ULM 1805 OČIMA HRABĚTE NEIPPERGA (1)

Při psaní knihy o tažení roku 1805, které skončilo u Slavkova, se probírám celou řadou materiálů včetně dobových vzpomínek i relací a narážím na leccos zajímavého, byť to vzhledem k rozsahu chystané knihy nemohu v textu v celé šíři použít. 
      Jedním z oněch dokumentů je relace o bojích u Ulmu roku 1805 i kapitulaci Mackova uskupení, kterou sepsal Adam, hrabě Neipperg (1775-1829), tehdy podplukovník, od roku 1813 podmaršálek a o rok později společník, přítel a nakonec, po Napoleonově smrti, choť excísařovny Marie-Louisy.
       Tato francouzská sepsaná relace z Válečného archivu ve Vídni byla publikována ve sbornících a lze ji najít i na internetu (www.histoire-empire.org). 
       Víc než příznivý ohlas na dopisy Karla Schwarzenberga, zveřejněné na tomto blogu, mě přiměly text přeložit, na pokračování (jde o dosti dlouhý dokument) jej zpřístupnit a pro pochopení souvislostí i ke znalosti zde zmíněných méně známých osob v nezbytné míře okomentovat.

Relace o operacích rakouské armády v říši počínaje měsícem zářím 1805 až do 21. října téhož roku, dne opuštění Ulmu.

Výňatek z Deníku Adama Adalberta, hraběte Neipperga, důstojníka hlavního štábu.

(1. část)

Vše je ztraceno, kromě cti, to jsou slova čestného Františka I. po prohrané bitvě u Pávie, pronesená ve chvíli, kdy byl jako zajatec odvážen do Madridu. Jsme v situaci, kdy můžeme použít podobná slova, nicméně jejich smysl neskýtá takovou útěchu, neboť my ztratili všechno, jen zavazadla ne.

Pravda, nic než pravda.

Klagenfurth, 28. listopadu 1805

V závěru měsíce srpna byla armáda uvedena do válečného stavu a připravena na postup vpřed.

Měsíc září uplynul v soustavných a usilovných pochodech i protipochodech, které vedly všechny armádní kolony k hornímu Dunaji. Výjimku tvořil Kienmayerův sbor, který byl před Donauwörthem odloučen, aby pozoroval sbor Bernadottův. V té době jsme měli dva náčelníky hlavního štábu: Macka a Mayera [genmjr. Anton Mayer von Heldenfeld, nar. 1764 v Praze, zemřel 1842, od r. 1809 podmaršálek, r. 1836 polní zbrojmistr].

Prvního obecně pokládali za geniálního člověka a talentovaného vysokého důstojníka, on ale k tomuto mínění přidával ze sebe sama jen málo a všechna váha příznivého mínění pramenila od starého maršálka Loudona, který předpovídal, že Mack se jednoho dne stane největším generálem Domu rakouského.

Pověst druhého nebyla rozhodně takto vyhraněná a zasluhovala by víc, neboť v předchozích válkách prokázal ty nejvýznamnější služby a ukázal talent i schopnosti, které by měly dojít většího ocenění, neboť nejsou v našem vojsku časté. Všichni, které potkalo to štěstí, že jej mohli poznat blíž, na něm obdivovali nezměrný rozhled všeho druhu, hloubku propočtů a zeměpisnou znalost našich zemí, v níž z velké části řídil odvody a uvažoval o obraně.

Celá armáda nemohla než tleskat výběru panovníka, který postavil do čela operací dva muže jakoby stvořené k tomu, aby změnili největší naděje ve skutek.

Mack se v prvních zářijových dnech odebral k hranici, byl duší všech přesunů a řídil je podle své vůle.

Jeho plán vešel brzo v obecnou známost, neboť nepřestal opakovat, že je třeba nepřítele předejít, získat terén a zejména ulmskou pozici, na niž pohlížel jako na čep naší armády a všech našich operací v Německu.

Mayer předem předvídal následky onoho osudného chvatu, v žádném případě nechtěl přejít Lech, byl by se tam opevnil, zorganizoval armádu, dal čas Rusům, našim spojencům, aby se k nám přidali, zkrátil by naši obrannou linii a nás výhodně zásobil přes odřady z tyrolských místních zdrojů, které pak byly pro nás ztraceny.

Předkládal to, matematicky dokazoval oprávněnost svého názoru a nebezpečnost plánu svého kolegy. Ten, pohoršený, že si mu někdo troufl odporovat, jej odstrčil a Mayer dostal velení brigádě.

Tato událost naplnila smutkem všechny, kteří si horoucně přáli úspěch našich zbraní. V tichosti se lkalo nad ztrátou souznění a vyvozovaly se z toho pochmurné závěry. Během těchto událostí událostech dorazil k armádě arcivévoda Ferdinand [dʼEste], mladý princ chvalně známý z předešlých kampaní, měl titul vrchního velitele, leč ani jeden batalion ke své dispozici.V prvních říjnových dnech se začínalo věřit v existenci nepřátelské armády na březích Rýna.Noviny nepřestávaly přinášet zprávy o jejím počtu a dosyta psaly o směru, kterým by se měla pustit. Přesto vládlo mínění, že jim lze věřit jen v bezvýznamné míře, neboť si nikdo nedal práci, aby vykalkuloval, že z Boulogne do Štrasburku  není o nic dál než z Vídně do Ulmu,a nikoho nenapadla velmi prostá úvaha, že armáda pod velením císaře Napoleona bude bezpochyby tou nejsilnější, neboť to není muž, který by se svou slávou hazardoval.

Šestého téhož měsíce se naše přední stráže srazily před Grisslingen s nepřátelskými, my zakusili pár dílčích porážek a setrvávali v nejistotě, zda je vyhlášena válka a jestli už nepřátelství začalo.

Abychom nicméně nezůstávali v nečinnosti, pracovali jsme bez oddechu, abychom narušili a střílnami prorazili zdi a palisády zahrad memingenských měšťanů, to abychom jim ukázali, že to město je pevností. Hloubili jsme a vršili hlínu v Ulmu, abychom zde vytvořili naše Paládium, zvedli několik blátivých předprsní na výšinách zvaných Michelsberg a Frauenstieg, to abychom si tu zřídili postavení a zajistili náš čep.

Osmého října dokázaly všechny povozy z Bavorska a Švábska svézt do okolí Ulmu veškerou naši infanterii, jezdectvu ale takové pohodlí nedopřáli, proto bylo pak schopno pohybu sotva dvacet koní v eskadroně.

Záložní dělostřelectvo šlo celou noc a celý den; pohřbilo u cest tucty nebohých koní. Pak následovaly kostrami tažené pontony a tyto kompanie se navzdory všemu úsilí nedokázaly připojit ke kolonám v *** a dorazili k uvedenému místu, kde je pak nakonec použili proti nám.          V mezidobí nás utěšovalo odpadnutí bavorského kurfiřta [Maxmiliána Josefa, byl spojencem Napoleona I.], což nám umožňovalo získávat bez nesnází a s pomocí rekvizic jídlo a zabavovat nejhorší herky v jeho zemi, které pak daly koninu do hrnců. Devátého se celá armáda hnula, šlo se dolů po pravém dunajském břehu a generál d’Aspre [GM Konstantin Ghilian dʼAspre von Hoobreuk, obránce Günzburgu, zde zajatý] měl rozkaz s vybraným uskupením jít po kraji břehu levého. Jen co se kolony daly na pochod a sotva přešli zčásti Günzburg, přešplhal u toho města nepřítel po špatně zničených trámech mostu, zaútočil na jednotky určené k jeho obraně a naši se bili velice vlažně a byli zatlačeni až k posledním domům. Arcivévoda Ferdinand sem dorazil a svou přítomností boj vyrovnal [o přítomnosti arcivévody se rakouské ani francouzské relace nezmiňují]. Nepřítel byl vyhnán a my zůstali pány oné pozice.

Zatímco se toto odehrávalo u Günzburgu, přišla zpráva, že den předtím, 8. toho měsíce, byl podmaršálek Stüffenberg [správně FML Franz Xaver von Auffenberg] u Wertingenu napaden a obklíčen početným sborem jezdectva pod velením prince Murata a útok to byl tak prudký, že naši neměli čas se zformovat. Dvě divize našeho jezdectva, které byly se Stüffenbergem, se dvakrát na nepřítele vrhly, podlehly však příliš velkému počtu. Pěchota se snažilo dosáhnout lesa a vše, co uniklo šavlím, bylo krátce nato pozajímáno; celá divize (byla vyčleněna z Tyrolska a přicházela přes Kaufbeuren, aby se spojila s naší armádou) byla rozprášena a bez zdrojů ztracena.

Aby nebylo neštěstí málo, dozvěděli jsme se takřka současně, že d’Aspreho uskupení [bránící Günzberg] bylo zcela zničeno a sám generál zajat. Nevrátil se jediný muž.

Takový byl výsledek našich prvních střetů s nepřítelem; toho a předchozího dne se vyměnily první výstřely z děl a do týdne naše tažení skončilo.

Desátého. Armáda, která se za noci soustředila u Ulmu, se postavila na obou březích Dunaje. Dočasně byl sesazen generál Stüffenberg a změnilo se bitevní uspořádání; v prvních chvílích byl zmatek tak velký, že divizionáři nevěděli, kde najít svoje brigadýry, ti hledali marně svoje regimenty, které zas nechtěly nic jiného než chléb a zapalovali venkovské domky obyvatel Ulmu, aby si usušili oděv, změněný v hadry.

Byly patrné rekvizice, nikdo ale nemyslel, jak je užitečně organizovat. Jednu a tu samou ves přidělili několika plukům naráz, aby tam brali píci a jídlo. Namačkali se tam, našli sotva setinu toho, co potřebovali, a navíc plenili v sousedství, aby se vyhnuli tlačenici a nepříjemnostem transportu.

Jedenáctého. Nepřítel zaútočil k jedné hodině na celou frontu našeho postavení u Ulmu. Jeho úsilí zpočátku vypadalo, že se snaží o naše pravé křídlo, které se u Böffingenu opíralo o Dunaj. Kanonáda a palba z mušket byla velmi z¨živám leč po dvou hodinách boje se musel nepřítel stáhnout a naše křídlo postoupilo o pár stovek sáhů dopředu způsobem, že nakonec o hodně předešlo náš střed. Ke čtvrté hodině vedl nepřítel útok proti středu a levému křídlu naší pozice a vytvořil kolonu, která sestoupila z výšin a šturmovala ves Jungingen, stojící před čelem naší linie, kde velel podmaršálek Loudon, a podařilo se mu opanovat.

Podmaršálek nechal postoupit pár batalionů, postavil se jim do čela a Jungingenu se zas zmocnil.

Nepřítel se přeskupil, znovu se vrátil do útoku a my navzdory veškerému úsilí ztratili ves podruhé.

Z Loudonovy divize nezbýval než pluk Froon, on ho nechal jít kupředu a po zuřivém boji zůstal Jungingen v naší moci.

Adam Neipperg s chotí a dětmi v r. 1810

Během těch opakovaných útoků naše kavalerie na krajní levici, která měla ve svém čele knížete Schwarzenberga, rozhodla tím nejskvělejším způsobem o celém dni a vrhla se do boku i týlu nepřítele, srazila jej, téměř rozdrtila dva pluky kavalerie a dva lehké pěchoty, pobrala jedenáct děl, 17 kolesen, spoustu bagáže a přes 900 zajatců.

Výsledek toho boje je velmi uspokojivý; útočili na nás ze všech směrů, my neztratili ani píď terénu a nepřítel byl všude se ztrátami odražen. Krom ztracených děl lze odhadovat počet jeho mrtvých, raněných a zajatých na 3000. Naše ztráta dosahuje téměř stejné výše, neboť si pár batalionů vedlo uboze a složilo před hrstkou tirailléru zbraně [šlo o boj u Haslachu a celé Mackovo levobřežní uskupení zde bojovalo v pouhou jednou divizí Duponta de l’Étang (z Neyova VI. sboru), který se v Halachu udržel, i když nazítří ustoupil k Albecku. Po boji Mack stáhl svoje síly opět k valům před Ulmem, i když měl šanci po levém břehu z hrozícího obklíčení uniknout].

Dvanáctého se maršál Neü [Ney], jehož sbor jednal včera, stáhl o pár francouzských mil [jde o Dupontův ústup k Albecku]. Přivedl se značný počet zajatců a ubytovali jsme se, jak to šlo, abychom se chránili před setrvalým deštěm, který nás trestá přes osm dní a vrhá nás zpátky do pohromy tažení v Champagni [nejspíš dvanáct let stará kampaň, která skončila u Valmy].

Třináctého se dala armáda na pochod třemi kolonami.

Ta levá se vydala pod velením podmaršála Wernecka na Heydenheim a vezla s sebou záložní dělostřelectvo i pontony, které dorazily včera.

Ta středová pod velením podmaršálka Riesche lemovala levý břeh Dunaje k Elchingenu a Langenau.

Ta pravá měla ve svém čele podmaršálka knížete Schwarzenberga a rozkaz vydat se cestou z Ulmu na Memmingen, aby zjistila a pozorovala pohyby nepřítele na tomto břehu Dunaje [první dvě kolony byly levobřežní, Schwarzenbergova pravobřežní.].

Ve stejném čase bylo sboru podmaršálka Jellačiće nakázáno, aby na Illeru přešel na levý břeh, zničil mosty a v případě potřeby chránil soutěsky do Tyrol.

pokračování příště