POUR FÉLICITER 2013

Vánoce jsou za dveřmi, konec starého roku stojí ve frontě hned za nimi a bývá už zvykem bilancovat, hodnotit i přát, ve skrytu duše sobě a nahlas jiným.
   Hodnotit nemíním nic, protože v res publica, věcech veřejných (to v tomto případě není zkratka partaje) by šlo o dlouhé čtení na starou belu, byť některé věci připomínají čím dál víc notně černý humoristický sitcom.
   Bilancovat bych měl, minimálně nad svým psaním, ne však ohledně toho, co mi v roce 2012 vyšlo, od toho jste tu vy, případně vaše komentáře a řádky napsané na mail tohoto blogu. Jsou zde nicméně věci hotové, odevzdané a dosud nepublikované, krom monografie  Ludvík XIV. s podtitulem Život, doba a války krále Slunce (což si můžete přečíst na blogu v příspěvku starém jen pár týdnů) jedna věc velká a knižní, druhá pak časopisecká.
    Ta první věc ještě nemá pevný titul, byť se ve shodě s nakladatelem přikláním ke stručnému SLAVKOV-AUSTERLITZ s podtitulem Napoleonův největší triumf (nebo tak nějak...). Zbývá mi jedna jediná kapitolka, ta o přešpurském míru, návratu domů a okolnostech, z nich vznikly problémy i války další (jakož i tabuličky ordre de bataille Bitvy tří císařů na konec). Bude to tlustá kniha, objemná asi jako druhý díl Napoleona v Rusku, stejného formátu s řadou obrázků, mnoha dosti detailními mapami a odbočkami ve formě bloků na konci kapitoly ke všemu, co se k ději váže, tedy k mužům, jednotkám, taktice, zbraním, podmínkám, etc. Chystal jsem se na něco podobného hodně dlouho, sbíral materiály a ve druhé polovině tohohle roku konečne sepsal knihu, která bude nejenom o bitvě svedené 2. prosince 1805. Začíná u kořenů, u příčin konfliktu z obou stran, a už zde byste měli najít leccos netradičního i nového. Netáhl jsem jen s Velkou armádou do Bavor a odtud přes Vídeň na Moravu, ale i Tyrolskem, severní Itálií, ba i Neapolskem a místy zdánlivě odlehlými...
     Předpokládám spolu s AKCENTem, že Ludvík XIV. vyjde do letních prázdnin a Slavkov do výročí bitvy, s nímž ho nějak hodláme spojit.
    Ta druhá věc je zvláštní číslo periodika jménem Kauzy, které bude věnováno 1. křížové výpravě, čímž jsme se trochu vrátil do prvního svazku před lety vydaných Rytířských bitev a osudů.
    Tohle číslo by mělo vyjít, tuším, v únoru.
    Bilancování je za mnou, zbývá přát si, v tomto případě aby se mi podařilo stvořit to, co mám za lubem. V roce 2013 to budou knihy nenapoleonské, neboť těch bylo docela dost a vy i já si od nich musíme chvíli oddechnout. První polovinu roku věnuji knize o další námořní bitvě (po Trafalgaru a Cušimě), tentokrát Jutsku (či Skagerraku, jak jí říkají Němci) roku 1916, největší bitvě hladinových lodí 1. světové války. Ve druhé pak (a teď, prosím, nepadejte do mdlob) bych se chtěl pustit (Válka Řeků s Peršany a ohlas na ni mě k tomu jaksi oklikou dovádějí) do dalších starověkých bojů, konkrétně do válek římských legií, což vypadá vcelku logicky na dva svazky, kde dělítkem bude změna republiky v principát. Možná z toho vznikne i trilogie, neboť válek, událostí i materiálů je spousta a těším se na cestu po stopách Tita Livia i dalších římských letopisců. Ne, Napoleona neopouštím, ještě by měl přijít na řadu, neboť sbírám materiály staré i nové na dosti neznámou válku v Polsku v letech 1806-07 se všemi těmi Golyminy, Pultusky, Pruskými Jílovými, Friedlandy, atd..., jenže to je běh, jak vidíte, na delší trať.
    Zbývá závěr, přání vám (což znamená zhruba 300 000 návštevníků od založení blogu, jak říká počitadlo dole, což je docela dost), stejně jako poděkování za přízeň, za to, že blog čtete, kometujete a někteří i na mail píšete. Budu velmi rád, když to uděláte i příští rok!!!
    Přeji všem pohodové svátky vánoční a v novém roce krom zdraví splnění těch podstatných lidských přání i pevné nervy ve všem, co na každého z nás doléhá.
    Neustupujte před tím a bojujte!

VENDÉESKÉ VÁLKY MICHALA ŠŤOVÍČKA

Mám velkou radost, že mohu oznámit cosi, co se na základě tohoto blogu povedlo. Zde zveřejňovaný seriál o válce ve Vendée měl takový ohlas, že nakladatelství AKCENT souhlasilo s tím, aby Michal Šťovíček na jeho základě napsal knihu (několikanásobně obsáhlejší než to, co je na blogu), což on udělal. V současné době je jeho dílo s titulem VENDÉESKÉ VÁLKY zalomeno, připraveno do tisku a snad i tam rozpracováno, leč na vánoční trh se ji vydat nepodařilo a objeví se v prvních měsících 2013, takže na ni můžete začít šetřit. Přebal, vložený zde se souhlasem AKCENTu i autora, je krásně atraktivní, obsah, který znám, rovněž, to mohu zodpovědně říci. Michal Šťovíček o své knize v rámci "forvortu" říká:
      Nečekejte všestranně zevrubný elaborát. Přestože kniha má 429 stran (formát 15x23 cm?) čistého textu se 132 čb ilustracemi, je záhodno pokládat ji v konfrontaci se všemi skutečnostmi za pouhý obsáhlejší úvod do tématu vendéeských válek. Jakžtakž důkladnější zpracování by si totiž vyžádalo nejméně dvousvazkové dílo. Snažil jsem se tedy podat v jednom přijatelně objemném svazku přehled všech podstatnějších dějů a událostí, který by v souhrnu poskytl základní představu o průběhu vendéeských válek. Je nasnadě, že leccos jsem přitom zmínil velmi nerad pouze povrchně nebo útržkovitě. Současně jsem se v zájmu šíře takového přehledu držel pokud možno věcnosti, ponechal jsem tudíž stranou zejména obecnější historicko-politicko-filozofické otazníky, úvahy a soudy, nebo jsem nanejvýš nadhodil určitá témata k případnému zamyšlení či polemice. Neodbíhal jsem ani k dějinám Francouzské revoluce, k nimž je dost literatury jinde. Místo toho všeho jsem raději vkládal slovní ilustrace včetně obsáhlejších citací dobových dokumentů, dokreslující povahu a atmosféru samotných válek i mentalitu účastníků konfliktu.
     Na ukázku mi povolil kapitolku (je jich víc, co poslal, ale některou další si nechám až k anotaci v době, kdy půjde kniha na pulty). Kdy kniha vyjde, to oznámím i s kontakty na vydavatele...

Michal Šťovíček: VENDÉESKÉ VÁLKY
(ukázka na ochutnání)

Kritické září generálů Canclauxe a Rossignola

Po vítězství u Luçonu se modří zmocnili Chantonnay a na silnici do Nantes vybudovali opevněný tábor u Roches-Baritaud, kde se generál Tuncq 3. 9. 1793 zranil při pádu s koně a musel odjet na léčení do La Rochelle. Velení převzal jeho zástupce generál François-René Lecomte. Republikáni v síle 8000 mužů ze svých pozic u Chantonnay, Puybelliard a Pont-Charron ohrožovali Saint-Fulgent, Les Herbiers et Mortagne. Velitel vendéeské armády Střed de Royrand se proto obrátil o pomoc na armádu Anjou, aby republikány z Chantonnay společně vypudili. Obě royalistické armády se spojily u Les Herbiers a 5. 9. 1793 v počtu 18 000 (některé prameny hovoří až o 30 000) bojovníků zaútočily.

Lecomte jejich soustředění včas zjistil a informoval nejbližšího kolegu generála Chalbose, ten však byl s 3500 muži blokován ve Fontenay a nemohl přispěchat ani podniknout žádnou diverzní akci.

De Royrand v 5 hodin ráno napadl tábor u Roches, zatím jen aby zaměstnal jeho posádku. Fleuriot (velící místo raněného Bonchampse) zaútočil odpoledne na most Pont-Charron, od něhož republikánský batalion, který jej měl chránit, utekl hned, jakmile spatřil na obzoru vendéeskou kolonu. Royrand na severu tedy marně čekal, až odtud uslyší dělostřelbu, aby podnikl skutečný útok. Generáladjutant Marceau se marně snažil bataliony prchající od mostu zastavit na výšinách La Mouée a La Tabatière před Chantonnay. Vzápětí musel ujíždět k Puybelliard, kde jiné dva bataliony modrých před útokem d’Elbéea také braly nohy na ramena. Snažil se je rovněž marně zastavit a přimět je, aby kryti za živými ploty alespoň pozdržely postup bílých. Přispěchavší Lecomte se třemi bataliony včetně svého bývalého batalionu Le Vengeur (Mstitel) na chvíli útočníky přece jen odrazil. Marceau chtěl současně nasadit jezdectvo ve středu sestavy, jenže vojáci mu vypověděli poslušnost.

Celá bitva se změnila v děsivý boj muže proti muži. Batalion Le Vengeur pod velením Louise Moneta podnikl tři neúspěšné protiútoky, sousední batalion ve středu sestavy povolil, opustil pozice a dal se na útěk. Bílí využili takto vzniklé mezery a rozťali sestavu republikánů ve dví. Příslušníci batalionu Le Vengeur v počtu 300 mužů však zůstali na místě a padli téměř do posledního. Po pětihodinovém boji v 9 hodin večer již utíkali modří všemi směry, do lesů, k La Rochelle, Luçonu a La Roche-sur-Yon. Lecomte se dvěma bataliony a oddílem husarů se marně snažil jejich ústup krýt.

Podle nedoložených zpráv padlo skoro 7000 republikánů, jiné zprávy však hovoří o pouhých 200 padlých. Vendéeským každopádně padlo do rukou snad až 60 vozů s proviantem a municí a získali zpět téměř všechna děla, která ztratili u Luçonu.

Generál Lecomte byl raněn a po bitvě obvinil svého nadřízeného Tuncqa, který si léčil zranění v La Rochelle a do bitvy nezasáhl, že nevydal žádné dispozice, nechal ho bez informací a odvezl si veškeré mapy a písemnosti. Generál Rossignol toho využil, připsal Tuncqovi odpovědnost za porážku, opět ho zbavil velení a nechal ho uvěznit. Tuncq unikl gilotině díky pádu hébertistů, ale byl osvobozen a mohl se vrátit do armády až po pádu Robespierra na podzim 1794.

Velitele batalionu Le Vengeur Moneta Vendéeští zajali a zakrátko zastřelili v Mortagne-sur-Sèvre, přestože údajně za něho orodovala paní de Sapinaud de la Verrie. Batalion totiž proslul tím, že nebral zajatce.

Tato porážka ohrozila celou ofenzívu Pobřežní armády La Rochelle. Mezera, kterou vytvořili Vendéeští v její sestavě, přiměla neschopného generála Rossignola, aby zavelel ke všeobecnému ústupu, o němž se však nenamáhal informovat kolegu Canclauxe, který již podle plánu postupoval do nitra Vendée.

S Mohučskou armádou se nejprve střetla armáda kraje Bas-Poitou a Retz. Předvoj Mohučských pod Kléberovým velením podpořil 10. 9. 1793 útok generála Jean-Michela Beyssera na Port-Saint-Père. Vesničané se zde poprvé setkali s pro ně dosud neznámou zbraní a střelivem - houfnicí a výbušnými granáty, které fungovaly zároveň jako zápalné.

Další oddíly Vendéeských porazili republikáni 13. 9. 1793 u Saint-Jean-de-Corcoué a u Naudières, vstoupili do Machecoulu a Charette před nimi vyklidil i Legé. Republikáni ho pronásledovali a 16. 9. 1793 porazili jeho zadní voj u Montaigu. Město obsadili, vydrancovali a zpili se v něm. Kléber později vzpomínal: „Obyvatelé Montaigu své město opustili a sotva do něho naše kolony vstoupily, začaly je nejhrůznějším způsobem plenit. Ohromující bylo, že se drancování zúčastnil sám Beysser a aniž se staral o své vojáky, aniž dokonce učinil nějaká bezpečnostní opatření, hned zasedl za stůl, jal se hodovat a shánět se po ženách. Šel jsem za ním a prosil ho, aby nechal bubnovat na poplach, aby se můj předvoj, který se rozptýlil po městě, mohl shromáždit a zaujmout pozice. Slíbil mi to a za hodinu byly jeho rozkazy konečně splněny. Násilnosti a prostopášnosti, které jsem viděl všude kolem a jimž jsem nemohl zabránit, se mi hnusily, pověřil jsem tedy generáladjutanta Nattese velením kolony a odjel jsem napřed a čekal na ni ve vsi Saint-Hilaire [...] Když se objevila, bylo vidět, že nemarnila čas, každý voják byl obtížen nejrůznější kořistí, a ani nejpřísnější člověk by se neubránil úsměvu při pohledu na maškarní ošacení některých vojáků, kteří na sebe navlékli hlavně sutany, komže a kasule.“

Beysser zůstal v Montaigu, zatímco Kléber pokračoval v postupu a obsadil Clisson, kde se k němu připojili generálové Canclaux a Vimeux na čele sých oddílů. Charette se stáhl až k Choletu. Canclaux z čerstvých zpráv pochopil, že Pobřežní armáda La Rochelle do stanoveného prostoru setkání nedorazí, rozhodl se tedy soustředit na vyčištění prostoru kolem Clissonu.

Předvoj Mohučských v síle 2000 mužů zatím postoupil 18. 9. 1793 k Torfou. Na dohled od města rozkázal Kléber, aby lehká pěchota obsadila výšiny nad městem. Tento oddíl se vzápětí střetl s Charettem, který vytáhl republikánům vstříc a zadržel je, načež dorazil Kléber osobně s řadovou pěchotou a Charetta zahnal na útěk. Vendéeští prchali k lesům, ale na útěku se střetli s nečekaným protivníkem.

Ženy z blízkého Tiffauges a okolí, shromážděné nedaleko za bojištěm, se při hluku boje začaly modlit za své manžely a syny. Při pohledu na prchající bojovníky odhodily růžence, chopily se vidlí, holí nebo kamenů a vyrazily prchajícím vstříc. Ranami, nadávkami, povzbuzováním a prosbami se je snažily vrátit do boje. Zaražení bojovníci se dílem zastyděli, dílem podlehli rozkaceným fúriím, zastavili se a začali znovu poslouchat rozkazy svých velitelů, kteří je sháněli dohromady, napomínali je a nakonec je obrátili zpět proti nepříteli.

Scénu popsal Poirier de Beauvais:

„...všechny ženy a dívky ze sousedních vsí zpovzdálí sledovaly armádu a již při prvních výstřelech se začaly modlit. Při pohledu na naše prchající bojovníky propadly zoufalství, ale když viděly, že hlavní síly drží pevně, vyběhly prchajícím vstříc a buď nejkrutějšími výčitkami nebo holemi a kamením je vracely do boje a vedly je zpět až do husté palby se slovy, že ony jsou statečnější než muži.“

Ve chvílích, kdy Charette takto bojoval o výšiny, dorazila celá Královská katolická armáda do Tiffauges a z chodu se rozvinula před Torfou pod velením téměř všech svých vyšších velitelů: d’Elbéea, Lescura, Bonchampse (raněného a neseného na nosítkách), Stoffleta a Royranda. Když se Kléber v domnění, že jen pronásleduje prchající, vynořil na pláni za Torfou, měl náhle před sebou linii 20 000 Vendéeských, která ihned přešla do útoku.

Dva bataliony modrých na levém křídle couvly a Kléber jim poslal na pomoc jeden batalion z pravého křídla. Při pohledu na přesunující se jednotku se však ostatní republikáni domnívali, že jde o ústup, a také začali couvat. Kléber se osobně vydal vlevo a pokoušel se situaci stabilizovat a přejít do protiútoku. Po úporném, krvavém a nerozhodném boji se střídavými ztečemi a ústupy na obou stranách však rozhodla desateronásobná přesila Vendéeských, která jim umožnila roztáhnout levé křídlo, takže modří se pod hrozbou obklíčení zprava museli dát na ústup úvozovými cestami a přes živé ploty. Ustupovali v naprostém pořádku a pomalu, za pochodu nabíjeli, čas od času se zastavili, udělali čelem vzad a vypálili salvu na pronásledovatele. Na každém kroku jich několik padlo, opakovaně však semkli řady a ustupovali dál.

K úniku před obklíčením potřebovali udržet most přes řeku Sèvre u Boussay před Gétigné. Zraněný Kléber (byl v 10 hodin raněn do ramene, ale ošetřit se nechal až v 17 hodin) si zavolal velitele batalionu myslivců Chevardina: „Běž k mostu, zadrž tam nepřítele aspoň na hodinu a zachraň své kamarády.“ „Už běžím.“ „Bude-li třeba, nech se i zabít.“ „Ano, generále.“ Chevardin rozestavil před mostem svých 100 vojáků a dvě děla, vzdoroval Vendéeským potřebnou dobu, zbytek armády zachránil a spolu s téměř všemi svými muži padl. 

Když pak Charettovy oddíly most dobyly, začaly republikány pronásledovat. Kléberovi nadále hrozilo obklíčení u Gétigné, rozvinul proto své vojsko k obraně na Garenneských výšinách, kam k němu konečně dorazili z Clissonu generálové Aubert du Bayet a Vimeux se 4000 muži. Vendéeští na ně nezaútočili - v obsazeném Gétigné se jich spousta opila a Charettovi se je podařilo znovu nahnat do šiku jen s největšími obtížemi.

Vzápětí dorazil na bojiště i Canclaux s jezdectvem a neprodleně je vyslal do útoku. Zahnal Vendéeské za Gétigné, kde se v očekávání dalšího útoku připravili k boji. Žádná strana se však k další akci neměla a sedmihodinová bitva tak skončila.

Lucas de la Championnière shrnul závěrečnou fázi bitvy: „[…] nelze bojovat s větší neohrožeností a chladnokrevností, než toho dne bojovali mohučtí, ustupovali tak, že se každých třicet kroků zastavili, otočili se, rozvinuli a spustili valivou palbu, z níž bylo patrné, že proti nám nestojí žádní nováčci […] Pan de Charrette již zavelel k ústupu, ale unaveni celodenním bojem jsme se jali vyprazdňovat džbány vína, které jsme nacházeli v Gétigné; v té chvíli se přiřítil nepřítel se šavlemi v ruce a obklíčil nás skoro ze všech stran, byla to posila dorazivší z Clissonu; každý se chápal zbraně, jak mohl, aby unikl vražedným rukám; přišli jsme o lidi a byli jsme nuceni se této poslední kořisti vzdát.“

V této bitvě nikdo nebral zajatce - Vendéeští vůdcové zastávali mylný názor, že Mohučtí se zpronevěřili přísaze nebojovat rok proti armádám monarchie, a zakázali svým bojovníkům, aby na republikány v boji volali „Vzdejte se!“ Royalisté se ve zprávě o bitvě holedbali pobitím 3000 republikánů (tj. víc, než jich na počátku bojovalo!), pravděpodobnější je 1000 mrtvých nebo raněných. Modří přišli rovněž o šest děl a dvě houfnice. Vendéeští ztratili zřejmě 600 padlých a 1000 raněných. I když porazili jen desetinásobně slabší armádní předvoj, vítězství nad tak ostřílenými vojáky jim nesmírně pozvedlo morálku.

Podle Klébera byl za porážku odpovědný generál Beysser, který se neřídil instrukcí, aby postupoval současně s Mohučskými, a raději zůstal v obsazeném Montaigu. Kléber kolegu již předtím charakterizoval:
„Beysser, to je Franta Pohoda, o vojenské umění se pranic nezajímá.“

Na adresu Vendéeských pak pronesl se svým výrazným německým přízvukem:

„Satraceně, ty panditi pojují tóbše!“

Na bitvu upomíná impozantní žulový sloup, dnes 2 km od obce na křižovatce silnic Mortagne-Clisson a Cholet-Montaigu.

Pobřežní armáda Brestu se po porážce u Torfou musela dát před přesilou na ústup zpět k Nantes. Royalisté se rozhodli vítězství dovršit a pronásledovat nepřítele, který si musel prorazit ústupovou cestu. Poznali hned 20. 9. 1793, že mají nečekanou možnost zničit největší část Canclauxových sil. Charette a Lescure měli obklíčit a zlikvidovat Beysserův oddíl v Montaigu, poté se s Bonchampsovou podporou vrhnout na Canclauxe, který musel nevyhnutelně ustupovat přes Clisson. Lescure a Charette jej hodlali napadnout zleva, Bonchamps zprava, a Lyrot mu měl z La Louée přetnout ústupovou cestu k Nantes a zbytky prchajících zničit.

Canclaux tento manévr a hrozící nebezpečí vystihl a pochopil, že musí jednat rychle. Rozkázal veliteli brigády Beaupuymu, aby vyčistil cestu k Nantes a odrazil Lyrota. Beaupuy skutečně Lyrotův početný sbor o dva dny později u Palletu a zámku La Galissonnière odrazil a generál Haxo zatím se zálohou Mohučských a nantskými jezdci uvolnil cestu. Současně vyrazil generál de Grouchy z Nantes a dobyl vendéeské tábory u La Louée a La Plée. Canclaux tak měl volnou cestu. Rozkázal Beysserovi, aby vytáhl z Montaigu a připojil se k hlavním silám, a generálu Mieszkowskimu z Pobřežní armády La Rochelle, který navzdory rozkazu svého nadřízeného Rossignola dál trčel uprostřed nepřátel v Saint-Fulgent, doporučil, aby se spěšně stáhl. Vendéeští pod velením Charetta a Lescura současně podle svého plánu zaútočili 21. 9. 1793 na Montaigu, kde republikány zcela zaskočili.

Generál Beysser si zatím bezstarostně lebedil, jeho vojáci se ve městě opíjeli a vesele drancovali. Když obdržel Canclauxův rozkaz, jen prohlásil, že „Vendéeští nebudou mít tu drzost, aby se mnou bojovali.“ Ani když Vendéeští 21. 9. 1793 napadli jeho předsunuté jízdní hlídky a uslyšel střelbu, neznepokojil se a zasedl ke stolu. Teprve když se nepřítel objevil ve velkém počtu a rozpoutala se vydatná přestřelka, napůl opilý Beysser se probral z netečnosti, bylo však pozdě. Vendéeští se vrhli na rozptýlené republikány a ve městě se rozpoutal boj muže proti muži. Beysserovi kulka přerazila žebro, pod budoucím generálem Hugem (otcem spisovatele Victora Huga) zabili dva koně. Divizi zachránil od úplného zničení reprezentant lidu Jean-Baptiste de Cavaignac se 79. a 109. řadovým plukem, který s nasazením života dokázal Vendéeské zadržet a krýt ústup.

Beysser sám se zachránil jen tak tak, v bitvě ztratil 400 padlých a 14 děl. Vítězové nemilosrdně pronásledovali prchající asi 2 míle (10 kilometrů). V odvetu za plenění a násilnosti, jichž se Beysserova divize ve městě dopouštěla, dobili raněné republikány a všech 400 zajatců buď bez soudu zastřelili nebo naházeli do zámecké studny. 

Generál Beysser byl ihned sesazen, povolán do Paříže, kde mu přitížila i jeho girondinská minulost, a v dubnu 1794 byl při procesu s hébertisty gilotinován.

Porážka části Pobřežní armády Brestu v Montaigu zpečetila osud neopatrného Mieszkowskiho, který se domníval, že v Saint-Fulgent je v bezpečí. Charette a Lescure se totiž v euforii z vítězství rozhodli, že místo dohodnutého spojení s Bonchampsem a pronásledování ustupujících hlavních sil generála Canclauxe zlikvidují právě Mieszkowskiho izolovanou posádku 4500 modrých.

Tato svévole a individualismus měly pro royalisty krajně závažný důsledek: Canclaux unikl, neboť jej nakonec pronásledoval pouze osamělý de Bonchamps, který neměl dost sil na obkličovací manévry - měl 7000 bojovníků, kdežto ustupující Canclaux 12 000. Modří s sebou táhli obrovský konvoj 1 200 vozů s kořistí z vypleněných vesnic, za každými 100 vozy pochodoval jeden batalion, lehká pěchota a jezdectvo kryly kolonu z boků. 

Když Vendéeští dostihli Canclauxe 22. 9. 1793 u La Galissonière poblíž Palletu, zmocnili se několika vozů a také ambulancí, v nichž v odvetu za řádění republikánů v kraji pobili 400 raněných z bitvy u Torfou. Kléber napsal:

„Ty stvůry nemilosrdně povraždily chirurgy, raněné, nemocné i vozky. Odpykaly tento barbarský čin pozdějšími represáliemi. Právem rozhořčení vojáci již od této strašné chvíle nehodlali žádného z oněch zlosynů šetřit.“

Bonchamps, pronásledující takto v nedostatečném počtu Canclauxe, očekával dohodnuté posily, aby mohl ustupující republikány podle plánu společně s ostatními vendéeskými oddíly obklíčit, ale Charette ani Lescure se neobjevili. Když se Charette rozhodl zaútočit na Saint-Fulgent, napsal Bonchampsovi, aby s útokem vyčkal, ale dopis dorazil pozdě. Bonchamps se zatím u Palletu sám pokusil o tři útoky, všechny však byly odraženy, a když ztratil 900 padlých a posil se nedočkal, rozhodl se zastavit pronásledování a zavelel k ústupu. Republikáni tak mohli i s kořistí již nerušeně pokračovat až do Nantes.

AUSTERLITZ-SLAVKOV 2012: JAK TO BYLO

Toto video, vložené na youtube a pořízené Pavlem Junkem pro Projekt Austerlitz, se objevilo na www.austerlitz.org. Doslova mě dostalo, až mi místy šel trochu mráz po zádech; těm, kdo to natočili, sestříhali a ozvučili, upřímně gratuluji, je to úžasná poklona beze slov všem, kteří u toho byli, mnohem lepší nž třeba dvoudílný, dosti bídný dokumentární snímek francouzské televize, nedávno dávaný na ČT 2. Jen se potvrzuje, co si pár let v duchu říkám: jak dokonalý hraný film by se dal o Slavkovu udělat, kdyby do toho někdo šel! A jak by to asi zapůsobilo na Stanley Kubricka, kdyby žil; ten přece toužil udělat o Napoleonovi film.... Jenže nic podobného nikdo nenatočí, tržně a divácky táhnou jiné věci, a tím spíše je na místě poděkovat tvůrcům, zadavatelům a hlavně účastníkům!!!

 Video zvětšíte kliknutím na logo youtube, nebo přes prolink v nadpisu

BUBNUJTE POMALU

„Odvážní chlapi!“ řekl sir John Moore, který se díval teleskopem na dva Francouze, jak přejíždějí přes hřbet mostu. Pohybovali se pomalu, skoro nonšalantně. První muž měl na sobě bohatě lemovaný modrý kabát francouzského generála a nad dvourohým kloboukem trčelo bílé pero. Seděl na šedáků tak světlém, až vypadal i proti zasněženému poli jak bělouš. Pár kroků za ním jel pobočník v působivé červenozelené uniformě husarského střihu. Všude kolem nich zvedaly kulky obláčky prachu a úlomků kamení, to jak onen neodolatelný cíl přitahoval ostrostřelce od 95^th.

„Přinejmenším zatraceni odvážní chlapi!“ přikývl sir Edward. Mohl vidět, jak francouzský generál zvedá dalekohled, aby si prohlédl jeho tak, jako se on díval na Francouze.

Sir John přejel teleskopem odvrácený říční břeh. „Určitě se zformovali v údolí za mostem. Nevěřím, že tam budou dlouho. Nějaká známka o pěchotě?“

Na otázku mu odpověděl Colborne: „Zatím ne, sire.“

„Děla?“

„Nejsou vidět.“

„Skvěle.“

(…)

Francouzský generál zvedl šavli do výšky a zdálo se, že volá na muže za sebou. On i jeho pobočník stále vypadali, že se jich palba střelců od Rifles nedotkla.

95th Rifles

Paget obdivoval kuráž francouzského velitele, i když pochyboval o tom, že jedná moudře. Určitě narážel v posledních dnech na opilce i opozdilce a teď si myslel, že všichni Britové jsou jim podobní. Francouz byl statečný a to na něm obdivoval. Byl to ale i nepřítel a jeho odvaha byla nebezpečná.

Sir Edward zapátral v kabátci a vytáhl malý váček, s nímž zatřepal, aby mince zacinkaly. „Pro muže, který odstřelí toho troufalého chlapíka na bělouši,“ vykřikl, aby ho kolem slyšeli. Nejbližší vojáci od 95^th se ušklíbli. Chvíli nato jeden z nich opustil řadu a rozběhl se směrem k mostu.

„Tom jde do toho. V tom váčku je peněz na spoustu pálenky,“ prohlásil seržant.

Osamělý rifleman pádil dolů ulicí. Pak zastavil a lehl si na záda do sněhové závěje. Překřížil pravou nohu přes levou a opřel hlaveň pušky o lýtko u kotníku.

Ozvaly se trubky, vysoká pera husarů v šedých stejnokrojích se rozkývala a oni přejížděli v koloně na šířku čtyř most. Trubač i důstojník je vedli a generál s pobočníkem byli nejméně tři koňské délky před nimi.

Rifleman vyčkával. Další signál trubky a jezdci pobídli zvířata do klusu. Postupovali teď rychle, šavle napřažené kupředu do útoku, a od kopyt odletovaly kusy ledu i sněhu.

Rifleman čekal. Francouzský generál už byl skoro na dostřel, šlo ale o rychle se pohybující cíl. Nikdo z ostatních zelených střelců nevypálil, aby se nepřítel nedal do cvalu, a v duchu všichni osamělého muže u cesty popoháněli.

Auguste de Colbert

Ostře to prásklo, když rifleman vypálil, a zpětný ráz mu zarazil pažbu do podpaží, jak tak ležel. Cíl zakryl hustý oblak dýmu, všechny instinkty mu ale říkaly, že mířil přesně. Náraz generála v sedle zaklonil a přes hruď prýštila krev. Pobočník zarazil koni do slabin ostruhy a pobídl zvíře v návalu čirého vzteku do trysku, aby se dostal k vrahovi. Řítil se cestou a za ním se v té chvíli vznášel k nebi vzteklý řev husarů.

Rifleman nabíjel. Byl to ošemetný úkol, nabíjet vleže, a s dlouhou mušketou by to ani nešlo, dlouhé hodiny cvičení ale dávaly plody. Pobočník už se dostal na deset yardů, když puška práskla. Kulka zasáhla důstojníka čelně, rovnou pod vrch křiklavého čáka, a měla dost síly, aby vyletěla zadní stranou lebky. Mrtvý klesl, pravá bota ale zůstala zaklesnutá ve třmeni, jeho táhl cestou vyděšený kůň a poskoky drtily hlavu o zem.

 Osamělý muž v zeleném prchal do úkrytu mezi stromy a ke svým druhům. Husaři byli těsně za ním, doháněli ho, stále víc a víc pětadevadesátníků ale zahajovalo palbu. Muži a koně začali klesat. Úhledné řady husarů se rozpadaly…

To, co jste právě dočetli, je mnou (možná nedokonale) přeložený úryvek z knihy, kterou jsem nedávno dolouskal já. Napsal ji Angličan Adrian Goldsworthy, titul zní Beat the Drums Slowly (Bubnujte pomalu) a jedná se o druhý svazek zatím třídílné série z napoleonských válek. O prvním svazku jsem už hodně nadšeně psal a prolink na onen příspěvek dávám do nadpisu, což mi ušetří práci některé věci opakovat. 

Craufurdův zadní voj za ústupu k La Coruni

         Osudy čtyř důstojníků 106th Foot, kteří se setkali v Portugalsku, tu pokračují ve Španělsku na přelomu roku 1808 a 1809, a třebaže vše začíná náhodnou účastí jednoho z nich v jezdecké srážce u Sahagunu, pro Brity vítězné, vše se obrací v neprospěch armády sira Johna Moora, který musí před Napoleonem a pak před Soultem ustupovat hornatým krajem do Galicie, k La Coruni. Drsně a velmi realisticky popsané strasti onoho ústupu tvoří jednu osu příběhu, druhou pak jsou osudy podporučíka Hamishe Williamse, který se ztratí, shodou okolností i se slečnou MacAndrewsowou, dcerou svého velitele pluku, kterou miluje a již se snaží dostat do bezpečí, jenže mu to překazí francouzský jezdecký odřad, který chce proniknout Moorovi do týlu a vyhodit do povětří most na ústupové trase u Luga. Krom hlavních hrdinů je téměř vše reálné včetně onoho příběhu a mostu, který bude Williams s hrskou ztracenců bránit pro jezdcům Viselské legie, jízdním myslivcům a odřadu kyrysníků, byť ve skutečnosti jej bránil seržant Newman... Nechybí pak ani bitva u La Coruni, smrt Johna Moora a únik trosek britské armády na lodích do Anglie...
         To, co popsala mnou přeložená ukázka, je rovněž beletrizovaná reálná událost, k níž došlo u městečka Cacabelos. Oním generálem byl Auguste de Colbert a vše najdete v prvním svazku mé Polostrovní války, či v části, věnované třem bratřím Colbertům v knize Má krev patří Napoleonovi. Střelec od 95th Rifles se jmenoval Thomas Plunkett a výstřel z jeho Bakerovy drážkované pušky vstoupil do legend, stejně jako nezvyklá poloha, kterou k zamíření i ráně použil.

         Co se názvu knihy týče, odvíjí se od textu známé i neznámé písně. V nejrozšířenější verzi jde o song z Divokého západu s názvem Streets of Laredo a česky ji nazpíval Karel Zich blahé paměti se Spirituál kvintetem jak Kovbojův nářek, jenže tahle kovbojská verze vznikla  přetextováním vojenské písně zhruba z roku 1780, byť slova zůstávají velmi podobná:

       Beat the drums slowly and play the fifes lowly..., to je ta klíčová pasáž, která se Goldsworthymu zalíbila.
        Česky tuším:

        Ať píšťaly kvílí a bubny v tu chvíli... 

       Poslední sloka vojenské verze je ovšem drsná:

       Got six of my comrades to carry my coffin.

        Six of my comrades to carry me high,

       and each of them carry a bunch of white roses,

       so no one may smell me as we pass by them...

       Kdo vládne angličtinou, ten ví, že růže zde nejsou u rakve kvůli melodramatickému obrazu kovbojské písně, kde mají umírajícího honáka navíc doprovovázet ty nejhezčí dívky. Ne, vůně růží tu není kvůli slečnám, ale aby přehlušila pach rozkládajícího se těla...
       Vojenské písně, zdá se, Goldsworthymu učarovaly, neboť už název prvního dílu True Soldier and Gentleman je z písně Over the Hills and far away (byla průvodní melodií k filmovému Sharpovi) a i třetí svazek se jmenuje Send Me Back Safely Again, což je pro změnu verš ze svižné The Girl I Left Behind, známější pod jménem Garry Owen jako oblíbený jezdecký pochod George Armstronga Custera, s nímž dopochodoval až k Little Big Hornu... Už mám to třetí pokračování doma, těším se na něj a vím, že tady se Hamish Williams ocitne hrou náhod v Portugalsku a s Arthurem Wellesleyem dotáhne až k Talaveře...
       Zároveň ve skrytu duše i za vás doufám, že si tohle přečte nějaký nakladatel, který dá skvěle se rozebíhající ságu, důstojně konkurující Cornwellově sérii o Richardu Sharpovi, přeložit.

Legendární pozice Toma Plunketta při výstřelu na generála Colberta

LUDVÍK XIV. DOKONČEN A ODEVZDÁN...

Moje idea přebalu...

V průběhu tohoto roku jsem se jen velice zřídka zmiňoval o tom, nač se můžete příští rok, pokud mi zachováte přízeň, těšit. Spíš jsem naznačoval, teď ale mohu jít zčásti s pravdou ven, alespoň co se rukopisu knihy o Ludvíku XIV. týče. Koncem listopadu si jej odvezl můj vydavatel, tedy třebíčský AKCENT, a předběžná dohoda zní, že by se měl na pultech objevit v pozdním jaru či počátku léta. Rukopis je to obsáhlý, bude v něm těžko uvěřitelných 259 ilustrací a 20 map, opět půjde o formát, jaký měly Cušima, Napoleon v Rusku či Waterloo a i struktura se bude podobat, neboť za každou kapitolou opět následují tematické bloky o osobách, zvycích, módě, jídle, dvoře, umělcích a dílech, válečnictví a řadě jiných témat. Celá kniha se jmenuje jednoduše LUDVÍK XIV. (co také jiného vymýšlet…) a důležitou vecí je podtitul ŽIVOT, DOBA A VÁLKY KRÁLE SLUNCE. Oč mi v knize šlo, to snad lépe řekne úvod celé práce:

Portrét Ludvíka Velikého

(ukázka přemluvy)

O Ludvíku XIV. existuje nepřeberně knih edicemi dokumentů a memoáry současníků počínaje až po monografie, analýzy či syntézy dílčích témat, neboť jde o osobnost mimořádně barvitou a dobu neobyčejně bouřlivou, která ve Francii vytvořila ve spoustě ohledů vzory pro celý svět. V našem mateřském jazyce jich přesto vyšlo velmi málo a dojem, který si z nich čtenář odnese, je hodně zkreslený. Ludvík XIV. Vincenta Cronina byl napsán v roce 1964, tedy dlouho předtím, než začalo docházet k velkému přehodnocení královy osobnosti, a totéž lze do jisté míry říci i o mnohem mladší syntéze publicisty Uwe Schultze Ludvík XIV. a jeho doba. Ostatní tituly se už týkají čtenářsky atraktivních témat žen v životě velkého krále či královské rodiny, tedy pouze dílčích stránek. Zbývají vlastně jen dvě díla, studie Françoise Bluche Za časů Ludvíka XIV., která je skvělým pohledem do společnosti v době velkého krále, přičemž o něm samotném mluví jen málo, a část díla, jež napsal Ludvík XIV. sám. Do češtiny bylo přeloženo jako Paměti krále Slunce, byť je to spíše nakladatelský název, neboť jde o rady následníkovi trůnu s titulem Úvahy pro poučení dauphinovo a shrnující vše, co si král myslel o počátcích své samostatné vlády. Je to poutavá četba, doslova protiklad Machiavelliho Vladaře a neobyčejné dílo, ani ono však navzdory výtečné předmluvě neposkytuje celkový obraz francouzského krále.

Obě zmíněné syntézy, Croninova i Schultzova, navíc mají jednu zásadní vadu, plynoucí z nepříliš velkého rozsahu. Barvitě popisují první polovinu králova života, zatímco ta druhá se ztrácí v tematických celcích, shrnujících změny politické, vojenské, kulturní, společenské a další. Ani jeden z autorů se nepustil do detailnějšího vylíčení všeho, s čím se panovník musel potýkat během dospělosti i stárnutí. Tento muž byl králem 72 let, 54 let vládl osobně a z toho celkem 33 let pohltily čtyři válečné konflikty. Kdybychom připočetli velké střety v době jeho mládí, posledních deset let konec Třicetileté války 1618–1648, válku se Španěly a frondu, bylo by to o 19 let více, tedy celkem 52 válečných roků ve dvaasedmdesátiletém životě. Oba autoři se chtěli složitosti konfliktů vyhnout a zhustili je na nejnutnější míru, čímž ztratily život i doba velkého krále dynamiku, plastičnost a řadu souvislostí.

Nejen u nás přetrvává obraz Ludvíka XIV. jako okázalého a majestátně zachmuřeného stárnoucího muže z velkolepého plátna Hyacinthe Rigauda, absolutního monarchy (přičemž slovo absolutní tu bývá synonymem pro despotický), řídícího osudy Francie podle své vůle i rozmaru, omámeného vlastní velkolepostí, uzavřeného v okázalé nádheře Versailles a zabývajícího se hlavně radovánkami či proslulými metresami. Pokud jde o politiku, je to válkychtivý a dobyvačný král, proti němuž se musela spojit celá Evropa, aby jej zastavila, a Francie na jeho mocenské choutky doplatila jen pozlacenou bídou...

Podotýkám, že tento obraz je ve spoustě ohledů nesmírně pokřivený, poplatný republikánské historiografii 19. století, a pokud za něj pronikneme, objevíme muže vládnoucího podle svého nejlepšího svědomí tak, jak jej k tomu v dětství cílevědomě připravovali, milujícího sice slávu, ne ale tak, aby se stal dobyvatelem, válčícího pro zabezpečení hranic své země a vedeného snahou o její rozkvět. Je to onen král, kterého lépe než stovky historiků vystihl Voltaire, který pojmenoval přiléhavě nejen svoje dílo, ale i dobu: Století Ludvíka XIV.

Onen zastaralý, zkreslený a tendenční obraz Ludvíka XIV. v uplynulém půlstoletí napravili především tři francouzští historikové, Pierre Goubert, François Bluche a Jean-Christian Petitfils. O to, k čemu dospěli, jsem se (s řadou dalších pramenů i specializovaných monografií moderních) opíral i já ve snaze vykreslit nový portrét krále, kterému už současníci právem říkali Louis le Grand, Ludvík Veliký.

Že v podtitulu není slovo „války“ na ozdobu, o tom vás snad přesvědčí ukázka v podobě jedné z kapitol. Jinou (nevojenskou), jakož i celý obsah knihy si budete moci přečíst na jaře, až budeme pracovat na grafice a korekturách...:

Malplaquet, naděje na obrat

(ukázka z rukopisu)

V noci z 8. na 9. září vyjel jezdecký průzkum pod velením rytíře de Luxembourg k oné mohutné mezeře v lesích, aby obsadil její konec směrem k Monsu, a Villarsovy jednotky vyrazily devátého kolem šesté ranní za ním s dragouny jako záštitou před kolonami pěchoty.

O dvě hodiny později, v osm ráno, se na severní straně průseku, u mlýna v Sars, setkali Marlborough a Evžen. Šlo jen o obhlídku terénu, neboť jejich vojska zatím dělilo osm kilometrů, a měli s sebou na ochranu silný doprovod, třicet husarských eskadron s pár stovkami granátníků pod velením Françoise de La Tour dʼAuvergne, hugenota v britských službách. Tento prasynovec maršála Turenna vyjel vpřed natolik, že spatřil mezi lesy francouzské jezdce Luxembourgovy první kolony, načež rychle obrátil koně, upozornil oba vojevůdce, a všichni odcválali kolem desáté zpět v přesvědčení, že se tu v dohledné době objeví celá Villarsova armáda. Jeden rozkaz stíhal druhý, v Marlboroughově a poté v Evženově ležení se troubilo na poplach, nic z toho ale nešlo rychle. Teprve kolem třetí se začal Marlborough sešikovat a Savojský vzkazoval, že vzhledem k nutnosti strhnout ležení k němu dokáže přijít až desátého ráno.

Kdyby v té chvíli Villars mezi oběma lesními masivy prošel a zaútočil, měl by dvojnásobnou přesilu, jenže on kolem poledního, po zprávě od Luxembourga, postup zastavil a nařídil rozvinout se od cípu lesa Sars po okraj lesa Linières na jihozápadní straně proluky. Quincy si pak posteskne, že promarnil výjimečnou šanci anglického vévodu porazit, jiní současníci ale budou souhlasit s maršálem, jehož roztažené kolony by se zapojovaly do bitvy postupně a s rizikem, že by jim mohl do pravého boku udeřit Savojský.

K bitvě onoho dne nedošlo a nedojde k ní ani nazítří, neboť Villars nebude vyzyvatelem a omezí se na budování silné obranné pozice. Nebylo se mu co divit, čekal jej střet, jakých zná historie málo, neboť (podobně jako o více než dvě stovky let později Jellicoe na moři u Jutska) mohl během několika hodin prohrát jedinou bitvou celou válku!

Maršál nechtěl bojovat, pokud by k tomu nebyl donucen, ani nazítří 10. září, a celý den jeho vojáci vršili polní opevnění od jednoho lesa ke druhému i na jeho okrajích. Středem se táhla linie redansů s intervaly dost širokými na to, aby jimi projely rozvinuté eskadrony jezdectva a na křídlech rostly valy pro pěchotu i kanóny pana de Saint-Hilaire, velmistra dělostřelectva. Jezdectvo mělo zůstat ve dvou liniích vzadu za středem tak, aby mohlo zasáhnout protiútoky na ohrožených úsecích, a případně vést průlom do nepřátelské útočné sestavy. Marlboroughovy přední sledy už byly na severní straně proluky na dostřel, po celý den duněla děla a Villars králi do Versailles psal:

A jedna z dvacítky map k rukopisu...

 „Se zápalem jednotek jsem spokojen tak, že to nelze vyjádřit.“

John Churchill se toho dne nehýbal, čekal nejen na Evžena Savojského, ale i na svých posledních jednadvacet batalionů, které měly dorazit od Tournai až navečer. Jedni zkoumali pozice druhých a pan dʼAlbergotti, který vyjel k předním francouzským strážím na levém křídle, požádal zcela v duchu galantních válek v krajkách přední hlídky britské, zda by si mohl promluvit s někým z důstojníků od nich. Nedlouho nato trubač ohlásil, že na dostaveníčko přijíždějí braniborský kurfiřt, hesenský kníže i Marlboroughův náčelník štábu Cadogan.

„Setkaly se tu tisíce lidí z obou stran,“ tvrdil hrabě Dauger, umírněnější svědectví ale mluví o čtyřech stovkách důstojníku celkem.

„Objímali se, já si ale všiml, jak mě zvědavost hnala na okraj, že nepřátelé sledují, jak je na tom v lese Sars naše infanterie, což mi dělalo velkou starost,“ pokračoval týž memoárista.

Nezmýlil se a William Cadogan pak Marlborougha informoval, že právě tam se nejspíš nachází slabší místo francouzské obrany. Na základě jeho hlášení se vévoda i princ Evžen dohodli, jak budou nazítří útočit. Savojský, tvořící pravé křídlo, měl se 62 bataliony svými a s části Britů vyrazit jako první směrem na levou stranu francouzskou v lese Sars, kde bylo podle všeho zemních valů méně. Tekl tu sice potok, který půdu kolem promáčel, přes mokřiny a koryto se ale dalo projít. Po nich by vyrazil planinou a při okraji lesa Lanière vévoda a tam, kde by se podařilo prorazit, by vyrazila středová záloha generálporučíka Orkneye, tvořená většinou jezdectva a patnácti bataliony pěchoty. Dohromady tvořilo spojenecké síly kolem 86 000 vojáků (odhady se ale pohybují až k 120 000 mužů) a podporovat je měla stovka děl, z toho 40 na středu. Francouzské síly měly pravděpodobně kolem 75 000 mužů (i když se píše až o 90 000) a zčásti je tvořili miliční dobrovolníci, začlenění jako druhé či třetí bataliony k osvědčeným regimentům, což byl vlastně jakýsi předobraz amalgame, revoluční armády roku 1793.

Navečer potvrdilo pár dezertérů to, čeho se Villars od galantní schůzky v lese obával. Dvě tisícovky Withersových granátníků měly postupovat skrze Bois de Sars, Sarský les, do jeho krajního levého boku, a maršál okamžitě nařídil, ať se tu postaví další valy, trochu vzadu za už hotovými a čelem stočené k severu. On sám si za hlavní stan zvolil ves Malplaquet, ležící už ve svahu, velmi zvolna stoupajícímu dozadu k jezdectvu v záloze. Pravé křídlo svěřil maršálu de Boufflers, levé Louisu Vincentovi, markýzi de Goësbriand

Ráno jedenáctého, ještě než se zvedla dosti hustá podzimní mlha, cválal maršál Villars kolem rozvinutých pluků, mával kloboukem a naslouchal křiku vojáků:

„Vive le Roy! Ať žije král!“

Podobně přehlíželi svoje šiky na severovýchodním konci lesa Savojský i Marlborough.

Nedlouho nato se hnuly granátnické bataliony generála Witherse na pravém křídle a postupovaly k nepříteli od vsi Sars po cestě skrze les, který měl podle vesnice jméno.

Nedlouho nato se hnul vlevo od nich otevřeným terénem Johann Matthias, říšský hrabě von Schulenburg, nejosvědčenější z generálů prince Evžena, a vedle něho vlevo s Holanďany generál pěchoty Philipp Karl von Wylich und Lottum. Po půlhodině či o něco déle se do pohybu dalo Marlboroughovo levé křídlo v čele s mladým princem Oranžsko-Nasavským a hrabětem Tillym.

Bylo něco kolem půl osmé, slunce už rozehnalo mlhu, spojenecká děla zahájila palbu a francouzská jim odpovídala, ne však tak účinně.

„Naše artilerie měla dobré obsluhy, účinek se ale od nepřátelské hodně lišil, neboť Ta pálila z polovičního dostřelu na semknuté eskadrony a my mohli střílet jen na jednotky vzdálené, seskupené do kolon, či na pěchotu, které se měla zanedlouho popadnou do křížku s tou naší a nemohla už být palbě vystavena dlouho,“ psal pan de La Frézelière, jiný z pamětníků.

Dohromady šlo o dvě stovky dělových hlavní.

Pak Schulenburgova pěchota udeřila na Francouze na levém křídle a pluky Bretagne i Provence oplácely ránu ranou.

„Palba tu byla tak hustá a valy tak silné, že celá věc vypadala nějaký čas nerozhodně a některé bataliony musely navzdory odhodlání i zmužilosti o pět či šest kroků ustoupit. (…) Všichni plukovníci, podplukovníci a majoři byli v tom útoku zabiti či raněni, stejně jako velká část ostatních důstojníků...,“ psal pak Schulenburg.

Savojský nebyl výjimkou, utržil zranění na hlavě a těm, kteří mu říkali, ať se jede dát ošetřit, odpovídal:

„To počká do večera!“

Lottumovi se vlevo od Schulenburga dařilo lépe, donutil dva francouzské pluky ustoupit a po nichž se musel stáhnout s brigádou Bretagne i Goësbriand, pod nímž zabili koně a který byl potlučený pádem i ranou z muškety, co se zastavila o kyrys.

„Bataliony šly pomíchaně, generálové na to neměli lék, vše bylo ve velkém zmatku a způsobili nám mnoho zlého,“ psal dál o svých i o nepříteli Schulenburg.

Trvalo dosti dlouho, než se Withersovým granátníkům podařilo projít lesem Sars a probojovat přes koryto potoka, hájeného dvěma sledy francouzské pěchoty, přesila a granáty ale nakonec udělaly svoje. Francouzi neustoupili daleko, přeskupili se před levým křídlem jezdectva, které je teď krylo z boku, a Villars, jenž pochopil, poslal od Malplaquet, ze svého středu, posily, brigády Champagne a Irlande, které pomohly Goësbriandovi situaci stabilizovat a dokonce celý Evženův útok o něco srazit nazpět.

„Nepřítel ale nebyl odražen natolik, aby se nemohl s puškami a bodáky vrhat na naši pěchotu,“ psal pak maršál.

Kolem poledne už se dral protivník kupředu znovu a Villars o tom referoval takto:

„Nepřítel vyrazil velice hrdě z lesa. Obrátil jsem svou linii a srazil je nejkrvavějším a nejtvrdším útokem, jaký jsem zažil. Jak jsem nepřátele pronásledoval až k lesu Blangies, což je část lesa Sars, zranil mi hned první výstřel z pušky koně a druhý mně rozbil koleno. V bezvědomí mě museli odnést do Quesnoy.“

Neomdlel hned, pokusil se velet dál, pak ho ale museli v mrákotách naložit do kočáru, který s ním drkotal na vzdálenost dvaceti kilometrů.

Maršálovo zranění se odrazilo na zakolísání vojáků, z nichž vyprchal elán natolik, že Goësbriandovi nezbylo než se od té chvíle u cípu severnějšího lesa omezit na obranu. O obchvat se tu pokusilo Evženovo jezdectvo, dvacet eskadron generála von Milkau, proti nim ale vyjelo deset eskadron pana du Rozela, které císařským udeřily do boku a obrátily je na útěk. Francouzská kavalerie nedávala milost a šavlovala všechny, neboť měla s císařskými husary od Neerwinden, kde si počínali stejně, nevyřízené účty.

„Nikdy jsem neviděl jezdectvo nadělat taková jatka. Pronásledovali jsme je až do lesa...,“ tvrdil du Rozel.

Na středu, který musel Villars kvůli podpoře pravé křídla o část obránců vyprázdnit, se ovšem vedlo Francouzům hůře. Z jedné strany stále dotíral von Lottum, z druhé se zapojil do boje mladý Oranžsko-Nasavský z Marlboroughova levokřídelního uskupení a jím vedení Nizozemci se prodrali kolem půl jedenácté s podporou děl přes redansy až k cípu lesa Lisière. Tam ovšem zatlačeného de Guiche podepřel z krajního pravého křídla Montesquiou dʼArtagnan (příbuzný „mušketýrského dʼArtagnana, padlého před lety u Maastrichut) a Nizozemci náhle stáli před dvojnásobnou přesilou, navíc krytou valy a záseky. Salvy brigád Bourbonnais a Picardie Holanďany zbrzdily, ti však šli, vedeni princem Oranžsko-Nasavským s praporem v pěsti, houževnatě dál a byli zastavení až těsně u valů. Vzdorovali dál, zasadili těžké ztráty brigádě Alsace, k níž se stočili, pak je ale vzal markýz de La Frézelière s plukem Navarre z boku, čímž bylo na tomto úseku rozhodnuto. Lokální vítězové ovšem platili tvrdě nejvyššími počínaje: jen dʼArtagnan, velící vpravo v čele brigády Piémont, měl dva zabité koně a dvě kulky v boku, přesto ještě dokázal v čele třetích batalionů zasypat Holanďany salvou do boku. Jeho zásah mu ostatně vynesl maršálskou hůl...

„Viděl jsem hodně akcí, ani jednu takovou, aby na tak malém prostoru ležel tak obrovský počet mrtvých. Byli natěsnání v šíři kolony až na dostřel muškety a ve dvou až třech vrstvách na sobě, a ustupující ranění během bitvy vypadli jak procesí...,“ tvrdil pan des Bournay.

La Frézelière pak dodal:

„Spojenci říkají, že kdybychom jejich zmatku využili a naše pravé křídlo se vrhlo vpřed, aby jejich levé rozprášilo, byli by naprosto ztraceni.“

Možná měl pravdu, ale maršál de Boufflers, jenž celému levému křídlu velel, věděl, co je v sázce, nehodlal riskovat, že se sám dostane do úderu zleva, nebo do protiútoku Orkneyova jezdectva, dosud nečinného, a protiútok nezahájil. Když pak Villarse odvezli se zraněním z bojiště, zodpovědnost za celou armádu, jedinou, která Francii na tomto směru zbývala, mu bránila riskovat.

A spojenecký pokus o zvrat situace na sebe nenechal dlouho čekat.

Schulenburgovi muži dokázali navézt k jižnímu cípu lesa Sars tucet děl, která začala pálit francouzské kavalerii do boku a donutila ji poodstoupit. Z centra popojelo dalších čtyřicet nepřátelských hlavní a Boufflers poručil Francouzským gardám i Švýcarům, ať otřesený střed posílí. Tito vojáci měli obsadit a hájit notně vylidněné redansy, proti nimž už postupoval George Hamilton, hrabě Orkney, s pěchotou i jezdectvem. Bylo kolem jedné po poledni a řady elitních Francouzských gard se nejprve rozvlnily, pak zakolísaly a při první salvě se rozutekly jak nezkušení rekruti! Vydržel podle všeho jen batalion Švýcarů a bylo to natolik šokující, že král nařídil po bitvě celou věc vyšetřit, i když komise k ničemu zásadnímu nedospěla a tresty nepadaly. O ty se postarali vojáci z jiných pluků, kteří dali příslušníkům Francouzských gard najevo svrchované opovržení, některé dokonce zbili a pár jich padlo v soubojích...

Onen útěk hrozil katastrofou, neboť Orkneyovi muži redansy obsadili, aniž jim v tom někdo příliš bránil, a jejich postup donutil brigády Alsace i Picardie napravo, aby ustoupily z boční palby i s vážně zraněným hrabětem de Guiche. Ve francouzském středu zela obrovská díra, za níž se nacházelo pouze jezdectvo, na které dopadaly nepřátelské kule, granáty a už i kulky z mušket.

„Jeden z dělostřeleckých důstojníků na nepřátelské straně viděl, jak naše kavalerie odhodlaně stojí, a obořil se na kanonýry s výčitkou, že špatně míří, neboť je nemožné, aby nějaká jednotka v takové palbě vydržela,“ tvrdil de La Frézelière.

Utrpení elitních jezdců Maison du Roi a Gendarmerie se chýlilo ke konci, neboť starý Boufflers obul, obrazně řečeno, jezdecké boty jak za časů svého mládí, postavil se kavaleristům do čela a vedl protiútok, který musel vše zachránit. Gendarmes, Gardes du Corps, Královští mušketýři i švališeři útočili na dvacet eskadron nepřátelských, srazili je, sami ale byli zastaveni salvami pěchoty z redansů. Jak na cvičišti se na povely trubačů vrátili zpět, stmelili se a vyjeli znovu, dohromady šestkrát, spojenecké jezdectvo se ale vzpamatovalo a zvolna získávalo vrch, až se mezi půl třetí a třetí na Boufflersův rozkaz Francouzi začali stahovat. To už začal podle jeho pokynů probíhat celkový ústup levého křídla, spořádaný a dokonale organizovaný. I Saint-Hilairovo dělostřelectvo vypálilo poslední výstřely a pod ochranou jezdců, jejichž úkolem bylo vytvořit zadní voj, připřahalo děla i muniční káry, v nichž mnoho střeliva nezbývalo. Jen šestnáct poničených děl zůstalo tam, kde bylo.

Pak dostal rozkaz k ústupu de Montesquiou dʼArtagnan s pravým křídlem, kterého se jeden z důstojníků pluku Bourgogne nechápavě ptal:

„Proč ustupovat? Víte přece, že jsme porazili a donutili ustoupit všechny jednotky, které na nás útočily, a nikdo z nich už nemá odvahu jít proti nám!“

Nevěděl nic o dramatu, způsobeném Francouzskými gardami, a on i ostatní poslechli rozkaz s hlavami svěšenými.

Celá francouzská armáda opouštěla bojiště s vlajícími prapory, ve vyrovnaných kolonách, postupně a pod ochranou jezdectva ustupovala na osmnáct kilometrů vzdálené Quesnoy, kam došla kolem půlnoci.

Bylo to vzdorně prohraná bitva, z níž Boufflersovi muži odcházeli jako neporažení, s povozy, děly i všemi raněnými, jež dokázali pobrat!

Marlborough ani Savojský je nepronásledovali, chyběly jim na to síly. Podle dnes nejvíce přijímaných čísel měl princ Evžen přes 2000 mrtvých a na 3500 raněných. Marlborough napočítal téměř 6000 zabitých a 13 000 raněných. Francouzské ztráty činily podle všeho 3000 mrtvých a 9000 raněných a Gazette de France právem psala:

„Už víc než století nedošlo k tak krvavému a odhodlanému boji.“

Villars pak králi hlásil:

„Jednotky Vašeho Veličenstva konaly divy, a třebaže se Vaše armáda dala na ústup, je zřejmé, že ztratila mnohem méně mužů než nepřítel.“

Pak dodal:

„Pokud nám Bůh dopřeje podobně prohrát ještě jednu bitvu, může Vaše Veličenstvo počítat, že to nepřítele zničí.“

Nešlo o slova útěchy, omluvy či dvořanské nadsázky, ale o Pyrrhovo vítězství pro spojence. Mons se jim sice 21. října vzdal, Francie ale byla pro tento rok zachráněna, situace se stabilizovala a vše nasvědčovalo, že by Malplaquet mohlo představovat ve válce obrat.

„Francouzi se v této bitvě bránili lépe než ve všech předchozích, které jsem viděl,“ přiznal Marlborough.

Fronta se stabilizovala ve Flandrech i jinde, neboť na Rýnu pozorovali jedni druhé z obranných pozic, v Savojsku byl maršál Berwick stále pánem situace a ve Španělsku Filip V., i když měl po odchodu části francouzských pluků méně sil, obsazoval odbojnou Valencii.

Ze střetu u Malplaquet (nazývaného zpočátku bitvou u Tannières, Lannière či Monsu) vzešla pro Ludvíka XIV. i celou jeho zemi naděje na obrat, byť byla dosud slabá a křehká. Záleželo na dalších kampaních, zdali je víra v důstojný mír oprávněná.