LÜTZEN 2013

Doslova pět minut před dvanáctou dostávám od kolegy a přítele program (bohužel jen francouzsky a německy) připomínky dvousetletého výročí bitvy u Lützenu (jak jí říkají Francouzi) či Grossgörschen (pruské jméno), svedené 2. května 1813. Pro ty, kteří ani jednou ze dvou řečí nevládnou, shrnu, že vše potrvá od 1. do 5. května; ve středu budou pokládány květiny k pomníku maršála Bessièrese v Rippachu, ve čtvrtek následuje v Rippachu v 10:00 bitevní ukázka, v pátek je těžištěm v 18:00 útok na Kaju, v sobotu v 15:00 bitva na historickém bojišti, tedy ve čtyřúhelníku Grossgörschen-Kleingörschen-Kaja-Rahna, a v neděli už historicko-folklórní zábava.
Prolink na německé stránky s podrobnějšími informacemi dávám do nadpisu.

RUDOLF OTTO VON OTTENFELD

Rudolf Otto, rytíř von Ottendeld, představuje pro rakouskou armádu totéž co Alfred de Marbot či Vernet pro francouzskou, Viskovatov pro ruskou či Knoetel pro všechny armády světa. Narodil se 21. července 1856 ve Veroně, byl synem vojáka, který padl jako major v čele 38. pěšího pluku v bitvě u Hradce Králové, vystudoval Akademii výtvarných umění ve Vídni u K. Wurzingera a K. L. Müllera, v letech 1883 až 1893 působil v Mnichově a pak žil do roku 1900 ve Vídni. Od roku 1900 do své smrti byl profesorem na pražské Akademii výtvarných umění a v Praze i 23. července 1913 zemřel. Zanechal po sobě plátna s tematikou módního orientalismu a obrazy s vojenskou náplní, z nichž nejznámější je Slavná kapitola rakouského dělostřelectva, výjev z bitevního pole po bitvě u Sadové. To nejpodstatnější, co vytvořil, jsou pěrovky a litografie pro monumentální dílo, k němž psal text Oscar Teuber a vydané ve Vídni roku 1895. Jmenuje se  Die österreichische Armee von 1700 bis 1867 a přílohu k ní tvoří 102 litografovaných barevných tabulí vojákjů habsburské armády i jejich výstroje a výzbroje. Pokud vím, u nás vyšla z této přílohy jen část, malý zlomek s názvem Rakouská armáda za napoleonských válek (Ostrava, Montanex 2005), čtrnáct litografií se ale objevilo loni jako příloha časopisu Živá historie, všech 102 tabulí však lze při troše snahy najít na internetu a v -pdf podobě stáhnout. I když předpokládám, že Ottenfeldovy vojáky zná většina z vás, přijměte následující ukázky jako hold jeho dílu, které obletělo a stále oblétá svět, i připomínku slávy zaniklé armády naší bývalé širší vlasti... Popisovat ony litografie v češtině nejspíš není (až na nějakou tu výjimku) třeba, původním popiskám v němčině rozumí nejspíš každý...

Ein Ruhmesblatt der österreichischen Artillerie

Valdštejnův tábor

Úvodní strana s prapory a standardami

První z vyobrazení habsburských vojáků...

 

Obraz na závěr, Ottenfeldův otec jako major 38. pěšího u HRadce Králové, kde padl...

CÍSAŘSKÉ REZIDENCE (5)

COMPIÈGNE, NEJVĚTŠÍ CÍSAŘSKÝ PALÁC

Michal Šťovíček 

Na místě původní oblíbené rezidence Merovejců a Karlovců bylo ve 12. stol. vystaveno městečko s mocnou pevností, pod jejímiž hradbami byla 23. 5. 1430 zajata Johanka z Arku.

Stavělo se zde ještě ve 14. stol., ale pozdějším panovníkům z rodů Valois a Bourbonů se místo nelíbilo, i když odtud občas vládli. Ačkoli všichni milovali lov, zdejší lesy bohaté na zvěř všeho druhu si oblíbil až Ludvík XV. a pověřil architekta Ange-Jacquese Gabriela generální obnovou starého a architektonicky

nesourodého panovnického sídla. Hlavní práce, kompletní vybavení a odevzdání sídla k obývání však proběhly až za Ludvíka XVI., který postup prací osobně sledoval a hlavně spolu s Marií-Antoinettou zasahoval do výzdoby a zařízení. Novostavby si však již nestihli užít.

Za Revoluce byl veškerý mobiliář samozřejmě rozprodán a královské symboly odstraněny, ale jinak nebyly napáchány žádné výrazné škody. K tomu došlo až v r. 1798, kdy se zámek změnil v ubikace vojska, lazaret a zajatecký "sběrný tábor." V r. 1800 byl zámek přidělen sekci vojenského prytanea (střední školy). 

Za Konzulátu a na počátku císařství se Napoleon objevil v Compiègne jen třikrát a nakrátko, ale přesto v dubnu 1807 z Finckensteinu (dnes polské Kamieniec Suski) rozhodl o celkové obnově paláce v rámci svých císařských rezidencí a řízením prací pověřil Louis-Marii Berthaulta. Šlo hlavně o izolaci proti vodě a rozsáhlé úpravy interiérů a výzdoby, kde zejména probouráním jednoho celého traktu vznikla Taneční galerie (1809). Byla rovněž kompletně přesázena zahrada a její zeď, oddělující ji od přilehlého lesa, byla nahrazena mříží, čímž vznikl plynulý přechod mezi oběma vegetačními formami.

Plán 1. patra zámku (Percier a Fontaine) - jen pro představu o počtu místností...

V zámku bylo rovněž povšechně zřízeno apartmá pro případné panovnické návštěvy, v němž se zanedlouho objevil první host - sesazený španělský král Karel IV., který zde pobyl od června do října 1808.

Práce trvaly tři roky a na nádheru interiérů byl položen ještě větší důraz, když se Napoleon rozhodl uvítat zde svoji nastávající Marii-Louisu, podobně jako před 40 lety zde tehdejší následník trůnu Ludvík přivítal svoji nastávající Marii-Antoinettu. Je známé pověstné bouřlivé uvítání, jehož zobrazení se pochopitelně umělci v rámci autocenzury vyhnuli, takže např. L. Ducis zobrazil až bezprostředně následující uvítání oficiální:

Po svatbě se celý dvůr do Compiègne vrátil a pobýval zde znovu následujícího léta, již s novorozeným Římským králem.

Jelikož okolní hluboké lesy byly velmi vhodné pro lov a Napoleon zde skutečně hodlal hony pořádat a také je později pořádal, nechal Berthault zároveň čistě francouzskou a typicky terasovitou zahradu narušit rampou, aby koně a kočáry mohly vyjíždět rovnou z lesa až na terasu pod okny velkých apartmá, zastřešenou modrobíle pruhovanou tkaninou. Současně zrušil některé "versailleské" ornamentové záhony a nahradil je stromovým porostem, sice romantickým, ale v těchto místech nepříliš vhodným a neladícím s dlouhými klasicistními fasádami. Také nechal v prodloužení osy zámku vysekat širokou cestu ve stromech přilehlého návrší Beaux-Monts, aby si tak nová císařovna mohla připomínat výhled z rodného

Schönbrunnu.

F. Flameng: Napoleon se synem a manželkou v Compiègne

Talenty Perciera a Fontainea, kteří navrhli nástěnnou výzdobu a nábytek, dovednost nábytkáře Desmaltera, který jejich návrhy realizoval, umění dalších tvůrců (ebenisté, tkalci...) i umění autora nástropních maleb Girodeta, vytvořily snad největší, nejúplnější a zcela jednolitý dnes existující celek empírových interiérů. To vše stálo astronomické sumy a Napoleon až později na Svaté Heleně soudil, že šlo o nesmyslně vysoké výdaje.

Napoleonova ložnice

Do dějin císařství zámek kromě epizody s Marií-Louisou již nijak výrazně nezasáhl. V r. 1813 zde dočasně pobýval Jerôme Bonaparte s manželkou. Počátkem dubna 1814 se zámek statečně bránil proti Spojencům, ale již 29. 4. 1814 se zde na 3 dny mohl zastavit Ludvík XVIII. před svým vjezdem do Paříže. Uvítali jej zde Napoleonovi maršálové a deputace Zákonodárného sboru a přijel sem za ním na jednáni Alexandr I.

Compiègne se dočkal největšího lesku až za Napoleona III., kdy se stal jedním z hlavních center společenského a dvorského života. Poté následoval již jen úpadek - v r. 1870 jej obsadili Prusové, v r. 1914 Němci. Bylo zde sice podepsáno společné příměří , ukončující první světovou válku 11. 11. 1918, během níž byl v zámku vojenský lazaret. Příměří mimochodem nebylo podepsáno přímo v zámku, nýbrž v compiègneském lese, ve vagonu na lesní mýtině mezi obcemi Compiègne a Rethondes. O rok později vážně poškodil zámek požár a nakonec následovala ponižující kapitulace Francie 22. 6. 1940 (v tomtéž vagonu).

Dnes jsou v zámku rekonstruované zámecké interiéry z 18. a 19. stol., muzeum Druhého císařství a muzeum vzniku a počátků automobilismu.