Překlad a komentář:
MILOSLAV KOLOMAZNÍK
Friedrich Lindau, bývalý příslušník 2.
lehkého pěšího batalionu Královské německé legie (KGL - King´s German Legion),
s nímž se zúčastnil bojů v Portugalsku, Španělsku, Francii a Belgii, je autorem nepříliš
objemných, zato ale mimořádně čtivých a místy i drsných pamětí, které vyšly
poprvé v roce 1846 pod názvem Erinnerungen eines Soldaten aus den Feldzügen
der Königlich-deutschen Legion – Ein Bürger Hamelns erzählt aus der Zeit
1806–1815 (Vzpomínky jednoho vojáka na válečná tažení Královské německé
legie – Občan Hamelnu vypravuje o letech 1806-1815).
Narozdíl od jiných soudobých memoáristů, nebyl Lindau vznešeného původu,
ani nositelem důstojnické hodnosti, a jako řadový střelec prostého původu, se
až do svého vyřazení z armády pohyboval na samém dně britské armády. Lindauův popis
obyčejných vojáků a jejich způsobu života v táborových podmínkách, jakožto i
jejich chování tváří v tvář nepříteli, proto nepostrádá patřičný detail a je v
tomto ohledu jedinečný.
Georg Friedrich Wilhelm Lindau, jak zní jeho úplné jméno, se narodil v lednu
1788 v hannoverském (dnes dolnosaském)
Hamelnu. Lindauův otec, stejně jako oba jeho kmotři, sloužil do rozpuštění
hannoverské armády v roce 1803 u kavalerie. V červenci 1809 dal
sbohem rodině i ševcovskému verpánku a rozhodl se, podobně jako desetitisíce
jeho německých krajanů za celou dobu napoleonských válek, opustit domov, přeplavit
se do Anglie a v britské armádě se upsat k sedmileté vojenské službě.
Ještě na shromaždišti německých
uprchlíků v Harwichi mu učarovala zelenočerná uniforma lehké pěchoty KGL.
Brzy byl jako ostrostřelec (rifleman) přidělen k 1. rotě již zmíněného 2.
lehkého batalionu KGL a na sussexském pobřeží, v Bexhillu (na dohled od
památného Hastingsu) - hlavním náborovém a výcvikovém středisku pěchoty KGL,
absolvoval základní vojenský výcvik. K Wellingtonově armádě v Portugalsku
se s celou svou jednotkou připojil na začátku roku 1811. Křest ohněm
absolvoval u Francouzy obleženého Badajozu; pak následovaly krvavé bitvy u
Albuery, Salamanky, Vittorie a obléhání San Sebastiánu. Na francouzské půdě,
kam Britové pronikli na konci roku 1813, se zúčastnil bojů u Nivelle, Nive a u opevněného
přístavu Bayonne, kde ho také zastihl konec války. Přes Bordeaux, Bexhill,
Ostende, Tournai a Brusell se v podvečer dne 17. června 1815 ocitl na vyplundrovaném
statku La Haye-Saint, jehož heroická obrana přinesla 2. lehkému batalionu KGL nesmrtelnost.
Po šesti a půl letech služby a vyléčení vážného poranění hlavy, které utržil
při obraně statku, obdržel už 24. října 1815 (necelý rok před rozpuštěním celé
KGL) z rukou svého velícího důstojníka majora Baringa vyřazovací list z armády,
načež se vrátil do rodného Hamelnu ke svému ševcovskému řemeslu. Zemřel na
pokraji bídy někdy kolem roku 1865.
Navzdory oživení zájmu o Lindauovu osobu v době po prvním vydání
jeho pamětí, které, coby analfabet, diktoval až s odstupem jisté doby svému
faráři, se nedochoval žádný jeho portrét, ani kresba, natož fotografie. Jediný,
avšak dosti obecný popis, který byl pořízen v den Lindauova příchodu do
Bexhillu (24. srpna 1809), uvádí jen následující větu: „Modré oči, blond vlasy, světlá pleť, výška 5 stop
a 7 palců [asi 170
cm].“
Lindauovo neuvěřitelně
živé a plastické líčení obrany statku La Haye-Saint inspirovalo tvůrce dosud jediného
anglického knižního vydání jeho pamětí (2009), opatřeného podtitulem Reminiscences of Friedrich Lindau (Paměti
F.L.), k volbě názvu A Waterloo hero (Hrdina od Waterloo).
 |
| Útok Francouzů na statek La Haye-Sainte podle Richarda Knötela |
„16. června v poledne jsme
obdrželi rozkaz, abychom byli připraveni na okamžitý odchod. K večeru jsme
v dálce slyšeli dunění děl, což nás překvapilo, neboť jsme o nepříteli
dosud nic neslyšeli. Když padla tma, zrušili jsme tábor a pochodovali celou
dlouhou noc. Za ranního polosvětla k nám přišla markytánka z Hamelnu;
jmenovala se Ehlers Wieschen a vdala se za muže jménem Pieper. Ptala se po svém
manželovi. Nemohl jsem jí říct kde je, ale přesvědčil jsem ji, aby mi nalila
odměrku rumu do mé polní láhve. Z přátelství ke krajanovi tvdohlavě
odmítala přijmout peníze.
Za rozbřesku jsme stáli na
zapadlé cestě, odkud jsme brzy vyrazili doleva a došli k bojišti, kde
Brunšvičtí předešlého dne tolik vytrpěli. Bylo to hrůzostrašné pole, poseté těly.
Doslova plavalo v krvi, která nám na každém kroku sahala až po kotníky. Pak
jsme postupovali podél lesa, kde byl předpokládán nepřítel, ale přišel rozkaz,
abychom ustoupili. Za půl hodiny – mohly být dobře čtyři hodiny – se náhle
setmělo jako v noci; blesky
prosvětlovaly tmu a burácení hromů doprovázelo dunění dělostřelectva. Déšť se
nám snášel na hlavy. Namačkali jsme se na sebe tak, že bychom se všichni vešli
do jedné velké místnosti. Liják byl tak prudký, že jsme brzy stáli po kolena ve
vodě.
Když se hrozivý déšť poněkud
uklidnil, mašírovali jsme vedle silnice, na níž kolem nás projížděla naše
kavalerie při svém tažení na nepřítele. V rozmezí jedné hodiny se naši
jezdci třikrát tlačili dopředu a třikrát se opět vrátili. Byli tak zablácení,
že jsme už nedokázali rozpoznat barvu jejich uniforem. Často jsme si ani nebyli
jistí, jestli to byli přátelé nebo nepřátelé. V podvečer jsme procházeli
skrze vysoké obilné pole, které jsme naší chůzí proměnili v bláto.
Vypadalo to, jakoby ho přímo za námi někdo sklidil. Pak jsme dorazili ke statku
La Haye-Sainte, který ležel nedaleko silnice.[1]
Dvě roty byly okamžitě poslány do
zeleninové zahrady[2], což mě vůbec
neuspokojovalo, neboť jsem nemohl najít žádný suchý flek. Šel jsem se tedy
poohlédnout po nějaké slámě. Vzadu za farmou jsem narazil na svého bratra. Ten
mi nemohl nabídnout nic víc, než co se nacházelo ve stodole. Přesně v tu
chvíli vyšel z budovy major Baring a rozkázal, že dobytek ve chlévech má
být poražen a maso rozděleno mezi lidi z vnějších postů, kteří si přijdou
pro slámu. Mezitím jsem na podlaze objevil hrášek a napěchoval si jím kapsu.
S tímto a velkým kusem masa[3] jsem pospíchal
zpátky za mými druhy do zahrady a požádal je, aby rozdělali oheň. Jelikož ustavičně
pršelo a zahrada byla jedno velké bláto, nikdo se k tomu neměl. Někteří
stáli opřeni o strom nebo o zeď, jiní posedávali na svých tornách a zírali před
sebe. Žadný z nich nechtěl ulehnout.
Šel jsem tedy zpátky na statek,
neboť jsem zaslechl, že je ve sklepě víno. Vplížil jsem se dovnitř, objevil
poloprázdný sud a naplnil si čutoru. Odnášeje si ji plnou, hledal jsem pohledem
mého nejmladšího bratra, který se zmínil, že bude stát se svou baterií hned
v sousedství. On to byl, koho jsem před sedmi léty za použití síly vykázal
z Rohrsenu[4] domů;
od té doby jsme se neviděli.
Před vraty stodoly jsem narazil
na lidi od našeho 1. batalionu[5]. Téměř mi
vyprázdnili moji čutoru. Pak jsem vešel opět do tmy a zakrátko byl vyzván
hlídkou. Kaprála, který ji vedl, jsem znal. Byl to můj krajan Meyer z polního
batalionu Bremen[6]. Příštího
dne byl vážně zraněn a padl do rukou Francouzů. Dnes je penzistou a
doručovatelem knih v Hamelnu. Zeptal jsem se ho na svého bratra, ale
nemohl mi poskytnout žádnou informaci. Mé víno beztak docházelo, vešel jsem
proto s hlídkou do farmy, ještě jednou sestoupil do sklepa a moji a
kaprálovu čutoru donesl zpět plné. O moji čutoru se postarala hlídka, zatímco
Meyer si tu svoji odnesl s sebou pryč. Později jsem do sklepa ještě několikrát zašel a vínem občerstvoval
také kamarády v zahradě.
O půlnoci jsem se vrátil do postavení
na konci zahrady, čelem k nepříteli. Sedl jsem si na tornu a usnul. Nad
ránem mě kdosi zezadu vzbudil. Jmenoval se Harz a narodil se v Harze.
Řekl: „Postav se a dej mi trochu vína.
Dnes bude těžký den a já určitě zemřu, protože se mi zdálo, že mým tělem
proletěla kulka, a aniž by mi způsobila jakoukoliv ránu, poklidně jsem usnul.“
„Sny nevadí“, byla moje
odpověď, „pojď, bude se stavět zátaras. Pomůžeme.
Už není žádné víno, tak se aspoň zahřejeme.“ V místě, kde se ovocný
sad dotýkal budovy, jsme vytlačili na cestu zemědělský povoz; ostatní přinesli
žebříky a zemědělské náčiní. Byla sem dotažena také tři zatlučená francouzská
děla.“
---
„Kolem poledne se už přes nás valilo
dunění francouzských děl. Stáli jsme za živým plotem a připraveni k palbě jsme
čekali na nepřítele. Brzy přišel houf nepřátelských voltižerů. Prásklo tisíc
pušek a všude byl slyšet triumfální pokřik „en
avant“. Za nimi šly dvě kolony nepřátelské řadové pěchoty. Ty se hnaly tak
rychle, že jsme si navzájem říkali: „Francouzi
pospíchají, jakoby už dnes chtěli jíst v Bruselu.“ Nepřítel se shluknul
před naším plotem a my spustili vražednou palbu. Země se okamžitě pokryla masou
raněných a mrtvých. Francouzi se na moment zastavili, pak ale začali pálit a
působit nám vážné ztráty. Vedle mě se s průstřelem zhroutil můj přítel
Hartz; také kapitán Schaumann padl. Můj bratr ho popadl za záda a odtáhl do
farmy, kde ho položil. Kapitán už byl ale
mrtvý. Své pozice jsme drželi až do té doby, kdy kolona napravo pronikla k otevřeným
dveřím stodoly a hrozila nám odříznutím naši ústupové cesty. Začali jsme pomalu
couvat a pálili ze všech sil. Major Bösewiel byl raněn. Viděl jsem ho ležet na
zemi. Znovu se pokusil vstát, pak ale spadl obličejem k zemi a zemřel.
Nepřítel stál u vchodu do
stodoly. Za cenu mnoha obětí jsme ho zatlačili zpět a vběhli dovnitř. Poté jsme
ze zadní části stodoly zahájili proti odkrytému vchodu souvislou palbu. Francouzi, kteří se před vchodem hustě mačkali,
se sem už neodvážili vkročit. Čekal jsem tu asi půl hodiny, a tak když francouzský
tlak zeslábl, přemístil jsem se přes dvůr ke střílně nedaleko zavřené brány, jež
vedla ze dvora na silnici. Francouzi tu byli na sebe tak natěsnáni, že jsem
několikrát viděl, jak jediná kulka naráz zabila tři nebo čtyři muže. Krátce nato
otevřel kapitán Graeme[7] jedno křídlo a my, s nasazenými bajonety,
zaútočili na nepřítele. Troufale jsme se tlačili vpřed, načež Francouzi opustili
své pozice. Zuřivě jsem bodal a sekal do
davu před sebou. Nepřátele jsme pronásledovali až k zátarasu. Náhle se na
naší straně objevili angličtí husaři a bili Francouze tak zuřivě, že se jich velký
houf vrátil k nám, odhodil zbraně a žádal nás o milost. Husaři mezitím
ukončili pronásledování a odvedli zajatce pryč.
Zpoza zátarasu jsme nyní očekávali
nový útok. Ten přišel sotva půl hodiny poté. Voltižery jsme odtud s nepatrnými
obtížemi zadrželi, jakmile se však přihnala nová kolona, přesunuli jsme se zpět
do vrat, které jsem na příkaz kapitána Graema zatarasil. S několika
dalšími jsem zaujal pozici před střílnou poblíž vrat, skrze níž jsme pálili na
početné nepřátele. Každý z nás vždy rychle odstoupil, aby si nabil a
udělal prostor pro ostatní střelce. Pochopitelně i Francouzi strkali hlavně svých
mušket do otvorů střílen, díky čemuž padlo mnoho mých druhů. Někteří padali i z postavení
nad námi, odkud naši stříleli přes zeď. To jen zvyšovalo naše odhodlání. Pušku
jsem nabíjel s takovou vervou, že mi přišlo jako věčnost, než jsem mohl
vypálit další ránu. Toho dne jsem vystřelil přes sto kulek.
Také jejich čerstvé posily jsme odrazili.
Blízko u mě padl jakýsi nepřátelský důstojník. Neustále projížděl před naším sektorem
a ukazoval směr postupujícím oddílům. Už několikrát jsem ho měl na mušce. Právě
v okamžiku, kdy přiváděl nové jednotky, mi vjel do střely. Jeho kůň
poskočil, vzepjal se a padl i s jezdcem, který pod ním zůstal uvězněn. Brzy
poté jsme učinili výpad. Otevřel jsem bránu a nepřátelé nejblíže k nám
padli pod našimi bajonety. Ostatní uprchli. Hnali jsme je daleko, pak jsme se zastavili.
 |
| Obrana statku La Haye-Sainte (Adolf Northen) |
Kousek od sebe jsem si všiml důstojníka,
kterého jsem střelil. Pospíchal jsem k němu a zmocnil se jeho zlatého
řetízku k hodinkám. Sotva jsem ho sevřel v ruce, Francouz zvedl svou
šavli a přitom mi spílal. Pažbou své pušky jsem mu uštědřil takovou ránu do
čela, že padl mrtvý. Všiml jsem si zlatého prstenu na jeho prstě. Nejdříve jsem
odřízl malý váček z jeho koně a chystal se mu sejmout i prsten. Moji druzi
náhle zakřičeli: „Pospěš si a běž pryč,
kavalerie znovu útočí.“ Spatřil jsem třicet jezdců uhánět kupředu. I s
kořistí jsem utíkal ke svým kamarádům, kteří mezitím salvou donutili nepřítele
ustoupit.
Na chvilku jsme se zdrželi na
silnici. Se zájmem jsem si prohlížel více než jednu stopu vysokou hromadu
mrtvých nepřátel, která se nakupila před zátarasem. U zdi jsem zahlédl
postřeleného granátníka. Pokoušel se probodnout si hruď vlastním mečem, ale
neměl už sílu to dokončit. Uchopil jsem jílec meče, abych ho odhodil. Francouz se
ho okamžitě pustil, zřejmě proto, abych mu táhlým pohybem neporanil ruce. Poblíž
zátarasu ležel v kaluži vody muž s prostřelenou nohou. Řval bolestí a
snažil se odvalit z vody. Popadl jsem ho za paže a jiní za nohy, a takto
jsme ho položili ke zdi. Hlava mu spočinula na těle zastřeleného druha.
Kolem nás pobíhalo několik
zraněných anglických koní; bylo jich nanejvýš dvacet až třicet. Zavolal jsem na
jednoho z nich. Stál klidně a nechal se odvést do farmy, kde jsem ho
předvedl majoru Baringovi. Major mi přikázal, abych ho ihned odehnal od farmy.[8]
Pak jsem mu ukázal měšec se zlatými mincemi – kořist, kterou jsem našel jen chvíli
předtím. Požádal jsem ho, jestli by mi na mince nedohlédl, ale se slovy: „Kdo ví, co nás dnes ještě čeká? O své
peníze se musíte postarat sám“, je odmítl přijmout.
Záhy poté byla farma opět
napadena. Kapitán mi vydal rozkaz, abych setrval u brány. Boj trval tentokrát mnohem
déle, neboť sem přicházelo více a více jednotek. Brzy nám už nevycházelo střelivo,
proto jakmile někdo z našich padl, okamžitě jsme mu prohledali nábojové kapsy.
Major Baring bez přestávky objížděl farmu a ujišťoval nás, že nová dodávka
munice už musí co nevidět dorazit. Náhle mi zátylkem hlavy proletěla kulka. Oznámil
jsem to kapitánovi, jelikož stál na plošině hned nade mnou. Přikázal mi, abych ustoupil.
„Ne“, odpověděl jsem, „zůstanu na svém místě tak dlouho, jak to
jen půjde!“
Povolil jsem si šátek, smočil ho
v rumu a požádal jednoho z mých druhů, zda-li by mi nalil trošku rumu do
rány a uvázal mi šátek kolem hlavy. Své čáko jsem pevně přitáhnul k torně
a nabil si pušku. Kapitán byl stále nade mnou, a tak kdykoliv jsem poodstoupil
od střílny, abych si nabil, vždy se otočil a začal mě sekýrovat. Nepřestal mě
kárat, ani když byl právě na druhě straně zdi a vykláněl se proti Francouzům.
Varoval jsem ho, aby se tolik nevystavoval, poněvadž by ho mohli lehce trefit. „Na tom nesejde“, zněla jeho odpověď, „jen ty psy nechte střílet.“ Vzápětí
jsem ale zahlédl, jak krváci z ruky a uvazuje si kolem rány kapesník. Tehdy
jsem zvolal: „Teď, kapitáne, můžete Vy ustoupit.“
„Nesmysl“, odvětil, „žádný ústup! To
neudělám!“ Uchopil meč do své levé ruky a zaútočil na nepřítele, jenž
zaplavoval venek.
Krátce na to jsem od stodoly zaslechl
volání: „Nepřítel se tudy snaží projít!“
Běžel jsem tam, a jen jsem do stodoly vypálil několik ran, všiml jsem si, že
z pod trámů vychází hustý kouř. Major Baring, seržant Reese a Poppe
okamžitě přispěchali s kotlíky[9], které naplnili v napajedle
vedle stodoly. Střílny za námi byly nyní slabě obsazeny, čehož okamžitě využili
Francouzi a vytrvale na nás odtud pálili. Brzy však ustali a my se mohli znovu
vrátit ke střílnám. V tom okamžiku, kdy jsem právě vystřelil, uchopil
jakýsi Francouz moji pušku a snažil se mi ji vyrvat. Směrem ke svému sousedovi
jsem prohodil: „Podívej na toho psa,
snaží se mi vzít mou pušku.“ „Počkej“, řekl, „mám nabito“ a rázem bylo po Francouzovi. Ve stejný moment po pušce
chňapl zase někdo jiný, ale muž po mé pravé straně ho bodl do obličeje.
Potřeboval jsem ji vytáhnout a nabít. Však také kolem mě létala spousta kulek,
které třískaly do kamenů ve zdi. Jedna mi z ramene odnesla vlněný střapec,
zatímco jiná roztříštila kohoutek mé pušky.
Spěchal jsem k napajedlu,
abych zde sebral jinou pušku. Ležel tu umírající Reese. Nemohl už sice mluvit,
ale jen co jsem mu chtěl sebrat jeho pušku, udělal na mě zlý obličej. Vyhlédl
jsem si tedy jinou – bylo jich kolem hodně – a znovu zaujal místo před mou
střílnou. Abych mohl znovu střílet, musel jsem znovu prohledat nábojové kapsy padných
kamarádů. Tou dobou už ale byly většinou prázdné. Naše palba slábla, zatímco
francouzský tlak rostl. Stodola opět vzplála, ale oheň byl i tentokrát uhašen. Padlým
po celém dvoru jsem znovu důkladně prohledal nabojové kapsy. Přijel ke mně
major Baring a řekl: „Musíte se
stáhnout!“ Já mu ale, podobně jako kapitánu Graemovi, odpověděl: „Jenom mizera-chlap by Vás opustil, dokud mu
hlava sedí pevně na ramenou.“[10]
 |
| Příslušníci 1. a 2. lehkého batalionu Královské německé legie |
---
„Po celé farmě se neslo volání: „Braňte se, braňte se! Přicházejí odevšad.
Semkněte se.“ Naši lidé opustili postavení. Na zdi jsem uviděl větší počet
Francouzů. Jeden z nich seskočil dolů a v tom okamžiku jsem mu do
prsou vrazil bajonet. Svalil se na mě. Odvalil jsem ho na stranu, jenže můj
bajonet byl ohnutý, tak jsem ho musel vytrhnout. Těsně u vstupu do obytné
budovy jsem si všiml kapitána, jak bojuje s Francouzy. Jeden z nich
se už už chystal střelit podporučíka Franka, když v tom ho kapitán Graeme
proklál mečem; jiného zase udeřil do obličeje.
Chtěl jsem mu běžet na pomoc, jenže
i já se nakonec ocitl v obklíčení Francouzů. Použil jsem pažbu pušky a rozdával
rány všude kolem sebe. Během chvilky jsem držel už jen hlaveň mé zbraně, byl
jsem ale opět volný. Nadávky a urážky: „Couillons
Hanovriens et Anglais“ [„Hanoverský a anglický chytráci“], ke mně dolehly zezadu a já si všiml dvou Francouzů, kteří
odváděli kapitána Holtzermanna do stodoly. Chtěl jsem ho osvobodit, když v tom
mě nějaký Francouz popadl za uniformu. Vrhnul jsem se na něj. Jiný Francouz na
mě zaútočil bajonetem, já však jeho útok vykryl a muž, který se se mnou
přetahoval, schytal jeho výpad. Okamžitě se mě pustil a s posledním výkřikem: “Mon Dieu, mon Dieu!”, se skácel k zemi.
Doufaje, že tudy budu moci
uniknout, uháněl jsem nyní ke stodole. Východ už byl naneštěstí silně obsazený,
proto jsem přeskočil nízkou stříž [na ovce] a dopadl do míst,
kde už stáli moji zajatí druzi, včetně kapitána Holtzermanna. Brzy k nám
přistoupili mnozí Francouzi a štěkali: “En
avant, couillons!” [“Kupředu,
chytráci!“] Vytlačili nás z našeho rohu a přinutili
přeskočit stříž, načež se jeden z nás vážně pořezal v tříslech, neboť mu ve
skoku zabránilo jeho zranění. To nás velmi pobouřilo. Takového hanebného
zacházení se žádnému Francouzovi od nás nikdy nedostalo.[11]
Zatratili jsme je a chtěli je napadnout, ale kapitánu Holtzermannovi se
podařilo zklidnit náš vztek.
Přes dvůr nás vyvedli na silnici,
kde se to Francouzy jen hemžilo. Ti se kolem nás shlukli a okamžitě nás začali šacovat.
Jeden z nich mi sebral chlebník, v němž jsem měl váček se zlatými
mincemi. Začal se o něj okamžitě přetahovat s jiným Francouzem. Další na
řadě pak byla moje torna, kterou mi strhli z ramena. Jiní se probírali mou
výstrojí, jakoby cítili, že zde mám jedny zlaté a dvoje stříbrné hodinky. Sebrali
mi všechno a pořád jim to nestačilo. Francouze, který nemínil přestat, jsem
udeřil do obličeje. Z našich postavení náhle práskly dva dělové výstřely.
Dopadly k nám a srazily zástup Francouzů, mezi nimi i několik našich. Nepřátelé
na chvíli zpozorněli, pak ale na kapitánu Holtzermannovi rozškubali jeho polní
pás a strhli mu i prázdnou pochvu na meč. Popadli jsme kameny a chtěli takové
hrubé chování okamžitě pomstít, ale kapitán nás uklidnil. Obrátil se na
francouzského důstojníka, v němž jsme rozpoznali jednoho ze zajatců, které
jsme drželi na židovském hřbitově v Bayonne.[12] Snažil se nás chránit
a přikázal svým lidem, aby nás přestali okrádat, jenže oni se mu jen vysmáli.
Kéž by angličtí jezdci znovu
zaútočili, i my bychom se v takovém případě hned vrhli na nepřítele. Naneštěstí
se objevili francouzští kyrysníci – téměř všichni měli obvázané hlavy, kteří nás
před sebou hnali podél silnice. Jeden zraněný muž od 1. batalionu nestačil
našemu tempu, tak ho ubodali. Přibližně celou hodinu nás nechali stát uprostřed
francouzské armády. V linii napravo stála francouzská pěchota; nalevo od
nás se ve zmatku vracely jiné jejich jednotky. Přestože jsme se nacházeli v nešťastné
situaci, pohled na ně nás naplňoval nepopsatelnou radostí, kterou prozrazovaly
naše lesklé a zářící oči. Svému sousedovi jsem pošeptal: „Kdybychom tu měli stovku ozbrojených chlapů, mohli bychom vzít celou
armádu do zajetí.“
Asi za tři hodiny se sešeřilo.
Odvedli nás do naprosto tmavé stodoly, kde už byli jiní zajatci. Sotva jsme se
stačili rozkoukat, vylomili Francouzi dveře a začali nás znovu okrádat.
V nastalém zmatku jsem se s několika kamarády protlačil ven. Měsíční
svit jasně osvětloval prchající Francouze všude kolem. Nedaleko jsem
zaregistroval studnu. Už delší dobu mě mučila příšerná žízeň, proto jsem se
k ní, bez ohledu na své bezpečí, vrhnul. Narazil jsem tu na několik
francouzských gardistů a jednoho z nich francouzsky požádal o vodu. „Ty
nejsi Francouz“, řekl německy.
„Z jaké jsi země?“
„Jsem Hannoveřan.“
„A
odkud tam?“
„Jsem z Hamelnu na Weseře.“
„Byl jsem v tom městě“, pokračoval, „když nás generál
prodal.“[13]
„Proč jsi nyní na straně Francouzů?“, zeptal jsem se.
„Protože jsem nemohl vydržet v zajetí“, odpověděl, „tak jsem se nechal naverbovat u nich.“ Pak
mi podal plný džbán vody a kousek chleba. Kolem šel kaprál Fastermann. Také on
utekl ze stodoly a stejně jako mně, dostalo se i jemu vody a kousku chleba. Gardista
nám poradil, abychom se drželi vpravo, kde jsou prý Prusové. Nalevo ustupovala
francouzská armáda. „Do hodiny“,
dodal, „budeme všichni v rukou
Angličanů.“
Poděkoval jsem, potřásl mu rukou
a spolu s kaprálem Fastermannem jsme hned vyrazili vpravo. Bez jakékoliv
újmy jsme vstoupili do mladého lesa, kde jsme se složili v jedné malé
jámě. Muselo být kolem půlnoci. Byl jsem unavený a bylo velmi chladno. Údy se
mi klepaly a zuby jektaly. Napravo od nás byl klid; zleva k nám doléhaly sporadické
výstřely a ustavičné provolávání: „Vive
l´Empereur!“ Po půl hodině nás zima vyhnala z úkrytu. Opatrně jsme
pokračovali lesem a brzy dorazili na jeho konec. Nyní jsme se dostali na otevřenou
krajinu. Všude byl klid. Jediné, co jsme vnímali, byl vzdálený lomoz
ustupujících Francouzů.“
 |
|
Usedlost
La Haye-Sainte dnes
|
Poznámky:
[1] Major Georg Baring (1773–1848), v průběhu bitvy u Waterloo velitel 2. lehkého pěšího batalionu KGL, měl za úkol La Haye-Sainte obsadit
a bránit. Ve svém líčení, které sepsal jen několik dní po bitvě, popisuje statek takto:
„Statek La Haye-Saint leží, jak je dobře známo, blízko
silnice, vedoucí z Bruselu do Genappe, uprostřed obou postavení a
přibližně na půli cesty mezi nimi. Obytný dům, stodola a stáje byly obklopeny
obdélníkovou zdí, která vymezovala dvůr uvnitř. Směrem k nepřátelské
straně se nacházel ovocný sad, obklopený živým plotem. Vzadu byla zeleninová
zahrada. Od silnice ji oddělovala malá zeď, zbylé strany ohraničoval živý plot.
Ze dvora směrem ven vedly dvoje dveře a tři velké brány. Brána ze stodoly byla
naneštěstí vylomena a spálena vojáky.“
[2] Baring to uvádí na pravou míru: “Batalion se skládal ze šesti rot,
které nedosáhly ani počtu 400 mužů. Tři roty jsem postavil v sadu, dvě
v obytných budovách a jednu v zahradě.“
[3] Friedrich Lindau pocházel z celkem osmi
dětí, z toho bylo 5 děvčat a 3 chlapci. Jeho mladší bratr Georg Ludwig sloužil
také v KGL. Byl zde zařazen jako
řezník. Bitvu u Waterloo přežil.
[4] Městečko nedaleko Nienburgu, asi 50 km
severozápadně od Hannoveru. Popisovaná příhoda se měla odehrát 4. července 1809.
Lindauův nejmladší bratr Christian Wilhelm svého staršího bratra dohonil na výše
uvedeném místě a dožadoval se, aby mohl bratra na cestě (útěku) do Anglie
doprovázet. Později se do KGL přeci
jen dostal a sloužil zde jako dělostřelec. Také on u Waterloo přežil.
[5] 1. lehký
pěší batalion; velitel pplk. Louis von dem Busche.
[6] Tento batalion byl součástí 1. hannoverské brigády pod velením
generálmajora hraběte Kielmansegga.
[7] Správně poručík Graeme. Velitelé rot, jako
právě Graeme, byli zpravidla nazýváni “kapitán”, i když jejich hodnost byla
poručík.
[8] Pod Baringem už do té doby padli dva koně. Třetího
koně v pořadí, který původně patřil anglickému gardovému dragounovi, si opatřil
podobným způsobem, jak popisuje Lindau. I tento kůň byl později zabit.
[9] V celém statku nebylo k dispozici jediné
nepoškozené vědro, nebo jiná nádoba. Krátce předtím k La Haye-Saint naštěstí dorazila
posila asi dvou set nasavských vojáků, kteří měli ve výbavě polní kotlíky. Major
Baring jeden takový kotlík některému z Nasavských vytrhl a běžel s ním okamžitě
k napajedlu, které se nacházelo před levou štítovou zdí stodoly. Ostatní
důstojníci, a s nimi i řadoví vojáci, ho ihned napodobili a požár tímto
způsobem uhasili.
[10] Lindau musel na svého majora udělat velký dojem, neboť
ho Baring, jako jediného prostého vojáka, ve svém líčení zmiňuje jménem: “Bylo by nespravedlivé ke střelci jménem
Friedrich Lindau, pokud bych ho nezmínil. Navzdory krvácení ze dvou zranění na
hlavě a značnému obnosu zlata v kapse, které získal od nepřátelského
důstojníka, stál v malých bočních dvěřích do stodoly a bránil odtud hlavní
vchod vpředu před ním. Řekl jsem mu, aby se stáhnul, jelikož látka kolem jeho
hlavy nebyla schopná zastavit silné krvácení. On však, aniž bral ohled na své zranění
a své zlato, odpověděl: “Jenom darebák by Vás opustil, dokud mu hlava sedí pevně
na ramenou.” Tento statečný chlapík
později padl do zajetí a o svůj poklad přišel.”
[11] Dost zvláštní tvrzení od muže, který pro zlaté
hodinky ubil zraněného francouzského důstojníka!
[12] Opevněné
francouzské přístavní město Bayonne, nacházející se při ústí řeky
Adour do Biskajského zálivu, nedaleko španělsko-francouzské hranice, bylo ve velmi
těsném obležení Brity od 27. února 1814. Poslední citadela se vzdala až 8.
května 1814, tedy až několik týdnů po abdikaci francouzského císaře.
[13] Francouzský
gardista má zřejmě na mysli polního maršála hraběte Wallmodena, který 4. července
1803 podepsal kapitulaci hannoverské armády. Odzbrojeno bylo asi 18 000 hannoverských
vojáků.
