NAPOLEONSKÉ SLAVNOSTI V ÚSTÍ NAD LABEM

Zdá se, že připomínek událostí roku 1813, které na našem území souvisejí zejména s bitvou u Chlumce a Přestanova, přibývá. Dostal jsem zprávu o akcích, které chystá Muzeum města Ústí nad Labem a o výstavě, která se tam otevírá; vše potřebné je na stránkách muzea, jejichž adresu vkládám prolinkem do nadpisu, a současně přidávám i pár stránek z mnoha programů, které si zde můžete stáhnout a prostudovat. Podotýkám, že to není jediné překvapení, které muzejnící z Ústí chystají, neboť dík jejich iniciativě a s mým skromným přispěním spatří letos světlo světa i reprint obou románů autorské dvojice Erckmann-Chatrian, tedy Příhody nováčka z roku 1813 a Waterloo

PREVIEW: SLAVKOV 1805

Na letošním Světě knihy jsem svému nakladateli, tj. AKCENTu, odevzdal na CD vše, co bude patřit k chystané knize s názvem SLAVKOV 1805  a s poditulem Napoleonův největší triumf. V DTP se na něm začíná zvolna pracovat, dostal jsem definitivu přebalu, který přikládám, a z textu na něm by mělo být zřejmé, v čem se tato kniha bude od ostatních na dané téma lišit.

Jak to počítám, bude zde 54 map či nákresů a 254 vyobrazení, s formátem knihy stejným jako u Waterloo, Napoleona v Rusku, nebo Ludvíka XIV. S vydáním se počítá na podzim a se křtem, pokud se to podaří, při výročí slavkovské bitvy v jednom z magických míst bojiště... Určitě zde zveřejním za čas ukázku textu i grafiky podobně jako u předchozích knih, a třebaže je trochu brzo, přikládám obsah, který vám dá jasnější představu. Doufám, že se budete těšit se mnou...!

OBSAH: 
Pár slov autora

I. KDO SI PŘEJE VÁLKU? 
Atentát v ulici Saint-Nicaise (24. prosinec 1800) 
Vražda v Sankt-Petěrburgu (23. březen 1801) 
Bitva u Kodaně (2. duben 1801) 
Podivný mír s Ruskem (8. říjen 1801) 
Mediatizační akt (19. únor 1803) 
Soumrak Svaté říše římské (24. březen 1803) 
Útok fregaty Doris (18. květen 1803) 
Invaze do Anglie? (28. květen 1803) 
Obsazení Hannoverska (5. červen 1803) 
Poprava vévody dʼEnghien (21. březen 1804) 
Zloba imperátora Alexandra (17. duben 1804) 
Políček do carovy tváře (12. květen 1804) 
II. DUNĚNÍ BUBNŮ 
Císař Francouzů (18. květen 1804) 
Rozkazy pro Kombinovanou flotu (25. květen 1804) 
Slavnost na břehu La Manche (16. srpen 1804) 
Císařovo posvěcení (2. prosinec 1804) 
Milánská korunovace (26. květen 1805) 
Třetí koalice (9. srpen 1805) 
Není lepší armáda, než mám já (22. srpen 1805) 
III. ULMSKÝ MANÉVR 
Zrození Velké armády (26. srpen 1805) 
Rakouský vpád do Bavor (8. září 1805) 
Císař jde do války (24. září 1805) 
Pochod sedmi proudů (6. říjen 1805) 
Muratův útok u Wertingen (8. říjen 1805) 
Obrana Günzburgu (9. říjen 1805) 
Řež u Haslachu (11. říjen 1805) 
Napoleonův omyl (13. říjen 1805) 
Bitva u Elchingenu (14. říjen 1805) 
Ulmská past (15. říjen 1805) 
Únik podmaršálka Schwarzenberga (18. říjen 12805) 
Vidíte nešťastného Macka (20. říjen 1805) 
IV. ÚSTUP PODOLSKÉ ARMÁDY 
Přes rakouskou hranici (26. říjen 1805) 
Kutuzovův ústup na Lambach (31. říjen 1805) 
Přechod Enže (3. listopad 1805) 
Přísaha u hrobu aneb malá příčina s velkými následky (4. listopad 1805) 
Střetnutí u Amstettenu (5. listopad 1805) 
Kutuzov uniká (9. listopad 1805) 
Bitva u Dürnsteinu (11. listopad 1805) 
Ráno po bitvě (12. listopad 1805) 
Lest na taborském mostě (13. listopad 1805) 
V. BOJE V ITÁLII A TYROLSKU 
Massénův útok ve Veroně (19. říjen 1805) 
Bitva u Caldiera (30. říjen 1805) 
Ústup arcivévody Karla (31. říjen 1805) 
Neyův útok na Scharnitz a Leutasch (4. listopad 1805) 
Dohra u Castelfranco Veneto (24. listopad 1805) 
VI. PŘED BITVOU 
Přes Dunaj (14. listopad 1805) 
Bagrationem oklamaný Murat (15. listopad 1805) 
Noční boj o Schöngrabern (16. listopad 1805) 
Postup přes Brno (20. listopad 1805) 
Nepřítel, který se konečně hnul (27. listopadu 1805) 
Ruský útok u Vyškova (28. listopad 1805) 
Mise knížete Dolgorukého (29. listopad 1805) 
Nechci obyčejnou bitvu! (30. listopad 1805) 
Jiříkovické ohně (1. prosinec 1805) 
VII. BITVA TŘÍ CÍSAŘŮ 
Pět Kienmayerových útoků (Telnice, 5:00 až 8:30) 
Ústup za Zlatý potok (Telnice, 8:30–9:30) 
Útok 2. a 3. kolony (Sokolnice, 7:30–9:30) 
Lví skok (Pratecký kopec, 7:00–10:00) 
Kellermann versus Essen (Mezi Santonem a Blažovicemi, 8:30–10:00) 
Zastavený Murat (Blažovice a Kruh, 10:00–13:30) 
Zkáza 4. kolony (Pratecký kopec, 10:00–12:30) 
Nerovný zápas (Sokolnice, 9:30–12:30) 
Orlice majora Bigarrého (Staré vinohrady, 12:30–13:30) 
Garda proti gardě (Staré vinohrady, 13:30 – 15:00) 
Odražený Bagration (Okolí císařské silnice, 13:30–15:00) 
Krví zbrocené údolí (Sokolnice 12:30–15:00) 
Drama u břehů Litavy (Měnínský a Žatčanský rybník, 13:30–16:00) 
Ústup poražených (Severovýchodní sektor, 15:00–24:00) 
VIII. MÍR JEN S RAKOUSKEM… 
Vojáci, jsem s vámi spokojen! (Slavkov, 3. prosinec 1805) 
Setkání dvou císařů (Spálený mlýn, 4. prosinec 1805) 
Bitva omylem svedená (Štoky, 5. prosince 1805) 
Mír! (Prešpurk, 26. prosinec 1805) 
PŘÍLOHY: ORDRE DE BATAILLE BITVY U SLAVKOVA 2. PROSINCE 1805
BIBLIOGRAFIE

VAŠE REAKCE

Jak jste si bezpochyby někteří všimli, už nejméně dva týdny nastával zobrazovací chaos v kolonkách "reakce" dole pod každým příspěvkem (ony kategorie "nic moc", "vtipné", "zajímavé", "skvělé") a google, pod nímž blog funguje, s tím nic přes několikeré upozornění neudělal. Čísla si skáčí natolik, že lepší žádné údaje než ty, které k ničemu nejsou, proto jsem nakonec "reakce" odmazal a vás prosím, abyste svoje názory, pokud se o ně budete chtít podělit, psali do komentářů. Nerad bych o tuto zpětnou vazbu přišel a pokládám ji za užitečnou... Třeba za čas začnou "reakce" na googlu opět fungovat, do té doby ale pište, i kdybyste mi měli něco vytknout, neboť i negativní ohlas je ohlas a já se buď poučím, nebo obhájím...

MAPY BITVY U ZNOJMA

Dnes jsem se pro zpestření rozhodl zveřejnit cosi nového, první věc, které dám zcela nový štítek documents, ačkoliv nevím, kdy bude následovat další. Jde o materiály k napoleonským válkám, které nejsou běžně dostupné, zejména o mapové poklady, a v tomto případě za vše následující velcie děkuji Janu Regulovi. Ten mi před drahnou dobou napsal, že získal unikátní mapy bitvy u Znojma, svedené ve dnech 10. a 11. července 1809 (pro nezasvěcené podotýkám, že šlo o bitvu, následující po Wagramu), které skončila příměřím, z něhož pak vzešel v Schönbrunnu podepsaný mír.  Na eBayi získané listy pocházejí podle všeho z Rothenburgova atlasu, zachycují situaci v obou dnech a německý text podrobně pozice na nákresech zachycuje. Je to nejpodrobnější mně dosud známé zachycení tohoto střetu a lze jen litovat, že jsme jej neměli k dispozici, když jsme sestavovali sborník Bitva u Znojma a válka roku 1809 (AKCENT, Třebíč 2009). Šťastný majitel mi dal už před pár měsíci svolení vše zde zveřejnit a já mu za tuto vstřícnost i ochotu podělit se velmi děkuji...

 

Němčiny neznalí nechť mi odpustí, že se s ní budou muset potýkat s pomocí někoho jiného...

POD KOPYTY STÁD ANEB JIH PROTI SEVERU

Karel "Ahmad" Řezníček mi poslal příspěvek sice nenapoleonský, ale (jak věřím) dvojnásob atraktivní, neboť se vztahuje k válce Severu s Jihem (které z dob svého působené v re-enactementovém  sdruženi CACWA zatraceně rozumí), u nás dosti populární, a navíc k filmu Pod kopyty stád, který jsem viděl prvně snad ve svých devatenácti; měl by jít 27. a 28. května ve 23:40 a 14:10 na MGM, což mnozí z nás nemají, ale je i na serveru uložto, viz prolink v nadpisu... Následující řádky jsou o tom, jak to ve skutečnisti bylo...

POD KOPYTY STÁD

Karel "Ahmad" Řezníček

Snad každý kdo prvně sledoval western, či dobrodružný film, Pod kopyty stád [r. 1966, v angl. orig. Alvarez Kelly] patrně až do samého závěru snímku nepochyboval, že sleduje čirou fikci, v samotném závěru filmu však zazní Lincolnův komentář k dané události („o nejpodlejší krádeži dobytka o jaké kdy slyšel“) a zaseje červíčka pochybnosti ohledně toho co je zde realita a co fikce – dnes v dobách internetu již jde po pravdě pátrat snáze, stále je mezi veřejnost zaséváno mnoho nepravd a omylů... Třebaže si neosobuji patent na pravdu, já jsem tu svého času zabrousil i mnohem hloub, až do tzv. Official Reports...

   Pravda je vskutku taková, že celý příběh má své racionální jádro – vydejme se tedy proti proudu času a

Wade Hampton

oddělme historická fakta od scénáře, kde zpravidla nesmějí chybět love story a velice „akční“ či „dojemné“ dějové zápletky. Pomiňme zprvu vyslovené hlouposti bezděčně tu zpochybňující věrohodnost fascinujícího příběhu svérázného mexického honáka, jakkoli celý Alvarez Kelly [hraje jej William Holden], třebaže je v anglickém originálu dokonce titulní postavou, je dle všeho osobou naprosto smyšlenou. Ne už tak jeho osobní rival plukovník Tom Rositer, jenž nepochybně má svůj historický předobraz v generálu Thomasu L. Rosserovi, ačkoli jej ve filmu hraje oproti skutečnosti muž dobře o celou generaci starší [Richard Widmark] a čert ví proč jednooký, byť vlastně tato zdravotní újma v ději špetku osvětlena je...

Událost jež vstoupila do americké historie jako „Dobytčí nájezd“ (Cattle Raid), Hampton-Rosserův nájezd, či v posledku bývá akce překřtěna na „Nájezd hovězího řízku“ (Beefsteak Raid), se odehrála v půli září roku 1864 v prostoru východně od Petersburgu [nikoli tedy severně od Richmondu] ve Virginii, ale i rozsah Rosserovy participace, resp. vůdčí role, je zde diskutabilní. Iniciátorem akce byl zcela nesporně seržant George D. Shadburne, velitel zvědů „plukovníkova“ nadřízeného generála Wada Hamptona, jenž přinesl zprávu o několikatisícihlavém stádu jatečního dobytka u Coggins‘ Point (jižní břeh James River). Mezi konfederačními sny o lahodných „hovězích stejcích“ však stála linie fronty a mnoho mil území ovládaného Unionisty. Leč pro hladovějící Jižany to byl objekt příliš lákavý než aby šedáci nehledali způsob jak se k stádu dostat a naplnit své choutky...

Snad to byl právě Rosser kdo v souladu s Shadburnem poukazoval na možnost širokého obchvatu a

Thomas L. Rosser

průniku oblastí Blackwaterského močálu, v podstatě územím nikoho, jež bylo doposud oběma stranami považováno za větším vojenským útvarem zcela neprůchodné. Na popření uvedeného názoru, tedy na dosažení naprostého momentu překvapení, pak spočíval následně zosnovaný plán přepadu unionistického týlu, jenž posvětil i vrchní velitel Jižanů generál Robert E. Lee. Výběru komanda se ujal sám Wade Hampton, od smrti Jeba Stuarta velitel konfederačního jezdectva Leeovy Severovirginské armády, jež se posléze osobně ujal i velení celé operace. Do akce nakonec nevyjížděl jediný jezdecký pluk (či spíše eskadrona), jak naznačuje film, ale příslušníci hned několika kavaleristických brigád rozdělení do řady dílčích formací. Generál Rosser obdržel velení „středové kolony“, jež měla provést vlastní přepad zajišťovacího odřadu, postarat se o stádo však dostal za úkol Lovick P. Miller, podplukovník 6. jihokarolinského, jenž do svého „honáckého oddílu“ soustředil asi stovku mužů z rozličných regimentů, nepochybně takových, kteří měli s dobytkem již poměrně bohaté zkušenosti...

Dnem „D“ pro napadení nepřátelských pozic bylo stanoveno 15. září, kdy Jižané za úsvitu překročili řeku Nottaway River a pospíchali k řece Blackwater. Tu překročili po Cook‘s Bridge, jenž byl sice v květnu poničen, ale předsunutý ženijní odřad jej stihl pod příkrovem tmy provizorně opravit a ihned po zajištění předmostí začali tesaři roubit hned vedle most další. Kdyby nedošlo k naprostému překvapení protivníka,

bylo by vše zbytečným hazardem předem odsouzeným k neúspěchu, ale záměr se dařil. Navíc Unionistům [korralu velel major J. Stannard Baker, nikoli filmový Stedman] dlouho zcela unikal hlavní cíl překvapivé operace, neboť generál William H. F. Lee (zvaný Rooney, druhorozený syn vrchního velitele) se dral severozápadně nepříteli do týlu a generál James Dearing vytvářel tlak na protivníka po proudu řeky směrem k Fort Powhatan.

Seveřané zprvu mylně předpokládali, že primárním cílem nájezdu je říční přístaviště (a také strategicky důležité překladiště všech potřeb pro Grantovu, či přesněji Meadovu, Potomackou armádu) v City Point a sem koncentrovali i příliv posil. To Rosserovým mužům postupujícím až v druhé vlně umožnilo zastihnout strážce stáda u Sycamore Church za úsvitu 16. relativně nepřipravené (ne zcela, cesta byla zatarasena, v lese záseky), přesto se rozpoutala intenzivní přestřelka a ve spodkách, jak nám to podává film, bezpochyby mnoho protivníků dopadeno nebylo. Střet byl nicméně krátký a většina nepřátel (šlo primárně o odřad 1^st D. C. Cavalry, jednotky sice prominentní a experimentálně vyzbrojené šestnáctirannými spencrovkami, ale vojáky v boji zcela nezkušené) hledala spásu v útěku. Cílem Jižanů pak nebylo honit uprchlíky, ale zmocnit se stáda, jež podle nalezených dokumentů mělo čítat 2486 kusů, a zamířit s ním co nejrychleji vstříc vlastním liniím, jak se i stalo. Vítanou pomoc nájezdníkům překvapivě poskytli sami Seveřané, byť poněkud nechtěně

Červeně směr nájezdu a šedě návrat...

– unionistické dělové čluny na řece James zahájily podpůrnou plošnou kanonádu, jež protivníkům mnoho neuškodila, ale stádo intuitivně samo zamířilo z dosahu střelby k jihu a konfederačním honákům zbylo jen pohyb poplašeného dobytka korigovat zamýšleným směrem.

Teprve nyní začalo Seveřanům svítat a Unionisté se kvapně pokusili Konfederátům jejich záměr překazit a záhy již Rosser střežící protivníka ze směru od City Pointu Hamptonovi hlásil, že na něj začíná dotírat narůstající množství nepřátel a podobné zprávy posílal i Rooney Lee držící pozice na západě. Velící generál nemohl vydat jinou směrnici, než aby se jeho brigadýři drželi seč jim síly stačí, zatímco sám pomáhal hnát stádo k mostům přes Blackwater, čímž měl v úmyslu prosmýknout se nejobtížnějším úsekem cesty za jejich zády. Rosser i Lee dokázali úspěšně brzdit nápor modrokabátníků generála Augusta V. Kautze (unionistického velitele napadeného sektoru) a kryli dobytčí kolonu až do okamžiku, kdy do boje zasáhl i Dearing se svými lidmi a převzal úlohu zadního voje.

Rosser se svou brigádou (7^th, 11^th, 12^th Virginia Regt. a 35^th Va. Btn., tou dobou asi 800 mužů), Chewovou baterií jízdního dělostřelectva a „Bílými Komanči“ (přezdívka zvláštního záškodnického oddílu zvědů, nikoli 1^st Virginia Cavalry) pospíchal k řece Nottaway, kde východně od Ebenezer Church šedokabátníci chvatně zaujali obranu. Byl nejvyšší čas od severu sem postupovali Unionisté generála Henryho E. Daviese, snažící se přetnout Jižanům ústupovou trasu. Modrokabátníci útočili tvrdě, ale marně, Konfederáti po potřebnou dobu své pozice nejen udrželi, ale po bočním zásahu Leeových mužů zahnali protivníka na útěk a nádavkem ještě pobrali velké množství zajatců. Násilný přechod řeky (ať už tu mělo jit o Blackwater či Nottaway) do „stampede“ uvedeného stáda, tak jak je velice dramaticky ztvárněn ve filmu se zkrátka nekonal, Jižané si ústupovou trasu přetnout prostě ani na okamžik nenechali!!! Jenže je to zase nejakčnější scéna celého jinak dějově poněkud rozvláčnějšího filmu...

Po té co muži ženoucí stádo za úsvitu 17. překročili říčku Nottaway v oblasti Freemanova brodu, dostali se již na území relativně bezpečně ovládané armádou Konfederace a Kautz do hluboké noci neúspěšně napadající Dearingův zadní voj definitivně pochopil, že Seveřané „bitvu o stádo“ ostudně prohráli. Smělí Jižané si nejprve mohli s ulehčením vydechnout [netušíce, že tu vypustili džina z láhve, a že Grant sem

Rytina z dobového tisku

zanedlouho roztáhne frontu, což početně slabší Jižané nakonec – byť až o více než půl roku později – neustojí...] a pak s narůstajícím uspokojením začít bilancovat. Ve všech ohledech nelze „Hampton-Rosserův dobytčí nájezd“ označit jinak než jako vskutku omračující úspěch, což vše lze dík dobovým dokumentům doložit exaktními čísly: 

Početná množina „uneseného“ hovězího dobytka byl nakonec vyčíslena na 2468 kusů, což by značilo že oproti nalezenému protokolu bylo ztraceno toliko 18 jedinců! Rovněž na lidech byly ztráty neuvěřitelně malé, do vlastních linií se podle Hamptonova hlášení nevrátilo jen 14 vojáků (10 bylo označeno za padlé, 4 zůstali vedeni jako nezvěstní), 47 mužů utrpělo různě závažná zranění, jež však nebyla příčinou toho aby je jejich druzi nechali na pospas nepříteli. Naopak, přestože to nebylo cílem operace, expedice s sebou přivedla i 304 zajatců (počet padlých a raněných modrokabátníků se jim, a žel ani mě, ač disponujícímu i hlášeními protivníka, stanovit nepodařilo, ale šel do řádů set), ukořistěny byly tři jezdecké standarty a jedenáct zásobami všeho druhu naložených povozů i se zápřahy jež je přivlekly.

Ohlas této akce byl značný na obou stranách fronty a je nepochybné, že i nejzarytější Seveřané

Dnešní připomínka nájezdu

(prezidenta Unie nevyjímaje) museli v duchu smeknout před odvahou a podnikavostí nepřítele. Ulysses S. Grant v té době na dotaz kdy protivníka porazí a obsadí Richmond jen lakonicky poznamenal: „Nikdy, pokud jej bude má vlastní armáda zásobovat hovězím dobytkem“. Věru, nejspíše šlo o největší jednorázovou krádež skotu v amerických dějinách, ne-li za podobných okolností i primát světový! Navíc tu pro narůstající nouzí trpící konfederační armádu bylo takto početné stádo jatečního dobytka opravdovým darem z nebes, jež zahnal hlad na dlouhé týdny a morálně se následek úspěšného přepadu svým efektem nesporně vyrovnal nejedné vyhrané, avšak v konečném důsledku bezvýsledné bitvě, jimiž se tzv. Petersburgská kampaň posléze změnila v zákopovou válku...

Wade Hampton v dochovaném hlášení výslovně chválí dlouhou řadu protagonistů, ale nezbývá než zopakovat, že Alvarez Kelly mezi v dobových dokumentech zmiňovanými osobami nefiguruje, stejně jako ani kterákoli jiná osoba se španělsky znějícím jménem. Nelze sice vyloučit, že žádný honák s hispánsko-indiánskou krví v řadách nájezdníků nepůsobil, a třeba i nepřispěl užitečnou radou, ale lze prakticky vyloučit, že by v reálných událostech sehrál jakoukoli podstatnější roli. Jako Western je to film jistě zdařilý, dojemný, a místy i vtipný, ale je na škodu, že děj je prošpikovaný plnou řadou naprostých hloupostí – př. skotský kapitán stěží mohl z konfederační metropole vyplout na moře, a i kdyby to teoreticky šlo (James River byla dík četným zátarasům v území nikoho nesplavná (čili únik obrněnce z  „dobrodružného“ filmu Sahara je opět ptákovina, nemluvě o schopnosti takového plavidla přeplut až do Afriky), jen naprostý šílenec by v takové situaci sirénou burcoval blokádní flotilu...  

 

Rosser, Thomas Lafayette

[nar.15. září 1836 – zemř. 29. března 1910]
Ač virginský rodák (Campbell Co.) prožil mládí na farmě v Texasu (Sabine River Co.), kam se jeho rodina odstěhovala a zde si také nepochybně osvojil alespoň základy práce s koňmi i dobytkem. Na východ USA se vrátil teprve roku 1857, aby zde navštěvoval vojenskou akademii ve West Pointu (byl zde spolužákem a

asi nejbližším přítelem George A. Custera), leč v důsledku převratných událostí přelomu let 1860/1861 mu již nebylo souzeno stát se jejím řádným absolventem... Občanskou válku začínal Rosser jako poručík (instruktor) neworleanské Washingtonovy artilerie a u dělostřelectva zůstal až do léta 1862, kdy nemohl odmítnout nabídku stát se plukovníkem 5^th Virginia Cavalry. Po kanonýrské participaci na první bitvě u Manassasu (raněn) se již s svým novým jezdeckým plukem účastní i druhé bitvy téhož jména (na Severu i Evropě známější jako 2nd Bull Run), s 5. virginským bojuje mj. i u Antietamu, Chacellorsville a Gettysbergu, což mu výsledně přináší prvou generálskou hodnost (brig. gen.). Jako velitel brigády se od konce roku 1863 podílí na řadě jezdeckých kampaní ve Virgínii od řeky Rapidan až po James River, z nichž jeho nejhvězdnější epopej (Cattle Raid) je tématem hlavního textu. Na podzim 1864 je již jako generálmajor a divizionář přeložen do Shenandoah Valley, kde získává přezdívku „Spasitel údolí“. Faktem je, že se zde již po Sheridanově pustošení mnoho zachraňovat nedalo a Rosser sám tu nakonec u Woodstocku utrpěl pokořující porážku od Custerových modrokabátníků (poněkud ironický střet, nicméně přátelství „Toma“ a „Autieho“ nepřervala ani válka). Rosser byl spolu s Leem u Appomattoxu, vzepřel se však kapitulaci a s částí notně prořídlého jezdectva unikl z obklíčení. Při snaze stmelit uprchlíky a pokračovat v odporu byl však jeho oddíl poměrně záhy dostižen a přemožen, generál sám byl zraněn a zajat, čímž i pro něj „válka mezi státy“ (jak tento konflikt nazývají Jižané) skončila. Krátce po propuštění z věznění nachází uplatnění při stavbě železnice a posléze se stává šéfinženýrem Northern Pacific R.R., později pak vlivným prezidentem Canadian Pacific R.R. Za války se Španělskem pak ještě jednou obléká uniformu a jako brigádní generál dobrovolníků velí armádnímu výcvikovému kempu v severní Georgii (na starém bojišti u Chickamauga).

POMNÍK Z ROKU 1813 K POČÁTKU POCHODU ČESKÉ ARMÁDY

Michal Šťovíček

   Měl jsem nejlepší předsevzetí zpracovat delší příspěvek k letošním kulatinám bitvy u Přestanova a Chlumce, ale nakonec jsem pro něj nenašel dost podkladů.

K výročí tedy přispěji alespoň krátkou drobnou aktualitou o jedné z významných leč možná nepříliš známých památek na našem území, sestavenou za pomoci údajů z místního tisku, obecních webových stránek i vlastních fotografií.

    Když se Rakousko po nezdaru mírových jednání a po ukončení příměří zač. srpna 1813 oficiálně přidalo k protinapoleonské koalici, začal se hlavní proud spojeneckých armád, tzv. Česká armáda, soustředit na území Čech k pochodu nejkratší trasou do Německa, přesněji do Saska.

Titulární velitelé, tj. panovníci rakouský, ruský a pruský, si nemohli odepřít demonstrativní a slavnostní zahájení tažení ve formě spojenecké vojenské přehlídky. Zvolili si k ní lokalitu ležící na trase plánovaného přesunu - na pomezí Lounska a Slánska. Vojska se k přehlídce soustředila ve dnech 17.-22.8.1813 do šesti (někde se uvádí pěti) uskupení mezi obcemi Vraný, Lukov, Černochov, Ječovice, Ředhošť a Loucka. Dobový dokument líčí, že „…dne 17. srpna přišlo rakouské vojsko v počtu sto tisíc mužů a utábořilo se na polích u Jarpic k Pálečku, k Vranému a zase k Jarpicům. Rozbili zde válečný tábor a zůstali zde ve stanech po dva dny (…) dne 20. srpna konala se přehlídka vojska, které se postavilo do šesti šiků na polích mezi Lukovem, Vraným, Černochovým, Ječovicemi, Ředhoští a Louckou. Přehlídku konali císař rakouský František, car ruský Alexander a král pruský Vilém Bedřich. Po ukončené přehlídce dalo se vojsko na pochod do Sas, kde 26. srpna udeřilo na Drážďany…“ (Fr. Komárek, Paměti panství a farní osady budenické, Praha 1911).

 Po nezbytném zahajovacím „koncertu“ polnic, bubnů, kotlů a píšťal byla tedy dne 20. srpna 1813 v rozlehlých polích mezi Vraným a Perucí zahájena impozantní přehlídka vojsk sedmé protinapoleonské koalice. Ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Bedřich Vilém III. vyjeli společně před nastoupená vojska a spolu se svými suitami projížděli podél vzorně seřazených 70 praporů pěchoty, 50 eskadron jezdectva a 30 baterií dělostřelectva. Po skončení přehlídky rusko-rakousko-pruských vojsk se tito nejvyšší velitelé spolu se svými štáby postavili těsně u silnice přesně uprostřed přehlídkové sestavy a společně přihlíželi slavnostnímu defilé jednotek, které odsud pochodovaly rovnou do Saska, aby zde dne 26. srpna utrpěly porážku u Drážďan a jaly se ustupovat zpět do Čech, kde u Chlumce, Přestanova… atd. = všichni víme, jak to bylo dál.

Všichni tři panovníci společně sledovali parádemarš ze stanoviště, na němž se dnes opět či stále rozkládá pole, Přesně na tom místě, necelé 2 km od dnešního Vraného byl po stu letech, 19.8.1913 s velkou slávou odhalen pomník v podobě pískovcové třístupňové mohyly o čtvercovém půdorysu, jehož strana základny měří cca 3 m, strana druhého stupně cca 2,2 m, základnu vrchního stupně ze země měřit nelze... První a druhý stupeň jsou vysoké cca 1,5 m, horní stupeň je o něco vyšší, celkem tedy téměř 5 m. Pomník, zvaný někdy pomník Tří císařů, je složen celý z nepravidelných či jen nahrubo přitesaných kamenů, korunován stojícím rozkřídleným orlem (rozpětí křídel cca 1,3 m) a osazen pamětními deskami:

na čelní straně třetího stupně kulatý medailon s reliéfními portréty koaličních panovníků, pod ním na prostředním stupni destička s letopočtem 1813 a na nejnižším stupni pak deska hlásající (poněkud nepřesně), že TENTO POMNÍK BYL POSTAVEN R. 1913 NA PAMÁTKU STÉHO VÝROČÍ PŘEHLÍDKY VÍTĚZNÝCH ARMÁD RAKOUSKO-RUSKO-NĚMECKÝCH PŘED ROZHODUJÍCÍ BITVOU S NAPOLEONEM U LIPSKA. SEŠLI SE ZDE VELITELÉ SPOJENÝCH ARMÁD RAKOUSKÝ CÍSAŘ FRANTIŠEK I. RUSKÝ CAR ALEXANDR I. PRUSKÝ KRÁL BEDŘICH VILÉM III.

 Všechny kovové součásti byly odlity z bronzu, pomník stojí od samého počátku na poli, neoplocen, nestřežen, těsně u nepříliš frekventované silnice č. 239 mezi Perucí a Vraným, čili po celou dobu své existence přímo přitahuje vandaly a zloděje barevných kovů. Deska s pamětním nápisem tak byla poprvé ukradena již r. 1919, naposled obnovena v 70. letech 20. stol., načež v r. 1995 opět zmizela - žádná z okolních či vzdálenějších sběren tuto zcela evidentně kradenou akvizici nenahlásila… Orel byl při marných pokusech o zcizení  rovněž  po r. 1989 vandalsky polámán, stejně jako medailon panovníků. Oba poničené artefakty byly proto sejmuty a uloženy ve Vraném, takže koncem 90. let 20. stol. anonymní, polozarostlá a zanedbaná kamenná mohyla nezasvěceným nepřipomínala naprosto nic… Až v 21. století se z iniciativy vedení městyse Vraný a s finanční podporou rozvojových programů začalo pracovat na celkové restauraci pomníku, přičemž bronzové artefakty byly nahrazeny plastovými s povrchovou „kovovou“ patinou, což se eventuálním zájemcům o barevné kovy dává na vědomí na informační nástěnce vedle pomníku... Bylo rovněž upraveno bezprostřední okolí, jehož jediným nedostatkem je absence jakéhokoli parkovacího místa. Od dubna 2012 je  pomník opět v celé kráse připraven zúčastnit se letošních oslav – koaliční orel již zlostně vyhlíží svým orlím zrakem přes pole, vsi, města a České středohoří Napoleona u Drážďan…

 V samotné obci Vraný je rokokový zámek (dnes ústav sociálních služeb), v němž krátce ubytovali zajatého generála Vandamma na jeho cestě z Teplic přes Prahu do Ruska (pomník před průčelím je ale Svatopluk Čech...).