KUŘE MARENGO

Můj syn mě právě upozornil na článek ze serveru "lidovky.cz" s nadpisem "Napoleon byl velký gurmán" (prolink na něj je opět v kliknutí na nadpis). Co tím chtěl pod článkem podepsaný V. Poštulka, který si k vlastnímu jménu přidal dvojsubstantivum "gurmet-kritik", říci? Že byl císař Francouzů labužník žravý (což je podstata slova "gourmand"), zatímco novinář je labužník rafinovaný (což je pro změnu podstata slova "gourmet")? Napoleon, bohužel, nebyl ani jedním, ani druhým, jídlu věnoval pramalou pozornost, byť vyžadoval určitý standard, a rozhodně netrávil u tabule mnoho času. To se ostatně odráží v kvalitě jeho kuchařů. Ani v článku zmiňovaní Lebeau, Guinget zvaný Dunan, či Bailly se rozhodně nemohli měřit s Escoffierem nebo Savarinem a žádnou "haute-cuisine" nevytvořili. Vaření je nicméně v módě, alespoň v televizi určitě, takže pokud chcete zkusit něco jiného než Ital v kuchyni (kterého obdivuji), můžete se pokusit o legendární kuře Marengo. Recept s omluvou z "lidovek" přebírám, avšak bez oné dojemné, často tradované a podle mého nejspíše vybájené historky, která se o drůbeži podávané po bitvě léta roku 1800 traduje:
Kuře Marengo
4 porce: 1 kuře, 200 g rajčat, 100 g žampionů, 4 krevety, 4 vejce, 1 jarní cibule, 2 stroužky česneku, 1 dl olivového oleje, 2 dl bílého vína, 1 ml koňaku, 2 lžíce mouky, 2 lžíce citronové šťávy, 4 plátky bílého chleba, petrželka, bazalka, pepř, sůl
* Vykuchané kuře omyjte, osušte, rozdělte na větší kousky a potřete je moukou. Na pánvi na oleji všechny zprudka opečte ze všech stran tak, aby dostaly barvu a kůrku. Potom je osolte a opepřete.
* Vyjměte maso z pánve a dopečte je v troubě dozlatova. Na zbylém oleji osmahněte jemně nakrájenou jarní cibulku. Pak přidejte rozmačkaný česnek a lístky čerstvé bazalky. Nakonec přidejte rajčata nakrájená na plátky. Zalijte polovinou suchého bílého vína a nechte asi 15 minut vařit.
* Vraťte kousky kuřete na pánev, přidejte plátky hříbků a sklenku koňaku, vše duste na mírném ohni asi 10 minut pod pokličkou.
* Na jiné pánvi na zbytku vína poduste ocásky krevet asi 5 minut. Na další pánvi opečte plátky chleba na trošce oleje, potom ve zbylém tuku udělejte sázená vejce.
* Kuře pokapejte citronovou šťávou a posypte čerstvou petrželkou. Podávejte tak, že na talíř dáte nejprve kousek kuřete, polijete šťávou (omáčkou) a obložíte krevetím masem. Pak na každou porci položíte plátek opečeného chleba a na něj dáte sázené vejce.
Pokud jde o vojáky po Marengu a za dalších bitev i pochodů, připomnělo mi to kreslený povzdech, který jsem kdysi vytvořil podle skicy účastníka napoleonských válek Benjamina Zixe; oprášil jsem ho (ten vtípeček) a přidal pro vás. "Tak to chodí," řekl by Kurt Vonnegut... Hezký den a dobrou chuť nad čímkoliv :-)!

P.S.: O slavném kuřeti píše jako první Bonapartův sekretář Bourrienne (na str. 174 svazku III. svých pamětí ve francouzském vydání z roku 1829) toto:
„Jídlo bývalo mimořádně prosté. Nuže, jídali jsme takřka každé ráno kuře upravené na oleji a cibulce, skromné ragú, jemuž se dnes, tuším, říká, kuře po provensálsku a které udržuje na jídelních lístcích našich restaurantů slávu proslulé bitvy pod mnohem ambicióznějším názvem kuře a la Marengo.“

Voila tout… Žádná večeře po bitvě, jen běžná snídaně, podávaná v době konzulátu v Bonapartových apartmánech kolem desáté, podle všeho bez ráčků a dalších rafinovaností. To ostatní už si vymysleli až podnikaví restauratéři v době po císařově pádu, aby zvýšili tržby... Pokud kdo přivedl "poulet Marengo" na výsluní, byl to až mnohem později Auguste Escoffier v londýnském Savoyi, pařížském Ritzu či na jiném ze svých "top" působišť...

Mimochodem, onen článek v lidovkách (z 24. května) začíná tím, že výročí vzniku kuřete od Marenga jsme mohli slavit před týdem... Jenže výročí bitvy u Marenga bude až za měsíc, 14. června, takže půjde asi o jinou pernatou z úplně jiné bitvu s docela odlišným názvem...

POLNÍ MARŠÁLEK KAREL, KNÍŽE SCHWARZENBERG

Ač jsem poměrně apolitický člověk, dovoluji si v souvislosti s výsledky parlamentních voleb připomenout Karla Filipa, prvního knížete Schwarzenberga, a jeho potomku Karlu Schwarzenbergovi symbolicky popřát, aby si v českém státě počínal stejně úspěšně jako jeho předek v čele České armády i celé protinapoleonské koalice v letech 1813-1814.

Karel Filip Schwarzenberg (nar. 15. dubna 1771 ve Vídni, zemřel 15. října 1820 v Lipsku), zakladatel orlické větve Schwarzenbergů, získal první vojenské zkušenosti jako poručík Brunšvicko-Wolfenbütelského jízdního pluku na Balkáně. Hodnost kapitána si vybojoval roku 1788 při útoku na Šabac. Zúčastnil se od roku 1790 první koaliční války a jako velitel dobrovolnického sboru hulánů obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. Roku 1800 se stal podmaršálkem a vynalézavě kryl ústup po rakouské prohře u Hohenlinden. Od roku 1801 střídal vojenské funkce s diplomatickými, roku 1805 velel předvoji Mackovy armády a unikl z obleženého Ulmu. Po bitvě u Wagramu byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a poslán jako rakouský vyslanec do Paříže, kde podle Metternichovým pokynů připravoval půdu pro sňatek císaře Napoleona s arcivévodkyní Marií-Louisou. Roku 1812 vedl do Ruska tzv. Pomocný rakouský sbor, tvořící součást Napoleonovy Velké armády, s nímž (a se sobě podřízeným sasko-francouzským sborem generála Reyniera) úspěšně čelil na jižním křídle Tormasovově i Čičagovově armádě v bitvách u Poddubna a Volkovysk (viz můj článek „Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812“ na www.primaplana.net). V závěru ústupové fáze ruského tažení kryl, už jako polní maršálek, Francouze i Sasy v prostoru Varšavska. Při přestupu habsburské monarchie na stranu protinapoleonské koalice byl jmenován velitelem rakouské tzv. České armády i vrchním velitelem všech spojeneckých sil. V jejich čele si počínal úspěšně u Lipska i v celém tzv. francouzském tažení roku 1814, které zakončil vjezdem do Paříže po boku imperátora vší Rusi a pruského krále. V této funkci prokázal mimořádnou diplomatickou obratnost i velitelskou rozvahu. Po skončení tažení byl jmenován presidentem Dvorské válečné rady, roku 1817 jej ale poznamenal záchvat mrtvice, z něhož se už zcela nevzpamatoval. Pochovali jej v kostele sv. Jiljí v Třeboni, odkud bylo tělo roku 1865 přeneseno do hrobky na Orlíku. Jeho jezdeckou sochu můžete vidět na vídeňském Schwarzenbergplatz.

MUŠKETÝR D´ARTAGNAN

Už jsem psal, že občas musím (a chci) zabrousit k jinému tématu; ani většina z vás, kteří na tyto článečky reagujete (a za ty reakci opět díl), se neomezuje na napoleonské války. Trochu si přitom plním dětské či chlapecké sny a věnuji se pak událostem nebo hrdinům, které mám od mládí rád. Výsledkem toho byla v minulém roce i kniha, která v mnohem větší dimenzi navázala na moji prvotinu "D´Artagnan a ti druzí." Léta jsme shromažďoval materiál, abych mohl napsat o Charlesu de Batz de Castlemore, hraběti d´Artagnan, kapitánporučíku Šedých mušketýrů, a to, co vzniklo, jsem nazval docela prostě "Mušketýr". Přiznávám, že občas mi byl d´Artagnan záminkou k vylíčení dějů vlády Ludvíka XIII. a počátků vlády jeho syna včetně všech příběhů, které Dumas použil (např. obléhání La Rochelle, Buckinghamova smrt), nebo nepoužil (což je celá francouzská účast v závěrečné fázi Třicetileté války včetně bitvy u Rocroi, atd.) V závěru jsem si dal v práci s překladem starého dílka o historii mušketýrských kompanií až do jejich zániku a kromě černobílých vyobrazení tu najdete i přílohu obrazovou, dokonce barevnou, která se soustřeďuje na vývoj mušketýrského stejnokroje. Ukázku textu máte na doprovodných obrázcích včetně inspirace pro návštěvníky Paříže: jde o pomník Alexandra Dumase na náměstí Malesherbes, kde se k bulváru připojuje ulice Villars, a d´Artagnan na podstavci je skutečně krásný... Pro ty, které jsem zaujal, přikládám i úryvek z poslední kapitoly (možná s překlepem, protože je z wordovského rukopisu, čímž se předem omlouvám)a dodávám, že knihu vydal Akcent Třebíč (2008).

POSLEDNÍ BOJ
(ukázka z knihy)

Ráno toho dne už hrabě d’Artagnan mnoho nenaspal, kolem osmé jej vzbudil hrabě de Montbron, velitel druhé mušketýrské kompanie, s hlášením, že pan de La Feuillade, který vystřídal jako velitel pro tento den vévodu z Monmouthu, nechává budovat na dobytém půlměsíci ve směru k městu, tedy v minami vzniklém průlomu, barikádu.
„Pan d’Artagnan, který o tom věděl více než on, mu odpověděl: ,My v tom půlměsíci a v kontreskarpě dneska v noci ložírovali. Pan de La Feuillade udělá dnes večer, co uzná za vhodné, a my budeme myslet jen na to, jak si připijeme na královo zdraví.‘,“ vzpomínal ve svých vojenských memoárech pan Quarre d’Aligny, tehdy Šedý mušketýr.
To znamenalo, že velitel mušketýrů hodlá po rušném dni a těžké noci odpočívat, neboť ani jej, ani jeho jednotku žádné služební povinnosti nečekaly. Myslel jen na dobré jídlo a k vévodovi z Monmouthu prohodil:
„Můj princi, nebylo by dobré nechat přinést náš oběd, aby mohli přijít i všichni důstojníci ze zákopu a připít si s námi králi na zdraví?“
Velitel Černých mušketýrů nicméně planul bojechtivostí a chtěl probrat možnosti dalšího útoku z oné "demi-lune".
„P. de Montbron byl, co se oběda týče, téhož názoru, ještě se ale vrátil k útoku u oné bariéry, na což mu pan d’Artagnan odpověděl, že pan de La Feuillade učiní, jak uzná za vhodné. Dodal, že kdyby mu on poslal lidi, byli by na půlměsíci spatřeni a to by mnohé z nich stálo život, neboť obránce by to mohlo podnítit k výpadu, jenž by nás přišel draho, leč (...) pan de Montbron se proti tomu stavěl a říkal, že netřeba odkládat na zítřek, co může být uděláno dnes.
Tehdy mu pan d’Artagnan vztekle řekl:
,Pošlete tam tedy od sebe odřad, velice se ale obávám, že tím vyvoláte šarvátku, o niž není co stát.‘
Vskutku, neuběhly ani tři hodiny, a už se tam rozpoutal zuřivý boj, přesně takový, jak se dalo předpokládat, a skončil, až když neměl kdo s kým bojovat. Měl jsem na to stejný názor jako můj milovaný kapitán, který mě měl rád jako syna...,“ pokračoval Quarre d’Aligny.
Montbronovi mušketýři, kteří zalidnili "demi-lune", na sebe přilákali pozornost de Farjauxových obránců, a neděle, jež mohla být pokojným svátkem Božím, se před branou Tongres změnila v lokálně omezený, o to však zuřivější zápas. V ničem si nezadal s bojem uplynulé moci, avšak Charlese d’Artagnan nechával chladným, neboť jej pokládal za zcela neúčelný.
„Odřad, který chtěl pan de Montbron nechat na oné barikádě pracovat, ztratil řadu lidí a není známo, zda pan de Farjaux při té příležitosti neusoudil, že musí onen půlměsíc dobýt stůj co stůj zpět. K výpadu si vzal pouze důstojníky se seržanty a málo řadových vojáků, jen takových, co byli ostřílení a zkušení, neboť věděl, že v okopu jsou obě kompanie Královských mušketýrů a v uplynulé noci si u toho půlměsíce i v ležení v kontreskarpě ověřil, jakou váhu jejich odhodlání má.
Musím říci, že jsme zanechali v půlměsíci vše, co bylo k úspěšné obraně třeba.
Ke konci našeho oběda nám pan d’Artagnan, který měl uši všude, pravil:
,Zdá se mi, že je na tom půlměsíci pěkně horko; bude třeba jej získat zpět, než se v něm nepřítel usadí.‘...,“ pokračoval Pierre Quarre d’Aligny.
Půlměsíc skutečně ovládli Holanďané, kteří vytlačili obránce do kontreskarpy tak, jak to popsal "Journal fidèle de tout ce qui s’est passé au siège de Maastricht":
„V neděli pětadvacátého byl guvernér odhodlán nasadit všechny síly, aby se pokusil dobýt ztracená díla zpět. Něco před jedenáctou byly odpáleny dvě miny a Francouzi se museli stáhnout na hrot půlměsíce. Farjaux šel příkladem, s mečem v ruce vedl své muže k průrvě, kterou Francouzi, z nichž byli téměř všichni důstojníci, bránili, neboť jim sloužila jako spojení s kontreskarpou. Třikrát dobytý a opět ztracený půlměsíc se znovu a přinejmenším na hodinu ocitá v rukou Holanďanů."
D’Artagnan, který neměl původně nejmenší touhu a důvod onoho dne bojovat, vstal od stolu, otřel si ústa, odložil ubrousek a panu de Saint-Léger, svému zástupci, řekl:
„Ať dají d’Alignymu třicet Královských mušketýrů a šedesát granátníků od králova regimentu (...) a nikdo než ti, kterým dávám rozkaz, ať tam nejde. Když odcházel, řekl mi: ,Jdi, zaútoč na ten půlměsíc stejným místem, jako jsme útočili téhle noci. Dám ti o sobě vědět.‘...“
Tady d’Alignyho přímé líčení událostí končí, neboť v útoku na demi-lune utrpěl vážné zranění, po kterém jej odnesli do špitálu v Kanne (či Canne), vsi na jednu francouzskou míli od Maastrichtu. Jiné bezprostřední svědectví se nezachovalo, proto nikdy s určitostí nezjistíme, co d’Artagnana přimělo, aby dopil poslední víno z číše, sáhl po kordu a vydal se do útoku, o kterém ještě před pár minutami nechtěl ani slyšet. Udělal to, nač byl dávno zvyklý? Nehodlal připustit, aby jeho muži (neboť i Černí mušketýři patřili pod jeho velení) vykrváceli kvůli fanfaronství hraběte de Montbron? Velely mu povinnost i čest, aby sdílel nebezpečí s těmi, jimž velel? Nejspíše ano. Nejprve se s vévodou Monmouthem o vzniklé situaci poradil a oba usoudili, že je třeba poslat do kontreskarpy i na demi-lune posily.
„Vyrazil tam osobně a vykonal při této příležitosti vše, co může udělat velmi statečný muž, který si je vědom své vlastní ceny,“ mínil Pellisson.
Co mu v té chvíli záleželo na tom, že markýz de Vauban pokládal podobný boj za zbytečné mrhání krví? I on nejspíš jako zkušený voják věděl, že stačí počkat pár dní, dohloubit sapy ke konteskarpě a pak ovládnou demi-lune, klíč k celému opevnění brány Tongres, s podstatně menšími ztrátami, jeho mušketýři ale teď nasazovali životy a umírali! Mohl by si vážit sám sebe, kdyby jim neposkytl pomoc? Odvolat se nedali, ustoupit nemínili, zbývalo tedy jediné. Přidat se k nim!
Sláva a vítězství, nebo smrt!

KONČÍM S BONAPARTEM

Dobré ráno, doufám, že jsem vás titulkem moc nezaskočil (a jestli ano, mám radost, protože to bylo zlomyslně a naschvál). S Bonapartem totiž nekončím já, ale jeden neznámý voják. Kde? V písni, k níž složil hudbu i slova Mark Knopfler, dříve frontman proslulých a skvělých "Dire Straits". Nazval ji "Done with Bonaparte", což, přeloženo, titulek tohoto příspěvku zhruba vyjadřuje, a mně, když jsem ji před pár lety objevil, chytla za srdce tak, že jsem si ji otextoval v češtině tak, abych zachoval, co je v textu anglickém. Jen poslední sloku, která mi připadala trochu moc ve stylu "Make love not War", jsem posunul malinko jinam. Občas ji i hraju v hospodě, kam si s pár kamarády chodívám vyčistit hlavu, a protože se jim líbila (přičemž oni chválou dost šetří), troufám si ji předhodit vám. Já vím, sliboval jsem, že příště bude francouzská písnička, jenže, jak říká Shakespearův Falstaff, od slibu k jeho neplnění je jen slepičí krok. Takže až někdy příště :-) P.S.: Pokud si chcete "Done with Bonaparte" stáhnout z youtube, stačí se přepnout kliknutím na hlavní nadpis.

DONE WITH BONAPARTE
Mark Knopfler/Jiří Kovařík

Za to, že Moskva shořela,
kozáci nás jak vlci rvou.
Jsme zmrzlí, slabí, hladoví
smrt byla by nám úlevou.
Velká armáda zavátá
už nemá síly k útoku.
O skývu navzájem se rvem
a bojujem bok po boku.

Rf:
Odpusť, Pane, vojákovi,
co hrál jen svůj part!
Dej, ať najde srdce, které
vzal mu Bonaparte!

My sny, co stvořil, snili s ním.
Písek kolem pyramid.
Modré nebe španělské.
A kterak svět si podmanit.
Slavkov mi jedno oko vzal,
stále mě bolí šavle sek.
Já na to nedbal a jen šel
tam, kam nám Malý kaprál řek´.

Tam doma zatím zestárla
a nejspíš už i vdaná je
dívka, co jsem jí říkával
můj kvítek z Akvitánie.
Já nemám nač si stěžovat.
Malý kaprál mi dal i bral.
Jen svoje srdce chtěl bych zpět.
Pak bych ho možná věnoval…

WATERLOO: LŽI

Požádal jsem přítele Jakuba Samka o anotaci knihy, kterou známe oba a o níž jsme si vyměňovali trochu vášnivější maily. Je v každém případě pozoruhodná, v dané tematice vyjímečná, bezesporu hodně podnětná a já i Jakub doufáme, že vzbudí diskuzi. Příspěvek možná délkou formu blogu překračuje, těžko ale závažnost tematu i obsahu vyjádřit stručněji. Prolink na webové stránky, citované v příspěvku, opět najdete kliknutím na nadpis.

BERNARD COPPENS. WATERLOO, LES MENSONGES. JOURDAN EDITEUR, BRUSEL, 2009

V loňském roce, nedlouho před 194. výročím bitvy u Waterloo, vydal Bernard Coppens obsáhlou studii bitvě věnovanou a nazvanou „Waterloo, lži“, s podtitulem „Manipulace historií“ konečně odhaleny. Jejím hlavním motivem je návrat k primárním pramenům, a její ústřední tezí následující výrok: „Napoleon sepsal tři příběhy bitvy u Waterloo, nejprve bulletin diktovaný dva dny po bitvě cestou do Paříže, a dvě díla diktovaná na Svaté Heleně postupně generálům Gourgaudovi a Bertrandovi; od roku 1808 se všichni stratégové a historikové bitvy opírali o příběhy ze Svaté Heleny, sepsané Napoleonem poté, kdy se seznámil v anglických knihách s pozicí a pohyby svých protivníků.“

Tématu se Bernard Coppens věnuje systematicky po mnoho let na svém mimořádně obsáhlém serveru www.1789-1815.com a vydal k němu publikaci již v roce 2004, a sice "Waterloo, Récit critique", útlý sešit, který však vedl k vášnivým diskusím. Lži jsou jeho rozšířením i doplněním a pokládají si nové a přesnější otázky.

Otázky natolik zásadní a zpochybnění hlavní osy oficiálního příběhu tak přesvědčivé, že bych si dovolil autorův přínos označit za klíčový, a to přes řadu bodů, jež z jeho výkladu přijmout nelze, resp. není nutné: podstatné je, že je jednak otevřený diskusi a kritice, jednak tyto výhrady nemíří a nemohou mířit k podstatě jeho sdělení.

Obě publikace, „Récit critique“ i „Mensonges“, obsahují jakýsi úvod určený patrně neznalému čtenáři, zbytečně rozkročený výklad dějin prvního císařství v prvním případě, a snad zbytečný úvod do problematiky tažení roku 1815 včetně popisu bitvy u Ligny ve druhém. Autor přitom sám říká, že jeho práce není uceleným novým příběhem bitvy u Waterloo, ale textem, který se snaží pokládat správné otázky a pátrat po relevantních pramenech, jež snad mohou, komplexně zhodnocené a vsazené do kontextu, nabídnout odpovědi. Ve srovnání s podrobností a hloubkou následujících úvah působí tyto úvody povrchně. To podstatné je v obou textech sděleno právě v kapitolách věnovaných přímo Waterloo, přičemž struktura těchto kapitol je tradiční a provede čtenáře průběhem poslední Napoleonovy bitvy bod po bodu, od Napoleonova příjezdu na bojiště 17. června po všeobecný ústup Severní armády z bitevního pole.

Dovolím si nyní vyzdvihnout ty nejpodstatnější momenty:

1) navzdory svému tvrzení v posledním příběhu bitvy ze Svaté Heleny Napoleon neprovedl v noci ze 17. na 18. června 1815 žádný osobní průzkum bojiště, žádnou noční vyjížďku, jakou známe např. od Slavkova; a sám to také, dříve, jednoznačně řekl a bylo to zaznamenáno.

2) Napoleon věřil, že Angličané budou pokračovat v ústupu a v žádném případě nečekal, že bude 18. června svedena generální bitva; umně přitom převrátil v definitivním příběhu bitvy role a naivu udělal z maršála Neye... Známý ranní rozhovor o tom, že Angličané ustupují, proběhl v opačném gardu, byl to Ney, kdo musel Napoleona přesvědčovat, že Wellington stojí na místě a připravuje se k bitvě.

3) Napoleon se neorientoval v prostoru a špatně četl mapu; vyplývá to jednoznačně z textu bulletinu z 20. června 1815; považoval pozici své armády za severnější, bližší k vesnici Mont-Saint-Jean, než ve skutečnosti byla. Je obtížné pochopit reálné důsledky tohoto omylu pro vývoj bitvy a jakýkoli závěr v tomto směru bude diskutabilní; Bernard Coppens neříká, že Napoleon prohrál u Waterloo, protože se ztratil v mapě, ale dokazuje, že se v té mapě opravdu ztratil; přičemž autor poctivě přiznává, že není zdaleka první, kdo tento omyl konstatoval. Problémem je, že klasické příběhy bitvy z per nejcitovanějších historiků tento jistě neopominutelný moment zcela ignorují.

4) Francouzi netušili, že za lesem před postavením 2. sboru stojí zámeček Hougoumont; neexistuje svědectví, jež by potvrzovalo, že se Napoleon v průběhu bitvy dozvěděl o tom, proti čemu vyvíjí Reille marné úsilí, a co hůř, je více než pravděpodobné, že o opevněném statku a zahradní zdi neměli Francouzi tušení dokonce ani na úrovni divizního velení. Je obtížné takovou tezi přijmout? Jistě je. Protože díky klasickému podání bitvy a stovkám map bojiště je v myslích každého z nás Hougoumont pevně usazený jako klíčová pozice britského pravého křídla... 18. června 1815 byla ovšem situace přítomných poněkud odlišná od naší. Nevysvětluje snad neznalost přítomnosti silného opevněného postavení nejlépe nesmyslné plýtvání silami a nenasazení účinného dělostřelectva? Buď jak buď, samotný způsob zahájení boje (kapitola „L’attaque du bois de Hougoumont“) na tomto místě posílá výklad věci coby Napoleonova záměru odvést britské zálohy z levého křídla a středu na křídlo pravé do říše pohádek.

5) mimořádně významná je kapitola „Les Prussiens à Saint-Lambert“; všichni máme scénu s Napoleonem a jeho štábem, sledujícími dalekohledem horizont na východě a diskutujícími o tom, zda ony prach zvedající kolony jsou pruské či francouzské, za klasickou, stokrát opakovanou a potvrzenou. Oficiální příběh bitvy, podaný v tradičních historických pracích, se nad tím nepozastavuje ani na vteřinu. Nejsou to posty lehké kavalerie zajišťující bok bojující armády, je to vrchní velitel za středem armády, kdo spatří přibližujícího se nepřítele. A to navzdory konfiguraci terénu, jež takové pozorování jednoduše vylučuje. Málokoho zarazilo, že poprvé se slavný štábní rozhovor o kolonách na výšinách Saint-Lambert objevuje v roce 1818 v příběhu bitvy diktovaném generálu Gourgaudovi. Na rozdíl od chyby ve čtení mapy je však v tomto případě již dopad problému na následující děj jednoznačně pochopitelný a pro výsledek bitvy (spolu)rozhodující. Napoleon nevěděl, že mu do boku míří Prusové a nepodnikl proti nim vůbec žádné kroky. Veškerá opatření, vč. vyslání lehké kavalerie jejich směrem a převelení 6. sboru za pravé křídlo jsou vymyšlené, jsou to lži (viz kapitola „La position du 6e corps“). Včetně pohádek o zajatých pruských husarech či zajatém pruském inteligentním důstojníkovi, který Napoleona informoval o tom, kdo směřuje proti jeho pravému boku. Více viz kapitola „L’attaque de Bulow“, z níž ocituji jedinou větu: „Chvíle byla tedy velmi vhodná pro útok proti pravému boku nepřítele, který se ukázal být nepochopitelně lehkomyslný a vypadal, že naší přítomnosti nevěnuje žádnou pozornost.“ (Bülow).

6) osobně mě na celé bitvě nejvíce zajímá a vždy zajímal útok 1. armádního sboru, který byl v Napoleonově plánu klíčovým pohybem. Byl vedený v nepochopitelných formacích, nepochopitelným způsobem a dopadl tragicky; jde o nejodpornější způsob nasazení pěchoty, jaký napoleonské války nabízejí; Bernard Coppens se mu věnuje v kapitole „L’attaque du 1er corps“, a klade si otázku, zda špatná orientace v prostoru přispěla k tragédii 1. sboru. Přes veškerou obludnost hlubokých kolon a nesmyslnost postupu celého sboru bych naopak považoval právě způsob útoku 1. sboru za argument proti tvrzení, že by měla chyba ve čtení mapy mít fatální důsledky pro vývoj bitvy, a to z prostého důvodu: jsou-li sevřené divizní kolony rozvinutých batalionů nesmyslnou formací, jsou dvakrát nesmyslnou, má-li být napadena nepřítelem držená vesnice.

Toto jsou nejdůležitější momenty. Bernard se následně věnuje detailům jezdeckých útoků, útoků gardy, přináší svůj pohled na práci s historickými prameny, věnuje se, spíše pro odlehčení, otázce Cambronnova slova, nebo se věnuje roli maršála Soulta, dopouští se úvahy na téma, jaký dopad mohl mít falešný obraz bitvy u Waterloo a také Napoleona jako bezchybného vojevůdce na vývoj válečného umění, přičemž se dostává do zákopů první světové války. Je zde možné s ním polemizovat, přijmout jeho pohled jako zajímavý a originální, odmítnout jej. Jádrem jeho práce je však uvedených šest bodů, jež jsou pro pochopení skutečného průběhu bitvy a důvodů porážky naprosto klíčové. Odpovědi se snad nabízejí, ale je třeba si opět připomenout: „Waterloo, les mensonges“ nejsou a nemají být uceleným a definitivním příběhem bitvy, alternativou k dosud publikovaným pracím Thierse, Houssaye či moderních autorů jako je Adkin. Otázkami, které do věci vnáší, však tyto práce vyvrací ze základů.

Svým způsobem Bernard navazuje na práci, kterou odvedl v případě bitvy u Slavkova Michel de Lombarès ve své studii „Devant Austerlitz, sur les traces de la pensée de l’Empereur“, jejíž český překlad byl publikován ve sborníku „Bitva u Slavkova a válka roku 1805“, vydaném v rámci Projektu Austerlitz u příležitosti 200. výročí bitvy u Slavkova. Rovněž příběh bitvy u Slavkova se Napoleon snažil různě vylepšit (za všechny jmenujme legendu o rybnících), ale pokusil se také o mnohem zásadnější věc: jemnou modifikací textu své předbitevní proklamace k armádě vytvořit dojem, že dokonale přečetl protivníka a předvídal jeho kroky. To právě Michel de Lombarès jako první vyvrátil. V případě Waterloo měl Napoleon-mystifikátor mnohem složitější pozici, úkol, který si vytkl, však splnil s bravurou sobě vlastní. Připomeňme přitom, že Bernard Coppens si nenárokuje prvenství v odhalení Napoleonových lží, jen se jejich problému věnuje komplexně a s velkým časovým odstupem od svých předchůdců, a mezi moderními autory je v tomto smyslu bílou vránou, byť mnohými je a bude líčen jako černá ovce.

Lombarès uzavírá svou práci následující větami: "Legenda mizí. Někomu to bude líto. My ale doufáme, že alespoň v očích ,velmi zkušených vojáků´ se historie Slavkova zjeví takto krásnější než legenda." Legenda bitvy u Waterloo, podle níž Napoleon málem díky svělému plánu zvítězil nebýt liknavosti a nespolehlivosti podřízených, a rozhodně se nedopustil fatálních chyb, je v zásadě v opačném gardu, stejně jako je v opačném gardu Waterloo ke Slavkovu. Ano, legenda vylepšující Napoleona mizí, a nejen líto to bude „někomu“, mnozí se jí budou i nadále držet zuby nehty. Skutečná historie pak bez této legendy není pro Napoleona krásnější, rozhodně je však pochopitelnější a dokresluje skutečný obraz této zásadní osobnosti úsvitu moderních evropských dějin.
Jakub Samek

KNIHA, KTERÁ MĚ PŘIVEDLA K NAPOLEONOVI. A JAKÁ VÁS?

Tohle přiznání bude znít poněkud infantilně, ale nesmějte se, bylo mi tak třináct a v dědečkově knihovně jsem našel svazeček s názvem "Dobrodružství plukovníka Gérarda". Teprve za nějaký rok jsem v prvorepublikánských sešitech s příběhy Sherlocka Holmese, jež firma na kávu "Oveka" vydávala jako reklamní, objevil, že autorem je týž muž, co se proslavil jako detektivní klasik, tedy sir Arthur Conan Doyle. A až mnohem později mi došlo, že zkombinoval barona Prášila s baronem Marbotem, čímž vytvořil postavu napolenského husara, důstojníka (podle předrevolučního názvu) Hussards de Conflans, který vše ví, vše zná, všude byl dvakrát a pokaždé alespoň trochu vyhraje. Krátké povídky o Étiennu Gérardovi jsem ovšem tenkrát hltal, ať už šlo o to, jak unikl zlým Benátčanům, dobyl Zaragozu, přišel o ucho, zabil Angličanům lišku, či unikl kozákům u Minsku a nakonec na Napoleonově bělouši, v jeho plášti, udělal dlouhý nos na Prusy, kteří si mysleli, že u Waterloo chytí živého císaře. Byla to krásná četba, v níž se objevovala jména, která jsem četl, jak se psala, a bral všechno smrtelně vážně jako Vinnetoua nebo první Rodokapsy a Bigglese, tedy věci, na nichž (krom pohádek, zakázaného legionářského "Psa druhé roty" a "Patnáctiletého kapitána") začínala moje sečtělost. Představoval jsem si hrdiny jako byl Cambronne a hltal řádky, znějící takto: "Všude kolem nich běsnila anglická jízda a černí braniborští huláni. Vrhali se na naše oddíl za oddílem, s třeskotem se s nimi sráželi, ale pokaždé museli se ztrátami ustoupit. Když jsem se za nimi naposledy ohlédl, ostřelovali je Angličané kartáčovými náboji, vždy šest děl najednou, a anglická pěchota je sevřela ze tří stran a zasypávala salvami z mušket, ale stejně jako vznešený lev, na kterého dotírá smečka divokých psů, pochodoval ten zbytek slavné gardy dál, pomalu, občas se zastavil, aby semknul řady a majesttně odcházel v uspořádaných řadách ze své poslední bitvy." Jistěže je to naivní, jenže ve třinácti mi ty řádky připadaly nádherné...! O slavném "Merde!" jsem neměl ještě potuchy, takže nevadilo, jak se tomu slovu duchovní otec "Psa baskervillského" vyhnul. Po letech, loni v létě, jsem v knihkupectví spatřil nové vydání od Toužimského a Moravce, a jelikož starý prvorepublikánský svazek obsahoval jen půlku všech dobrodružství (a ohmatáním se trochu rozsypával), padla na mne nostalgie a neodolal jsem. Čtu to občas s úsměvem jako ty zmíněné Bigglese či Karly Maye a koupě nelituji. Jen nakladatele a jeho redaktory proklínám za ignorantství i lenost kliknout párkrát na google a dát na obálku něco napoleonského. Místo toho se jim povedlo vytvořit přebal s Trenckovými pandury od starého Věnceslava Černého, což je zvěrstvo. Člověk ale nemůže mít všechno a nikdo není dokonalý... A co vy, napíšete mi, jaká knížka, film nebo co vás k Napoleonovi přivedly? Doufám, že to nebude nic ode mne! Musel bych se totiž pýřit radostí :-)

FILM "1805": JAKÝ ASI JE?

Ač jsem byl v Paříži před týdnem, na to, že mělo v únoru vyjít DVD s filmem "1805", jsem úplně zapomněl, což mě mrzí, i když nevím, zda jsem tím pádem neušetřil cca 18 EU. Informace z adresy http://www.commeaucinema.com/film/1805,46450 říká, že jde o hraný film z roku 2005, natočený mladým režisérem Janem Bellettim. Hlavní hrdina, bývalý revolucionář, v něm pátrá po svém bratru, který před devíti lety zmizel a o němž se dozví, že slouží v císařské armádě. Opouští tedy ženu, již miluje, hlásí se ke svému bývalému pluku a vyráží přes německé země na Moravu, aby bratra našel... Fotogalerie k filmu vypadá dost impozantně, trailer (který na youtubu dosud není) si můžete prohlédnout na výše uvedené stránce (pokud se mi to povede, i pouhým kliknutím na nadpis tohoto článečku). Jiné posbírané komentáře tvrdí, že jde o pečlivé využití reenactementu (což podle videoukázky vyhlíží pravdivě), kritika v renomovaném deníku "Le Monde" ale film strhala za "ubohé dialogy, nešikovnost herců a infantilismus peripetií". Což ovšem může být jen o úhlu pohledu, neboť občas kritik bývá tím, kdo přesně ví, jak to natočit či napsat, kdyby to ovšem uměl... Pokud film někdo viděl a vlastní, prosím, ať se podělí o dojmy!!! Pokud jej někdo vlastnit chce, na www.amazon.fr je už k objednání!

OTÁZKA PRO ČTENÁŘE: KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON?

K tomu, abych vám položil tuto ne právě jednoduchou otázku, mě přimělo několik věcí, především reakce Jakuba Samka (s názvem "Živá historie?" na www.austerlitz.org; dostanete se na ni velmi snadno, když kliknete na nadpis tohoto příspěvku) na úvahu v Lidových novinách, v nichž psal Ondřej Neff o Napoleonovi jako o Hitlerovi 19. století.
Pak tu bylo nedávno vydané dvoudílné DVD "Život za Napoleona", v jehož úvodu se říká:
"Známe ho jako vládce celé Evropy, francouzského císaře, jehož jméno je synonymem moci. (...) Ale dokázal toho mnohem více. Oddělil církev od státu. Dal Evropě nový právní systém. Jeho reformy formovaly každodenní život celého kontinentu. A formují dodnes...".
Třetím důvodem je pasáž z knihy, kterou mám rozečtenou (a k níž se určitě ještě v tomto blogu vrátím), román Armanda Cabassona "Chasse au loup (Hon na vlka)", historická detektivka (což je velmi módní žánr), odehrávající se na ostrovech v Dunaji v době těsně po bitvě u Aspern, v níž je hlavním hrdinou kapitán Margont, důstojník řadové pěchoty s detektivními sklony. Jeho přítel, šéflékař Brémond, vyjadřuje hned na počátku románu svoje mínění o císaři Francouzů takto:
",S občanem císařem se to má čím dál tím hůř,´ řekl Brémond neklidně.
Patřil od první chvíle k revolucionářům a nepřijal přeměnu republiky v císařství bezvýhadně, i když toto císařství respektovalo řadu základních vymožeností revoluce. Vrchní lékař nazýval Napoleona tu a tam ,občanem císařem´, neboť zastával názor, že si jsou všichni občané naprosto rovni. Být císařem pro něho značilo povolání jako každé jiné a slovo ,občan´ bylo důležitější než to, které následovalo. (...) Patřil k těm nenapravitelným republikánům, kteří ještě nevyhynuli. Kdyby byl plukovníkem (,občanem plukovníkem´), svěřil by mu Napoleon nejspíše posádku nějakého města. Vzdáleného města. A s malou posádkou. Ježto ale byl jen lékařem, mohl mluvit leda tak do obvazů a amputovných končetin. Margont měl názor mnohem složitější. (...) Jeho názor na Napoleona se lišil. Monarchie a říše - rakouská, pruská, anglická... - vedly s francouzskou republikou i se vším, co vytvořila, tedy i s císařstvím, boj na život a na smrt. (...) Každý z těch dvou systémů, monarchistický i republikánský, chtěl vykořenit svého soupeře, aby přetvořil svět ke svému obrazu. Jiná republika ležela až na opačném konci Atlantiku, ve Spojených státech. Komu svěřit moc? Byly pouze dvě možnosti. Buď Napoleonovi, tomu vojenskému géniovi, a to i kdyby přeměnil republiku v cosi jako císařství na republikánských základech, hlavně že by bránil s pomocí ohromujících vítězství většinu toho, co vydobyla revoluce. Nebo ji dát správcům, avšak jakým? Takovým, kteří by nedokázali ubránit získané proti nepřátelským armádám. V podobném případě by se dožil zrození francouzského krále, vytaženého čert ví z jakého zaprášeného sklepa. (...) Margont tedy sloužil císařství, protože nevěděl o jiné volbě. Myšlenky podle něj měly víc síly než lidé. Ať už se křičelo ,Ať žije republika!´(což byl jeho případ), nebo ,Ať žije císař!´, stále v tom byl na každý pád ideál revoluce: svoboda, rovnost, respekt ke každému... To byly myšlenky, z nichž se zrodil duch těch, co bojovali..."
Není to dobrý podnět k zamyšlení?
Konečně je tu můj poslední důvod, snaha vyprovokovat vás k diskuzi, k napsání názoru, k tomu, abychom si na dané téma povídali a třeba se hádali, protože bych velmi nerad, aby tento blog ustrnul jen jako laciné pozlátko nějakého Jiřího Kovaříka. Myslím si totiž, že by měl být nejen mojí informační tabulí, ale i tribunou pro vás a skrze ni inspirací pro mne.
Takže: co si myslíte o Napoleonovi vy???

PAŘÍŽ-INVALIDOVNA

Navštívit v Paříži Invalidovnu je pro toho, kdo se zabývá napoleonskými válkami, takřka povinnost, i kdyby byl ve městě bůhví pokolikáté. Důvodů je mnoho počínaje krásným areálem z doby Ludvíka XIV., impozantním zejména při pohledu od mostu Alexandra III.(viz foto), přes expozici Musée de l´Armée až po kryptu s Napoleonovým katafalkem (opět foto) či zdejší kostel (též snímek). Za pozornost stojí i obchůdek se suvenýry, kde lze koupit leccos od sklenky s proslulým "N" či kravaty s napoleonskými včelami až po knihy, pro které byste jinak museli dost daleko. Pokud jde o expozici, má několik částí: starověké a středověké zbraně i zbroj (kde ovšem naleznete i impozantní figury jezdců Napoleonovy armády), období od Ludvíka XIV. po Napoleona III., světové války (včetně nezbytného de Gaulla) a modely pevností, většinou z Vaubanových časů. Expozice "De Louis XIV a Napoléon I", rozšířená na jaře až k Napoléon III. je nejnovější a staví především na exponátech, proto se zde najde minimum vysvětlujících historických textů, které by zasazovaly věci do času a souvislostí. Na jednu stranu je to dobře, na druhou špatně, každé pojetí má prostě svoje klady i zápory, souhrn vystaveného ale představuje úchvatnou sbírku (byť mi tu, pokud jsem se nepřehlédl, chyběla třeba maršálská uniforma a hůl, o proslulém klobouku Marcellina de Marbot od Pruského Jílového ani nemluvě...). Fotografovat tu lze bez blesku, bez něhož mnoho nevyfotografujete, což dokazuje (navzdory všem úpravám v PC) snímek generála Lasalla a mojí maličkosti. Jedno je ovšem naprosto jisté: za svých devět euro dostanete takový náklad dojmů, až vám z toho jde hlava kolem, takže si připravte dalších zhruba 4,60 na čtvrtku piva nebo vína, abyste dali odpočinout nohám i hlavě... Na druhou stranu se nemusíte bát vzít s sebou partnerku, neboť Invalidovna uchvátila i moji nepříliš militaristickou ženu, která ji srovnala (byť je to nesrovnatelné) s Musée d´Orsay!

PAŘÍŽ, GILOTINA A SŇATKY SE SMRTÍ

Právě jsem se po týdnu vrátil z Paříže, a i když ji docela důverně znám, stále mě naplňuje dojmy, což mi vydrží na pár článečků. To první, co jsem v ní tentokrát (hned po odhození zavazadla) navštívil, má přednostní právo, a myslím, že vás trochu překvapí. Jde o hospůdku, která se skrývá na jednom z rohů Rue Galande na levém břehu Seiny v Quartier Latin, takřka proti Notre-Damu, a jmenuje se La Guillotine. Takřka historickému interiéru dominuje popravčí nástroj, po němž má lokál jméno, a nad revolučním ostřím se skví nápis "Armées de la République". Jde totiž o gilotinu pojízdnou a vojenskou, používanou k utužování revoluční morálky, disciplíny i ideologie. Není to žádná replika, ale originál, jeden z velmi mála, a máte zvláštní pocit, když si vedle ní dáte pivo (zejména Brug´s velmi doporučuji) či cosi ostřejšího. Majitel hospůdky a gilotiny by mi snad i dovolil vložit hlavu do "límce", ale nějak jsem neměl chuť... Při pohledu na stroj, kterému se říkalo drsně buď "Vdova", nebo "Lujzička" jsem si vzpomněl na knihu, která mi vyšla minulý rok a možná unikla vaší pozornosti. Jmenuje se "Sňatky se smrtí", vydala ji MOBA a je to třetí svazek volné trilogie příběhů z francouzských dějin. Právě v příběhu "Svatba v časech teroru" s podtitulem "O gilotině a krvavé svatbě štrasburského fanatika Euloga Schneidera" hraje vojenská gilotina dost podstatnou roli. Pokud vás zajímají další příběhy z tohoto svazku, sahají od bandity Cartouche, psance Mandrina či Gávaudanské bestie (pamatujete film "Bratrstvo vlků"?) přes revoluční příběhy o pádu Bastily (jenž má daleko do učebnicových klišé) či utýraném králi-dítěti Ludvíku XVII., který nikdy nevládl, až po časy napoleonské. V historkách z té doby dominuje otazníky opředená poprava vévody d´Enghien roku 1804 a obsáhlý exkurs, který shrnuje záhady kolem Napoleonovy smrti na Svaté Heleně (tak skvěle nastíněné hraným filmem "Monsieur N.", u nás v TV promítaným jako "Napoleon").

JOHN TAMS A SHARPE PODRUHÉ

John Tams a Sharpe pár lidí zaujali, což vyprovokovalo můzu ve mně někde zasunutou a občas vypuštěnou. Při publikování "Love farewell" jsem se zmínil i o ústřední písni celé filmové "Sharpe´s Serie", tradicionálu "Over the hills and far away", který John Tams pro plátno textově upravil a nazpíval. Dovolil jsem si ho přeložit tak, abych zachoval (pokud možno) původní obsah; vášeň pro dobové vojenské písničky je moje dost velká slabost. "Přes kopce a dál a dál" přijměte jako dárek mému vlastnímu blogu k týdennímu výročí narození a jako dík všem za ohlasy sdělené jeho prostřednictvím i jinak.
P.S.: Příště určitě opustím ty zatracené "Goddams" a zazpíváme si nějakou francouzskou!

OVER THE HILLS AND FAR AWAY
Trad./John Tams/Jiří Kovařík

Královský šilink jsi si vzal
a dobrovolníkem ses stal.
Máš flintu, abys bojoval,
přes kopce šel a dál a dál.

Refrén:
Přes kopce jít a dál a dál
do Španěl z Flander a Portugal
jak přikázal nám Jiří král.
Přes kopce jít a dál a dál.

Povinnost volá, musím jít
těm naproti se postavit,
i když bych si teď více přál
přes kopce jít a dál a dál.

Kdybych klesnul a nevstal už
tak jako mnohý jiný muž,
ať hrají, abych lépe spal:
„Přes kopce jít a dál a dál.“

Až tambor dá vám znamení,
vlajka se v slunci zavlní.
Jděte tak, jak bych já si přál
přes kopce jít a dál a dál.

BOJIŠTĚ U BUDYŠÍNA

Přítel Karel "Ahmad" Řezníček podnikl jarní výlet na místa dvoudenní bitvy v Budyšína (Bautzen), jejíž výročí (20.-21. V. 1813) se blíží, ve slunečném počasí leccos zdokumentoval a něco z toho mi laskavě poskytl. Č. 1 je statek, v němž zemřel velkomaršálek císařského dvora generál Duroc, č. 2. pamětní kámen k témuž u silnice, č. 3, tzv. Monarchen-Hügel na paměť panovníků, č. 4 Blücherův kámen u Kreckwitz, č. 5. pomník na jednom z hřbitovů a č. 6 pomník u mostu přes Sprévu. Doufám, že jsem popisky nepopletl a děkuji, Ahmade...

PLUKOVNÍK CHABERT

Každý, kdo se o Napoleona zajímá, by měl znát novelu s názvem "Plukovník Chabert", již napsal Honoré de Balzac. O čem je? O kyrysnickém plukovníkovi, pokládaném po útoku u Eylau za mrtvého a vhozeného do hromadného hrob. Venkované jej objeví, zachrání, on však trpí ztrátou paměti, a když se uzdraví, je ve Francii vše jinak. Napoleon byl poražen, Chabertova manželka si vzala hraběte, dobře u nového režimu zapsaného, a plukovník, nyní žebrák, chce, aby se jeho život vrátil, alespoň pokud jde o rodinu... Novelu natočil v roce 1994 Fabrice Luchini s Gérardem Depardieuem jako Hyacinthem Chabertem a Fanny Ardantovou jako jeho ženou, přičemž nádhernou hudbu k filmu složil François Rauber. "Le Colonel Chabert" bohužel v našich kinech ani TV nikdy nešel, což je přeškoda nejen kvůli hereckým výkonům, ale i pro úchvatnou sekvenci kyrysnického útoku, kterou z Youtubu přikládám.

FOTO MĚSÍCE: DUBEN

Nejen napoleonikami živ je člověk a já před pár lety napsal pro Mladou frontu tripych se souhrnným názvem "Rytířské bitvy a osudy", což mě trochu opravňuje zveřejnit snímky, které mi poslal Slávek Čítek, dávný kamarád ze střední školy. Jsou z letošní bitvy u kostela sv. Jiří (mého patrona a buditele spících hadů i štírů) u Libušína u Kladna (těch "u" se nakupilo nějak moc). Zdejší středověké válčení se už stalo tradicí a já je divácky promeškal, ač odtud moje bydliště leží takřka na dostřel šípu. Takže inspirace pro vás na příští rok. Díky Slávku, krásná práce...