přesně nedlouho před koncem loňského roku), co jsem vypustil na blog článeček V novém kabátě do nového roku a v něm se jaksi odbočkou dostal na grandiózní a humornou kresbu Malíř bitev, která si dělá úžasnou srandu z jednoho slavného obrazu o dobytí holandské válečné flotily, zamrzlé u Texelu, což se stalo 21. ledna 1795 (celou skutečnou historii o jedinečném dobytí válečného loďstva jezdectvem najdete v medailonku slavného Marulaze v mé knize Má krev patří Napoleonovi). Tehdy jsem netušil, kdo je autorem onoho komiksově pojatého multivýjevu, byť jsem jeho kresby už párkrát předtím viděl, a jedna čtenářka v komentářích odpověděla, že jde o Francouze Jean-Jacquese Loupa. Tož jsem zapátral po internetu et voila, byl to on. Pak se mi povedlo narazit na obrázek, který moji dětinskou mysl (ve francouzštině odkojenou komiksovými časopisy Pif či za bolševika velmi nesnadno dostupným Spirou) nadchl o to víc, že se s věnuje Napoleonovu ústupu z Ruska roku 1812. Činí tak způsobem, který v jistém směru překonává epické líčení Lva Nikolajeviče Tolstého, o Vereščaginových plátnech ani nemluvě, a já dobré dvě hodiny stahoval nejméně dvacet dílčích výřezů, abych z nich poskládal celý obraz přechodu Bereziny poněkud jinak, Napoleonem se zmrzlým nosem vpravo počínaje (povšimněte si, že právě nešlechetně sebral dvěma gardovým granátníkům medvědice, aby si s nimi přikryl holstry...) a popravou prasete či popem ve zvonici vlevo konče. Celé veledílo se jmenuje Napoleonovy zimní hry, a pokud po něm zatoužíte, existuje jako puzzle (počet dílků si lze představit) za lidovou cenu k 70 EU... Je to dílo dobové a přesto nadčasové, zejména v době psaní příspěvku, tedy ve dnech dosti tuhých mrazů, klouzání po chodnících, ranních škrábání aut či hledání místa na zaparkování v hromadách neuklizeného sněhu...

Jean-Jacques Loup je žijící autor, narozený roku 1936 v Arles. Vystudoval Ecole nationale des Beaux-Arts v Lyonu, což je něco jako naše UMPRUM, věnoval se reklamě, zběhl ale ke karikatuře (od deníku L´Express až po Playboy), byl architektem interiérů restauračních řetězců v USA, Kanadě, Španělsku i Libanonu, vytvořil několik humoristických knížek, věnoval se politické karikatuře (např. pro Punch, Pardon, atd.), především však proslul jako autor monumentálních puzzle, která se nesou ve stejném duchu jako obě zde prezentované kresby: vždy jde o syntetizující skrumáž postaviček, akcí a situačního humoru na různá témata (Noemova archa, Rallye Monte-Carlo, železniční Great Western, pirátská Captain´s Flint Party, atd...). Myslím, že mu právem dávám štítek, který Loupa řadí nejen do kategorie humor, ale i art, tedy po bok velkých mistrů...

SMUTNÝ OSUD ŘADOVÉ LODI DUGUAY-TROUIN

Řadová loď, o níž je řeč, dostala jméno po jednom ze dvou nejslavnějších francouzských korzárů, René Duguay-Trouinovi (tím druhým je bezesporu Jean Bart), a dokončili ji v Rochefortu nedlouho poté, co se stal Bonaparte konzulem. Už roku 1801 doprovázel tento čtyřiasedmdesátidělový dvoupalubník s kapitánem Pierrem L´Hermitem konvoj konzulova švagra, generála Leclerka, na vojenskou výpravu proti vzbouřenému ostrovu San Domingue. Působila nějaký čas v Karibiku, kde byla vlajkovou lodí Louise Reného Levassora de Latouche-Trévilla, jednoho z nejschopnějších francouzských admirálů koaličních válek, a k francouzským břehům se vrátila až roku 1803. V červnu téhož roku se Duguay-Trouin pokusil s řadovými loďmi Guerriere a Duquesne pod Trévillovou vlajkou o proražení britské blokády, přičemž britskému admirálovi řádně pocuchal nervy. V srpnu se střetl u Ferrolu s britskou fifth rate HMS Boadicea (38 děl) a poté s eskadrou sira Edwarda Pellewa (ano, toho, co je v Hornblowerovi), pak přešel pod velení Claude Touffeta a zůstal až do 11. srpna 1805 ve španělské La Coruni. Onoho dne vyplul do Cádizu, kde se připojil k Villeneuvově Kombinované flotě, s níž absolvoval novou plavbu do Karibského moře i zpět a 21. října se ocitl v bitvě u Trafalgaru. Příliš si nezabojoval, plul v předvoji kontradmirála Pierra Dumanoira Le Pelleye, který si bitvy za sebou nevšímal, mířil dál k Cádizu a obrátil, až když nemohl nebohému Villeneuvovi pomoci. O dva týdny později se Duguay-Trouin ocitl se třemi dalšími řadovými loďmi Dumanoirovy flotily ve vodách, kde představuje nejbližší pevninu mys Ortegal; tam francouzského admirála 4. listopadu dohnal i porazil sir Richard Strachan. Kapitán Tuffet padl, Le Pelley a jeho lodi padli do zajetí; Duguay-Trouin spustil vlajku až v době, kdy téměř všichni důstojníci zemřeli či byli raněni: lodi v té chvíli velel námořní podporučík (!) Rigodet.

Duguay-Trouin byl po opravách zařazen do Royal Navy s novým jménem HMS Implacable a roku 1808 se účastnil Saumarezovy výpravy na Balt. Dne 26. srpna se on a HMS Centaur střetly s ruskou řadovou lodí Vsevolod (74), již zajali . To byla poslední akce HMS Implacable v napoleonských válkách. Zasahovala už jen ve Středozemním moři ve prospěch Turecka a od roku 1855 sloužila jako vycviková loď v Devonportu. Roku 1871 dostala nové jméno HMS Lion a roku 1912 ji Royal Navy prodala panu J. Wheatley Cobbovi, který ji rovněž používal jako cvičnou. Tehdy přišla o obvyklé His Majesty Ship, dostala ale zpět druhé jméno Implacable. Sloužila dál, byť jí roku 1925 zakryli horní palubu, a nepřímo se zapojila i do druhé světové války, neboť sloužila jako soukromá výcviková základna. Roku 1943 byla převzata Royal Navy, odtažena do suchého doku v Portsmouthu a měla nový křest na HMS Foudroyant , které nesla do roku 1947. Pak se zjistilo, že stav trupu léty i užíváním velmi utrpěl a poválečný rozpočet nedával v roce 1948 možnost věnovat na opravu potřebných dvě stě tisíc liber. Britské námořnictvo (které v té době začínalo restaurovat HMS Victory) nabídlo loď francouzskému, to si stálo finančně obdobně a dny Duguay-Trouina byly sečteny.

Dne 2. prosince 1949 byl trup odvlečen s kýlem plným trhavin a se 400 tunami zátěže doprostřed La Manche, kde pyrotechnici nálož odpálili. Výbušniny prorazily dno, zátěž se vysypala a loď dál plula se vztyčenou britskou i francouzskou vlajkou nad záďovým zrcadlem. Z Portsmouthu musel připlout mohutný remorkér Aligator, který do trupu několikrát narazil a nadělal v něm řadu děr. Teprve pak se bývalý Duguay-Trouin naklonil a klesl pod hladinu, což dokonale ilustrovalo, jak nesnadno se daly dřevěné řadové lodě potopit. O pár dní později byl zničený trup vyvržen na francouzské pobřeží… Záďové zrcadlo a galion (příďová figura) jsou vystaveny na stěně zastřešené haly v National Marine Museum v Greenwichi.

Záběry konce Duguay-Trouina se dochovaly, máte je na videu, převzatém s velezajímavých francouzských webových stránek, věnovaných nejenom této lodi, jejíhož smutného konce lze s odstupem půlstoletí víc než litovat; představa, jak by se někde mohla skvět zrestaurovaná podobně jako Nelsonova vlajková loď, doslova bolí...

Pokud jde o fotografii modelu Duguay-Trouina, je to maketa votivní, zavěšená v kostele Notre-Dame-de-Bon-Port ve francouzském Quillebeuf-sur-Seine, což je rodiště kapitána Claude Tuffeta, posledního francouzského velitele čtyřiasedmdesátidělového dvoupalubníku, který na jeho palubě v bitvě u Ortegalu zemřel.

MALÍŘ JERZY KOSSAK

Od založení blogu jsem si vytvořil pár pomyslných rubrik, jimiž si usnadňuji nápady na příspěvky, a mezi ně patři i okruh, mnou označený v popiskách ve sloupci nalevo jako art, umění. Malířů, kteří po sobě zanechali díla navýsost napoleonská, existuje mnoho, a krom Francouzů, Němců či Rusů tu velice čestné místo patří Polákům, což je vzhledem k jejich legionům, Varšavskému velkovévodství, polským plukům i polskému sboru víc než pochopitelné. Jerzymu Kossakovi (1886-1955) náleží mezi zmíněnými umělci čestné místo, i když se může zdát divné, že začínám právě jím. Byl totiž synem Wojciecha Kossaka a otcem Juliusa Kossaka, kteří také malovali napoleonská plátna, a můj výběr je ryze subjektivní, snad i proto, že se jedno jeho plátno objevilo na přebalu mojí knihy Rok 1812: Napoleonovo ruské tažení. Tento umělec kreslil hlavně obrazy historické, související s minulostí Rzeczpospolitej, a jeho záběr při výběru témat sahal od 17. století až zhruba po rok 1920, kdy legiony maršála Pilsudského odrážely od Varšavy a poté porážely bolševické jednotky Tuchačevského i jeho politruka Džugašviliho-Stalina. Jistěže to byl důvod, proč u nás z dějin umění do roku 1989 vymizel...
Pokud jde o Napoleona, jsou plátna Jerzyho Kossaka navzdory živým barvám poněkud nostalgická a točí se kolem osudového roku 1812. Začíná scénerií nazvanou Přechod Napoleona se štábem přes Vilju, kupodivu přeskočí Smolensk či Borodino a namaluje až emotivní Návrat z hořící Moskvy. Pak už je to tragédie ústupu, zastoupená Návratem od Moskvy a vrcholí Napoleonovou vizí za ústupu z Moskvy, kde se v oblacích rýsuje sfinga, ta věčná otázka, výstraha i připomínka triumfů z Egypta. Tečkou jako kdyby byly saně s císařem, ujíždějícím od armády jen v doprovodu vrchního štolby Caulaincourta. Pokud je mi známo, druhý okruh napoleonských maleb tohoto Kossaka tvoří Somosierra; tento slavný útok polských švališerů namaloval roku 1929 a znovu jinak roku 1945.

NOVOROČNÍ FILMY: STÁHNĚTE SI!

Čím začít na blogu nový rok 2011, kdy je vaše hlava stále rozptýlena silvestrovsými prožitky, marnými předsevzetími, stresem z opětovného ranního vstávání do zaměstnání a nepracuje tudíž v obvyklch obrátkách? Do značné míry mi to usnadnilo relaxační surfování po netu, při němž se občas podaří něco podstatného ulovit pro sebe (za "A"), nebo pro jiné (za "B"). Tentokrát byla varianta "B" správná, neboť už nějaký čas vlastníkem všech ulovených rybek jsem a s mnohými z vás se to má podobně, nicméně si myslím, že jiným udělám radost, a dělat radostem zájmově stejně naladěným osobám je potěšení sdílené, tedy dvojnásobné. Vlastně se tím vracím k několika příspěvkům na blogu, které patřily k těm sledovanějším, k filmům s napoleonskou tematikou. V nadpisu, jako téměř obvykle, najdete prolink na stránky, které stojí zato uložit do oblíbených, neboť na nich objevíte prolinky na volně stažitelné filmy, zpravidla dosti slušné kvality; pro méně zkušené surfaře přikládám i plné adresy z odkazů. Obrázek jasně říká, že jde nejdřív o dva snímky, které patří ve zlatém fondu na špici.
Předně je tu Bondarčukovo a De Laurentisovo Waterloo s Rodem Steigerem v hlavní roli císaře Napoleona I.:
http://www.uloz.to/7141537/waterloo-1970-avi
Ad secundo jde o doslova kultovní film začínajícího Ridley Scotta Duelanti s Keithem Carradinem a Harvey Keitelem v hlavních rolích filmového ztvárnění literární předlohy Josepha Conrada:
http://uloz.to/1481051/souperi-1977-.avi
A nakonec tu máme dva další snímky ze Sharpe´s Serie, nejprve Sharpovu pomstu:
http://download.cz.hellshare.com/sharpeova-pomsta-12-avi/2113831/
což je poutavá věcička i díky filmovému zpodobnění kouzelné Cornwellem stvořené postavy kapitána Williama Fredericksona s neodolatelnou parukou a umělým chrupem, neboť o ten pravý jej už dávno připravil nepřítel....
Poslední ze čtveřice je Sharpovo Waterloo, místy trochu úlet, neboť (narozdíl od knižní předlohy) tu občas vidíte jasné příklady (jak říkával jeden můj známý, povoláním architekt) vítězství dobrého nápadu nad zdravým rozumem...:
http://download.cz.hellshare.com/sharpeovo-waterloo-14-avi/2125825/
Doufám, že jsem vám udělal radost. Kritici Seana Beana nechť si laskavě povšimnou, že si vzal jejich výtky postupně k srdci a nakonec se zapnul až ke krku. Že mu to ale trvalo, dostal se k tomu až jako major, nebo dokonce podplukovník... :-)