Jedním z oněch dokumentů je relace o bojích u Ulmu roku 1805 i kapitulaci Mackova uskupení, kterou sepsal Adam, hrabě Neipperg (1775-1829), tehdy podplukovník, od roku 1813 podmaršálek a o rok později společník, přítel a nakonec, po Napoleonově smrti, choť excísařovny Marie-Louisy.
Tato francouzská sepsaná relace z Válečného archivu ve Vídni byla publikována ve sbornících a lze ji najít i na internetu (www.histoire-empire.org).
Víc než příznivý ohlas na dopisy Karla Schwarzenberga, zveřejněné na tomto blogu, mě přiměly text přeložit, na pokračování (jde o dosti dlouhý dokument) jej zpřístupnit a pro pochopení souvislostí i ke znalosti zde zmíněných méně známých osob v nezbytné míře okomentovat.
Relace o operacích
rakouské armády v říši počínaje měsícem zářím 1805 až do 21. října téhož
roku, dne opuštění Ulmu.
Výňatek z Deníku Adama Adalberta, hraběte Neipperga,
důstojníka hlavního štábu.
(1. část)
Vše je ztraceno, kromě
cti, to jsou slova čestného Františka I. po prohrané bitvě u Pávie, pronesená ve
chvíli, kdy byl jako zajatec odvážen do Madridu. Jsme v situaci, kdy
můžeme použít podobná slova, nicméně jejich smysl neskýtá takovou útěchu, neboť
my ztratili všechno, jen zavazadla ne.
Pravda, nic než pravda.
Klagenfurth, 28. listopadu 1805
V závěru měsíce srpna byla armáda uvedena do válečného
stavu a připravena na postup vpřed.
Měsíc září uplynul
v soustavných a usilovných pochodech i protipochodech, které vedly všechny
armádní kolony k hornímu Dunaji. Výjimku tvořil Kienmayerův sbor, který
byl před Donauwörthem odloučen, aby pozoroval sbor Bernadottův. V té době
jsme měli dva náčelníky hlavního štábu: Macka a Mayera [genmjr. Anton Mayer von Heldenfeld, nar. 1764 v Praze, zemřel
1842, od r. 1809 podmaršálek, r. 1836 polní zbrojmistr].
Prvního obecně pokládali za geniálního
člověka a talentovaného vysokého důstojníka, on ale k tomuto mínění
přidával ze sebe sama jen málo a všechna váha příznivého mínění pramenila od
starého maršálka Loudona, který předpovídal, že Mack se jednoho dne stane
největším generálem Domu rakouského.
Pověst druhého nebyla rozhodně
takto vyhraněná a zasluhovala by víc, neboť v předchozích válkách prokázal
ty nejvýznamnější služby a ukázal talent i schopnosti, které by měly dojít
většího ocenění, neboť nejsou v našem vojsku časté. Všichni, které potkalo
to štěstí, že jej mohli poznat blíž, na něm obdivovali nezměrný rozhled všeho
druhu, hloubku propočtů a zeměpisnou znalost našich zemí, v níž
z velké části řídil odvody a uvažoval o obraně.
Celá armáda nemohla než tleskat
výběru panovníka, který postavil do čela operací dva muže jakoby stvořené
k tomu, aby změnili největší naděje ve skutek.
Mack se v prvních zářijových
dnech odebral k hranici, byl duší všech přesunů a řídil je podle své vůle.
Jeho plán vešel brzo
v obecnou známost, neboť nepřestal opakovat, že je třeba nepřítele
předejít, získat terén a zejména ulmskou pozici, na niž pohlížel jako na čep
naší armády a všech našich operací v Německu.
Mayer předem předvídal následky
onoho osudného chvatu, v žádném případě nechtěl přejít Lech, byl by se tam
opevnil, zorganizoval armádu, dal čas Rusům, našim spojencům, aby se k nám
přidali, zkrátil by naši obrannou linii a nás výhodně zásobil přes odřady
z tyrolských místních zdrojů, které pak byly pro nás ztraceny.
Předkládal to, matematicky
dokazoval oprávněnost svého názoru a nebezpečnost plánu svého kolegy. Ten,
pohoršený, že si mu někdo troufl odporovat, jej odstrčil a Mayer dostal velení
brigádě.
Tato událost naplnila smutkem
všechny, kteří si horoucně přáli úspěch našich zbraní. V tichosti se lkalo
nad ztrátou souznění a vyvozovaly se z toho pochmurné závěry. Během těchto událostí událostech
dorazil k armádě arcivévoda Ferdinand [dʼEste], mladý princ
chvalně známý z předešlých kampaní, měl titul vrchního velitele, leč ani
jeden batalion ke své dispozici.V prvních říjnových dnech se
začínalo věřit v existenci nepřátelské armády na březích Rýna.Noviny nepřestávaly přinášet
zprávy o jejím počtu a dosyta psaly o směru, kterým by se měla pustit. Přesto
vládlo mínění, že jim lze věřit jen v bezvýznamné míře, neboť si nikdo
nedal práci, aby vykalkuloval, že z Boulogne do Štrasburku není o nic dál než z Vídně do Ulmu,a
nikoho nenapadla velmi prostá úvaha, že armáda pod velením císaře Napoleona
bude bezpochyby tou nejsilnější, neboť to není muž, který by se svou slávou
hazardoval.
Šestého téhož měsíce se naše
přední stráže srazily před Grisslingen s nepřátelskými, my zakusili pár
dílčích porážek a setrvávali v nejistotě, zda je vyhlášena válka a jestli
už nepřátelství začalo.
Abychom nicméně nezůstávali
v nečinnosti, pracovali jsme bez oddechu, abychom narušili a střílnami
prorazili zdi a palisády zahrad memingenských měšťanů, to abychom jim ukázali,
že to město je pevností. Hloubili jsme a vršili hlínu v Ulmu, abychom zde
vytvořili naše Paládium, zvedli několik blátivých předprsní na výšinách zvaných
Michelsberg a Frauenstieg, to abychom si tu zřídili postavení a zajistili náš
čep.
Osmého října dokázaly všechny
povozy z Bavorska a Švábska svézt do okolí Ulmu veškerou naši infanterii,
jezdectvu ale takové pohodlí nedopřáli, proto bylo pak schopno pohybu sotva
dvacet koní v eskadroně.
Záložní dělostřelectvo šlo celou
noc a celý den; pohřbilo u cest tucty nebohých koní. Pak následovaly kostrami
tažené pontony a tyto kompanie se navzdory všemu úsilí nedokázaly připojit ke
kolonám v *** a dorazili k uvedenému místu, kde je pak nakonec použili
proti nám. V mezidobí nás utěšovalo
odpadnutí bavorského kurfiřta [Maxmiliána Josefa, byl spojencem
Napoleona I.], což nám umožňovalo získávat bez nesnází a s pomocí
rekvizic jídlo a zabavovat nejhorší herky v jeho zemi, které pak daly
koninu do hrnců. Devátého se celá armáda hnula,
šlo se dolů po pravém dunajském břehu a generál d’Aspre [GM Konstantin Ghilian dʼAspre von Hoobreuk, obránce Günzburgu, zde
zajatý] měl rozkaz
s vybraným uskupením jít po kraji břehu levého. Jen co se kolony daly na
pochod a sotva přešli zčásti Günzburg, přešplhal u toho města nepřítel po
špatně zničených trámech mostu, zaútočil na jednotky určené k jeho obraně
a naši se bili velice vlažně a byli zatlačeni až k posledním domům.
Arcivévoda Ferdinand sem dorazil a svou přítomností boj vyrovnal [o přítomnosti arcivévody se rakouské ani
francouzské relace nezmiňují]. Nepřítel byl vyhnán a my zůstali pány
oné pozice.
Zatímco se toto odehrávalo u
Günzburgu, přišla zpráva, že den předtím, 8. toho měsíce, byl podmaršálek
Stüffenberg [správně FML Franz Xaver von
Auffenberg] u Wertingenu napaden a obklíčen početným sborem jezdectva pod
velením prince Murata a útok to byl tak prudký, že naši neměli čas se
zformovat. Dvě divize našeho jezdectva, které byly se Stüffenbergem, se dvakrát
na nepřítele vrhly, podlehly však příliš velkému počtu. Pěchota se snažilo
dosáhnout lesa a vše, co uniklo šavlím, bylo krátce nato pozajímáno; celá
divize (byla vyčleněna z Tyrolska a přicházela přes Kaufbeuren, aby se
spojila s naší armádou) byla rozprášena a bez zdrojů ztracena.
Aby nebylo neštěstí málo,
dozvěděli jsme se takřka současně, že d’Aspreho uskupení [bránící Günzberg] bylo zcela zničeno a sám generál zajat.
Nevrátil se jediný muž.
Takový byl výsledek našich
prvních střetů s nepřítelem; toho a předchozího dne se vyměnily první
výstřely z děl a do týdne naše tažení skončilo.
Desátého. Armáda, která se za
noci soustředila u Ulmu, se postavila na obou březích Dunaje. Dočasně byl
sesazen generál Stüffenberg a změnilo se bitevní uspořádání; v prvních
chvílích byl zmatek tak velký, že divizionáři nevěděli, kde najít svoje
brigadýry, ti hledali marně svoje regimenty, které zas nechtěly nic jiného než
chléb a zapalovali venkovské domky obyvatel Ulmu, aby si usušili oděv, změněný
v hadry.
Byly patrné rekvizice, nikdo ale
nemyslel, jak je užitečně organizovat. Jednu a tu samou ves přidělili několika
plukům naráz, aby tam brali píci a jídlo. Namačkali se tam, našli sotva setinu
toho, co potřebovali, a navíc plenili v sousedství, aby se vyhnuli
tlačenici a nepříjemnostem transportu.
Jedenáctého. Nepřítel zaútočil
k jedné hodině na celou frontu našeho postavení u Ulmu. Jeho úsilí
zpočátku vypadalo, že se snaží o naše pravé křídlo, které se u Böffingenu
opíralo o Dunaj. Kanonáda a palba z mušket byla velmi z¨živám leč po dvou
hodinách boje se musel nepřítel stáhnout a naše křídlo postoupilo o pár
stovek sáhů dopředu způsobem, že nakonec o hodně předešlo náš střed. Ke čtvrté
hodině vedl nepřítel útok proti středu a levému křídlu naší pozice a vytvořil
kolonu, která sestoupila z výšin a šturmovala ves Jungingen, stojící před
čelem naší linie, kde velel podmaršálek Loudon, a podařilo se mu opanovat.
Podmaršálek nechal postoupit pár
batalionů, postavil se jim do čela a Jungingenu se zas zmocnil.
Nepřítel se přeskupil, znovu se
vrátil do útoku a my navzdory veškerému úsilí ztratili ves podruhé.
Z Loudonovy divize nezbýval
než pluk Froon, on ho nechal jít kupředu a po zuřivém boji zůstal Jungingen
v naší moci.
Adam Neipperg s chotí a dětmi v r. 1810 |
Výsledek toho boje je velmi
uspokojivý; útočili na nás ze všech směrů, my neztratili ani píď terénu a
nepřítel byl všude se ztrátami odražen. Krom ztracených děl lze odhadovat počet
jeho mrtvých, raněných a zajatých na 3000. Naše ztráta dosahuje téměř stejné
výše, neboť si pár batalionů vedlo uboze a složilo před hrstkou tirailléru
zbraně [šlo o boj u Haslachu a celé
Mackovo levobřežní uskupení zde bojovalo v pouhou jednou divizí Duponta de
l’Étang (z Neyova VI. sboru), který se v Halachu udržel, i když nazítří
ustoupil k Albecku. Po boji Mack stáhl svoje síly opět k valům před
Ulmem, i když měl šanci po levém břehu z hrozícího obklíčení uniknout].
Dvanáctého se maršál Neü [Ney], jehož sbor jednal včera, stáhl o
pár francouzských mil [jde o Dupontův ústup k Albecku].
Přivedl se značný počet zajatců a ubytovali jsme se, jak to šlo, abychom se
chránili před setrvalým deštěm, který nás trestá přes osm dní a vrhá nás zpátky
do pohromy tažení v Champagni
[nejspíš dvanáct let stará kampaň, která skončila u Valmy].
Třináctého se dala armáda na
pochod třemi kolonami.
Ta levá se vydala pod velením
podmaršála Wernecka na Heydenheim a vezla s sebou záložní dělostřelectvo i
pontony, které dorazily včera.
Ta středová pod velením
podmaršálka Riesche lemovala levý břeh Dunaje k Elchingenu a Langenau.
Ta pravá měla ve svém čele
podmaršálka knížete Schwarzenberga a rozkaz vydat se cestou z Ulmu na
Memmingen, aby zjistila a pozorovala pohyby nepřítele na tomto břehu Dunaje [první dvě kolony byly levobřežní,
Schwarzenbergova pravobřežní.].
Ve stejném čase bylo sboru
podmaršálka Jellačiće nakázáno, aby na Illeru přešel na levý břeh, zničil mosty
a v případě potřeby chránil soutěsky do Tyrol.
pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat