ČTYŘI DNY V ČERVNU: ROMÁN O WATERLOO

Opět mi přišel mail od přítele s vazbou na nakladateství Talpress s ukázkou právě vydávané novinky a se svolením i prosbou o zveřejnění, což činím obzvláště rád, neboť toto nakladatelství příjemně překvapuje stále víc zaměřením na současný historický román. Vydalo už překlady dvou svazku trilogie Iaina Galeho s Marlboroughovým důstojníkem Jackem Steelem jako hlavním hrdinou (Muž cti, Pravidla války), odehrávající se ve válkách Ludvíka XIV. a, jak jsem nedávno informoval, snaží se i pokračovat ve vydávání O´Brienova námořního cyklu. Tentokrát jsem dvojnásob rád, neboť se k nám dostává další Iain Gale, kniha s názvem Čtyři dny v červnu (Four Days in June), věnovaná belgické kampani roku 1815 a bitvě u Waterloo, o níž anotace na webu Talpressu říká:
    "Spojenecká vojska anglo-batavské a pruské armády se vydávají do boje s Napoleonem Bonaparte za jeho svržení a nastolení míru v Evropě. Celé jejich tažení a boje, které vyústí bitvou u vesnice Waterloo, trvají čtyři dny. Čtyři dny v červnu 1815. Na jedné straně pohled, činy a myšlenky důstojníků sira Williama De Lanceyho, Jamese Macdonella z anglo-batavské armády a hraběte von Zietena z armády pruské a na straně druhé Neye, maršála Francie a samotného Napoleona. Očima těchto pěti mužů jsou vyprávěny události vedoucí k bitvě u Waterloo a nakonec samotná bitva, která se zapsala do dějin jako poslední bitva napoleonských válek."
    Nakladatelem poskytnutá ukázka vypadá velmi zajímavě, živě a odpovídá hodně přesně historickému pozadí události, pokud o Waterloo a událostech 15. až 18. června 1815 něco vím. Zde je:  

IAIN GALE: ČTYŘI DNY V ČERVNU

Prolog: Sto dní 

Mysleli si, že je poražen. Věřili, že se navždy zbavili tyrana, jenž po dvě desetiletí pustošil Evropu. Jak se však mýlili. V nestřeženém okamžiku, kdy se všichni věnovali právě narozenému míru, vyklouzl z pout zajetí a vrátil se do Francie. Orlové znovu pozvedli svá křídla a císařství se chystalo do války. A tak teď červenokabátníci čekali, pozorovali a dohadovali se, odkud na ně zaútočí. Generálové, kapitáni, řadoví vojáci. Muži, kteří si mysleli, že už mají válčení za sebou. Muži, kteří si každý dle svého postavení představovali svoji budoucnost na koni po boku honicích psů nebo jak holdují hazardu v Paláci svatého Jakuba nebo utrácejí tvrdě zaslouženou kořist v tavernách a nevěstincích v Liverpoolu a Londýně. Muži z hrabství na jihu a ve středu země a muži z drsného severu. Horalé a mladí sedláci, zlodějíčkové a jiná cháska. Ti všichni tu teď stáli jako vojáci.

     Ti, kteří proti tomuto zpropadenému muži bojovali dlouhých osm let ve Španělsku. A spolu s nimi nová krev. Nezkušení civilisté a bledolící mladí nižší důstojníci, zlákáni příslibem nečekané poslední šance získat slávu a bohatství ve válkách se Skrčkem.* Jiní přišli, aby posílili jejich řady: Němci, Holanďané a Belgičané a vedle nich Prusové, a všichni se stejným cílem, tedy konečně dokončit to, co dle všech bylo již dávno vyřízeno. 

     Ti všichni tu nyní čekali s očima otevřenýma. Podivné letní počasí, kdy jeden den bylo horko a druhý hustě pršelo, jim nepřidávalo na klidu. Na polích rostlo žito a pšenice, klasy ještě zelené, stonky vysoké až po ramena. A červenokabátníci a jejich spojenci byli stále nepokojnější a nepřáli si nic jiného, než aby už dorazil. 

* Britové nazývali Napoleona „Boney“, tedy „Skrček“, a to především kvůli jeho malé výšce (pozn. překl.).

  DEN PRVNÍ: ČTVRTEK 15. ČERVNA 1815

Jedna: Charleroi, 3:30 ráno.

Zieten

Ten muž byl strachem bez sebe. Zietena to nijak neudivovalo. Jediným trestem za dezerci byla smrt a on dal svůj život všanc, když se zoufale rozběhl přes řady své vlastní armády a poté přímo k nepřátelským hlídkám. Jen zázrakem jej nikdo nezastřelil. Riskovat život, zradit svoji zemi. To je zvláštní statečnost. Odvaha pramenící ze zbabělosti. Tenhle Francouz však nevypadal jako zbabělec. Nevypadal ani jako hrdina. A vůbec, nevypadal ani jako voják. Na hlavě sice měl vojenskou čepici a na ní plíšek z mosazi s číslem 13. Třináctý regiment řadové pěchoty. Zieten se pokoušel rozpomenout. Jaké jsou to jednotky? Jaká brigáda? Kdo to tam na něj za řekou čeká? Nevadí. Dostanou to z něj později. Vojáky ze 13. si však pamatoval. Jako hrdiny – u Slavkova, u Jílového, u Wagramu, u Borodina. Dokonce s nimi sám zkřížil meče – u Auerstedtu. Tento muž však nebyl z oněch Francouzů v roce 1806. Z těch, kteří o měsíc později k nesmírné hanbě Pruska pochodovali na Berlín. Tento muž, říkal si Zieten, je jiný Francouz – naprosto zmatený Francouz.

          Nebyl oholený.Tak tři dny, počítal Zieten. Jeho uniformu tvořil jen dlouhý špinavý hnědý svrchník, i když pod ním na sobě měl řádný tmavomodrý kabát. Roztřepený žlutý límec a potrhané červenožluté nárameníky byly důkazem, že patřil do elitní jednotky voltižérů – ostrostřelců.* Élite? pomyslel si Zieten. Svoji mušketu zahodil. Jinak však zásoby měl – příděl chleba na čtyři dny a rezervní patrony – nosil to u sebe zřejmě proto, že chyběly vhodné prostředky pro jejich přepravu. Jestli se na ně Napoleon chystá s tímhle materiálem, není se čeho obávat. V hloubi duše si však generál byl vědom toho, že to jsou jen prázdné řeči. Tento muž není jejich typický voják. A proto je teď zde – v potemnělé

jídelně měšťanského domu, kterou Zietenův hlavní štáb zabral a kde nyní sídlí, v tomto bohem zapomenutém belgickém městě. Je blázen. Statečný zbabělec. Dezertér. Nechce bojovat. Představoval však výjimku. Tam venku za řekou stáli další, a ti, jak Zieten dobře věděl, byli jiní. Ostřílení vojáci odhodlaní bít se. Muži plní nenávisti. Vůči Prusům. Vůči mužům, jako je on sám.

            * Voltižéři byli pěchotní jednotka, zvlášť cvičená k pronásledování a oslabování nepřátelských vojáků z dálky. Sestavovali se z nejlepších střelců francouzské armády. Avšak jejich účinnost v terénu snižovala skutečnost, že nebyli uvyklí boji zblízka (pozn. red.).

Na stole leželo jídlo a láhev místního vína. Zrovna se chystal, že se nají, když toho chudáka přitáhli do místnosti. Zieten si všiml, jak Francouzovy oči zírají nahubenou kuřecí nohu, kterou držel v ruce, hodil ji tedy do ohně, a až příliš okatě, jak si uvědomil, si otřel mastné prsty o rudý límec svého tmavomodrého kabátu. Francouz si sundal čepici, vlasy na hlavě měl řídké a mastné. Začal hovořit. Mluvil však se silným přízvukem; mumlal a komolil slova. Zietenův náčelník štábu, lakonický a vzdělaný von Reiche, se pokoušel jeho slova útržkovitě tlumočit:

„Říká, že je z 13. regimentu řadové pěchoty, pane. Z jednotky hraběte d’Erlona. Na několik dní se utábořili poblíž Beaumontu, na jihozápad od nás. Byl tam celý jeho regiment – tři bataliony. Asi okolo 1 200 mužů. Avšak někteří opustili řady, stejně jako on. Několik jeho přátel. A několik jich zemřelo. Přišli tam z Lille. Povídá, že než dorazil k našim, čítalo to pěšky deset kilometrů. A dalších deset až sem. Prý prošel skrze další francouzské jednotky. Byla tam spousta mužů. Snad na 20 000. Všichni vyzbrojeni. Viděl pěšáky, mnoho kanonů, kopiníků a myslivců. Jeden z jeho přátel byl zastřelen, další dva zatčeni četníky. Velmi se prý bál. Nechce bojovat. Chce pomoci, pane.“

Francouz se nejistě pousmál. Už od včerejška Zieten očekával, že se něco takového stane. Ale až doteď si nebyl jistý kdy. V tohoto muže doufal. Může mu však věřit? Velmi si přál, aby tomu tak bylo. Venku ležela hustá mlha. Bylo nemožné, aby hlídky něco zahlédly. Dokonce i husaři s bystrýma očima z jeho vlastního regimentu, Čtvrtého, se vrátili s nepořízenou. Jakákoliv informace by teď byla cenná. Pokoušel se novinky utřídit a nevšímal si Francouzova ustrašeného a zkroušeného pohledu.

„Dejte mu napít.“

„Generále?“

„Napít. Dejte mu napít. Vína. Vody. Přineste mu pohár vody. A židli.“

Stráž nalila vodu do otlučeného plechového poháru. Zieten vzal láhev s vínem a trochu ho do vody stříkl. Granátník přinesl jednu z mála židlí, které si nestihli vzít obyvatelé domu nebo z nichž jeho vlastní muži nenaštípali třísky na oheň. Francouz si sedl, pořádně se napil a snažil se vyloudit úsměv. Celý se potil. Polekaně otočil hlavu, když zvenku uslyšel, jak se někdo náhle zachechtal a roztříštila se láhev. Dole na dvoře se rozjařeně bavili nižší důstojníci. Pokoušeli se zapomenout, že se bude rozednívat, zapomenout na bitvu, která, jak všichni věděli, dozajista přijde.

„Zeptejte se ho, co teď podniká Napoleon. Kde bude přecházet přes řeku? Shromažďuje své jednotky na jednom místě? Táhne sem? Na Charleroi? Zeptejte se ho.“

Francouzův obličej vypadal zase ustaraně. Otázky zodpověděl bez váhání. Možná až příliš rychle? Zieten se pokoušel zkoumat jeho reakce, nakolik se jim dá věřit.

„Prý existují různé zvěsti. Napoleon poslal do Paříže pro Neye. Belgičané ve Wellingtonově armádě budou dezertovat a přidají se k Francouzům. Wellington potáhne z Bruselu směrem k pobřeží.“

Tohle už Zieten taky slyšel. Před bitvou vždycky kolují všemožné dohady. Spíš ho zajímalo, zda jsou informace důvěryhodné a zda mu pomohou vyhrát nadcházející boj. A tak zajistil, aby se ten muž cítil dobře; zmírnil jeho strach, podnítil sebedůvěru, naléval víno a kousek po kousku se z toho mumlání dozvěděl, že císař vydal rozkazy pochodovat k řece Sambře. A pak změnil tón. Podrobí ho poslední zkoušce.

„Proč jste dezertoval?“

Francouz těžce polkl a začal mluvit. Nemá císaře rád. Francii jistě. Ale Napoleona? Uplivl si na zem. Během posledních deseti let válek ztratil tři bratry. Je hospodářem z Normandie. Není žádný voják. Má dva syny. Chce mír. Oči se mu zalily slzami.

Zieten se usmál. Dobře. Tohle nehraje. A dávalo to smysl. Císař se chystal zaútočit – u Thuinu. Hodlal koncentrovat jedno křídlo armády. A namířit ho sem. K Charleroi. Takto narazí plnou silou na Steinmetzovu brigádu. Napoleon plánuje rozpoltit spojenecké řady, dříve než se stačí seskupit. A pak je pomalu všechny zničí. Jednu po druhé, svojí typickou strategií centrální pozice. Úžasný plán. Samozřejmě. A až nebezpečně jednoduchý. Právě tohohle se bál. Zieten musel jednat rychle. Blücher určitě do bitvy potáhne. Wellingtonem si nebyl tak jistý. Wellington, hrdina ze Španělska, se svojí armádou poskládanou z Britů, Holanďanů, Belgičanů a hannoverských vojáků. Jak se zachovají, až budou stát tváří v tvář silám mocného císařství? Postaví se jim? Ne, Wellington by nevzal nohy na ramena. Ale přijde jim na pomoc? Nebyl čas tuto otázku zkoumat. Pokud má být Napoleon zastaven, Prusové na něj budou připraveni.

„Reiche. Pošlete zprávu polnímu maršálovi Blücherovi. Sdělte mu, že se mě Napoleon chystá napadnout u Thuinu. A zajistěte, aby se depeše dostala i do rukou lorda Wellingtona. A ještě něco, tentokrát nezapomeňte poslat kopii generálovi von Gneisenau. Nechceme přece urazit vytříbené mravy nejvyššího velení, že?“

S Gneisenauem nikdy dobře nevycházel. Zieten nesnášel toho dychtivého Sasa a jeho úskočné politické intriky, které mu přinesly post náčelníka generálního štábu. Byl si rovněž vědom toho, že Gneisenau jej nenávidí. A že se pokusil zabránit tomu, aby byl povýšen na velitele sboru. Poslední slovo však měl papá Blücher. Teď starému brachovi dokáže, že v něj nevložil svoji

důvěru nadarmo.

Reiche vyběhl z místnosti a Zieten se obrátil na velitele stráží.

„Vyveďte ho ven a dejte mu najíst. Pak ho svažte, a jestli se pokusí utéct, zastřelte ho.“

Jakmile Francouz zmizel, Zieten se zamyslel, jako ostatně už častokrát, čím to, že Napoleon za posledních patnáct let dosáhl tak úžasných věcí. Francouzi neválčili tak jako Prusové. Neměli žádnou disciplínu. Velmi často viděl vojáky ustrojené tak, že by si s jeho nynějším hostem v ničem nezadali. Byli špatně vycvičení a neměli nijak zvlášť dobré velení. Přesto to byli muži, kteří dobyli Evropu, a není tomu tak dávno, co vládli říši rozkládající se od pobřeží Španělska k ruským stepím. To Napoleonova ješitnost je poznamenala. Jeho ego Francii stejně tak pozvedlo, jako ji uvrhlo do záhuby. Pravdou ale je, že to dokázali. Zieten se i přes všechno, co věděl a viděl, stále ptal sám sebe, jak je to možné.

Někteří hovořili o desetiletí, někdo o patnácti letech válek. Avšak Zieten bojoval v této válce, ve válce s Francouzi, po čtvrt století. Jako nižší důstojník husarů se účastnil útoku na Frankfurt. Byl u Valmy v roce 1794, když Napoleona znali jen pod jménem Bonaparte, jenž byl tehdy mladým obezřetným korsickým velitelem dobrovolníků. Byl svědkem toho, jak otrhaná francouzská revoluční armáda odrazila silné Prusy, a v tu chvíli si uvědomil, že celý jeho další život bude ve znamení boje proti nim. V bitvě u Jeny a Auerstedtu v roce 1806 si vysloužil velení nad regimentem. Poté se stal členem vojenského štábu. Hlavou se mu rychle míhaly vzpomínky. Obličeje. Padlí kamarádi. Jména. Hlasy. Jejich osobitý smích. Připomínal si, jaký každý z nich byl, tak jako často ve chvílích ticha a temnoty. Jména. Tváře. A nejzřetelněji jejich hlasy.

Zvuky v táboře byly najednou přehlušeny třeskem vzdálené střelby. Tlumený rachot. Zieten se zaposlouchal. To jsou kanony. Šestiliberky. Plukovní artilerie. Zbraně, které ve francouzské armádě nechyběly ani v jediném sboru, a činily tak z něj soběstačnou armádu. To už začali u Thuinu. Francouzi ostřelují před samotným útokem. Samozřejmě uposlechne Blücherovy rozkazy do písmene. Stáhne svoje muže sem – do Charleroi –, bude to pomalý ústup s cílem chránit velikou pruskou armádu, jež se shromáždí u Sombreffe. Jeho předsunuté jednotky u Hamu a Thuinu budou muset být obětovány, aby byl zpomalen postup nepřítele. Nejsou tu žádné jednotky, které by je posílily, nikdo jim nepřijde na pomoc. Oni jsou postradatelní. Bude je muset krýt Treskowova kavalerie. Prusové budou čelit přesile. A jeho starý dobrý regiment bude mít velké ztráty. Jiná alternativa však neexistovala. Zieten si byl velmi dobře vědom toho, že pokud bude postupovat příliš pomalu, bude obklíčen, a pokud příliš rychle, způsobí, že se rychle pochodující Francouzi vrhnou nejen na něj, ale na celé křídlo. A Fleurus by skutečně byl ideální pro částečnou obranu a možná i pro bitvu vedenou Blücherem. Prozkoumával to tam celý minulý týden. Věděl, jaká je tam půda, že je tam rokle a vzadu lesy.

Byl to samozřejmě velmi nechvalně známý terén. Místo, kde se již bitva odehrála. Před jedenadvaceti lety téměř ve stejnou dobu, kdy francouzská armáda rozdrtila spojeneckou armádu padesáti tisíc vojáků z Rakouska, Británie a Hannoveru, a poté

se zmocnila Bruselu. Mnoho vojáků to považovalo za špatné znamení. Zieten se dotkl černého Železného kříže, který mu visel kolem krku. Kdyby byl pověrčivý, což díkybohu není, považoval by ho za nějaký druh talismanu. Samozřejmě to však žádný talisman není. Přesto na něm spočinul rukou a cítil ten uklidňující chlad. Uvědomil si, co představuje. Krev. Sténání zraněných. Umírání. Hluk. Kouř. Viděl to tak jasně, jako kdyby se to stalo včera. Haynau. Před dvěma lety. Ta velká pláň u Lipska. Byl vyznamenán Železným křížem – první třídy. Gneisenau samozřejmě dostal titul hrabětě. Nyní však nebyla vhodná doba jitřit staré rány. Je čas jednat. Čas bojovat. Čas nenávidět.

Prolink na Talpress dávám do nadpisu a dovolím si vás znovu upozornit na to, co jsem zde už zveřejnil, na chystané klubové vydání Válečené štěstěny Patrika O´Briana; pokud chcete tento svazek série námořních dobrodružstí z napoleonských válek mít, je třeba si limitovanou edici objednat. Ukázku, zveřejněnou 22. září t. r., najdete zde:
http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2012/09/patrick-obrien-valecna-stestena-bude.html