ULM 1805 OČIMA HRABĚTE NEIPPERGA (2)

Relace o operacích rakouské armády v říši počínaje měsícem zářím 1805 až do 21. října téhož roku, dne opuštění Ulmu.

Výňatek z Deníku Adama Adalberta, hraběte Neipperga, důstojníka hlavního štábu.

(2. a závěrečná část)

Napoleon před útokem na Ulm 20. října 1805

Je vidno, že jsme úspěšní na všech stranách, pravil náš armádní bulletin, a že se přesunujeme, abychom pronásledovali poraženého a prchajícího nepřítele. Ti, co pochybovali, si mohli namlouvat,že chceme dosáhnout totéž, oč se snažil Kray. Byl šťastnější než my, v tažení roku 1800 vyrazil z Ulmu, prošel Nordlingenem i Donauwörthem a postavil se mezi Vídeň a Moreauovu armádu.

Z Ulmu k Elchingenu jsou dvě francouzské míle [cca 8 km] a středová kolona se nemohla do toho místa dostat dřív než po čtrnácti hodinách pochodu, tak byly cesty zničené. Předvoj oné kolony, který do určeného místa došel, našel Elchingen obsazen hrstkou lehkých jednotek, které rozšavloval, nebo pozajímal. Zničili jsme, leč jen ledabyle a částečně, most přes Dunaj, a postavilo se tam něco batalionů s šesti děly, aby jej bránily. Nutno poznamenat, že v instrukcích podmaršálku Rieschovi [Johann Sigismund, hr. Riesch] se říkalo, že nenarazí než na drobné oddíly nepřátel, velmi bezvýznamné, a to až k úrovni Donauwörthu, kde se teprve předpokládala jeho plná síla. Navíc byl vyzván, aby všechny raporty posílal do ****, místa mezi Heydenheimem a Elchingenem, kam se měl přesunout hlavní stan. Netuším, z jakého důvodu či jakým řízením osud, nám neustále nepřejícího, se hlavní stan nepřesunul do místa, oznámeného všem jednotkám, a sám zůstal v Ulmu. Následkem toho velitelé posílal svá hlášení stále do ****, odkud se z velké části vracela odesilateli. Na každý pád bylo v knize osudu neodvolatelně zapsáno, že jsme odsouzeni vršit ty nejhorší hlouposti jednu na druhou, abychom strhli do bezedné propasti armádu předtím tak skvělou, a přidali tím nové, až příliš snadné vavříny k štěstím provázené koruně Napoleonově.

Čtrnáctého zrána se dal Riescheho předvoj k Langenau a jádro kolony vyčkávalo v postavení u Elchingenu. K 10. hodině poslal generál Mecséry [GM Daniel Mecséry de Tsoor] hlášení, že se proti nám ubírá celá nepřátelská armáda. Byl vydán rozkaz k ústupu, to už ale vedl nepřítel generální útok na jednotky, střežící most, opravil jej, aby kolonou dobyl ves Elchingen, a útočil všemi směry, kde srážel vše, nač narazil. Naše od řeky sražené jednotky se uchýlily na výšiny, seskupily se tam, jak svedly, jejich jezdectvo napadlo pěchotu, naše dostalo rozkaz k útoku a nemohlo přimět únavou i hladem vyčerpané koně, aby jeli kupředu. Regimenty arcivévody Karla, Auersperga a Erbacha [IR3, IR24 a IR42] ztratily spousty lidu, ostatní potkal podobný osud. Stáhly se do karé a krok za krokem se dostávaly cestou k Albecku. Takto pokračovala středová kolona, následováná co krok nepřítelem, v ústupu na Ulm, zatímco Werneck pokračoval v pochodu na Heydenheim; už jsme o něm neuslyšeli, jen jsme se dozvěděli, že v otevřeném terénu nedaleko Frochtelfingenu kapituloval.

Zatímco hladem, bídou a únavou zesláblé jednotky zaujímaly navečer pozice před Ulmem, seskupil generál Marmont ty, co byly na pravém břehu, obsadil výšiny Pfuhl a přitiskl nás k předmostí. Arcivévoda Ferdinand (odsouzený až do té chvíle k nečinnosti) pochopil politováníhodnou situaci armády, odebral se v šest hodin do hostince U kola, kde byl Mackův hlavní stan, předestřel před ním naše postavení v celé hrůze a živě naléhal, abychom si pod záštitou noci prorazili skrz nepřítele cestu, což byl jediný možný způsob záchrany.

Sebedůvěrou překypující Mack jej na svou čest ujistil, že generální útok nepřátel, obklopujících nás ze všech stran, je jen lstí, zastírající jeho zoufalství a maskující ústup.

Je těžké se rozhodnout, zda Mackova ujištění pramenila z jeho niterného přesvědčení, jestli se zakládala na hlášeních proradného špióna [míněn je nejspíš Karl Schulmeister, který tu sehrál roli dvojitého agenta, byť nejspíš nebyla rozhodující], či byla jen zoufalým výplodem záliby ve vlastním mínění, o to nesmyslnějšího, že se odmítalo podřídit zjevné pravdě.

Jeho královský Výsost, která ztrácela vysvětlováním jen čas, jej opustila, vyhoupla se na koně a následována generály Kolowratem, Stipsiczem, Gyulaiem, Schwarzenbergem a jejich hlavními pobočníky i suitou přítomných štábních důstojníků, se odebrala na Michelsberg, tam našla šest či sedm eskadron, vyslala je vpřed k průzkumu cesty, kterou se chtěla dát, a čekala do jedenácté večerní při světle ohně na návrat generálů Gyulaie a Stipsicze, které poslala za Mackem, aby jej přesvědčili, že se má řídit jeho radou.

Mack se přesvědčit vůbec nedal, setrval v trestuhodném omylu, arcivévodovi předpověděl velké neštěstí a posla jménem Jeho Veličenstva rozkaz, že se mají generálové Gyulai a Stipsicz i všichni štábní důstojníci okamžitě vrátit do Ulmu.

Je vskutku smutné, že Jeho královská Výsost neměla dostatek autority a rozhodnosti, aby Macka dala zatknout ne jako zrádce, neboť jeho povaha jej stavěla mimo takové podezření, ale jako smyslů zbaveného člověka, který vše obětovává. To by bylo jediné a správné rozhodnutí, které by nás vystříhalo potupné katastrofy. Arcivévoda si netroufl oponovat rozkazům, vydaným panovníkovým jménem a my se vrátili plni smutku do onoho města, jehož jméno zůstane v srdcích všech Rakušanů navěky zapsáno jako bolestná a odporná vzpomínka. Jeho královská Výsost pokračovala cestou na Geisslingen provázela jej naše přání, aby uspěla. Nebyla marná, neboť tento nadaný princ pronikl po řadě bojů i útrapách až do Čech.

My byli v Ulmu s dvaadvaceti tisíci bojovníky, pár plukovními děly, chlebem na čtyřiadvacet hodin a pěti náboji na muže. Pravda, měli jsme před hradbami příkop plný vody, avšak v jiných místech jako byly brány Göttlingen a Günz, žádný neexistoval a valy, které to měly chránit, ještě nedosáhly ani dvou stop výšky.

Patnáctého ráno byl Mack skálopevně přesvědčen, nebo se tak tvářil, že nepřítel ustoupí. Nechal svoje oddané vyšplhat na věž katedrály, aby mohl hned oznámit přesuny, které se odehrají. Poté dal vytisknout proklamaci, v níž oznámil naše úspěchy a úniky a napsal Werneckovi a Kienmayerovi, aby jim mohl dát rozkazy k pronásledování, napadání a soustavným útokům na nepřítele v jeho plném ústupu a zejména k tomu, aby mu pobrali děla i zavazadla. Všichni, kteří byli svědky takového záchvatu demence, plakali v ústraní nad osudem monarchie, který byl v dané chvíli v takových rukou. Mysleli si ostatně, že podobné depeše zůstanou v jeho kanceláři, neboť jsme neměli aleppské holuby, kteří by k cíli doletěli. V 10 hodin telegrafy z věže oznámily, že pro hustou mlhu v celém okolí není dalekohledy vidět než zlomek nepřátelských sil na pravém břehu Dunaje a že nepřítel stáhl svoje přední hlídky na levém břehu až k Haslachu.

Francouzská medaile k vítězství u Elchingenu

Všechny Mackovy naděje rázem ožily a byl vydán rozkaz ubytovat polovinu armády u měšťanů, novou a velmi patetickou proklamací vyzvaných, aby sdíleli stůl se svými chrabrými osvoboditeli.

Když se hladové oddíly shromáždily přede dveřmi domů v naději, že alespoň tentokrát utiší sžíravý hlad, ozvalo se na poledne bubnování na poplach a nebožáci se vlekli na svá stanoviště. Po několikaminutové dělostřelbě zformoval nepřítel útočné kolony a šturmem dobyl výšiny Michelsbergu, obsazené sotva desetinou jednotek, které by byly k jeho obraně potřeba.

Naši vojáci se zmateně dostali k městským branám a ti na výšinách Frauensteigu měli sotva čas, aby dokončili ústup. Katastrofu Mackovi oznámili a jeho to zmátlo. Trval na tom, že to není možné, přesto ale dal rozkaz zavřít a zabarikádovat všechny brány. Postřelovali jsme se vzájemně z děl, část posádky obsadila předsunuté valy a zaplnila hradby, zbytek zůstal pomíchaný v ulicích, kde překážel v cestě, nebo utekl do domů. Bylo vidět bledého muže s noční čepičkou pod kloboukem, na těle měl modrý redingot, ruku v pásce a podpíral jej nějaký sluha. Vlekl se pěšky proudy deště podél hradeb a došel ke skupině důstojníků. Byl to Mack, ujišťující všechny, kteří mu chtěli naslouchat, že nepřítel je ve smrtelných nesnázích a uskutečňuje ústup. Poslouchali ho mlčky a nemohli pochopit, jak může být rozumný člověk tak zaslepený, pokud se nepomátl, neboť komíny a střechy, hroutící se nám nad hlavami, jasně dosvědčovaly, že pokud někdo prohrává, je to náš hlavní stan.

K páté večer zformoval nepřítel dvě útočné kolony a vyrazil k útoku na dvě brány, Günz a Frauenthor. Čelo útočníků, vedené plukovníkem Vedelem, už proniklo až pod klenbu brány Frauenthor a chystalo se vpadnout do města, když ho úsilí a odvaha kapitána hraběte de Linanges, podporovaného jednou kompanií, dokázalo zastavit. Všichni, kteří nepadli, byli pozajímáni a kartáče zkosily řadu Francouzů, kteří zůstali mrtví či umírající pod valy. Kolona, která útočila na bránu Günz, nebyla o nic šťastnější. Nedokázala bránu prorazit a navíc byla  po značných ztrátách donucena ke zmatenému ústupu.

Tento pokus přiměl nepřátele k opatrnosti, naše postavení se ale nezlepšilo. V šest hodin se objevili dva nepřátelští důstojníci, aby vyjednávali; byli odvedeni do Mackova kvartýru, kde už se shromáždili všichni generálové. Vyzvali nás, ať se vzdáme. Mack zuřil, vykřikoval, že musíme sníst koně, a za zrádce označil každého, kdo by mluvil o kapitulaci. Generálové se radili, shodli se a jednomyslně prohlásili, že pevnost je neudržitelná, že nemáme munici, jsme bez jídla a jedinou službou, již lze státu prokázat, představuje získání čestných podmínek, které by zachránily posádku i čest vojska. Následkem toho podepsali následující prohlášení:

„Podepsaní jednomyslně prohlašují, že se nechají pohřbít pod troskami města, nedostane-li se posádce práva volného odchodu z Ulmu se všemi válečnými postami, zbraněmi i zavazadly stejně jako svobodného odchodu na řeku Lech, kde by se připojila ke sboru podmaršálka Kienmayera a pokračovala ve službě.“

Mack odmítl podepsat a nechal připsat, že nesouhlasí.

Kníže Mořic Liechtenstein se odebral s tímto listem do Neyova hlavního stanu, kde strávil noc. Ráno 16. pak začala kolovat Mackem podepsaná vyhláška, kterou se císařovým jménem zapovídalo mluvit o kapitulaci a v níž se oznamovalo, že nás obrovský rakouská a ruská armáda chvátá vysvobodit. V deset hodin se vrátil kníže Liechtenstein  s odpovědí Neye, který získal jen z obdivu k řečenému princi následující podmínky císaře Napoleona:

Pomník v Ober Elchingenu

„Souhlasí se s příměřím až do poledne, leč pod podmínkou, že se posádka zavazuje předat ještě dnes město Ulm do rukou francouzských jednotek a odejde do válečného zajetí do Francie. Generálové a důstojníci se odeberou tamtéž, ponechají si ale koně a své věci. V případě odmítnutí bude následovat útok.“

To se odmítlo a každý chvátal na své místo, aby povzbudil vojáky a přichystal se náležitě uvítat nepřítele. Odpoledne propukla prudká kanonáda a trvala dvě hodiny, granáty pršely ze všech stran, zapálily pár domů, požáry se však povedlo v zárodku uhasit. Pak bylo slyšet trubače, volajícího generála Macka, který vyšel na pár set sáhů od města. Jeho jednání s Neyem trvalo půl hodiny, pak se vrátil a všechny baterie spustily palbu, která trvala až do šesté večerní a poškodila velkou část domů, nám ale zabila jen tři až čtyři muže.

Navečer přijel mladý Ségur [Philippe de Ségur, pobočník, přidělený k Napoleonovu štábu], strávil u Macka celou noc a posádka na hradbách pracovala, jak nejlépe uměla, na odstranění škod.

Sedmnáctého ráno se mladý Ségur vrátil k sobě a my se dozvěděli, co bylo účelem jeho mise. Císař se lidsky rozhodl ušetřit město, a aby nám dokázal, že nemáme žádnou naději na pomoc, věnoval nám pět dní, po jejichž uplynutí jsme se zavazovali, nebudeme-li do té doby vysvobozeni, že se vzdáme a staneme se válečnými zajatci. Znamenalo to, že si všichni generálové a důstojníci všech stupňů ponechají meče, koně a zavazadla, dají čestné slovo až do výměny zajatců nebojovat a vrátí se přes Tyrolsko do dědičných zemí. Vojáci složí zbraně poté, co vyjdou s vojenskými poctami, s bubnováním a zapálenými lunty, z města. Nato budou odvedeni jako zajatci do Francie.