VENDÉESKÉ VÁLKY MICHALA ŠŤOVÍČKA

Mám velkou radost, že mohu oznámit cosi, co se na základě tohoto blogu povedlo. Zde zveřejňovaný seriál o válce ve Vendée měl takový ohlas, že nakladatelství AKCENT souhlasilo s tím, aby Michal Šťovíček na jeho základě napsal knihu (několikanásobně obsáhlejší než to, co je na blogu), což on udělal. V současné době je jeho dílo s titulem VENDÉESKÉ VÁLKY zalomeno, připraveno do tisku a snad i tam rozpracováno, leč na vánoční trh se ji vydat nepodařilo a objeví se v prvních měsících 2013, takže na ni můžete začít šetřit. Přebal, vložený zde se souhlasem AKCENTu i autora, je krásně atraktivní, obsah, který znám, rovněž, to mohu zodpovědně říci. Michal Šťovíček o své knize v rámci "forvortu" říká:
      Nečekejte všestranně zevrubný elaborát. Přestože kniha má 429 stran (formát 15x23 cm?) čistého textu se 132 čb ilustracemi, je záhodno pokládat ji v konfrontaci se všemi skutečnostmi za pouhý obsáhlejší úvod do tématu vendéeských válek. Jakžtakž důkladnější zpracování by si totiž vyžádalo nejméně dvousvazkové dílo. Snažil jsem se tedy podat v jednom přijatelně objemném svazku přehled všech podstatnějších dějů a událostí, který by v souhrnu poskytl základní představu o průběhu vendéeských válek. Je nasnadě, že leccos jsem přitom zmínil velmi nerad pouze povrchně nebo útržkovitě. Současně jsem se v zájmu šíře takového přehledu držel pokud možno věcnosti, ponechal jsem tudíž stranou zejména obecnější historicko-politicko-filozofické otazníky, úvahy a soudy, nebo jsem nanejvýš nadhodil určitá témata k případnému zamyšlení či polemice. Neodbíhal jsem ani k dějinám Francouzské revoluce, k nimž je dost literatury jinde. Místo toho všeho jsem raději vkládal slovní ilustrace včetně obsáhlejších citací dobových dokumentů, dokreslující povahu a atmosféru samotných válek i mentalitu účastníků konfliktu.
     Na ukázku mi povolil kapitolku (je jich víc, co poslal, ale některou další si nechám až k anotaci v době, kdy půjde kniha na pulty). Kdy kniha vyjde, to oznámím i s kontakty na vydavatele...

Michal Šťovíček: VENDÉESKÉ VÁLKY
(ukázka na ochutnání)

Kritické září generálů Canclauxe a Rossignola

Po vítězství u Luçonu se modří zmocnili Chantonnay a na silnici do Nantes vybudovali opevněný tábor u Roches-Baritaud, kde se generál Tuncq 3. 9. 1793 zranil při pádu s koně a musel odjet na léčení do La Rochelle. Velení převzal jeho zástupce generál François-René Lecomte. Republikáni v síle 8000 mužů ze svých pozic u Chantonnay, Puybelliard a Pont-Charron ohrožovali Saint-Fulgent, Les Herbiers et Mortagne. Velitel vendéeské armády Střed de Royrand se proto obrátil o pomoc na armádu Anjou, aby republikány z Chantonnay společně vypudili. Obě royalistické armády se spojily u Les Herbiers a 5. 9. 1793 v počtu 18 000 (některé prameny hovoří až o 30 000) bojovníků zaútočily.

Lecomte jejich soustředění včas zjistil a informoval nejbližšího kolegu generála Chalbose, ten však byl s 3500 muži blokován ve Fontenay a nemohl přispěchat ani podniknout žádnou diverzní akci.

De Royrand v 5 hodin ráno napadl tábor u Roches, zatím jen aby zaměstnal jeho posádku. Fleuriot (velící místo raněného Bonchampse) zaútočil odpoledne na most Pont-Charron, od něhož republikánský batalion, který jej měl chránit, utekl hned, jakmile spatřil na obzoru vendéeskou kolonu. Royrand na severu tedy marně čekal, až odtud uslyší dělostřelbu, aby podnikl skutečný útok. Generáladjutant Marceau se marně snažil bataliony prchající od mostu zastavit na výšinách La Mouée a La Tabatière před Chantonnay. Vzápětí musel ujíždět k Puybelliard, kde jiné dva bataliony modrých před útokem d’Elbéea také braly nohy na ramena. Snažil se je rovněž marně zastavit a přimět je, aby kryti za živými ploty alespoň pozdržely postup bílých. Přispěchavší Lecomte se třemi bataliony včetně svého bývalého batalionu Le Vengeur (Mstitel) na chvíli útočníky přece jen odrazil. Marceau chtěl současně nasadit jezdectvo ve středu sestavy, jenže vojáci mu vypověděli poslušnost.

Celá bitva se změnila v děsivý boj muže proti muži. Batalion Le Vengeur pod velením Louise Moneta podnikl tři neúspěšné protiútoky, sousední batalion ve středu sestavy povolil, opustil pozice a dal se na útěk. Bílí využili takto vzniklé mezery a rozťali sestavu republikánů ve dví. Příslušníci batalionu Le Vengeur v počtu 300 mužů však zůstali na místě a padli téměř do posledního. Po pětihodinovém boji v 9 hodin večer již utíkali modří všemi směry, do lesů, k La Rochelle, Luçonu a La Roche-sur-Yon. Lecomte se dvěma bataliony a oddílem husarů se marně snažil jejich ústup krýt.

Podle nedoložených zpráv padlo skoro 7000 republikánů, jiné zprávy však hovoří o pouhých 200 padlých. Vendéeským každopádně padlo do rukou snad až 60 vozů s proviantem a municí a získali zpět téměř všechna děla, která ztratili u Luçonu.

Generál Lecomte byl raněn a po bitvě obvinil svého nadřízeného Tuncqa, který si léčil zranění v La Rochelle a do bitvy nezasáhl, že nevydal žádné dispozice, nechal ho bez informací a odvezl si veškeré mapy a písemnosti. Generál Rossignol toho využil, připsal Tuncqovi odpovědnost za porážku, opět ho zbavil velení a nechal ho uvěznit. Tuncq unikl gilotině díky pádu hébertistů, ale byl osvobozen a mohl se vrátit do armády až po pádu Robespierra na podzim 1794.

Velitele batalionu Le Vengeur Moneta Vendéeští zajali a zakrátko zastřelili v Mortagne-sur-Sèvre, přestože údajně za něho orodovala paní de Sapinaud de la Verrie. Batalion totiž proslul tím, že nebral zajatce.

Tato porážka ohrozila celou ofenzívu Pobřežní armády La Rochelle. Mezera, kterou vytvořili Vendéeští v její sestavě, přiměla neschopného generála Rossignola, aby zavelel ke všeobecnému ústupu, o němž se však nenamáhal informovat kolegu Canclauxe, který již podle plánu postupoval do nitra Vendée.

S Mohučskou armádou se nejprve střetla armáda kraje Bas-Poitou a Retz. Předvoj Mohučských pod Kléberovým velením podpořil 10. 9. 1793 útok generála Jean-Michela Beyssera na Port-Saint-Père. Vesničané se zde poprvé setkali s pro ně dosud neznámou zbraní a střelivem - houfnicí a výbušnými granáty, které fungovaly zároveň jako zápalné.

Další oddíly Vendéeských porazili republikáni 13. 9. 1793 u Saint-Jean-de-Corcoué a u Naudières, vstoupili do Machecoulu a Charette před nimi vyklidil i Legé. Republikáni ho pronásledovali a 16. 9. 1793 porazili jeho zadní voj u Montaigu. Město obsadili, vydrancovali a zpili se v něm. Kléber později vzpomínal: „Obyvatelé Montaigu své město opustili a sotva do něho naše kolony vstoupily, začaly je nejhrůznějším způsobem plenit. Ohromující bylo, že se drancování zúčastnil sám Beysser a aniž se staral o své vojáky, aniž dokonce učinil nějaká bezpečnostní opatření, hned zasedl za stůl, jal se hodovat a shánět se po ženách. Šel jsem za ním a prosil ho, aby nechal bubnovat na poplach, aby se můj předvoj, který se rozptýlil po městě, mohl shromáždit a zaujmout pozice. Slíbil mi to a za hodinu byly jeho rozkazy konečně splněny. Násilnosti a prostopášnosti, které jsem viděl všude kolem a jimž jsem nemohl zabránit, se mi hnusily, pověřil jsem tedy generáladjutanta Nattese velením kolony a odjel jsem napřed a čekal na ni ve vsi Saint-Hilaire [...] Když se objevila, bylo vidět, že nemarnila čas, každý voják byl obtížen nejrůznější kořistí, a ani nejpřísnější člověk by se neubránil úsměvu při pohledu na maškarní ošacení některých vojáků, kteří na sebe navlékli hlavně sutany, komže a kasule.“

Beysser zůstal v Montaigu, zatímco Kléber pokračoval v postupu a obsadil Clisson, kde se k němu připojili generálové Canclaux a Vimeux na čele sých oddílů. Charette se stáhl až k Choletu. Canclaux z čerstvých zpráv pochopil, že Pobřežní armáda La Rochelle do stanoveného prostoru setkání nedorazí, rozhodl se tedy soustředit na vyčištění prostoru kolem Clissonu.

Předvoj Mohučských v síle 2000 mužů zatím postoupil 18. 9. 1793 k Torfou. Na dohled od města rozkázal Kléber, aby lehká pěchota obsadila výšiny nad městem. Tento oddíl se vzápětí střetl s Charettem, který vytáhl republikánům vstříc a zadržel je, načež dorazil Kléber osobně s řadovou pěchotou a Charetta zahnal na útěk. Vendéeští prchali k lesům, ale na útěku se střetli s nečekaným protivníkem.

Ženy z blízkého Tiffauges a okolí, shromážděné nedaleko za bojištěm, se při hluku boje začaly modlit za své manžely a syny. Při pohledu na prchající bojovníky odhodily růžence, chopily se vidlí, holí nebo kamenů a vyrazily prchajícím vstříc. Ranami, nadávkami, povzbuzováním a prosbami se je snažily vrátit do boje. Zaražení bojovníci se dílem zastyděli, dílem podlehli rozkaceným fúriím, zastavili se a začali znovu poslouchat rozkazy svých velitelů, kteří je sháněli dohromady, napomínali je a nakonec je obrátili zpět proti nepříteli.

Scénu popsal Poirier de Beauvais:

„...všechny ženy a dívky ze sousedních vsí zpovzdálí sledovaly armádu a již při prvních výstřelech se začaly modlit. Při pohledu na naše prchající bojovníky propadly zoufalství, ale když viděly, že hlavní síly drží pevně, vyběhly prchajícím vstříc a buď nejkrutějšími výčitkami nebo holemi a kamením je vracely do boje a vedly je zpět až do husté palby se slovy, že ony jsou statečnější než muži.“

Ve chvílích, kdy Charette takto bojoval o výšiny, dorazila celá Královská katolická armáda do Tiffauges a z chodu se rozvinula před Torfou pod velením téměř všech svých vyšších velitelů: d’Elbéea, Lescura, Bonchampse (raněného a neseného na nosítkách), Stoffleta a Royranda. Když se Kléber v domnění, že jen pronásleduje prchající, vynořil na pláni za Torfou, měl náhle před sebou linii 20 000 Vendéeských, která ihned přešla do útoku.

Dva bataliony modrých na levém křídle couvly a Kléber jim poslal na pomoc jeden batalion z pravého křídla. Při pohledu na přesunující se jednotku se však ostatní republikáni domnívali, že jde o ústup, a také začali couvat. Kléber se osobně vydal vlevo a pokoušel se situaci stabilizovat a přejít do protiútoku. Po úporném, krvavém a nerozhodném boji se střídavými ztečemi a ústupy na obou stranách však rozhodla desateronásobná přesila Vendéeských, která jim umožnila roztáhnout levé křídlo, takže modří se pod hrozbou obklíčení zprava museli dát na ústup úvozovými cestami a přes živé ploty. Ustupovali v naprostém pořádku a pomalu, za pochodu nabíjeli, čas od času se zastavili, udělali čelem vzad a vypálili salvu na pronásledovatele. Na každém kroku jich několik padlo, opakovaně však semkli řady a ustupovali dál.

K úniku před obklíčením potřebovali udržet most přes řeku Sèvre u Boussay před Gétigné. Zraněný Kléber (byl v 10 hodin raněn do ramene, ale ošetřit se nechal až v 17 hodin) si zavolal velitele batalionu myslivců Chevardina: „Běž k mostu, zadrž tam nepřítele aspoň na hodinu a zachraň své kamarády.“ „Už běžím.“ „Bude-li třeba, nech se i zabít.“ „Ano, generále.“ Chevardin rozestavil před mostem svých 100 vojáků a dvě děla, vzdoroval Vendéeským potřebnou dobu, zbytek armády zachránil a spolu s téměř všemi svými muži padl. 

Když pak Charettovy oddíly most dobyly, začaly republikány pronásledovat. Kléberovi nadále hrozilo obklíčení u Gétigné, rozvinul proto své vojsko k obraně na Garenneských výšinách, kam k němu konečně dorazili z Clissonu generálové Aubert du Bayet a Vimeux se 4000 muži. Vendéeští na ně nezaútočili - v obsazeném Gétigné se jich spousta opila a Charettovi se je podařilo znovu nahnat do šiku jen s největšími obtížemi.

Vzápětí dorazil na bojiště i Canclaux s jezdectvem a neprodleně je vyslal do útoku. Zahnal Vendéeské za Gétigné, kde se v očekávání dalšího útoku připravili k boji. Žádná strana se však k další akci neměla a sedmihodinová bitva tak skončila.

Lucas de la Championnière shrnul závěrečnou fázi bitvy: „[…] nelze bojovat s větší neohrožeností a chladnokrevností, než toho dne bojovali mohučtí, ustupovali tak, že se každých třicet kroků zastavili, otočili se, rozvinuli a spustili valivou palbu, z níž bylo patrné, že proti nám nestojí žádní nováčci […] Pan de Charrette již zavelel k ústupu, ale unaveni celodenním bojem jsme se jali vyprazdňovat džbány vína, které jsme nacházeli v Gétigné; v té chvíli se přiřítil nepřítel se šavlemi v ruce a obklíčil nás skoro ze všech stran, byla to posila dorazivší z Clissonu; každý se chápal zbraně, jak mohl, aby unikl vražedným rukám; přišli jsme o lidi a byli jsme nuceni se této poslední kořisti vzdát.“

V této bitvě nikdo nebral zajatce - Vendéeští vůdcové zastávali mylný názor, že Mohučtí se zpronevěřili přísaze nebojovat rok proti armádám monarchie, a zakázali svým bojovníkům, aby na republikány v boji volali „Vzdejte se!“ Royalisté se ve zprávě o bitvě holedbali pobitím 3000 republikánů (tj. víc, než jich na počátku bojovalo!), pravděpodobnější je 1000 mrtvých nebo raněných. Modří přišli rovněž o šest děl a dvě houfnice. Vendéeští ztratili zřejmě 600 padlých a 1000 raněných. I když porazili jen desetinásobně slabší armádní předvoj, vítězství nad tak ostřílenými vojáky jim nesmírně pozvedlo morálku.

Podle Klébera byl za porážku odpovědný generál Beysser, který se neřídil instrukcí, aby postupoval současně s Mohučskými, a raději zůstal v obsazeném Montaigu. Kléber kolegu již předtím charakterizoval:
„Beysser, to je Franta Pohoda, o vojenské umění se pranic nezajímá.“

Na adresu Vendéeských pak pronesl se svým výrazným německým přízvukem:

„Satraceně, ty panditi pojují tóbše!“

Na bitvu upomíná impozantní žulový sloup, dnes 2 km od obce na křižovatce silnic Mortagne-Clisson a Cholet-Montaigu.

Pobřežní armáda Brestu se po porážce u Torfou musela dát před přesilou na ústup zpět k Nantes. Royalisté se rozhodli vítězství dovršit a pronásledovat nepřítele, který si musel prorazit ústupovou cestu. Poznali hned 20. 9. 1793, že mají nečekanou možnost zničit největší část Canclauxových sil. Charette a Lescure měli obklíčit a zlikvidovat Beysserův oddíl v Montaigu, poté se s Bonchampsovou podporou vrhnout na Canclauxe, který musel nevyhnutelně ustupovat přes Clisson. Lescure a Charette jej hodlali napadnout zleva, Bonchamps zprava, a Lyrot mu měl z La Louée přetnout ústupovou cestu k Nantes a zbytky prchajících zničit.

Canclaux tento manévr a hrozící nebezpečí vystihl a pochopil, že musí jednat rychle. Rozkázal veliteli brigády Beaupuymu, aby vyčistil cestu k Nantes a odrazil Lyrota. Beaupuy skutečně Lyrotův početný sbor o dva dny později u Palletu a zámku La Galissonnière odrazil a generál Haxo zatím se zálohou Mohučských a nantskými jezdci uvolnil cestu. Současně vyrazil generál de Grouchy z Nantes a dobyl vendéeské tábory u La Louée a La Plée. Canclaux tak měl volnou cestu. Rozkázal Beysserovi, aby vytáhl z Montaigu a připojil se k hlavním silám, a generálu Mieszkowskimu z Pobřežní armády La Rochelle, který navzdory rozkazu svého nadřízeného Rossignola dál trčel uprostřed nepřátel v Saint-Fulgent, doporučil, aby se spěšně stáhl. Vendéeští pod velením Charetta a Lescura současně podle svého plánu zaútočili 21. 9. 1793 na Montaigu, kde republikány zcela zaskočili.

Generál Beysser si zatím bezstarostně lebedil, jeho vojáci se ve městě opíjeli a vesele drancovali. Když obdržel Canclauxův rozkaz, jen prohlásil, že „Vendéeští nebudou mít tu drzost, aby se mnou bojovali.“ Ani když Vendéeští 21. 9. 1793 napadli jeho předsunuté jízdní hlídky a uslyšel střelbu, neznepokojil se a zasedl ke stolu. Teprve když se nepřítel objevil ve velkém počtu a rozpoutala se vydatná přestřelka, napůl opilý Beysser se probral z netečnosti, bylo však pozdě. Vendéeští se vrhli na rozptýlené republikány a ve městě se rozpoutal boj muže proti muži. Beysserovi kulka přerazila žebro, pod budoucím generálem Hugem (otcem spisovatele Victora Huga) zabili dva koně. Divizi zachránil od úplného zničení reprezentant lidu Jean-Baptiste de Cavaignac se 79. a 109. řadovým plukem, který s nasazením života dokázal Vendéeské zadržet a krýt ústup.

Beysser sám se zachránil jen tak tak, v bitvě ztratil 400 padlých a 14 děl. Vítězové nemilosrdně pronásledovali prchající asi 2 míle (10 kilometrů). V odvetu za plenění a násilnosti, jichž se Beysserova divize ve městě dopouštěla, dobili raněné republikány a všech 400 zajatců buď bez soudu zastřelili nebo naházeli do zámecké studny. 

Generál Beysser byl ihned sesazen, povolán do Paříže, kde mu přitížila i jeho girondinská minulost, a v dubnu 1794 byl při procesu s hébertisty gilotinován.

Porážka části Pobřežní armády Brestu v Montaigu zpečetila osud neopatrného Mieszkowskiho, který se domníval, že v Saint-Fulgent je v bezpečí. Charette a Lescure se totiž v euforii z vítězství rozhodli, že místo dohodnutého spojení s Bonchampsem a pronásledování ustupujících hlavních sil generála Canclauxe zlikvidují právě Mieszkowskiho izolovanou posádku 4500 modrých.

Tato svévole a individualismus měly pro royalisty krajně závažný důsledek: Canclaux unikl, neboť jej nakonec pronásledoval pouze osamělý de Bonchamps, který neměl dost sil na obkličovací manévry - měl 7000 bojovníků, kdežto ustupující Canclaux 12 000. Modří s sebou táhli obrovský konvoj 1 200 vozů s kořistí z vypleněných vesnic, za každými 100 vozy pochodoval jeden batalion, lehká pěchota a jezdectvo kryly kolonu z boků. 

Když Vendéeští dostihli Canclauxe 22. 9. 1793 u La Galissonière poblíž Palletu, zmocnili se několika vozů a také ambulancí, v nichž v odvetu za řádění republikánů v kraji pobili 400 raněných z bitvy u Torfou. Kléber napsal:

„Ty stvůry nemilosrdně povraždily chirurgy, raněné, nemocné i vozky. Odpykaly tento barbarský čin pozdějšími represáliemi. Právem rozhořčení vojáci již od této strašné chvíle nehodlali žádného z oněch zlosynů šetřit.“

Bonchamps, pronásledující takto v nedostatečném počtu Canclauxe, očekával dohodnuté posily, aby mohl ustupující republikány podle plánu společně s ostatními vendéeskými oddíly obklíčit, ale Charette ani Lescure se neobjevili. Když se Charette rozhodl zaútočit na Saint-Fulgent, napsal Bonchampsovi, aby s útokem vyčkal, ale dopis dorazil pozdě. Bonchamps se zatím u Palletu sám pokusil o tři útoky, všechny však byly odraženy, a když ztratil 900 padlých a posil se nedočkal, rozhodl se zastavit pronásledování a zavelel k ústupu. Republikáni tak mohli i s kořistí již nerušeně pokračovat až do Nantes.