NAPOLEON A JEHO LÁSKY

Jedna čtenářka tohoto blogu mě před pár dny poslala zprávu, že se chystá vydání DVD minisérie Napoleon a jeho lásky; první DVD by se mělo objevit 30. listopadu, což je právě dnes, a pokud internet nelže, vskutku vyšlo. Informace z www.dvdinform tvrdí, že půjde o pět disků a potvrdila mi současně, co jsme si myslel. Jedná se o sérii z produkce britské Thames Television s titulem Napoleon and Love, o němž server www.moviemail-online.co.uk (máte ho v prolinku v nadpisu) pravý, že existuje v originále na třech discích. Mělo by jít o celkem devět šedesátiminutových epizod, z nichž ta první se jmenuje Rose jde o původní jméno Josefíny Tascher de la Pagerie, později Beauharnais a ještě později Bonapartové) a druhá Josephine. Série vznikla roku 1974, hlavní roli v ní měl Ian Holm, Josefínu hrála Billie Whitelaw a Desirée Claryovou, která se musí na začátku nutně objevit, Karen Dotrice. Hodnocení, pokud jsem na něj narazil, je vcelku slušné, leč film jsem neviděl, takže oznámení berte bez záruky kvality. Pro lepší orientaci a trochu představy přikládám český i původní přebal jako zajímavý příklad tvůrčího přístupu vydavatele, v tomto případě Intersonicu.

SLAVKOV 2010

Program vzpomínkových slavností, které se týkají výročí bitvy Tří císařů u Slavkova (či, jak říká ostatní svět, u Austerlitz) jste si mohli přečíst na www.austerlitz.org nebo zhruba před týdnem na tomto blogu. Vzhledem k tomu, že na mne připadla nepříliš vděčná role komentátora rekonstrukce bitvy, konané pod Santonem (blízko motorestu Rohlenka a na jižním okraji obce Tvarožná) v sobotu 4. prosince odpoledne, bylo nutno s Jakubem Samkem (který to má po všech stránkách nejvíc na starosti) konzultovat kolektivně vypracovaný scénář i program. Tím jsem pronikl do některých detailů, na něž v oficiálním programu nebyl prostor. Nejprve ovšem to, co v programu je. Scénáristicky se jedná o zhuštěnou rekonstrukci bojů na severním (z francouzského pohledu levém) křídle, které se v reálu před 205 lety odehrály zhruba v ose staré silnice Brno-Olomouc mezi Santonem a prostorem Pozořické pošty, Kruhu a Blažovic. Úvod veškeré bojové činnosti a předehru této rekonstrukce bude ovšem tvořit ukázka manévrování jezdectva, jeho útoku a boje, což se nevídá tak často. Na rakouské straně by se měli předvést hulánský regiment č. 1, Szekelští husaři a další husarský regiment, po jejich boku budou bojovat tělesní gardoví kozáci, litevští huláni a bugští kozáci. Za Francouze vyjedou do útoku jízdní myslivci a husaři a je prý naděje, že uvidíme rozjezd v sestavě "koleno na koleno"...

Pokud vás zajímají hlavní aktéři, velet Francouzům bude Frank Simon z Belgie, (jako divizní generál a velitel Armée du Nord se každoročně objevuje u Waterloo), koaliční armádě Wolfgang Horak z Rakouska (letos v roli generála knížete Liechtensteina, jinak plukovník IR3), Rusům v roli knížete Bagrationa Jaroslav Pelíšek. Napoleona představuje Frank Samson z Francie (Napoleon letošního Waterloo či Lipska), premiéru bude mít v nově ušité uniformě velkomaršála paláce Duroca pan Beaujard, v uniformě maršála Lannesa pan Lechartre; francouzské kavalerii bude velet divizní generál Oleg Sokolov, historik Musée de l'Armée v Paříži; v uniformě rakouského generála se akce účastní David Banks, prezident Evropské napoleonské společnosti.

Pokud vás zajímá několikadenní rekonstrukce pochodu rakouské (Kolowratovy) části spojenecké IV. kolony ke Slavkovu, informace kde a kdy bude, naleznete na www.austerlitz.org (nebo rovnou prolinkem v nadpisu).

OPERACE BARBAROSSA

Už když jsem tento blog zakládal, dal jsem si vnitřní závazek, že se nebudu plést do novodobých válek 20. století, neboť na to tu jsou povolanější a znalejší, viz např server valka.cz. jenže, jak praví Shakespearův Falstaff, od slibu k jeho neplnění je jen slepičí krok, a já, řečeno sloganem, který jsem slýchal v době své prezenční služby, ruším, co jsem nařídil a nařizuji, co jsem zrušil. Nicméně na svou omluvu dodávám, že tu jistá spojnice je, a sice přes proslulou sérii Osprey Campaign, jakož i české mutace, vydávané nejprve Gradou a posléze Amercomem. V komentářích k "napoleonským svazkům" zazněly hlasy o rozpornosti kvality těchto brožur, což je pravda, leč výjimky potvrzují pravidlo, et voila, jsme u jádra pudla. Před dvěma týdny (od psaní tohoto mailu a před svazkem Trafalgar 1805) vyšla Operace Barbarossa 1941 autorů Michala Fiszera a Jerzyho Gruszczynskiho. Vydavatele v dobrém podezírám, že jde o polský originál, neboť původní Osprey Campaign Operation Barbarossa je třísvazkový a od zcela jiných autorů (svazky 129, 148, 186). Tento český jednosvazkový sešit má ovšem všech pět obrazných P a mohl by být nazván Úvod do studia bojů na východní frontě. Vychází totiž z nových poznatků mladé generace ruských historiků, stavějících na proslulých tezích Viktora Suvorova i archivním výzkumu a jako fakta předkládají to, čemu se i u nás mnozí vzpírají uvěřit. Najdete tu skvěle zhuštěnou odpověd na otázky, zda Hitler jen předběhl Stalina, který chtěl zaútočit na západ, proč postupovaly německé armády tak neuvěřitelně bleskovým tempem a jak je možné, že mnohonásobně početnější i lépe vojenskou technikou vybavená Rudá armáda ustoupila před Wehrmacht až k Moskvě. Mimochodem, pokud si v tomto směru budete chtít (podobně jako já) rozšířit obzory, klíčový podklad sešitu tvoří mj. nedávno i česky vydaná analytická práce Marka Solonina 23. červen aneb opravdový den "M" (ve skvělém překladu Jiřího Fidlera, která přeložil i Barbarossu). I její přebal přikládám a do nadpisu vkládám prolink na Amercom, vydavatele série Velké bitvy historie, což je ona česká mutace Ospreyů... Tyhle sešity rychle mizí a hledáním po trafikách byste si asi ušoupali nohy :-).

DALŠÍ SHARPE NA DVD

Jen telegraficky stručná zpráva pro všechny příznivce Seana Beana, majora Richarda Sharpa a v tomto případě i milovníky atmosféry Pohádek tisíce a jedné noci, či spíše nezapomenutelného (a mnou v dětství nesmírně milovaného) románu Alfreda Assolanta Hrdinný kapitán Korkorán. Jinak řečeno se v trafikách objevilo druhé dDVD, navazující na předchozí Sharpovo nebezpečné poslání (Sharpe´s Challenge). Originál se jmenuje Sharpe´s Peril a já si za nic na světě teď nevzpomenu, jak to na přebalu (graficky totožném s orginálem) přeložili. Že by Sharpovo nebezpečné poslání 2 :-). Mimochodem, v nejbližších dnech (nebo do Vánoc) čekám na zprávu od přítele Jiřího Beneše, překladatele literární předlohy z pera Bernarda Cornwella, že se na trh dostal Sharpův únik, nejobjemnější svazek celé série, odehrávající se kolem bitvy u Bussaca, ve vypleněné Coimbře a před linií Torres Vedras. Podotýkám, že jsem jej přelouskal asi před rokem v angličtině a je skvělý!!! Jistěže požádám o kousíček na ukázku i o -jpeg přebalu a dám vám vědět...

DOBRODRUŽSTVÍ RYTÍŘE PARDAILLANA

Máte rádi romantické historické romány ve stylu Alexandra Dumase staršího, Paula Févala (Hrbáč), Theophila Gauthiera (Kapitán Fracasse) či Prospera Mériméa (Kronika vlády Karla IX.)? Já ano, přiznávám, že jsem jimi téměř odkojen, Tři mušketýry jsem poprvé četl snad ve třinácti a dodnes jim patří v několika vydáních (to podle ilustrátorů) čestné místo v mé knihovně. Když jsem uměl trochu francouzsky a začal navštěvovat Francouzskou knihovnu ve Štěpánské v Praze, objevilo se tam jako novinka paperbackové vydání deseti svazků veleromantického cyklu s názvem Les Pardaillan, Pardaillanové. Prokousával jsem se prvními díly velmi těžce, leč zaníceně a neúnavně, neboť příběh i hrdinové se mi velmi zalíbili a doba děje byla víc než poutavá. Šlo o časy náboženské války ve Francii před, během i po Bartolomějské noci, v nichž rytíř Pardaillan, jeho svérázný otec (jakož i nerozlučný pes Píšťalka) čelili nástrahám královny Kateřiny Medicejské, vévody de Guise a mnoha dalším, z nichž se v literatuře obvykle dělají padouši... Byl to pravý příklad knih, jimž se říká romány kápě a meče, a celý cyklus napsal Michel Zévaco (1860 až 1918), jeden z posledních velkých autorů tohoto žánru, ve Francii stále vydávaný a mnohokrát zfilmovaný (přičemž nejznámější zůstávají dva filmy z 60. let minulého století s Gérardem Barrayem v hlavní roli, jak napovídá snímek; oba šly i v naší Tv). Před nějakým časem jsme se s vydavatelstvím AKCENT domluvil a první dva svazky přeložil, což mi dělalo obrovskou radost, neboť jsme si plnil jeden mladický sen. Ano, po letech mi text připadal místy trochu naivní, leč Zévaco s historií zas nemanipuloval tolik jako Dumas a psal téměř stejně elegantním, místy humorným stylem. Ta radost byla tak velká, že jsem překlad doplnil i poznámkami a doslovem, jak to ve skutečné historiii bylo. Malá ukázka textu (z dosti dlouhé kapitoly XXXVIII prvního dílu, která má poetický název Obléhání hostince U bušícího kladiva) vám napoví, oč v knize jde a jak je psána; pokud by vás zlákala, myslím, že si ji u AKCENTu můžete stále objednat (prolink na kontakt je v nadpisu).

Jen co se Pardaillan u stolu uvelebil, konstatoval tři věci. První byla, že skrze lehké záclonky na výplni dveří může sledovat vše v sále, který se zvolna vyprazdňoval, druhá, že když zlehka dveře pootevře, uslyší, co se řekne u stolu, bohatě prostřeného pro pana vikomta d’Aspremont. Třetí pak souvisela s poznáním, že pes, který vskutku cynicky a bez sebemenších výčitek požíral to, co bezostyšně ukradl, má nádherné zuby.
Nejprve si pomyslel:
„Musím si prohlédnout obličeje těch ctihodných měšťanů, s nimiž se důstojníci pana maršála de Damville stýkají.“
Poté dodal:
„Jsem vskutku zvědav, co si budou ti pánové povídat!“
Třetí myšlenka vypadala takto:
„Hrome, nechtěl bych mít za nepřítele přítele svého pana syna!“
Následkem toho Pardaillan upravil záclonku, aby viděl, dveře pootevřel, aby slyšel, a psa pohladil, aby se s ním spřátelil.
Píšťalka, jenž právě spolkl poslední kůstku z posledního stehýnka zaječího zadku a olizoval si tlamu, zavrtěl ocasem a hlasitě zaňafal. Zaroveň začal starého rváče očihávat, což byla operace, kterou prováděl zvolna i rozvážně jako někdo, kdo se učí.
Když bylo učení u konce, zavrtěl se ocas poněkud živěji a zaznělo nové ňafnutí.
„Vida, vida! Zdá se, že už jsme se seznámili,“ poznamenal Pardaillan. „Dobře, Rozumím ti! Teď mi vyprávíš, žes ve mně poznal přítele svého přítele. U čerta, jsem přece jeho otec!“
Sál už byl takřka prázdný, když Pardaillan skrze záclonky uviděl, jak vcházejí tři osoby. Poznal tu, která šla jako první: byl to Orthès, vikomt d’Aspremont.
Vikomt se rozhlédl a učinil nahněvané gesto. Vypadalo to, že hledá někoho, kdo tam není. Tři muži usedli ke stolu, který Pardaillan předtím uvolnil, a jeden z nich pravil:
„Crucému se muselo něco stát, jindy nechodí na schůzky pozdě.“
„Vida!“ řekl s Pardaillan. „Ti lidé se nevidí poprvé.“
„Tady je!“ zvolal náhle vikomt, který seděl čelem ke dveřím a zády k salonku.
Vskutku, v té chvíli Crucé vcházel. Rázoval přímo k těm třem, sedl si ke stolu a pravil:
„Jdu z Louvru..., proto to zdržení!“
„Ach, ano!“ prohodil Pezou a hrubě se zasmám. „Byl jste u králíka, u toho vychrtlého Karlíka?“
Což u něho, který byl sám malý a vychrtlý, představovalo víc než drzost.
„A co!“ ohradil se Crucé. „Jsem jeho klenotník a navíc i zbrojíř. Šel jsem mu prodat skvěle vylepšenou arkebuzu..., jednu z těch, které zanedlouho vyzkoušíme, jak doufám!“
„A co na to král?“ chtěl vědět Orthès, v jehož hlase zaznělo trochu netrpělivosti.
„Král má v hlavě jen mír. Král by chtěl, aby se všichni objali. Katolíci s hugenoty, nevěřící s věrnými sluhy církve by si měli přísahat přátelství, bratrství, oddanost a věrnost! Král už poslal kurýra k panu de Coligny! Král napsal i královně Navarrské! Král chce provdat svoji sestru za Jindřicha z Béarnu! To řekl král, pánové!“
„Dobrá, dobrá, však ho brzo naučíme zpívat jinou písničku!“ zamručel vikomt.
Crucé však pokračoval:
„Nic z toho by mi ovšem nezabránilo přijít včas. Zpozdil jsem se, abych viděl až do konce zvláštní scénu, podivnou a skoro k neuvěření. Odehrálo se to přímo v Louvru!“
„Popište nám ji,“ prohodil Kervier, „a jestli bude dobrá, dám ji do některé z knih, co prodávám.“
„Pospěště si, Crucé,“ zamračil se vikomt, „protože vám musím sdělit pokyny pana maršála.“
„Víte, že nejsem žádný mluvka,“ pravil Crucé, „mám radši činy. Tahle historka ovšem není jen pro pobavení. Nevyprávím vám ji jen tak, ani kvůli Crucého knihám, ale proto, že je do ní zapleten náš maršál, jak uvidíte...“
„Vskutku, pana de Damville si zavolali ke králi.“
„A víte vy, proč?“ pokračoval Crucé. „Karlík chtěl usmířit Damvilla s Montmorencym, doufal, že si oba bratři padnou do náruče. Však jsem vám říkal, že je králík posedlý mírem! Král všem nařídil, ať z kabinetu odejdou. Poslouchal jsem za dveřmi a uslyšel výkřiky, jenže rozumět nebylo skoro ničemu, když tu se objevila královna Kateřina a prošla předpokojem. Vévoda d’Anjou ji upozornil, že král poskytuje soukromou audienci, ona ale pokrčila rameny a pousmála se...! Krátce řečeno, vstoupila a dveře nechala otevřené. Přistoupili jsme k nim všichni, Anjou, Guise, Maugiron, Quélus, Maurevert, Saint-Mégrin a kromě nich i Nancey a jeho gardisté, které přivedla královna s sebou. Král se bouřil, královnu ale neumlčel a ona ukázala prstem na mladíka, který provázel Montmorencyho, načež ho obvinila ze zrady, urážky majestátu a útoku na vévodu d’Anjou. Král zblednul, či spíše zežloutnul. Pak dal rozkaz, aby toho Pardaillana zatkli...“
„Cože! Pardaillana!“ vykřikl d’Aspremont a vyskočil ze židle.
Starý rváč se v kabinetě zachvěl a nastražil uši.
„Ale ovšem!“ pokračoval Crucé. „Tak se ten mladík jmenuje.“
„Pardaillan je ale starý, i když se má k světu. Znám ho, měli jsme se spolu bít!“
„Mladý, pane vikomte, docela mladý! Montmorency má pěknou společnost!“
„Ale ne, nepatří k Montmorencymu, je Damvillův! Popletl jste to, špatně jste slyšel i viděl!“
„Viděl jsem dokonale. To, co říkáte, nasvědčuje, že jsou dva Pardaillanové. Vy znáte toho vašeho, já zas toho svého, a už nějaký čas. To on překazil tu věc u Dřevěného mostu! Tohle ale nechme stranou... Abych to dopověděl, ve chvíli, kdy král vydal rozkaz k Pardaillanovu zatčení, jsme tam všichni s Quélusem v čele vpadli. Jenže ten zběsilec zlomil Quélusovi meč, serval mu baret, v té vřavě ještě stihnul vychrlit pár urážek, načež vyskočil z okna a zmizel. Maurevert po něm vystřelil a minul. Mignons i Nancey vyběhli v tu ránu z Louvru, běželi ho hledat a mají jej zatknout, ať ho objeví kdekoliv. Povídám vám...“
Dál se Crucé ve svém líčení nedostal. Dveře do salonku se totiž rozletěly a čtyři stolovníci před sebou spatřili starého Pardaillana, sice trochu bledého a s knírem zježeným, leč s úsměvem na rtech. Nesmírně zvořile je požádal:
„Panové, dovolte, bych prošel. Mám velice naspech!“
Stůl mu vskutku překážel v cestě.
„Pane de Pardaillan!“ zvolal překvapený Orthès d’Aspremont.
Tři měšťané na rváče překvapeně zírali.
„Z cesty, u Piláta! Říkám, že pospíchám!“
Ve stejné chvíli Pardaillan prudce odstrčil stůl; láhve popadaly, mísy se srazily, vztekem bledý d’Aspremont tasil a mával rapírem ve vzduchu, přičemž vykřikoval:
„Bůh mě zatrať, ať spěcháte, nebo ne, tuhle urážku mi splatíte!“
„Pozor pane,“ odsekl Pardaillan, „mívám ohavný meč, když spěchám. Věřte mi, nechme to na jindy!“
„Tady! Hned!“ řval vikomt. „Taste, pane, nebo vás napadnu!“
„Nejste galantní, pane Orthèsi, vikomte z Aspremontu! Budiž! Ale,“ dodal Pardaillan se zaťatými zuby a syčícím hlasem, „budete toho litovat!“
To už stáli oba protivníci v sále ve střehu, služebnictvo volalo o pomoc, Lubin drmolil jedno oremus za druhým, krásná paní Grégoirová omdlela a zbylí pijáci vytvářeli kolem zápasících kruh.
D’Aspremont podnikl hned ze střehu zuřivý výpad, Pardaillan zaklel, neboť utržil zranění na ruce, a krev tekla, což způsobilo, že se nářek služebnictva změnil ve vyděšený řev. V téže vteřině starý rváč cítil, jak mu prsty tuhnou a ruka těžkne; meč mu málem vypadl... Popadl jej levačkou, načež zaútočil na soupeře sérií výpadů tak zuřivých i metodických, až d’Aspremonta, který na ústupu překotil několik stolů, přitiskl ke zdi.
Hádka v hostinci nebyla v oněch časech, které se hemžily zabijáky, ničím výjimečným. Výkřiky Landryho, jemž se bál o svoje nádobí a činil gesta naznačující, že by si rval vlasy, kdyby nějaké měl, i vřískot služebnictva přilákaly před Devinière menší dav.
Pardaillan, jak jsme už řekli, přitiskl d’Aspremonta ke zdi.
Odehrálo se to tak rychle, že mnozí ze svědků oné scény viděli pouze sérii záblesků a svistů. Pak se zablesklo naposledy a bylo vidět, kterak se d’Aspremonta láme v pase i jak z něho prýští proud krve. Pravé rameno měl probodnuté skrz naskrz.
Pardaillan bez jediného slova zasunul krví zrudlý meč, vyšel ven, rozrazil dav a rozběhl se.

Summary: About my traduction of the french novel Les Pardaillan by Michel Zévaco.

SLAVKOV-AUSTERLITZ 2010

Program vzpomínkových akcí Austerlitz 2010
Vzpomínkové akce 205. výročí bitvy u Slavkova proběhnou ve dnech 3.-5. prosince 2010, jsou pořádány v rámci Projektu Austerlitz městem Slavkov u Brna, obcemi Tvarožná a Prace a Středoevropskou napoleonskou společností, za přispění Jihomoravského kraje, Centrály cestovního ruchu České republiky, pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje, Mgr. Michala Haška. Bližší informace o programu , dopravě, atd. naleznete na www.austerlitz.org, nebo přímo prolinkem v nadpisu článku.

Pátek 3. prosince 2010
Žuráň, Podolí
17:30 Jiříkovické ohně
Jiříkovice
18:00 Jiříkovické ohně

Sobota 4. prosince 2010
Tvarožná, pod Santonem
14:00-15:30 rekonstrukce bitvy tří císařů,
přes 1200 vojáků, na 80 koní a 20 děl
Slavkov u Brna
19:30 defilé vojsk zakončené ohňostrojem (20:00)
10:00-17:00 kostýmované prohlídky zámku s Napoleonem
08:00-22:00 tradiční řemeslný a vánoční jarmark (nádvoří zámku, Husova ulice a náměstí)

Neděle 5. prosince 2010
Prace, Mohyla míru
10:30-11:00 pietní akt
Slavkov u Brna
09:00-18:00 prohlídky zámku a podzemí

3.-5. prosince
Vojenská ležení
Stará pošta pozořická, Křenovice, Tvarožná
Zámek Slavkov-Austerlitz
Výstava „Napoleonská epocha na pohlednicích"
Výstava fotografií a militárií „Slavkovské slunce".

Summary: Schedule for re-enactement battle of Austerlitz (205 years) in Slavkov na Moravě Town (from December 3 to December 5).

MALÍŘ, KTERÝ BYL PŘI TOM

Mistr Karel Maria Toman, na nějž jsem v tomto blogu už vzpomínal, mi spolu se srdcem otevřel i svou knihovnu a já objevoval věci, které by šly jinak mimo mne. Dík jemu mi bylo dáno číst memoáry vojáků z napoleonských válek, o nichž jsem předtím ani netušil, že existují, a ježto mě častoval svými oblíbenci, dostával jsem do rukou četbu víc než dobrou. Bylo to v době, kdy jsem uvažoval nad tím, zda si troufnout napsat knihu o Napoleonově ruském tažení roku 1812, a po letech přiznávám, že bez toho, co mi půjčoval, by to nešlo! Mezi jinými svazky mi do ruky strčil i nepříliš objemnou knihu s poetickým názvem Des krieges Grauen und das lebens Luft (Hrůzy války a života vzduch by zněl trochu toporný překlad), a když z mé tváře vyčetl, že stran autora netuším, o koho jde, dodal pár slov o vojenském kreslíři, co táhl s armádním sborem italského vicekrále Eugena de Beauharnais do Ruska, kde skicoval a později podle těchto skic maloval (v ukázce jsou plátna zachycující prostor bitev u Borodina/Moskvy a Smolenska) .
Vzpomínky Albrechta Adama (1786-1862), mnichovského rodáka a talentovaného autodidakta, zahrnují dvě válečná tažení, dunajské roku 1809 a ruské roku 1812. Adam obě prožil jako válečný kreslíř, v prvním případě u bavorského sboru, jemuž velel maršál Lefebvre; tehdy se stal hlavně svědkem bojů v oblasti Abensbergu. Pak jej vzal do svých služeb Napoleonův adoptivní syn Eugène de Beauharnais, s nímž Adam vyrazil na tažení do Ruska jako kreslíř V. armádního sboru, a skicáky zaplnily stovka kreseb bojů, žánrových scén, krajiny i osob, vesměs výtvarných děl, jejichž dokumentární hodnota je nesmírná a kterým se vyrovnají, pokud jde o ruské tažení, jen stejně proslulé kresby württemberského dělostřeleckého důstojníka Fabera du Faur (ukázkou je pár z celkem 83 litografií žánrových scén, mj. z boje o Velkou redutu, zachycují např. smrt generála Caulaincourta). Adam měl ovšem štěstí, na cestu zpět vyrazil krátce po požáru Moskvy. Největším hrůzám ústupu a nejprudší ruské zimě unikl; už 5. listopadu totiž překročil v Tylži Němen, čímž z Ruska vyvázl. Do napoleonských válek pak už nevytáhl (byť namaloval roku 1815 plátno, zobrajující rakouský generální štáb) , přesto je ztvárňoval celý život a o zákazníky neměl nouzi: kromě Eugèna de Beauharnais u něj objednávali württemberský král, vévoda Holstein-Augustenburg, kníže Wrede, bavorský král Ludvík, car Mikuláš i císař František Josef …

Z tažení roku 1809 namaloval Adam i monumentální plátna bojů u nichž většinou nebyl, zejména boje v Alpách (Bitvu v soutěsce Lueg a hlavně „Rakouské Thermopyly“, tj. Henschelovu obranu tvrze Malborghet; jejich reprodukci a článek k tomuto střetnutí jsem dal na blog před pár měsíci). Ve dvaašedesáti vyrazil Adam na bojiště znovu, tentokrát na pozvání polního maršála Václava Radeckého z Radče; tehdy prošel místa bitev u Volty, Custozzy, Santa Lucie a Vicenzy. Jeho pravděpodobně nejznámějším obrazem se stal jezdecký portrét maršála Radeckého. Adam zemřel 28. srpna 1862; obrazy, které namaloval, najdete především ve Vídni, Mnichově a Petrohradě.

Výňatek z jeho vzpomínek jsem přeložil v V. díle Napoleonových tažení (nazvaných Ať žije císař!); toto je jeden odstavec z nich, který zachycuje boje u Ostrovna:

"Boj v onom nehostinném lese trval s proměnlivým štěstím dlouhou dobu, až konečně Rusové, vytlačení z lesa, začali ustupovat a část velké silnice se uvolnila pro náš postup. O tom, že by se tím rozhodla bitva, ale nemohlo být řeči, neboť terén tvořily až k Vitebsku výšiny, údolí, rokle a lesy, což vše Rusům skýtalo příležitost k zaujetí výhodného postavení a současně ukrývalo protivníka před našima očima. Stálo mnoho úsilí pokaždé je z takového postavení vyhnat a o každý další krok se tvrdě bojovalo. Boj sílil a slábnul už víc jak čtrnáct hodin, když se Eugène a Murat ocitli na výšině, z níž měli konečně otevřený a nekrytý výhled na další pevné postavení, jež nepřítel zaujal. Bitva ustrnula a den se rychle chýlil ke konci, když tu náhle zazněl daleko za námi silný křik, který se k nám čím dál víc blížil. Objevil se Napoleon a vojáci mu provolávali obvyklé „Vive l´ Empereur!“. Eugène i Murat mu vyjeli naproti a všichni tři se společně rozjeli na vyvýšeninu. Napoleon pozoroval nepřátelské postavení a vydával dispozice k novému útoku. Nechal si zavolat generála d'Anthouarda, velitele dělostřelectva IV. sboru, a poručil, aby všechna použitelná děla popojela kupředu. Rozkaz byl proveden neuvěřitelně rychle. Bylo impozantní sledovat z výšiny, jak se třicet až čtyřicet děl se všemi kolesnami a veškerým příslušenstvím řítí vpřed a kterak se jízdní dělostřelci valí z údolní roviny vzhůru. S příchodem noci se rozvinula zuřivá dělostřelba, která přinesla očekávaný výsledek. Rusové povolili a stáhli se zpátky do lesa, k němuž se jejich obranná linie přimykala. Spali jsme na bojišti, Murat a Eugène ve špinavém domě, Napoleon pod svým stanem."

Autodidakt Albrecht Adam byl prvním z neuvěřitelně početné malířské rodiny Adamů, čítající čtyři syny (dva válečné malíře, jednoho malíře zvířat a jednoho grafika) a několik vnuků (Emil proslul jako malíř koní a dostihů, Julius jako „Katzenmaler“, malíř koček, Richard kreslil na frontě první světové války, zejména roku 1915 u armády generála Böhma-Ermolliho).

Summary: An article about a German painter of battles Albrecht Adam. Most of Adam's subsequent works deal with Napoleon's Russian campaign, in which he participated under Eugene de Beauharnais. Among other works, he painted a diary of the campaign in 83 scenes and a wrote very interresting memoirs Des krieges Grauen und das lebens Luft.

MOŘE, BRETAŇ A CIDRE

Tenhle příspěvek bude velice nemilitaristický, nicméně válčení a historie nemusí být jediným obsahem tohohle blogu, alespoň myslím, že ne. Pravda, mohl bych hledat spojnice, jak jsem se dostal od vojenských písní k námořnickým a od francouzské historie k francouzským reáliím, ale proč? Prostě to bude o několika věcech, které mám rád, a bezpochyby se s některými z vás shodnu. Ad primo jsme si zamiloval Bretaň, která, jak už konstatoval kdysi František Kožík v kouzelné knize Bretaň, dcera oceánu, má pro Čechy jakousi magickou přitažlivost. Ad secundo miluju moře. Před více než deseti lety se mi poštěstilo to spojit a já strávil v bretonském Douarnenez na pět týdnů, většinu z toho na vlnách Brestského zálivu a párkrát na stoleté šalupě, na které se kdysi vyplouvalo za lovem sardinek; dokonce mě v ní vyvezli kolem Pointe du Raz, kdysi považovaného místními za konec světa. Je to pro plavce nebezpečné místo, a kdo ho obepluje, může se pokládat za námořníka, co tedy na tom, že v ten den byl oceán poměrně klidný. Tu šalupu na sardinky, bez kormidelního kola, jen s pákou, máte na obrázku, alespoň myslím, že je to ona, protože tenkrát nebylo moc času fotit. Ad tertio jsem tam poprvé ochutnal cidre (čti sídr, anglickou odrůdu pak sajdr), alkoholizovaný mošt z jablek (jsou ale i jiné suroviny), což je báječná věc, jedna ze specialit tohohle kraje. Dělá se i jinde a ten z anglických ostrovů také není špatný... Moji francouzští přátelé mě krom toho tehdy trochu seznámili s bretonským folklórem, což je nemyslitelné bez jména Alana Stivella, barda, zpěváka, skladatele, skvělého hráče (mimo jiné) na keltskou harfu, trochu námořníka a hlavně muže, který oživuje starou bretonštinu i bretonskou kulturu. Těch krásných věcí zpívá (bretonsky) a skládá mnoho (jednu z nejlepších jménem Tri martolod, Tři námořníci, jsem vám schoval do prolinku v nadpisu); někteří z vás jej ostatně možná viděli a slyšeli před časem při koncertu na Okoři. Takže tohle všechno dohromady se ve mně slilo dohromady, když jsem poslouchal a přehrával si jeho Son ar chistr, Zpěv o cidru. S obrázky Bretaně jej máte kousek níž na videu a nad tím je český text, který ze mně vypadl. Skromně musím říci, že už jsem napsal i horší... Tak tedy kenavo, což je bretonsky francouzské au revoir a české nashledanou...

ZPĚV O CIDRU
(Son ar Chistr)
Český text Jiří Kovařík

Venku to fouká a je psí čas,
tak pojďte, chlapi, mezi nás,
v sudech nám uzrál z jablíček mok,
tak pojďte si dát jeden lok

/:Tak napijme se maličko
toho, co dává nám zem i strom
toho co dalo sluníčko:/

Má slunce, barvu, mí přátelé,
jak holka hřeje po těle
a rozproudí nám všem v žilách krev.
Zítra nás čeká moře řev.

/:Tak napijme se ještě víc.
Za pětku láhev, to není moc,
a zazpívejme z plných plic:/

Tak pijme na ty, co milujem,
na zdraví našich dobrých žen.
Až napnem plachty a vyplujem,
ať vrátíme se nazpět sem.

/:Tak napijme se maličko
toho, co dává nám zem i strom
toho co dalo jablíčko:/

Summary: Meditation about Brittany, ocean and cidre with a song by Alan Stivell Son ar chistr and my lyrical translation

DOPSAL JSEM A ODEVZDAL...

Mnohé z vás nejspíš zaskočím, ale pravdou je, že z objektivních i subjektivních důvodů nemohu psát jen o Napoleonovi či období koaličních válek, byť mě přitahuje nejvíc. Občas odbočím kamsi jinam, což už jsem udělal s Mušketýrem, Richardem III., příběhy z francouzských dějin či cyklem o rytířských bitvách a osudech. Tentokrát jsem se vydal ve stroji času mnohem dál i hlouběji do minulosti a minulý týden jsem AKCENTu odevzdal vše pro redakci i tisk. Na záložce knihy najdete, až v příštím roce vyjde, tento text, který říká víc o obsahu:

"Válka Řeků s Peršany, první v celé šíři historicky zdokumentovaný konflikt v dějinách lidstva a současně velký střet dvou odlišných civilizací, ožívá v této knize v plné šíři počínaje představením obou soupeřů, perských králů Dareia a Xerxa na jedné a hlavních řeckých protagonistů, Athén i Sparty, na druhé straně. Je to převážně vojenská historie, která vás povede od bojů v Malé Asii přes legendární bitvy u Marathónu, Thermopyl či Salaminy až po konec válek, v němž se skrývaly zárodky úpadku a zániku obou soupeřů. Krom toho se v knize seznámíte i s bojovými technikami, taktikou, výzbrojí a druhy vojska zápolících stran."

Něco navíc ohledně zdůvodnění i způsobu přístupu jsem pak napsal do úvodu, který zní takto:

"Konec 20. a počátek 21. století učinily ze všech konfliktů, jež se mezi tzv. východní a západní civilizací v lidských dějinách odehrály, aktuální a do značné míry i konjunkturální záležitost, v níž se hledá jakési poučení či vysvětlení ve vztahu k současným problémům. Ani válce Řeků s Peršany se v některých syntézách z oblasti literatury faktu nevyhnulo konstatování, že šlo o první velký střet mezi Západem a Východem. Na rozdíl od křížových výprav bylo pro tyto autory potěšující, když mohli vylíčit, jak se první demokracie v lidských dějinách ubránila přívalu asijské despocie. Přiznávám dopředu, že jsem tento úhel pohledu neakceptoval, i když o něm vím. Proč, na to najdete odpověď dál. Zprvu jsem chtěl jen vyprávět příběhy, které jitřily už od prvních hodin dějepisu fantazii mnohých z nás, a představit je v celé jejich složitosti, souvislostech i drsných proměnách, o nichž učebnice pro nedostatek místa či choulostivost mnohých otázek nemluvily. Jednalo se mi především o přiblížení způsobů starověké války i boje na souši a na moři, ať už šlo o střety doslova legendární, jaké představují Marathón, Thermopyly či Salamina, nebo bitvy, jež zůstaly v jejich stínu. Pochopitelně se nešlo vyhnout příčinám ani následkům a během psaní mě samotného překvapovalo, že z civilizačního srovnání nejednou vycházejí králové Dáreios či Xerxés, jakkoliv onu dlouhou válku vyvolali, pozitivněji než jejich protivníci. Pokud jsem k něčemu dospěl, pak jen ke konstatování o pomíjivosti říší i moci, o úskalích demokracie či despocie a k přesvědčení o záludných důsledcích všech expanzí, jimž se ani jeden dobyvatel nevyhne. Byl tu i jeden důvod navíc, neboť narozdíl od našich předků dnes už málokdo čte Hérodota, Diodora, Plútarcha, Aischyla či Thúkydida, byť je to četba povznášející. Použil jsem citací z nich v maximální míře i v naději, že je trochu vzkřísím. Nemohl jsem je nepoužít, neboť kdo dokáže oživit konflikt lépe než ten, který jej zažil, či slýchal vyprávění bojovníků? Hérodotos mi navíc usnadnil jeden jazykový problém, tj. dosti ohromující nejednotnost českého psaní přízvuků řeckých jmen v různých překladech klasiků i v knihách o antické historii. Z českého vydání Hérodotových Dějin je v mém textu citací nejvíce, proto jsem i jinde přizpůsoboval přízvuky (jakož i tvary některých zeměpisných či vlastních jmen, z nichž Peloponnésos či Salamina, jsou nejvýraznějším příkladem) tomuto překladu z pera Jaroslava Šonky."

Kniha bude mít něco přes sto vyobrazení a 17 map. Odevzdal jsem i návrh přebalu, vlastně návrhy dva, byť graficky stejné, jen doteď nevím, zda bude na přední straně Davidův Leonidas u Thermopyl, či německé romantické plátno bitvy u Salaminy. Přikládám oba, a pokud jsem vás zaujal, budu rád, když mi poradíte ve volbě, který se tam ocitne definitivně. A jistěže časem zveřejním obsah a poté ukázku...

Takže Řekové i Peršané jsou za mnou a já s plným nasazením i s vydatnou pomocí Jakuba Samka pracuji na druhém dílu knihy o tažení 1815, který se bude z 80 % týkat jen událostí 18. června, tedy bitev u Waterloo a Wavre.

Summary: First annotation about my recently finished book "Greco-Persian Wars".

PÍSEŇ Z ROKU 1806

Kolega Elbl mi před nějakým časem poslal text rekrutské či vojenské písně z roku 1806, kterou objevil, a já pokládám text za natolik kuriozní i zajímavý, že ji rád přetiskuji i s jeho úvodem. Může být z doby kolem Slavkova i z léta následujícího roku, kdy se schylovalo k válce Francie s Pruskem, která, jak známo, dopadla pro pruského krále katastrofálně a rozhody o ní už paralelní bitvy u Jeny (k níž se vztahuje i přiložené Detaillovo plátno Victoire a Iéna) a Auerstedtu. Nápěv se, bohužel, nedochoval.

Zasílám Vám malý, ale domnívám se, že zajímavý případný příspěvek na Váš web. Jedná se o jarmareční píseň moravského rekruta z roku 1806, kterou později vytiskla Ripplova tiskárna v Jihlavě. Objevil jsem ji při pátrání po stopách Bernadottova pobytu v Jihlavě v roce 1805. Píseň je uložena v archivu jihlavského muzea Vysočiny.

Nová píseň o Francouzích

Jaká to novina, bratři milí,
od severní strany té hodiny,
Francouzi se svou celou silou
do Pruska spěchají, až se třesou.

Ty mají munici na dvě strany,
červené obleky premovaný,
veliké jich tábory
do Pruska se ženou i na koráby.

Vítězové páni generáli
v Sasích se před králem meldovali,
on jim hned ukázal cestu,
kady do Berlína vede k městu.

Snad nechce pruský král ani míti,
že ho chce pán Francouz navštíviti,
žádá moje milé pány,
poshovte, až svolám jen moje lidi.

Moji lidé v poli jedí chleba,
bude ho pro hosté tuze třeba,
na Francouzi dlouho nepočkáme,
co jen pruské tolary spočítáme.

Postavil pruský král mnoho lidu,
blíž města Berlína do svých klidu,
pak statečně obě strany,
tři hodiny stále bojovali.

Komu Bůh vítězství chce popřáti,
tomu se má sláva věnovati,
Milost Královská se diví,
jak jsou Francouzové hodné lidi.

Moc chleba nejedí,
jenom víno a pak maso uzený,
klobásy nebo salámy, tak jsou Francouzi na hody.

Jestli se skrz Prusy prosekají,
pak se až do Dánska podívají,
na ten Dipol do pevnosti,
to Francie žádá bez milosti.

Když ze své otčiny odcházeli,
ach, jak jich přátelé zprovázeli,
jděte dítky s jménem Krista,
Francouz jest katolík dozahista.

Kvéry na dvú strany dlouhé špice,
federpuš pasován s věnci,
malá chasa jen se směje,
diví se celý svět, co se děje.

Rakouský vojáci jedou z Brna
na zemské hranice do logru,
bude-li chtět někdo nám škoditi,
mají ho s kanony zastaviti.

Dobře se rodiče tady mějte,
jen na nás s modlitbou zpomínejte,
my musíme na hranice,
zastávat tam svoji vlast a věrné srdce.

S Bohem Moravěnko roztomilá!
S Bohem má milenko vždy upřímná!
Pošli aspoň jedno psaní
za mou věrnou lásku a milování!

Summary: Text of one czech folksong from year 1806 discovred in Jihlava town archive ; this text was written by one czech recruit after the battle of Austerlitz and before the battle of Iena.

RICHARD SHARPE NA DVD

Tahle zpráva, kterou mi donesly tamtamy hlasem mého bratra, říká, že Popron vydal (právě dnes, tj. ve čtvrtek) první DVD ze Sharpovy série podle románových předloh B. Cornwella (viz na blogu záložky Sharpe či Cornwell). Ve skutečnosti je nejnovější a předposlední, odehrává se v Indii (v knihách jsou to první díly, ve filmové podobě však časově poslední a s dějem trochu pohádkovým, leč potěší ty, kdo nemají originál, či staženou verzi, promítanou před časem na STV1). Toto DVD se jmenuje Richard Sharpe: Nebezpečné poslání, a následovat má druhá polovina (Indické dobrodružství), což jsou dohromady obě části Sharpe´s Challenge se Seanem Beanem v hlavní roli. Abych si usnadnil práci, drze přebírám text ze stránek Popronu (kterému tím ovšem zas dělám reklamu, takže je to OK); prolink na ně máte v nadpisu a v nich je zas prolink na celou sérii britskou:

"Indie, rok 1803. Seržant Sharpe vede anglickou vojenskou hlídku k předsunutému stanovišti Východoindické společnosti. Dorazí chvíli před druhou hlídkou, kterou vede major Dodd. Netuší, že tato skupina nepřichází s přátelskými úmysly. Zákeřně totiž zaútočí na Sharpeův oddíl a pobijí celou posádku, aby nezůstal žádný svědek. Dodd odjíždí s lupem v domnění, že jsou všichni mrtví, ale Sharpe svá vážná zranění přežije...

O 14 let později, dva roky po Wellingtonově porážce Napoleona u Waterloo, má ostrovní království opět problémy. Britské zájmy v Indii jsou ohroženy maharadžou Khandem Rao, proto je vyslán Richard Sharpe, aby na místě zjistil, co přesně se děje. Jeho poslání však brzy nabere jiný směr. Když je unesena krásná generálova dcera Madhuvanthi, napětí narůstá a Sharpe se musí pustit do akce, aby vše urovnal. Je tím jediným, kdo může zažehnat hrozící vážný konflikt. Podaří se mu vyrovnat staré účty s majorem Doddem?"

Dodám: nebojte, podaří :-). A oceňuji Popron, že k této sérii sáhl! Mimochodem, přebal se neliší od původního britského, který přikládám.

Summary: Information about first DVD in czech language from Sharpe´s Serie

SANTÍSSIMA TRINIDAD JAKO PLOVOUCÍ HOSPODA

Mezi nejslavnější lodě z bitvy u Trafalgaru bezesporu patřila unikátní Santíssima Trinidad (přesněji Santísima Trinidad y Nuestra Señora del Buen Fin) spuštěná 1769 a roku 1795 přestavěná z trojpalubníku na čtyřpalubník s výzbrojí 140 děl (byť jich později pár ubrali). Stala se největší řadovou lodí světa a dosti poničená, zajatá Brity, vzala konec v bouři po slavné i poslední Nelsonově bitvě. Před pár lety vzniklo ve Španělsku cosi, co se zdálo být její replikou, pak se ale ze všeho vyklubal plovoucí restaurant, taverna, atd., jménem El Trinidad. Přítel Karel Řezníček nedávno navštívil Málagu, kde je tato loď zakotvená, a odvezl si z její návštevy hořké dojmy, které spolu s fotografiem zveřejnil na serveru www. militaria.cz. Prolink na zajímavý příspěvek najdete v nadpisu a ti z vás, kteří by si chtěli prohlédnou jídelníček jedné ze tří restaurací v trupu, tak mohou činit na www.
eltrinidad.es.
Summary: Annotation and link to an interessant article (in the title) by one my friend about replica of famous four-decker Santissima Trinidad from Trafalgar (in Malaga).

ČERNOBÍLÝ ONDŘEJ NEFF

Už mě trochu nudí, když někdo srovná Napoleona s Hitlerem, přesto se snažím stále vysvětlovat, že je to hluboký omyl. Naposledy podobné srovnání učinil Ondřej Neff v článku z 8. listopadu t. r., publikovaném v Lidových novinách pod titulkem Černobílý Hitler (prolink na plné znění je v nadpisu). Jaksi bokem tu napsal:

„Je to dlouho, kdy mě poprvé napadla otázka, jak se budoucnost postaví k Hitlerově historické figuře. Nasnadě je srovnání s Napoleonem. Vždyť také on byl nelítostný agresor a podle odhadů zavinil smrt dvou a půl milionu vojáků a milionu civilistů v Evropě i v zámoří. Přesto je vnímán jako velikán, jako obdivuhodná postava. Hitler byl v tomto směru výkonnější, počet obětí druhé světové války se odhaduje na dvaašedesát milionů a také se změnil poměr padlých vojáků a civilistů.“

Dovolím si kolegu spisovatele (který onen příměr nepoužil poprvé) poučit o tom, co v hodinách dějepisu zanedbal a pak už nedohnal. Přirozená lenost mě přitom žene k použití odstavců, mnou napsaných v komentářích a diskusích na tomto blogu. Hitler je zosobněním nacismu a fašismu.
Tyto dvě politické koncepce charakterizuje:
-nacionálně-socialistický program
-antislavismus
-antisemitismus
-teorie nadřazenosti rasy
-sociální darwinismus
-odstranění parlamentarismu
(a samozřejmě by šlo dodat koncepce Blut und Boden či Drag nach Osten, ty ale plynou z výše uvedených bodů)
Ani jeden bod nelze na bonapartismus aplikovat (k parlamentarismu připomínám existenci senátu v době císařství). Napoleona jde nanejvýš přirovnat k absolutistovi (Ludvík XIV., atd.), či k diktátorovi (Oliver Cromwell, Maxmilien Robespierre a stovky jiných), nebo k dobyvačnému válečníkovi-monarchovi (Alexandr Veliký až Fridrich Veliký...). Pokud kdo srovnává Napoleona s Hitlerem, plete si hrušky s jablky a měl by vrátit školné, nebo psát o něčem jiném.

Chce-li pan Neff vhodnou modernější personifikaci války, na kterou by mohl Napoleona naroubovat, měl by se opřít spíše o Bismarcka či Viléma II., a jakkoliv jsou to postavy pro mne nesympatické, mlčel bych... Pokud hledá paralelu pro Hitlera, byl by vhodnější Josif Vissarionovič, Pol Pot či Rudí Khmerové, nebo možná Attila; i Čingizchánovi by hodně křivdil. Smůlou ovšem je, že by to nevyznělo tak efektně a o efekt přece jde, n´est ce pas?

Neodpustím si položit panu Neffovi zlomyslnou (byť řečnickou) otázku: to Victor Hugo v Bídnících (i ve svých básních) a Stendhal v Kartouze Parmské či Červeném a černém, atd., postavili takový pomník muži, který se tolik podobal Hitlerovi. Jak je to možné? Neměli by se zatratit? Nebo jim to poblouznění protentokrát promineme?

Mimochodem, názor, že Napoleon je Hitler, potažmo že bonapartismus je předobrazem nacismu, hlásala marxisticko-leninská historiografie (a zejména její dobově podmíněná marxisticko-leninsko-stalinská odnož) a lze jej najít ve vysokoškolských učebnicích z té doby. Dodnes jsou o tom (poněkud překvapivě, byť tak velké překvapení to zase není) přesvědčeni někteří učitelé v USA, nejspíš dík Karlu Marxovi a jeho příteli Bedřichovi Engelsovi, kteří jsou oba autory řady hesel v Encyclopedia Americana, což je taková americká Britannica, či Otta, jak chcete... Přední napoleonští historikové v USA (např. G. Nafziger) podobné názory kategoricky odmítají (z ostatních jmenujme třeba Francouze T. Lentze či Brita Ch. Esdaila, chceme-li moderní špičku).

Co se obětí války týče, opět z lenosti použiji odstavce napsané v reakci na jeden článek v Reflexu, na kterou zmíněný časopis pochopitelně nezareagoval. Ta kvanta obětí připadají na vrub tzv. koaličních válek, jichž se Napoleon Bonaparte aktivně účastnil až od roku 1796, navíc do roku 1800 jako jeden z mnoha. Byl nelítostný agresor, jak si myslí pan Neff? Válku druhé koalice vyhlásili Francii její nepřátelé. Válku třetí koalice rovněž. Válku s Pruskem roku 1806 začalo Prusko, polské tažení roku 1807 vyplynulo z toho, že Rusko od roku 1805 neuzavřelo s Francií mír, který Rakousko podepsalo u Prešpurku, a válku roku 1809 začalo Rakousko. Takže nám zbývají roky 1812 až 1815, z čehož plyne, že oním velkolepým způsobem ničili Evropu jak "hodní", tak i "zlí".

Summary: Diffrences betwen Napoleon and Hitler; my reaction, explanation and response to an article in Czech newspapers Lidové noviny (see the link in the title).

SLUNCE NAD SLAVKOVEM

Nakladatelství AKCENT uvedlo v těchto dnech na trh v pořadí už třetí vydání Slunce nad Slavkovem Dušana Uhlíře, knihu, kterou je asi zbytečné čtenářům blogu představovat, neboť od jejího prvního brožovaného vydání v nezapomenutelné edici Archiv, vydávané před rokem 1989 nakladatelstvím Mladá fronta, vyrostly na této poutavě napsané práci stovky zájemců o napoleonské období a militarie oněch časů. Ovlivnila nebo dokonce nasměrovala ostatně i mně a nutno říci, že v české historické produkci je tím nejlepším (pomineme-li dvě edice dokumentů a studií Bitva u Slavkova a válka roku 1805 či Třetí koaliční válka), co bylo k událostem kulminujícím 2. prosince 1805 napsáno či přeloženo. Pro ty, kteří knihu neznají, podotýkám, že velmi čtivou formou literatury faktu exaktně shrnuje tzv. německé tažení, tedy bavorsko-rakousko-moravskou část války roku 1805 počínaje pochodem Napoleonovy Velké německé armády přes německá území, operace v prostoru Ulmu, postup podél Dunaje k obsazení Vídně, boje na tzv. Moravském poli a především samotné operace i bitvu východně od Brna až k příměří mezi Napoleonem a Františkem.
Summary: The annotation about reedition of the book "Sun over Austerlitz" by Dusan Uhlir (EAN:978807268777).

PODIVNÁ PROBUZENÍ LAURY JUNOTOVÉ

V anketě a výběrovém řízení (narozdíl od mnoha jiných nezmanipulovaném) na slíbenou ukázku z knihy Napoleon a ženy podle všeho vyhrála kapitola s názvem, který je v nadpisu článku i o kousíček níž. Máte ji zde a velmi děkuji za váš zájem. Úryvek provází portrét Laury (Permonové, provdané Junotové a později obdařené titulem vévodkyně d´Abrantes) i kresba zámku Malmaison, dějiště příběhu. Spíš než moje psaní můžete v tomto úryvku posoudit, jak paní vévodkyně svoje hodně poutavé a nesmírně obšírné memoáry psala; šlo jí to dobře, zvlášť když jí pomáhal (nebo to za ní napsal) jistý mladý muž jménem Honoré (de) Balzac, který byl jedním z Lauřiných posledních milenců. A propos, včera mi volal nakladatel, že obě knihy (tato plus Maršálové) jsou na trhu; já o hodiny později zabrousil do Paláce knih v Luxoru a byly tam... Pokud byste je nesahnali, prolinka na Akcent je opět v nadpis.

Podivná probuzení Laury Junotové

Těm, kteří se zabývali Napoleonovými vztahy k ženám důkladněji a hlouběji, neunikla málo známá pasáž z memoárů Laury Junotové, vévodkyně d’Abrantès, vztahující se k době konzulátu, přibližně k roku 1801, tedy nedlouho po její svatbě s generálem Andoche Junotem, jedním z nejoddanějších Bonapartových mužů. Laura popsala velice zvláštní situaci, k níž došlo na zámku Malmaison, kam byla ona pozvána. Josefína odjela nedlouho předtím do lázní Plombières, aby znovu podstoupila kůry, který jí měly vrátit plodnost, a tentokrát s sebou nevzala ani svou dceru Hortensii, neboť ta se nedávno provdala za Napoleonova bratra Ludvíka a matka nechtěla dceru vytrhovat od nových povinností.

V Malmaisonu vládla uvolněná, doslova radostná atmosféra plná her, koncertů malých divadelních představení, hrátek v zahradě a dalších oblíbených zábav, jichž se První konzul nejednou účastnil.

„Musím upřímně dodat, že jsem nikdy Prvního konzula neviděla chovat se tak mile jako během oněch čtrnácti dnů. Byl roztomilý, to slovo sem patří, měl ustavičně dobrou náladu, velmi jej bavilo recitovat mi italské verše, a pak jsme hrávali reversis. (...) Vedli jsme veselý život a léto příjemně ubíhalo...,“ psala Laura.

O pár odstavců dál pokračovala:

„Jednoho rána jsem spala tvrdě. Náhle jsem se probrala, k uším mi dolehla jakási prudká rána a já rázem spatřila Prvního konzula u své postele! Myslela jsem, že se mi to zdá, a protírala jsem si oči. Rozesmál se:

,Jsem to vskutku já,‘ pravil. ,Proč ten udivený výraz?‘

Minuta stačila, abych se úplně probrala. Místo odpovědi jsem natáhla s úsměvem ruku k oknu, které zůstalo kvůli velkému horku otevřené. (...) Sáhla jsem po hodinkách: bylo pět.

,Vskutku? Tak málo?‘ řekl, když jsem mu je ukázala. ,Tím lépe, můžeme si povídat.‘

Přisunul si křeslo k nohám mé postele, sedl si do něj, zkřížil nohy a usadil se tak, jako to činíval před pěti lety na lenošce mé matky v paláci Tranquillité. V ruce měl převeliký balík dopisů, na němž velkými písmeny stálo: ,Prvnímu konzulovi do vlastních rukou, jemu osobně.‘“

Bonaparte se listy probíral, většinu nechal na později a vybral je tři nebo čtyři, na nichž znovu stálo:

„Prvnímu konzulovi do vlastních rukou, jemu osobně.“

Převracel je v rukou.

„Nakonec,“ pokračovala Laura, „netrpělivě a komicky, jako kdyby si povídal s těmi dopisy, pronesl:

,Ale to je pro mne...! A pokud jde o ruce,‘ dodal, načež ukázal drobnou, hezky tvarovanou dlaň, ,jsou snad čisté.‘

Nakonec se dostal k poslední obálce...“

Byl v dobrém rozmaru, dokonce udělal dobrou slovní hříčku, neboť mains propres může znamenat stejně tak „do vlastních rukou“, „jako čisté ruce“.

„Všechny ty obálky, které vybral, neodolatelně voněly růžovou esencí. Popadla jsem jednu z nich, podívala se na rukopis, byl dost hezký, když tu se První konzul rozesmál, což u něj bylo dost neobvyklé (...), a já po tom záchvatu smíchu čekala na vysvětlení.

,To je výzva,‘ dodal a ještě dvakrát se rozesmál, ,ne však k válce, ale k lásce. Je od dámy, která, alespoň to tvrdí, mě miluje od chvíle, kdy viděla, kterak předkládám Direktoriu campoformijský mír. A jestli ji chci spatřit, stačí prý mi jen dát rozkaz strážníkovi u brány vedle Bougivalu, aby nechal projít dámu v bílém, která řekne: ,Napoleon‘. A ono... (načež se podíval na datum) je to dneska večer, na mou věru!‘

,Proboha!‘ vykřikla jsem, ,přece byste nebyl tak neopatrný!‘

Neodpověděl na to, upřeně se na mne zadíval a pak pronesl:

,Co mi to udělá, když půjdu k bráně Bougival? Co myslíte, že by se mi mohlo stát?‘

,Co by se vám mohlo stát? To jsou, generále, divné otázky. Co když je ta žena ve službách vašich proradných nepřátel...? Jistě, byla by to příliš prostá past, ale co na tom! Může to být nebezpečné, a vy se mě ptáte, proč je to neopatrné?‘

Napoleon se na mne podíval, a pak se zasmál:

,Jen jsem žertoval. Myslíte, že bych byl tak hloupý a prostý, abych skočil na podobnou vějičku? Představte si, že denně dostávám podobné dopisy s dostaveníčky tam či onde, jednou v Tuileriích, jednou v Luxembourgu, a dávám jedinou odpověď. Takovouto.‘

Vstal, došel ke stolu a připsal pár slov. Nařizovala předat list policejnímu ministru.

,K čertu! Už je šest!‘ řekl, když slyšel odbíjení. ,Sbohem, madame Junotová.‘

S těmi slovy přistoupil znovu k mé posteli, sebral papíry, štípl mě přes pokrývku do nohy, usmál se na mě s onou grácií, která mu rozjasňovala obličej, a odcházel, přičemž si křiklavě a falešně, i když měl jinak krásně znělý hlas, vyzpěvoval:

,Ne a ne, to nejde

Mít dítko milejší,

dítko milejší, to potěší...‘

A tak dále. Byl to jeho oblíbený nápěv...“

Laura tvrdila, že by tuto zvláštní návštěvu pustila z hlavy, nebýt konce onoho dne.

„Navečer kolem deváté se ke mně První konzul přiblížil a šeptl mi:

,Jdu k bráně Bougival.‘

,Nevěřím vám ani slovo,‘ odpověděla jsem stejným tónem. ,Příliš dobře víte, že ublížíte Francii, když se vám tam něco přihodí; jestli ještě něco takového řekněte, povím to paní Hortensii.‘

,Jste blázínek,‘ opáčil a štípl mě do ucha, načež zahrozil prstem. ,Jestli se pokusíte jediným slůvkem naznačit, do čeho jsem vás zasvětil, rozhněvám se a navíc mi způsobíte starosti.‘

,Ta poslední poznámka stačí, generále.‘

Díval se na mne...“

Jistěže prozradit cosi Hortensii Beauharnaisové, nyní Bonapartové, stále však Josefínině dceři, by klidu domácnosti neprospělo...

Nazítří ráno se ovšem Bonaparte objevil znovu u dveří Lauřiny ložnice, které mu její komorná otevřela, stejně jako včera se usadil u nohou její postele, tentokrát s jakýmisi novinami, prolistoval je, zažertoval s ní, doporučil jí, ať nespí s otevřeným oknem, složil několik poklon, opět ji štípl do nohy a odešel, přičemž si znovu cosi falešně notoval.

„Zavolala jsem svou komornou. Ta žena byla u mne ve službě teprve krátce. Bez jakéhokoliv vysvětlování jsem řekla, že jí zakazuji otvírat, pokud u mne kdokoliv v tak časnou ranní hodinu zaklepe.

,Ale madame, co když to bude První konzul?‘

,Nechci být tak časně ráno buzena ani Prvním konzulem, ani kýmkoliv jiným. Udělejte, co jsem vám řekla.‘

Den se podobal všem ostatním...,“ pokračovala stále se stejným příběhem Laura, dodala však, že ji toho dne Bonaparte pozval na pozítří v deset ráno na malý lov a poté na snídani.

Navečer nedokázala mladá žena usnout, vše se jí honilo hlavou a cítila, že se do čehosi nechtěně zaplétá. Opakovala sice příkaz Karolíně, své komorné, aby nikoho nevpouštěla, a dokonce jí nařídila, ať dveře do ložnice pečlivě zavře a zamkne, nakonec ale usoudila, že nejlepší bude lepší vzít si klíč k sobě.

„Potichu jsem tedy vstala a prošla pokojem služebné, která odfukovala jak píšťaly varhan, a překvapilo mě, že dveře byly stejně nezavřené jako navečer. Klíč byl sice v zámku, ale nikdo s ním neotočil. V té chvíli jsem měla doopravdy vztek, ovládla jsem se však. Tichounce jsem dveře pootevřela, klíč vytáhla, zavřela a otočila na dva západy, odnesla jej do svého pokoje a ulehla, aniž by se mi povedlo usnout. Hodinky jsem si vzala k sobě a sledovala pohyb ručičky. Když dospěla k šesté, uslyšela jsem v chodbě kroky Prvního konzula. Zastavil u dveří a zaklepal, avšak mnohem tišeji než v minulých dnech. Chvíli čekal, a pak zaklepal znovu. Moje komorná se nejspíš vzbudila a já slyšela, jak mu říká, že jsem si vzala klíč. Neodpověděl jí a odešel.

Když hluk jeho kroků na schodišti, které vedlo ke kabinetu, dozněl, oddechla jsem si, jako kdyby ze mne spadlo velké břímě, dokonce jsem se opět rozplakala. Vnímala jsem Prvního konzula jako svého bratra a cit, který jsem k němu dosud chovala, nebyl víc než hluboký obdiv. Viděla jsem v něm spíše svého otce, byl ochráncem mého manžela, jeho oporou a i Junot k němu cítil hlubokou oddanost. Jak se asi bude dívat na tak ohavné podezření, které vzklíčilo jen z toho, že on si přišel popovídat s tou, kterou znal jako dítě a skoro viděl, jak se narodila? Jistě, jenže jsem si řekla, že ostatní by na tu věc nehleděli jako na nevinnost. Už jsem si všimla uštěpačných pohledů, jiní se naopak tvářili až příliš blahosklonně (neboť v těchto ohledech přebývá korupce hned vedle moci) a rozhodla jsem se, že si nic takového nevysloužím.

Řekla jsem komorné, ať zavře dveře ode mne k sobě, načež jsem usnula. (...) Spala jsem dosti hluboce, když se dveře rozlétly a já spatřila Prvního konzula.

,To se bojíte, že vás zavraždí?‘ řekl uštěpačně a tak hlasitě, aby mě zbavil obav (...) a z mé tváře mohl vyčíst, že jsem spíš nahněvaná než pokorná. (...) Napoleon na mne upřel pohled orla i sokola naráz (...).“

Pak připomenul vyjížďku v koleskách, naplánovanou na toto ráno, a dodal, že ji přišel vzbudit, aby byla včas připravená.

„A ježto tu nejste mezi hordou Tatarů, není třeba, abyste se takhle zabarikádovávala,“ dodal nahněvaně, načež odkráčel, tentokrát beze zpěvu.

„Podívala jsem se na hodiny, ukazovaly devět a já byla nešťastná. V tuto hodinu běhaly všechny komorné tam a zpět po domě, aby sloužily svým paním, a bylo nemožné, aby ho alespoň jedna z nich neviděla vstoupit či odcházet, což stačilo, aby se o tom dozvěděl celý zámek. Kladla jsem si ale otázku, jak vešel dovnitř.

Zavolala jsem si slečnu Karolínu a ptala se jí, proč se neřídila mými rozkazy. Odpověděla mi, že si První konzul otevřel univerzálním klíčem a že se mu ve vstupu do mého pokoje neodvážila zabránit.

Nic jsem té dívce neřekla, nepochopila by mě...“

Den byl opět klidný, pozdě navečer se však vrátil ze čtyřdenní cesty Junot a ani on, ani nikdo jiný nestihl jeho příjezd Prvnímu konzulovi oznámit. Laura tušila nepříjemnosti, pokusila se manžela přesvědčit, aby odjeli ještě v noci do Paříže, manžel ale tak pozdní odjezd odmítl a jí nezbylo než opět vše zamknout. Trnula strachy, že Bonaparte opět zabuší v nevhodnou hodinu na dveře, a tiše doufala, že konečně pochopil, leč marně:

„Odbilo půl šesté, když na konci naší dlouhé chodby zazněly kroky Prvního konzula. Srdce se mi zprudka rozbušilo. Život bych dala, kdyby byl Junot v Paříži. Chtěla jsem ho zneviditelnit, schovat, nebyl už ale čas; ještě minuta a Napoleon je u mých dveří...! (...) Bála jsem se a ten strach ve mně probouzel vůči Prvnímu konzulovi hněv, i když bych se měla hněvat hlavně na sebe. (...)

Dveře se hlučně otevřely.

,Jakže! Vy ještě spíte, madame Junotová! Den lovu! Říkal jsem vám...‘

Při těch slovech podnikl První konzul vše potřebné k tomu, aby došel k posteli. Nadzvedl závěs a znehybněl při pohledu na postavu tak známou, na obličej nejvěrnějšího a nejoddanějšího přítele...! Jsem si skoro jistá, že to pokládal za přelud. Junot se začal budit a pohlédl na Prvního konzula s údivem...“

Andoche byl svému generálovi naštěstí oddán doslova bezmezně a zcela bezelstně uvěřil Bonapartově omluvě, že chtěl jeho choť vzbudit, aby nezmeškala ohlášený lov. První muž Francie pak dodal, že si teprve nyní povšiml, jak velice se hodiny v jeho ložnici předcházejí, nebo v Lauřině opožďují... Nato odešel a naivní Junot ještě vychvaloval jeho dobrotu!

Dopoledne pak Bonaparte Lauru požádal, zda by si mohla k němu přisednout do kolesky.

„V úsměvu, jímž ta prostá slova provázel, byl výraz, který se mi nelíbil. Beze slova jsem nasedla (...) a malý, lehký povoz zamířil napravo, do aleje, která vedla k jedné bráně parku. Věděla jsem, že První konzul zůstane ve voze jen po dobu cesty k zámku, pak že vsedne na koně, ten čas mi ale připadal velice dlouhý a z mnoha důvodů bych ho raději viděla jinde.

Když jsme byli zámku na dosah, (...) První konzul se ke mně nahnul, zkřížil si ruce na prsou a pravil:

,Myslíte si, že jste duchaplná?‘

Mlčela jsem. Opakoval to:

„Myslíte si, že jste duchaplná, že ano?‘

Odpověděla jsem, neboť tón byl jasně tázací a pevný, byť odměřený. Vůči takovému muži bych se cítila ztracená, kdybych měla důvod, aby mě uvedl do rozpaků.

,Nemyslím, že bych překypovala duchem nad průměr, myslím si ale, že nejsem slabomyslná.‘

,Slabomyslná ne, ale pošetilá.‘

Mlčela jsem.

,Můžete mi vysvětlit, z jakého důvodu jste nechala manžela u sebe?‘

,Vysvětlení je jasné a stručné, generále. Miluji Junota, jsme oddáni a já se domnívala, že na tom, když zůstane manžel u své ženy, není nic skandálního.‘ (...)

,Byla láska jediným důvodem, pro který jste si nechala muže u sebe?‘

,Ne, generále. Co když jsem měla jiný důvod (...), co když jsem si všimla, že návštěvy v tak časnou ranní hodinu mohou mladou ženu mého věku kompromitovat v očích těch, co tu rovněž bydlí, a rozhodla jsem se přijmout opatření, aby to přestalo...‘

Nikdy nezapomenu, jaký měl v té chvíli Napoleon výraz. Rychle se v něm střídaly pocity, z nichž ale nebyl žádný špatný.“

Rozhovor, reprodukovaný v memoárech, trval ještě dosti dlouho, to hlavní ale už bylo řečeno, a když Laura požádala o dovolení Malmaison opustit, dostala je. Odejela s Junotem, který z toho příliš nechápal, ještě téhož dne navečer...

Pokud si vévodkyně d’Abrantès historku, zaplňující celou dlouhou kapitolu, nevymyslela, šlo o jasný galantní pokus, o průzkum bojem, jenž byl odražen. Mnozí o pravdivosti pochybují, ne nadarmo se Lauře říkalo vévodkyně Abracadabrantès, aby bylo zřejmější, kolik historek si vyčarovala, jisté však je, že onoho léta 1801 dostala domácnost Junotů od Prvního konzula okrouhlou částku a Andoche povýšení z brigádního na divizního generála. Byl to projev jakéhosi pokání či mírného studu nad podivným dvořením, které nemělo daleko do trapnosti?

A bylo něco podobného u Bonaparta neobvyklé?

Uvidíme časem, že ne tak zcela...

Summary: Extract from my book (czech, of course) Napoleon and Women (the chapter from part two with title Strange awakening of Laura Junot...; funny story from year 1800 or 1801)