Překlad a komentář MILOSLAV KOLOMAZNÍK
 |
| Chlapowského portrét z doby tzv. Listopadového povstání |
Desydery Adam
Chlapowski, budoucí polský generál a držitel francouzského Řádu čestné legie, se
narodil 23. května 1788 (podle francouzských záznamů až 31. března 1790) v polském
Turewu (dříve Turwia), nedaleko Poznaně. Vojenskou kariéru zahájil již ve svých
čtrnácti letech v pruském dragounském pluku generála Bruesewitze.
V roce 1805 dokončil berlínskou
důstojnickou školu v hodnosti poručíka. S francouzským císařem Napoleonem se
poprvé, a nikoliv naposledy, setkal na konci roku 1806, kdy byl jedním ze členů
čestné polské stráže, která ho doprovázela při jeho vjezdu do Varšavy. V roce
1807 obdržel hodnost poručíka u polského 9. pěšího pluku, v němž velel
rotě voltižerů. Zúčastnil se obléhání Gdaňsku (Danzig), během něhož padl do
zajetí. V prosinci 1807 byl jmenován kapitánem a zároveň pobočníkem
generála Dąbrowského (podle všeho byl Dąbrowski jeho švagrem). V únoru
1808 byl vybrán jakožto pobočník císaře Napoleona a v jeho štábu pak
prodělal španělské tažení a o rok později i válku s Rakouskem. Titul
barona francouzského císařství mu byl udělen 15. srpna 1810, ve věku pouhých dvaadvaceti
let. V lednu 1811 byl jmenován velitelem eskadrony v 1. pluku
polských švališerů-kopiníků císařské gardy, s nímž se zúčastnil ruského
tažení 1812. V následujícím roce se během saského tažení vyznamenal u
Reichenbachu. Rozčarován z Napoleonova rozhodnutí obětovat nezávislost
Polska na úkor křehkého míru, požádal v červenci 1813 o uvolnění
z císařových služeb. V roce 1830 se vojensky angažoval v tzv. Listopadovém povstání proti Rusům. Zemřel 27. března 1879.
Chlapowski je autorem dvousvazkových pamětí, které dokončil v roce
1837. V prvním svazku líčí své zážitky z napoleonských válek v letech
1807-1813; druhý svazek pak popisuje jeho osobní účast na odboji proti Rusům v letech
1830-1831. Zahraniční čtenář si mohl poutavější první svazek jeho pamětí, pojmenovaný
„Memoirs of a polish lancer“, přečíst v anglickém
jazyce teprve až v roce 1992, kdy byl v Chicagu poprvé přeložen a publikován.
„Saské tažení začalo 1. května 1813. První výstřely padly u města
Weissenfelsu a jeden z nich, jak jsem už vzpomínal, zabil maršála
Bessiérese[i],
který stanul třicet metrů vpředu před mojí eskadronou, jakož i mého poddůstojníka,
seržanta Jordana.
Císař pověřil velením gardového
jezdectva maršála Soulta. Téhož dne jsme pokračovali, následujíce při tom císaře,
v našem pochodu. Nepřátelské jezdectvo a jízdní dělostřelectvo před námi
ustupovaly do té doby, dokud nedosáhly Lützenu, kde měly svůj hlavní stan.[ii]
Rozbili jsme tábor mimo město. 2. května jsme postupovali směrem k Lipsku [Leipzig]. Sbory, které podléhaly princi Eugènovi, pochodovaly vpředu a za
nimi šla garda. Jednotky maršála Neye, pochodovaly vpravo od nás a obsadily vesnici Kaja; týl jistil sbor generála Bertranda - císařova
pobočníka.[iii]
Všechny sbory postupovaly ve stažených kolonách, neboť jsme měli pouze 200
jezdců u prince Eugèna, 1 600 gardových a 600 jezdců v 10. husarském pluku při sboru generála
Bertranda.[iv]
Kolem 10. hodiny jsme od Kaje
zaslechli dunění těžkých děl a salvy pěchotních zbraní. Veškeré ruské a pruské
armády vyrazily neočekávaně proti Neyovu sboru, který se skládal výhradně
z mladých rekrutů. Ti nebyli schopni odolávat útokům a přívalům těžkého
dělostřelectva a Kaju vyklidili. Když jsme dorazili, nalezli jsme celý sbor
v rozkladu, beze zbraní a prchající v polích.
Byl to kritický moment. Císař jel
na čele jízdní gardy. Odeslal rozkazy princi Eugènovi, aby se stočil, rozvinul
v pravém úhlu k ose svého původního postupu a vykročil za zvukem
zbraní.[v]
Sám pak obrátil svého koně, přikázal jezdectvu, aby klusalo za ním a nařídil pěchotě
(všechno to byli příslušníci mladé gardy[vi]) a artilérii, aby
postupovaly hned vzadu. Celá armáda o 120 000 mužích, která
v kolonách pochodovala k Lipsku, kde císař předpokládal přítomnost
nepřátel, se během půl hodiny pomocí jednoduchého manévru čelně obrátila. Jediná
garda se musela vrátit ve svých stopách, aby dosáhla ohroženého prostoru u vesnice
Kaja, kterou nepřítel mezitím obsadil. Jakmile jsme dorazili před vesnici,
přivítala nás palba z děl i z pušek.
 |
| Na známem obraze Clauda Gautherota (1820), znázorňujícím zranění císaře Napoleona u Řezna (Regensburg), je Chlapowski znázorněn v uniformě švališera. Kopí, které svírá pravou rukou, bylo do výzbroje gardových švališerů zavedeno až v období po bitvě u Wagramu |
Císař nám rozkázal, abychom
zabránili zbytkům Neyových vojáků procházet skrze naše pozice. Jediný způsob,
kterým mohli dosáhnout úniku, nyní vedl kolem našeho levého boku, v mezeře mezi
námi a blížící se mladou gardou. Naše postavení jim už nedovolovalo rozptýlit
se po krajině, nýbrž hromadit se na námi. Především se ale snažili uniknout nepřátelské palbě. Byly to poslední
zbytky vojáků, kteří ve vesnici vytrvaly nejdéle, a bylo mezi nimi mnoho
důstojníků a poddůstojníků. Na rozdíl od holobrádků, si tito zkušení vojáci udrželi
své zbraně, avšak na počet, jich bylo jich velmi málo.
Dorazilo naše dělostřelectvo. Císař
okamžitě přikázal zaměřit na našem levém křídle dvě baterie a zformovat za námi
dvě kolony mladé gardy. Nepřítel obsadil všechny domy, ale nepostupoval
z vesnice ven. Nalevo od vesnice se rovnaly černé zástupy kavalerie. Byly
tak blízko, že jsme v jejich první řadě dokázali rozeznat kyrysnický pluk,
za nimi pak černé husary. Mezi jednotlivými výstřely jsme dokonce slyšeli, jak jejich
důstojníci řvou rozkazy. Za nimi jsme zaznamenali značný pohyb. Bylo jisté, že se
chystají zaútočit a obchvátit náš pravý bok. Připravili jsme se je náležitě přivítat,
ale utonuli v dlouhých přípravách a promeškali nejlepší moment. Ve válce
musí velitel činit rychlá rozhodnutí. Musí být rozhodný a mít bystré oko pro
příležitosti. To, co je možné hned, může se v pěti minutách stát
nesplnitelné.
Na naší straně linie přibylo mnoho nových praporů
a císař nařídil nasměrovat veškerou jejich palbu na vesnici. Náš pluk se
rozestoupil. Mé dvě eskadrony odstoupily vpravo, zatímco Jerzmanowski[vii]
se pohnul doleva. Císař vytáhl svůj meč, postavil se mezi dvě kolony mladé
gardy a mezerou mezi námi vyrazil směrem ke Kaje.
Mladá garda ztekla vesnici bez
jediného výstřelu a vytlačila nepřítele bajonety. Nepřátelská palba
z okolních zahrad doznívala a jejich kavalerie se po celou tu dobu ani
nepohnula. Vše se v momentu otočilo, naše situace se změnila z obranné
na útočnou. Na našem vzdáleném právém boku se objevily Marmontovy jednotky. Byl
to zřejmě pohled na ně, co zabránilo mase nepřátelské kavalarie zaútočit.[viii] Jsem si jistý, že obchvatný útok na pravé křídlo
francouzské linie by jim přinesl větší šanci na úspěch. Jen kdyby to zkusili.
Namísto toho, ale vkládali veškeré úsilí do obrany vesnic Rahna, Kaja a Görschen[ix],
což jim nakonec přineslo zkázu.
 |
| Útok gardových švališerů-kopiníků, ke kterému však u Lützenu nedošlo |
Brzy nato poslal císař pro nás a
my postupovali skrze vesnici, přeplněnou mrtvými a raněnými. Na některých
místech ležela těla jedno přes druhé. Viděli jsme mrtvého pruského granátníka, obrovitého
chlapa, a vedle něho, jakoby mu ležel v náruči, drobného francouzského
mládence. Generál Lefebvre-Desnouettes, který jel vpředu, se na nezvyklý pár podíval a pronesl, že by to
mohl být otec se synem. (Je to tentýž generál Lefebvre-Desnouettes, který byl Angličany
zajat ve Španělsku. Vyprávěl jsem, jak byl držen v malém městě, kdesi v hloubi
Anglie. Za sto guineí podplatil obchodníka, který zařídil jeho útěk k pobřeží,
odkud ho pašeráci dopravili jedné noci zpět do Francie.)[x]
Na vzdálenější straně vesnice
Kaja jsme se rozestoupili za mladou gardou, jenž pronásledovala ustupujícího nepřítele.
Pric Eugène zažíval na levém boku
těžké chvíle proti Wittgensteinovu ruskému sboru[xi], ten se však začal
stahovat, jakmile pruské jednotky ustoupily před mladou gardou a naše
dělostřelectvo zahájilo palbu do jejich boku.[xii] Celá nepřátelská linie
byla na ústupu. Také jezdectvo, které doposud ohrožovalo náš pravý bok, se pod
tlakem Marmontových námořníků, a k tomu i Bertrandových jednotek,
stahovalo. Jak jsem již uvedl, neměli jsme více než 2 400 jezdců, proto si
císař nepřál vystavovat nás nebezpečí. Avšak také my jsme nakonec byli šťastní,
že se daleko početnější nepřátelské jezdectvo o nic nepokusilo.
Za soumraku vydal císař rozkaz
k zastavení postupu všech jednotek. Ty měly i nadále setrvávat v plné
zbroji. Než se dočista setmělo, zahlédli jsme ještě nepřátelské jezdectvo; postávalo,
zatímco pěchota pokračovala v ústupu.
 |
| Braniborský kyrysnický pluk |
S příchodem noci přestalo dělostřelectvo
pálit. Přijel ke mně generál Lefebvre-Desnouettes a přikázal mi, abych ho s jednou
z našich eskadron následoval. Naše pěchota stála kolem 1 000 kroků od
nepřítele. Vyjeli jsme před ně, a generál a já, jsme popojeli ještě o kousek
dopředu. Odtud jsme napravo proti horizontu pozorovali něco, co připomínalo řadu
vojáků. Generál zastavil eskadronu a s poručíkem Leskim mě poslal, abychom
se zajeli podívat blíž. Když jsme pokročili o nějakých 200 až 250 stop, vojáky
jsme už viděli mnohem jasněji a slyšeli také zvuky od jejich postrojů. Otočili
jsme se a pomalu se vraceli zpět k eskadroně. Stočili jsme se směrem doleva
a narazili na osamělého jezdce, stojícího při svém koni. Přijel jsem
k němu blíž a rozpoznal pruskou přilbu, nebo to mohla být ruská; obě si byly
dost podobné. Uchopil jsem jeho uzdu, on však, podle všeho poněkud opilý,
vykřikl německy: „Wer da?“, čímž mi
odhlalil svoji národnost. Nařídil jsem mu nasednout na koně. Leski jel na jedné
jeho straně a já na druhé. Takto jsme našeho vězně odvedli zpět až k naší
linii. Vůbec se nebál, pouze chtěl vysvětlit, proč opustil řadu a sesedl. Řekl
jsem mu, aby držel hubu a navzdory jeho opilosti se zdálo, že pochopil, co od
něj žádám. Když jsme dorazili ke generálu Lefebvrovi, který postával se svým
pobočníkem nejakých deset nebo patnáct stop před eskadronou, zeptal jsem se
kyrysníka, k jakému pluku patří. Odpověděl: „Braniborský kyrysnický.“[xiii]
“Kde je Váš pluk?“
„Bylo to přibližně 100 stop odtud, když jsem ho toliko opustil.“
Když jsem sdělil generálovi, co vězeň právě řekl, vytáhl svůj meč a hlasitě
zvolal: „Ha! Ha! Tak oni nás chtějí překvapit!
Musíme na ně zaútočit jako první! Za tmy nebudou mít naději!“
Mezitím, aniž bychom si toho
všimli, přijel za naši eskadronu císař a vložil se do našeho rozhovoru: „Lefebvre! Jsi stále stejný blázen.[xiv] Eskadrona zůstane na místě.“ Pak mě
požádal, abych pokračoval ve výslechu kyrysníka. Ten si konečně uvědomil, že
jsme nepřátelé a buď ztratil nervy, nebo alkohol právě přestal působit,
každopádně vyštěkl, že se dvacet pluků[xv] chystá o půlnoci
napadnout francouzský tábor. Císař nám nařídil, abychom se stáhli. Projeli jsme
skrze frontovou linii pěchoty, která dál zachovávala bdělost. Brzy již koloval
rozkaz, aby od každé divize vždy jeden batalion postoupil o sto kroků směrem
k nepříteli, vytvořil zde karé a setrval v této sestavě až do rána.
Někdy kolem půlnoci jsme uslyšeli
dusot nepřátelské kavalerie. Během deseti minut zahájil palbu jeden
z našich čtverců na pravém konci linie.[xvi] Velký stupeň
nepřátelské aktivity jsme zaznamenali i proti našemu středovému postavení, jenže
čtverec, kryjící tuto část linie, vůbec nevystřelil. Naše koně byli natolik
vystrašeni palbou čtverce napravo, že jsme se v naší řadě museli
přeskupit. Útok jezdectva nemůže být nikdy účinný, je-li tma. I sebemenší
pěchotní útvar ho dokáže zastavit a donutit jezdce ustoupit ve zmatku. To se
přesně stalo tomuto rusko-pruskému útoku. Podobným způsobem je možné zaútočit jen
krátce před rozbřeskem, aby bylo dokonale využito momentu překvapení a zmatku
v řadách nepřátel.
Neboť měl císař nedostatek
jezdectva k odeslání patrol, které by kryly linii, byl donucen udržovat pěchotu
v pohotovosti po celou noc. (…)
Ve dvě hodiny ráno císař stáhnul
první linii, jelikož druhá linie a záloha měly za sebou už několik hodin odpočinku.
Druhá linie pak stála ve zbrani od dvou hodin až do úsvitu.
Ve stejnou dobu [2. hodina] jsme se s císařem
vrátili do Lützenu a rozložili tábor na stejném místě, jako předešlé noci.
Nedostalo se nám však mnoho
odpočinku, neboť císař opusti Lützen už za rozbřesku a my s ním. Projeli
jsme Kaju a dostihli pěchotu, která byla již na cestě k Pegau - na
nejkratší možné cestě k Drážďanům. Byl
to tentokrát kratší pochod než k našemu původnímu cíli – k Lipsku.“
 |
|
Eskadrona polských gardových
švališerů-kopiníků, která dobrovolně
následovala
francouzského císaře do vyhnanství na ostrově Elba |
[i] K šarvátce u
Weissenfelsu došlo již 29. dubna 1813. Maršál Bessiéres byl zabit dělovou koulí
na výšině nad zemědělskou vesničkou Rippach. Ta se nachází asi na půli cesty
mezi Weissenfelsem a Lützenem. Jmenovaný seržant Jordan byl údajně zabit
střepinou z dělostřeleckého granátu.
[ii] Ruské
jednotky, které měly za úkol zbrzdit přechod Francouzů přes Sálu, neustoupily na
Lützen, ale východním směrem, přes vesnici Starsiedel, za níž se jim podařilo
zmizet.
[iii] Autor zde opomenul
zmínit sbor maršála Marmonta, který do bitvy u Lützenu rovněž zasáhl. Jeho čelní
divize postupovala, s odstupem několika hodin, po stejné trase jako sbor maršála
Neye.
[iv] Stav francouzského jezdectva, co do počtu,
byl po katastrofálním ruském tažení skutečně žalostný. Hluboký podstav způsobil,
že jezdectvo nebylo schopné dostatečně zajišťovat potřebný průzkum, a ani krýt
a podporovat pěší jednotky. Nicméně autorova čísla jsou zde přehnaně nízká.
Celkový počet francouzských kavaleristů (vč. spřátelených) na pochodu k Lipsku,
se odhaduje na 7 500 jezdců; přibližně polovinu z nich tvořilo gardové
jezdectvo.
[v] Eugènovi de
Beauharnaise podléhal sbor maršála MacDonalda, sbor generála Lauristona a
jezdecký sbor generála Latour-Maubourga. Rozkaz, vydat se za zvukem děl, platil
pouze pro MacDonalda a Latour-Maubourga; Lauriston již mezitím dorazil k
předměstí Lipska.
[vii] Pawel
Jerzmanowski (1779-1862) byl velitelem jedné ze čtyř eskadron polských
gardových švališerů-kopiníků. Po první abdikaci císaře Napoleona velel jednotce
o síle 109 mužů, s níž doprovodil císaře do vyhnanství na ostrově Elba.
[viii] Útok mladé
gardy na Kaju a příchod Marmontových jednotek (nalevo od Rahny) se časově
neshoduje. Obě události od sebe ve skutečnosti dělily přibližně dvě hodiny
času. Průběh bitvy byl od samého jejího počátku mnohem komplikovanější, než aby
se dal zkrátit do jednoho autorova odstavce. Zde je na místě odkázat na knihu Jiřího
Kovaříka - Napoleonova tažení III., která, z česky psané literatury, nabízí
doposud nejobšírnější pohled na dění na tomto bojišti.
[ix] Jádro bitevního
pole, kde v průběhu dne docházelo k nejkrvavějším střetům, tvořila čtveřice zemědělských
vesnic a usedlostí - v pořadí od největší po nejmenší: Großgörschen, Kleingörschen, Rahna a Kaja. První a poslední
výstřel v bitvě, padly shodně v prostoru před jižním okrajem vesnice
Großgörschen.
[x] Charles Lefebvre-Desnouettes
(1773-1822) padl do anglického zajetí u Benavente 29. prosince 1808. Zpět do
Francie se po zdařilém útěku vrátil až 6. května 1812.
[xii] K definitivnímu
stažení spojeneckých sil do výchozích pozic, tedy na pláních před Großgörschen,
došlo až v důsledku generálního útoku čtyř kolon císařské gardy (mladá i stará
garda), podporovaných masivní palbou téměř
80 dělových hlavní.
[xiii] Na kovové pamětní desce v Großgörschen - na
zadní straně Scharnhorstova pomníku, figuruje ve výčtu všech spojeneckých
pluků, které se zúčastnily bitvy u Lützenu, ještě původní název tohoto pluku.
Do roku 1808 se tento pluk jmenoval: Kürassier-Regiment “Kaiser Nikolaus I. von
Russland” Nr.6.
[xiv] Francouzský
císař naráží právě na události, které se odehrály u španělského
městečka Benavente. Generál Lefebvre-Desnouettes zde vedl dosti zbrklý jezdecký
útok na ustupující Brity, přičemž byli jeho gardoví myslivci a mameluci
napadeni mnohem silnějším nepřátelským jezdectvem. Francouzům se podařilo
probít do bezpečí za cenu čtvrtinových ztrát; jejich velitel byl zraněn a jak
už bylo uvedeno výše, strávil několik let v anglickém zajetí.
[xvi] Údaj by mohl odpovídat obranné palbě Compansovy (Jean Dominique
Compans) 20. divize z Marmontova sboru, která se díky rychle postupující tmě
ocitla na otevřené planině před vesnicí Rahna.
Žádné komentáře:
Okomentovat